Po 5 letech // 35 //

Poslední díl. - Opravdu doufám, že jste si čtení užili :) Tenhle díl je trošku delší, ale tak to Vám snad vadit nebude a také přeju krásného silvestra a šťastný nový rok! :)

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Bože, on vypadá tak sladce, když spí, mohl bych na něm oči nechat a slíbávat ho od hlavy až k patě, je to moje sluníčko. Nemůžu uvěřit, že dnes se to stane, že se s Justinem konečně vezmeme, na tenhle den jsem čekal dlouhých 5let a stálo to za to. Nikdy se ho nehodlám vzdát, jediné co chci je ukazovat mu, jak moc ho miluju, mám totiž co dohánět za ty léta co jsem se ho snažil odehnat, ale to už nikdy nehrozí, on je jen můj!

J: "Jak dlouho už to děláš?"

B: "Co?"

J: "Pozoruješ mě, jak spím."

B: "Já tě nepozoruju, to bych si nedovolil."

J: "Briane, no tak."

B: "Co? No dobře, asi dvacet minut."

J: "Ty si blázen."

B: "Jo jsem, do tebe."

J: "Kdo jsi a co jsi udělal s Brianem?"...Zeptal se s úsměvem na tváři.

B: "Já ti dám, kdo jsem,"...Políbil jsem ho.

J: "Už si začínám vzpomínat, ale jen matně."

B: "Vážně? Tak to musím napravit."

Zajel jsem rukou pod peřinu a snažil se mu "připomenout" kdo jsem, ale jak rychle jsem ho začal dráždit, tak rychle jsem přestal, přece jenom...

Po 5 letech // 34 //

VAROVÁNÍ 18+

Justin's POV

Pittsburgh

Už jen jeden den, jen jeden a já se konečně stanu panem Taylorem/Kinneym, stanu se Brianovým manželem, jeho oporou, jeho životem. První den, kdy jsem ho poznal, jsem se do něho okamžitě zamiloval a stál si za tím, že s ním strávím zbytek života, a i když on to odmítal, jak nejlépe mohl, nikdy se mu nepovedlo mě odehnat a nikdy nepovede, protože zítra se naše životy navždy spojí - díky Brianovi. Koho by to napadlo, že on se stane tím, kdo jednoho dne bude žádat o ruku, kdo bude stát ve svatebním obleku a říkat své Ano, kdo bude chovat city jen a jen ke mně?

B: "Už to zase děláš."

J: "A co?"

B: "Přemýšlíš."

J: "A to je nebezpečné, že?"

B: "Jo, protože mě to znervózňuje."

J: "Neříkej mi, že jsi nervózní...Ty?"

B: "Ano, já."

J: "A z čeho?"

B: "No... Já... To je jedno."

J: "Ne tak rychle, nemůžeš něco nakousnout a pak to nedoříct."

B: "A od kdy?"

J: "Od té doby, co ses rozhodl si mě vzít."

B: "Ty mě zničíš Sunshine."

J: "Já vím, tak povídej."

B: "Já, já... Já se prostě bojím."

Po 5 letech // 33 //

VAROVÁNÍ 18+

Justin's POV

Pittsburgh

Jak jsem si vůbec mohl myslet, že budu moct usnout, když mám Briana plnou hlavu? Což vlastně není nijak zvlášť velká novinka, ale tentokrát myslím jenom na jednu jedinou věc a to jak to s ním urovnat. Mám úplnou hrůzu z toho, že je na mě naštvaný, že se zase vrátí ke svému starému Já které radši uteklo, než aby tomu čelilo, mám strach, že náš vztah radši vzdá, než aby musel jít k oltáři a proto mu musím ukázat, že tu svatbu nepotřebuju, že jsem takhle šťastný.

Opravdu pomalinku a potichu jsem se snažil dostat z Debbiiných schodů ke dveřím, za žádnou cenu jsme na ní nechtěl narazit, protože to by byl zase proslov, ze kterého by mi bylo špatně ještě týden, všechno to vypadalo nadějně, dokud ty podělaný dveře nezavrzaly...

Debbie: "Ne tak rychle mladý muži."

J: "Ach jo, já mám fakt smůlu."

Debbie: "Doufám, že se chystáš domů?"

J: "Neboj Debb, mám namířeno přímo tam a nikam jinam."

Debbie: "Tak to jsem moc ráda a doufám, že se nechystáš udělat nějakou volovinu?"

J: "To opravdu nemám v plánu, jen řeknu, co mám na srdci."

Debbie: "A co tam prosím tebe máš?"

J: "Tím, že mě budeš zdržovat, ničemu nepomůžeš."

Debbie: "Co je 5minut oproti celé noci, co ses schovával u mě?"

J: "Ty vždycky víš co říct."

Debbie: "A vždycky budu... Tak povídej."

J: "No mám mu v plánu říct, že nepotřebuju svatbu, pokud on ji nechce, že takhle jsem šťastnější a taky se mu chci omluvit za to, že jsem se choval jako vůl.

Po 5 letech // 32 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

Pittsburgh

Jel jsem rovnou k Jennifer a cítil se opravdu trapně, že ji otravuji uprostřed noci, ale co jiného mi zbývá? Tentokrát to s Justinem prostě nesmím podělat a ten domek mu ukáže, že to s námi myslím zcela vážně a že jediné po čem toužím je, aby se stal mým manželem. Bože, to slovo zní tak nádherně, nemůžu pochopit, jak jsem se tomu ty dlouhá léta mohl vyhýbat a opovrhovat tím, vždyť manželství s osobou, kterou milujete je ten nejkrásnější dar, který člověk může dostat!

B: "Ahoj Jennifer."

Jennifer: "No nazdar."

Ten výraz mluvil za vše - je na mě opravdu naštvaná.

B: "Podle tvého výrazu soudím, že bys mě nejradši zabila."

Jennifer: "Minimálně."

B: "Fakt se omlouvám, ale jinak to nejde."

Jennifer: "Jo, to už jsem slyšela, ale než ti tu smlouvu předám, chci slyšet, co se stalo?"

Sakra práce! Ty ženský mě vždycky dokážou prokouknout, Jennifer už je skoro stejná jak Debbie, taky vždycky pozná, že se něco děje a pak ze mě tahá rozumy.

Po 5 letech // 31 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh

Cítil jsem se opravdu jako vůl, že jsem se k Brianovi takhle zachoval aniž bych se zamyslel nad tím co to pro něho znamená, že mu vlastně připomínám bolestné zážitky z doby, kdy jsem ho opustil těsně před svatbou a šel si do New Yorku splnit sen, zatímco co on tady 5 let trpěl a myslel, že už mě nikdy neuvidí. Nemůžu ho přece nutit do něčeho jen proto, že to chci já nebo spíš chtěl, nemůžu tohle po něm chtít, když se toho bojí a ani mu nic vyčítat, protože já sám před tím tenkrát utekl.

Debbie: "Sunshine?"

J: "Co?"

Debbie: "Nad čím přemýšlíš?"

J: "Hádej."

Debbie: "Tebe to pořád nepřešlo? No tak, musíš se vzchopit."

J: "To jde dost těžko, když si připadám jako sobecký hajzl."

Debbie: "A to jako proč?"

J: "Protože jsem se Briana snažil přinutit k něčemu, před čím jsem sám utekl."

Debbie: "Zlato ty mě jednoho dne zničíš, svět ještě nejde do záhuby, jen si Brianovi naznačil, že si ho chceš vzít, ale to ještě neznamená, že on to pobral, třeba se nervuješ úplně zbytečně."

J: "Debb, ty jsi neviděla jeho výraz, byl tak chladný a vyděšený zároveň, bylo na něm znát, že se mu to vůbec nezamlouvá."

Po 5 letech // 30 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV 

Pittsburgh

Tak a je rozhodnuto, chci si Justina vzít, chci s ním strávit zbytek života a nic mě nezastaví. Přeci jenom jsme tuhle druhou šanci nedostali pro nic za nic a tím, že neustále budu mít strach z toho, že to nevyjde ničemu nepomůžu, ale naopak tím náš vztah zničím a to opravdu nechci, už si nedokážu představit jedinou vteřinu bez něho, on miluje mě a já miluju jeho a na tom jediném záleží.

Šel jsem od Maikeyho ještě do Kinneticu, bohužel jsem tam Teda nemohl nechat jen tak!

Ted: "No sláva! Já myslel, že jdeš jen na chvíli."

B: "Promiň Theodhore, ale trochu se to protáhlo a žádnou poznámku o tom, že se Brian Kinney umí omlouvat."

Ted: "Dobře, už mlčím."

B: "To jsem rád."

Ted: "A smím-li se zeptat co bylo tak moc neodkladného, že si to s Maikeym musel jít rozebírat uprostřed pracovní doby?"

B: "Ne, nesmíš!"...Řekl jsem to tónem, který dokonce vyděsil i mě.

Ted: "Fajn, nemusíš se hned tak rozčilovat."

Chtěl z mé kanceláře odejít, ale jeho výraz mě nenechal chladným, bylo v něm takové zklamání a smutek, který říkal, že doufá, že alespoň jednou bych se mohl zachovat správně - tedy jako přítel. K Tedovi jsem se nikdy nechoval nejlíp, ale do teď nechápu proč, je to totiž fajn chlap a já ho mám opravdu rád, je to jeden z mých nejlepších přátel a nebýt jeho tak bych teď nejspíš neměl Kinnetic a ani Justina. Je na čase, abych se zachoval správně!

Po 5 letech // 29 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh (O dva měsíce později)

B: "Vstávej."

Brian mi to do ucha zašeptal tak jemně, že mě to spíš znova uspávalo. Koho by napadlo, že se z něho stane takovej romantik?!

J: "Hmm."...Zabručel jsem.

B: "No tak šup."

J: "Já nechci."

B: "Věř, že kdyby záleželo jen na mně, tak bych s tebou v té posteli zůstal na věky věků, ale bohužel máme oba práci."

J: "Oni to bez nás dneska přežijí."

B: "Beze mě možná, jelikož Kinneticu vedu, ale ty... No přiznejme si, že ses upsal ďáblu v momentě, co jsi Debbie odsouhlasil, že u ní budeš zase pracovat. Takže jo, musíš vstávat."

Možná to nebyl úplně nejlepší nápad začít zase pracovat v jídelně, hlavně pod dozorem Debbie, ale na druhou stranu mi to svým způsobem chybělo během mého pobytu v New Yorku, byl to takový můj stereotyp... Ráno vstát a jít do jídelny, vždycky jsme se tam všichni sešli, vlastně je to jediné místo kde se úplně všichni sejdeme a to na tom miluju a navíc si potřebuju vydělat nějaké peníze, jelikož nechci aby za mě Brian zase všechno platil už takhle mu dlužím za celý svůj život.

Po 5 letech // 28 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV 

Pittsburgh (O dva měsíce později)

Kdyby se mě někdo před deseti lety zeptal kde se vidím ve svých 40letech, řekl bych, že teď už budu pravděpodobně mrtvý z těch všech vyčerpávajících nocí v zadní místnosti Babylonu a propitých hektolitrech chlastu. Nikdy opakuju nikdy by mě nenapadlo, že budu tím nejšťastnějším chlapem na světě jen díky jediné osobě - Justinovi. Takhle šťastný jsem byl snad jen jednou v životě a to když se narodil Gus, ale když si to tak vezmu tak to byl taky den kdy jsem potkal Justina, to on pojmenoval mého syna. Něco mi říká, že už tehdy jsem věděl, že to nebude jen známost na jednu noc.

A teď tu vedle něj ležím a pozoruji, jak krásně vypadá, pořád se tu vrtí nejspíš se mu něco zdá a vypadá hrozně roztomile, ten jeho rozčepýřený blonďatý účes, jeho smyslné rty, které přímo svádějí k políbení a jeho mužné křivky, které bych mohl pozorovat hodiny a hodiny...

B: "Vstávej."...Zšeptal jsem s opravdovou jemností do jeho ucha.

J: "Hmmm."...Zabručel.

B: "No tak šup."

J: "Já nechci."

B: "Věř, že kdyby záleželo jen na mně, tak bych s tebou v té posteli zůstal na věky věků, ale bohužel máme oba práci."

J: "Oni to bez nás dneska přežijí."

B: "Beze mě možná, jelikož Kinnetic vedu, ale ty... No přiznejme si, že ses upsal ďáblu v momentě, co jsi Debbie odsouhlasil, že u ní budeš zase pracovat. Takže jo, musíš vstávat."

J: "Ty mě ničíš a co se týče Debbie, tak potřebuju peníze."

B: "Já je snad nemám?"

J: "Máš, ale víš přece, že..."

B: "Že jsi tvrdohlavý? Věř mi, to vím."

J: "Já myslel, že nesnášíš, když za sebe páry dokončují věty."

B: "Od té doby co žiju ve vztahu, jsem se pár věcí naučil."

J: "To vidím, je z tebe dokonalý... Manžel."

Po 5 letech // 27 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV 

Pittsburgh

Pozoroval jsem Justina, jak se ladně pohybuje mezi našimi hosty... Omyl mezi naší rodinou! Byli tu prostě všichni, chtěli Justina vidět, chtěli se na vlastní oči přesvědčit, že je to skutečnost, že se opravdu přistěhoval zpátky. Vypadal tak hrozně šťastně a to ve mně vzbuzovalo takovou radost a vědět, že teď už to všechno bude v pořádku, že budeme spolu - to je to nejúžasnější co se mi mohlo přihodit! Byl jsem tak hrozně zasněný, že jsem si ani nevšiml, že Justin stojí vedle mě...

J: "Země volá Briana!"

B: "Co?"

J: "Jsi mimo."

B: "Ne nejsem, jenom jsem přemýšlel."

J: "Jo a o čem?"

B: "O tom, že jsem ten nejšťastnější chlap na světě."

J: "Vážně? A proč?"

B: "Protože mám tebe."

J: "Já to věděl."...Zašeptal mi do ucha a pak mi dal opravdu sladký polibek.

B: "Za co to bylo?"

J: "Za tohle,"...Ukázal na lidi kolem.

B: "Nevím o čem mluvíš."

J: "Ale víš - to ty jsi tohle celé zorganizoval, že?"

B: "Jen jsem zavolal pár lidem."

J: "Budu to z tebe ještě dlouho tahat jak z chlupaté deky?"

B: "Tak fajn! Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit, chtěl jsem ti udělat radost."

J: "A to se ti povedlo, takže moc děkuju."

B: "Není zač."

Přitáhl jsem si ho k dalšímu polibku a kdyby bylo na mě tak už bych se od jeho úst nikdy neodtrhl, ale bohužel nám to někdo ne a ne dopřát...

Po 5 letech // 26 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

New York

Bože můj! Brian je snad ještě krásnější než když jsem ho viděl naposledy, má na sobě jeden z jeho dobře padnoucích obleků a vlasy má do toho jeho roztomilého rozcuchu - vypadá opravdu sexy! Chtěl bych se žhavě přisát na ty jeho smyslné rty... Ale v hlavě mi šrotuje myšlenka - co tu vlastně dělá? A taky mě trochu děsí ten jeho chladný výraz, který říká, že je něco špatně... Ale co?

B: "Můžu dál?"

Dobře i ten tón není zrovna přívětivý.

J: "Jo, jasně, pojď."

B: "Díky."

J: "Co, co tady vlastně vůbec děláš?"

B? "Přijel jsem se na tebe podívat. To snad nemůžu?"

Co se sakra děje? Proč se tak chová?

J: "Tak jsem to nemyslel, jasně, že můžeš. Já jsem tě jen nečekal."

Něco si tam pro sebe zašpital, ale já mu vůbec nerozuměl.

J: "Co jsi říkal?"

B: "Ale nic."

Je kvůli něčemu opravdu hodně naštvaný, ale už jsem se za ta léta naučil, že v takových situacích je lepší z něho netahat žádné informace, ale spíš se pokusit mu zlepšit náladu tím co má opravdu rád...

Po 5 letech // 25 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

New York

Byl jsem opravdu odhodlaný se k němu chovat chladně a bez zájmu, aby pochopil, že se mi tohle vůbec nezamlouvá a taky, že toho má hodně co vysvětlovat. Nenechám ze sebe dělat pitomce - buď to mě miluje a chce být jenom se mnou a nebo chce být i s jinýma, ale v tom případě chci aby mi to řekl a nedělal to za mými zády, moc dobře si vzpomínám na Ethana a to opravdu nebyly hezké časy, opravdu jsem tenkrát myslel, že se bez něho zblázním, ta prázdnota v loftu byla příšerná, neslyšet ten jeho krásný smích jak se rozléhá po bytě, nevidět jeho poházené výkresy a nemoci se dotknout jeho těla, to byly ty nejtěžší chvíle mého života. Vidět, že je šťastný s někým jiným a ta touha mu dát všechno co chce byla tak silná, bohužel má hrdost byla silnější a tak jsem mu nedokázal přiznat jak hrozně mi chybí, dokonce jsem si najímal prostituty, kteří se mu alespoň trochu podobali, ale i tak to nebylo ono, nemohl jsem se jich dotýkat, tak jak jsem se vždycky chtěl dotýkat jenom Justina - s jemností. Neustále jsem otravoval lidi kolem, nejvíc ale Maikeyho, tomu kvůli mně skoro i ztroskotal vztah s Benem, protože jsem ho pořád někam tahal a to se Benovi nelíbilo, ale co jsem mohl dělat, nemohl jsem být v tom bytě sám, nemohl jsem být vůbec sám, pořád bych na to jen myslel a opravdu se z toho zcvoknul. Takže nepřipadá v úvahu, že by si historie měla opakovat - Justin je jen můj!

Čekal jsem než se pán uráčí přijít ke dveřím, nasadil jsem vážný a chladný výraz, ruce jsem si založil na prsou a čekal..."Bože, proč mi tohle děláš?"...pomyslel jsem si v momentě, kdy se přede mnou objevil Justin jen v ručníku kolem pasu a já ztratil veškerou sílu se na něho tvářit s nelibostí - jeho tělo bylo naprosto dokonalé - mužné. Každý rys, každý sval, každá část jeho těla, na kterém byly ještě kapičky vody mě dováděla k šílenství! Opravdu chybělo jen trošičku a já bych se na něho vrhnul a dopřál si to, po čem toužím už přes pět let... Dost Briane! Teď na to nemysli, máš přece práci! Nasadil jsem zpět svůj rozzlobený výraz a jen ze sebe nepříjemným tónem vysoukal...

B: "Ahoj Justine."

J: "Briane?"

Po 5 letech // 24 //

VAROVÁNÍ 18+

Justin's POV

New York

Ty tři měsíce bez Briana pro mě byla opravdová muka i přes to, že jsme si skoro každý den volali, ale to mi nestačilo, chtěl jsem být s ním. Bohužel práce v New Yorku se protáhla o něco déle než jsem si myslel, ale teď už mám díky bohu vše hotové a můžu se za Brianem vydat do Pittsburghu, nemůžu se dočkat jeho výrazu, jeho reakce, jeho celého až mu řeknu tuhle velkou novinu, že se k němu oficiálně stěhuju zpátky. Už jen dva dny a budu mít konečně možnost se ho dotýkat a líbat ho, už nikdy nechci zažít ani den bez něho, my k sobě prostě patříme a teď už to konečně ví i Brian, konečně mi řekl, že mě miluje a chce se mnou mít plnohodnotný vztah. Bože, jenom představa, že ho za chvíli uvidím mě naplňuje neuvěřitelnou touhou, ta představa spalující rozkoše, kterou jsem vždy zažil jen s ním mě přivádí k šílenství, nikdy v životě jsem tak moc netoužil po jeho těle, po jeho dotecích, polibcích, pohledech. Díky bohu jsem sehnal nového nájemníka Alexe, takže to tady David nebude muset táhnout sám, to bych mu neudělal, na holičkách bych ho nenechal a navíc je ten kluk milej a fakt kus, takže pro Davida jak dělaný... No pro mě taky, ale já jsem přece zadaný!

David: "Páni! Ty už máš skoro vše sbalený."

J: "No, chci si být jistý, že nic nezapomenu."

David: "Jo, ale máš přece ještě dva dny ne? Nebo nerozhodl ses, že odjedeš dřív, že ne?"

J: "Neboj to nemám v plánu, ještě se mě dva dny nezbavíš."

David: "Já se tě ani zbavit nechci, jsme přece kamarádi."

J: "To jsme, Davide, a vím, že se ti dvakrát nezamlouvá, že odjíždím, ale slibuju, že se budem vídat a taky si můžeme zavolat. Nemysli si, že když se stěhuju do Pittsburghu, že ty pro mě přestaneš existovat, jsi pro mě hodně důležitý, moc jsi mi tady pomohl, takže jsem ti opravdu vděčný."

David: "Rádo se stalo a tomu věř, že se budeme scházet."

J: "Dobře, jo a dneska sem má už přijít ten nový nájemník."

David: "Jsem si toho vědom."

Po 5 letech // 23 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Pittsburgh

Je to jako včera co jsem stál na letišti a říkal Justinovi, že ho miluju a přitom jsou to již tři měsíce a já ho od té doby neviděl, sice si neustále voláme, ale já chci víc než jen slyšet jeho hlas, já se ho chci dotýkat, líbat ho, milovat se s ním... Ano milovat, on je jediný muž se kterým jsem se dokázal milovat, on mi ukázal, že být s někým koho miluješ jedno tělo je ten nejúžasnější pocit na světě, ale už je to tak dávno co jsme spolu byli, naposledy v ten den co odjížděl do New Yorku a já ho pak pět let neviděl, jak já bych s ním chtěl teď být. Ale on má v New Yorku pořád rozdělanou práci a nemůže od toho jen tak odjet, neustále mi slibuje, že za mnou přijede, ale to říkal i tenkrát, takže je nejspíš čas, abych převzal iniciativu!

Maikey: "Briane? Jsi tu?"

B: "Maikey, jak si se sem dostal?"

Maikey: "Zase si zapomněl zamknout dveře."

B: "Kurva!"

Maikey: "Takhle tě akorát někdo vykrade. Ty někam jedeš?"

B: "Jak tě to napadlo?"

Maikey: "No vzhledem k těm dvěma sbaleným kufrům mě jiný závěr nenapadá."

B: "Ne, to já jen tak... Tak, to... No..."

Maikey: "Pane bože! Ty jedeš za Justinem, že jo?"

B: "Řekni někomu slovo a zabiju tě."

Maikey: "Mlčím jako hrob."

B: "To bych ti radil, jinak v jednom skončíš."

Maikey: "Jsem rád, že jsi to zase ty."

B: "Já jsem pořád stejnej."

Maikey: "Jo jasně a vůbec proč nechceš, aby to nikdo věděl? Já myslel, že od toho letiště už nehodláš svou lásku k Justinovi tajit."

Po 5 letech // 22 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh

Rozhodl jsem se na Briana počkat, pořád věřím, že přijde, nemůže mě nechat jen tak jít, prostě nemůže. Takže si přesunu let na později a počkám, ale jestli nepřijde, tak přísahám bohu, že... Já vlastně ani nevím, co udělám, nedokážu si představit, že by tohle měl být konec, on je moje životní láska a jsem dost přesvědčený, že já jeho taky... Takže- Jo, on přijde... Musí!

Zbývalo asi 5 minut do startu, teď už mého bývalého letu, ale Brian pořád nikde. Tam hluboko uvnitř jsem se začínal trochu bát... Dobře, hodně bát, pořád jsem ho vyhlížel, těch 5minut uteklo jako nic a já přes sklo sledoval jak letadlo odlétá a říkal si, že jsem tam měl teď sedět, že jsem se měl prostě vzdát, ale takovej já přece nejsem, já se nevzdávám, obzvlášť co se týče Briana... Vlastně to byl on, kdo mě naučil se nevzdávat.

Šel jsem se jít napít do letištního občerstvení a chtěl jsem se tu trochu porozhlédnout v naději, že tu na něho někde narazím, jak se rozčiluje, že mě nestihnul aniž by věděl, že na něho čekám. Pořád jsem chodil a chodil, už jsem si připadal jako blázen a trochu jsem začal litovat, že jsem do toho letadla nenastoupil a dával si zbytečné naděje. Chtěl jsem si jít posadit, už mě z té chůze bolely nohy. Zamířil jsem na lavičky viděl jsem, že tam někdo sedí, ale to mě neodradilo, ale čím víc jsem se začal přibližoval tím víc mi ten člověk někoho připomínal, ty záda prostě patřily někomu koho znám, koho miluju - byl to Brian! Nemohl jsem tomu uvěřit, on tu opravdu je a podle toho jak sedí shrbený poznám, že zakrývá smutek - Takhle jsem ho viděl už párkrát, ale tentokrát vypadá opravdu příšerně, celý se chvěje. Pane bože on si opravdu myslí, že mě ztratil, on mě opravdu miluje!

Nechtěl jsem dál čekat, přiblížil jsem se k němu co nejblíže a chtěl ho zezadu obejmout, hrozně jsem po tom toužil, ale nemohl jsem, nejdřív jsem to potřeboval slyšet a tak jsem jen řekl...

Po 5 letech // 21 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Pittsburgh

Super, právě jsem si pravděpodobně zachránil zadek a spoustě dalším, ale co Justin? Ani z daleka si nepřipustím, že bych o něho měl přijít... Znova ne! Sice na něj nebudu čekat na letišti, ale to neznamená, že neudělám vše pro to aby zjistil jak moc ho miluju. Jsem připravený mu to říct, víc než to - chci mu to říct! I kdybych to měl napsat na nějakou budovu a být směšně romantický, tak to udělám. Musím ho sehnat, ale je tu nejmíň milion lidí, u kterých by momentálně mohl být, to bude jak hledat jehlu v kupce sena. Tak asi nejlogičtější bude mu zavolat, zjistit kde je a nějakým nenápadným způsobem mu naznačit, že se chci sejít!

V telefonu se začínalo ozývat "Tů-tů-tů" a já se v rychlosti snažil vymyslet nějakou smysluplnou řeč, která by ho přiměla chtít se se mnou setkat, ale nebylo třeba, ozvala se hlasová schránka. Zkoušel jsem to ještě několikrát, ale bezúspěšně. Sunshine já tě asi zastřelím, zrovna teď, když to nejmíň potřebuju, máš vypnutý mobil, tenhle den už opravdu nemůže být horší!

Tak dobře, mám ještě dvě hodiny čas, než začne ta schůzka, prostě se půjdu podívat po okolí a budu doufat, že alespoň jednou bych mohl mít štěstí a někde na něho narazím.

Prošel jsem snad celej Pittsburgh, Liberty Avenue a všechny bary co tu najdu a ani známka o tom, že by se někde nacházel ačkoli to co mě momentálně čeká se mi vůbec nelíbí, nic jinýho mi nezbývá, bohužel jiné místo kde by mohl být mě nenapadá. Zazvonil jsem na zvonek a v duchu neustále opakoval modlitbu, abych tohle setkání přežil a pak se otevřely dveře...

B: "Ahoj Jennifer."

Jenn: "Briane? Co, co tady děláš?"

B: "Já hledám Justina."

Jenn: "Ale on už tu není."

B: "Jak, že už tu není? On už snad odletěl? Ale to nedává smysl, říkal přece, že mu to letí až ve dvě, vždyť je teprve jedna!"...Zpanikařil jsem.

Jenn: "Briane, Briane zadrž. Nemyslela jsem, že odletěl, ale že už není tady, šel ještě ven."

B: "Jo aha a kde je?"

Jenn: "Šel za Debbie do jídelny."

Po 5 letech // 20 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Pittsburgh

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím... Stál tu u mých dveří a probodával mě těmi svými krásnými modrými kukadly, které mi tak moc chyběly. Snažil jsem si zachovat klidnou tvář, nechtěl jsem, aby poznal, že mě rozrušilo, že je tady. Ale proč tu vlastně je?

B: "Justine? Co, co tady děláš?"

J: "Já, já vlastně ani nevím."

B: "Ty nevíš?"

J: "Můžu jít dál?"

Řekni ne, řekni ne, řekni ne...

B: "Jo jasně, pojď."

J: "Děkuju."

B: "Posaď se."

J: "Dobře."

B: "Chceš něco k pití?"

J: "Ne, nechci."

B: "Fajn."

Bylo to dost trapné, to zapírat nebudu, jen jsme na sebe beze slova civěli a bylo vidět, že Justin má něco na srdci, ale bál jsem se zeptat.

Po 5 letech // 19 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh

Nevěděl jsem, co mám dělat, vše co jsem mu chtěl říct se najednou rozplynulo a já nemohl vydat ani hlásku, Brian mě jen propaloval svým pohledem a skoro zapomněl dýchat, pak ze sebe jen vykoktal...

B: "Justine? Co, co tady děláš?"

Byl jsem tak hrozně nervózní!

J: "Já, já vlastně ani nevím."

B: "Ty nevíš?"

J: "Můžu jít dál?"

B: "Jo jasně, pojď."

J: Děkuju.

Najednou jsme stáli uprostřed loftu a já ani nevěděl jak se vlastně cítím, jestli šťastně, že jsem u něho a mohu s ním mluvit anebo zklamaně a naštvaně, protože na mě všechno dolehlo a já si pořádně uvědomil co mi vlastně udělal a že nechci aby z tohohle vyšel jen tak, jako vždy, kdy jsem mu vše odpustil, tentokrát chci aby pykal, jen ještě nevím co mám udělat.

Po 5 letech // 18 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Pittsburgh

V noci jsem nemohl spát, pořád jsem myslel na Justina. Debbie se mi zase snažila promlouvat do duše a ve mně se všechno hnulo a smutek zesílil. Chtěl jsem ho mít u sebe... Hned a tady... Hrozně mi chybí, ale zároveň si pořád myslím, že bych s ním být neměl, ten strach z toho, že mu zase ublížím je tak silný, že mi brání udělat jakýkoliv krok k tomu abych ho získal zpátky. Navíc je teď v New Yorku a snaží se žít normální život beze mě a nejspíš mě nenávidí za to co jsem mu udělal, asi bych to měl nechat být - vzdát to!

Budu se snažit na to nemyslet, půjdu do práce, kde ze sebe budu dělat debila a na všechny budu hnusný jako obvykle, prostě se budu snažit přežít další den. Ale nejdřív se musím jít někam najíst, popadl mě hrozný hlad, a jak všichni dobře vědí... Já se ke kuchyni přiblížit nemůžu a bohužel lepší místo než jídelna neexistuje, takže mi nezbývá nic jiného než se modlit a doufat, že si Debb nechá své myšlenky pro sebe, dneska na ni fakt nemám sílu ani náladu.

Šel jsem rovnou tam a byl jsem pořád zamyšlený a zároveň odhodlaný se s Debbie klidně pohádat, pokud bude třeba.

Už jsem byl u jídelny, stačilo jen otevřít dveře, ale zarazil jsem se, ten pohled, který se mi naskytl byl nepopsatelný - seděl tam Justin a povídal si s Debbie. Nechápal jsem co tady dělá, myslel jsem, že se mi to jen zdá, že tohle nemůže být pravda a pak jsem si dal dvě a dvě dohromady... Včera - Theodhor se choval tak divně a šel na nějakou uvítací párty, už vím čí byla, byla Justinova. Nevěděl jsem, co mám dělat, chtěl jsem jít dovnitř a mluvit s ním, ale místo toho jsem ho jen pozoroval, byl tak krásný, na tváři měl ten jeho sunshinovský úsměv, který vždy říkal, že je šťastný. Oči však říkaly něco jiného, byl v nich smutek, neuvěřitelný smutek. Něco mi říkalo, že za něj můžu já, v tu chvíli jsem si přál ho toho smutku zbavit, ale věděl jsem, že nemůžu, tentokrát ne, tentokrát jsem mu opravdu ublížil, je na čase ho nechat jít. Naposledy jsem se na něho podíval, chtěl jsem si ho zapamatovat, chtěl jsem si zapamatovat každý jeho detail, tu jeho smyslnost, jeho celého.

Pak jsem vydal do Kinneticu, bylo mi mizerně, ale snažil jsem se to zakrýt. Zahlédl jsem Theodhora a byl jsem připravený mu to dát sežrat, že věděl, že Justin přijede a neřekl mi to...

B: "Theodhore, kde mám kafe?"

Ted: "Už běžím... Šéfe."

B: "To jsem rád."

Ted: "Tady to je."

B: "Díky a můžeš mi říct proč, že tu je ještě Synthia?"

Ted: "Protože je skvělá, bez ní nemůžeš fungovat a taky můžeš být rád, že už dávno sama nedala výpověď a taky by ti mohlo být líto až si uvědomíš, jak se chováš, že si ji vyhodil."

B: "Takže to je vlastně pro moje dobro?"

Ted: "Dalo by se to tak říct."

B: "Aha, tak já to ještě zvážím."

Ted: "Děkuju, Briane, tak já zase jdu."

B: "A Theodhore?"

Ted: "Ano?"

B: "Jaká byla uvítací párty?"

Ted: "Oh, hmm... Byla skvělá, opravdu skvělá."

B: "Tak to jsem rád, že jsi si to užil."

Ted: "Jo, byla to paráda."

B: "A jak se má Justin?"

Ted: "A kurva!"

B: "Copak? Spolknul sis jazyk?"

Ted: "Já, já, já..."

B: "Ty, co?"

Ted: "Briane promiň... Oni, oni nechtěli aby si to věděl."

B: "Kdo oni?"

Ted: "Není to jedno?"

B: "Tede kdo?"

Ted: "Debbie, Jennifer a Maikey."

B: "Takže to věděl i Maikey?"

Ted: "Jo."

B: "To je výborný, kamarád za všechny peníze."

Ted: "Nemůžeš očekávat, že po tom jak se k němu, jak se k nám všem v poslední době chováš, že přiběhneme a všechno vyklopíme, obzvlášť po tom jak to mezi tebou a Justinem dopadlo."

B: "Víš co Theodhore? Vypadni!"

Ted: "Už jdu."

Tak tohle už je na mě vážně moc, dokonce i Maikey to věděl a nic mi neřekl, to jsem se k němu choval vážně tak hrozně, že jsem mu nestál ani za menší naznačení, že Justin přijede? No ať už je to jakkoliv, budu si to muset zjistit přímo od Maikeyho. Šel jsem k němu domu a začal jsem bušit na dveře jako tenkrát, když se k nim Justin nastěhoval a já udělal tu menší scénu o tom, že ho infikoval.

B: "Otevři, otevři!"

Ben: "Můžeš mi říct, co máš za problém?"

B: "Kde máš ženušku?"

Ben: "Briane, měl bys jít."

B: "Už? Teprve jsem přišel."

Ben: "Ale očividně ne s dobrou náladou."

B: "Já mám dobré nálady na rozdávání! Kde je kurva Michael?"

Ben: "A od kdy tě tohle zajímá? Poslední dobou si se mu vyhýbal a kdykoliv se s tebou pokusil navázat nějaký kontakt - uzemnil jsi ho."

B: "Nestarej se o to co je mezi námi, buď tak hodnej!"

Ben: "To tě zklamu, protože já se starat budu, Michael je můj manžel."

B: "Na to jsem opravdu nazapomněl a teď mi kurva řekni kde je?"

Ben: "Vypadni z mýho baráku!"

B: "Nebo co?"

Maikey: "Co se to tady do prdele děje?"

B: "Jéé, Maikey tady jsi."

Maikey: "Co tady děláš, Briane?"

B: "Nemůžu navštívit kamaráda?"

Maikey: "Udivuje mě, že si ještě pamatuješ, že jsem tvůj kamarád - nejlepší kamarád!"

B: "Jak bych na to mohl zapomenout, tobě jedinému jsem vždycky věřil, ty si mi přece vždycky všechno říkal."

Maikey: "Už chápu kam tím směřuješ. Bene můžeš nás omluvit?"

Ben: "Jsi si jistý?"

Maikey: "Ano."

Ben: "Dobře."

B: "Měj se profesůrku."

Maikey: "Tak povídej."

B: "Jaká byla párty?"

Maikey: "Briane tohle není nutný, prostě to vyklop."

B: "Proč jsi mi to neřekl?"

Maikey: "A jak jsem ti to měl říct? Pořád se mi jen vyhýbáš anebo mě pošleš do prdele. Tak odpusť, že jsem ti nepřiběhl říct tuhle velkou novinu - Hele Briane, hádej co? Tvoje životní láska, kterou jsi opustil, přijede do Pittsburghu, co ty na to? - To jsem fakt nemohl a navíc si za to můžeš sám, kdybys neudělal tuhle neuvěřitelně velkou kravinu, nemuseli jsme nic z toho řešit."

B: "Vy to snad máte v rodině tohle promlouvání do duší. Čemu se směješ?"

Maikey: "Já jen, že tohle samý mi včera říkal Justin."

Tomuhle jsem se prostě musel zasmát.

B: "A jak se vůbec má?"

Maikey: "Proč se ho nezeptáš?"

B: "Maikey nech toho, já... Já nemůžu."

Maikey: "Proč ne? Určitě by to ocenil."

B: "Jo, to tak."

Maikey: "Můžu mít otázku?"

B: "Povídej."

Maikey: "Proč jsi ho opustil? A neříkej mi, že to bylo pro jeho dobro, protože oba víme, že je to hovadina."

B: "Nikdy jsem pro něho neudělal nic dobrého."

Maikey: "To není pravda, miloval jsi ho... Pořád miluješ."

B: "To na tom nic nemění."

Maikey: "Jak tohle můžeš říct? To mění úplně všechno... Ty ho miluješ a on miluje tebe a na tom jediném záleží, tím, že si ho budeš držet od těla ničemu nepomůžeš."

B: "Já bych řekl, že mě teď spíš nenávidí."

Maikey: "A na to jsi přišel jak?"

B: "Tys tam nebyl Maikey."

Maikey: "Kde jsem nebyl?"

B: "V New Yorku, když jsem se s ním loučil, když jsem mu řekl sbohem, když mě prosil, abych neodcházel a já stejně šel... V tu chvíli jsem si připadal jako zrůda a věřím, že Justin mě taky tak vidí."

Maikey: "Ty nejsi zrůda Briane... Jsi jen někdo, kdo si myslel, že dělá správný rozhodnutí a teď toho lituje, ale to neznamená, že to nemůžeš napravit."

B: "Už není co napravovat... On řekl, že pokud teď odejdu, tak je konec, navždycky a já i přesto šel."

Maikey: "V ten den jste oba řekli a udělali věci, které jste neměli, ale pořád máte šanci být spolu tak jak sis vždycky přál, ikdyž jsi se to bál přiznat."

Rodina Novotny to má opravdu v krvi, vždycky něco řeknou a mají pravdu. Ale já jsem vůl, který to stejně poslouchat nebude.

B: "Maikey, děkuji ti za tuhle záživnou přednášku, ale myslím, že radši půjdu domů."

Maikey: "To myslíš vážně? Proč vždycky, když dokážeš o něčem mluvit, tak nakonec od toho utečeš?"

B: "Protože už takovej jsem, od všeho utíkám."

Maikey: "Ale mohl bys to změnit."

B: "Proč vždycky musíš říct nějakou chytrou poznámku?"

Maikey: "A od koho jsem se to asi naučil?"

B: "No, musíš uznat, že učitel jsem skvělej."

Maikey: "Ten nejlepší."

B: "Já vím. Mimochodem - chyběl jsi mi."

Maikey: "Ty mně taky Briane."

B: "To jsem rád. Já teda půjdu."

Maikey: "Ale slib mi, že nad tím budeš alespoň přemýšlet, že to s Justinem nějak napravíš."

B: "Maikey..."

Maikey: "Slib to!"

B: "Dobře, slibuju A řekni Benovi, že se omlouvám."

Maikey: "Řeknu, ahoj."

B: "Ahoj."

Bezva, už zase jsem něco slíbil a jistota, že to budu moci dodržet je nulová. Proč po mě kurva všichni chtějí nějaký sliby, když vědí, jak hroznej jsem v jejich dodržování? Prý naprav to s Justinem, on tě miluje, ty miluješ jeho, bylo to špatný rozhodnutí... Copak to kurva nevím? To mi to každej musí připomínat, abych se cítil ještě hůř!

Šel jsem domů, vzal jsem si ten nejlepší chlast co jsem našel, rozhodnutý se dneska ožrat do němoty jsem si k tomu pustil hudbu a světe div se, co tam asi mohli hrát, že?... Save the last dance ...mě dneska asi opravdu chce někdo zabít.

V tu chvíli to ve mně vyvolalo všechny vzpomínky a chtělo se mi hrozně brečet, až teď jsem si pořádně uvědomil, co za hovadinu jsem to udělal. V slzách jsem se svalil na pohovku a vzpomínal na všecno co jsme spolu prožili, nikdy v životě jsem se necítil tak moc nešťastný a jen jsem chtěl usnout a nemyslet na to. Ale jako obvykle mi nějakej vůl začal klepat na dveře...

B: "Odpal!"

Klepal dál a tak jsem se neochotně zvedl a šel ke dveřím...

B: "Ať jsi kdokoliv, přísahám, že je po tobě."

Byl jsem hrozně nasranej, ale to se mělo během chvíle změnit - otevřel jsem dveře a spatřil ho...

J: "Ahoj Briane."

V ten okamžik jsem nevěděl absolutně nic... Snad ani své jméno!

Po 5 letech // 17 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh

Dnes se mi zdálo opět o Brianovi... Tento měsíc už asi po dvacáté. Byli jsme u něj doma a oddávali se opravdu žhavému sexu, prožil jsem orgasmus, jaký mi vždy mohl dopřát jedině Brian a pak jsem usnul v jeho náruči. Nemůžu ho prostě dostat z hlavy ať se snažím sebevíc, vlastně ani nechci i přes to co mi udělal, bych si přál, aby byl teď u mě!

Jenn: "Zlato jsi vzhůru?"

J: "Ano jsem."

Jenn: "Dobře, v kuchyni máš snídani, tak se pojď najíst."

J: "Jo, hned jsem tam."

Jenn: "Dobře."

J: "Páni, to vypadá skvěle."

Jenn: "Tvoje oblíbený."

J: "To jsi nemusela."

Jenn: "Musela, vidím tě jednou za uherský rok, tak mi alespoň dopřej to potěšení dělat ti snídani."

J: "Děkuju."

Jenn: "Není zač, zlato."

J: "A slibuju, že se budu snažit jezdit častěji."

Jenn: "To už jsem párkrát slyšela."

J: "Já vím, ale tentokrát to bude opravdu jiný."

Jenn: "Tak já ti teda budu věřit. A co máš vůbec dnes v plánu?"

J: "Vůbec netuším."

Jenn: "A co takhle se stavit v jídelně za Debbie? Určitě bude ráda."

J: "Já nevím, sice jsem ji včera řekl, že se stavím, ale nevím, jestli to je dobrý nápad."

Jenn: "A to proč? Po takový dlouhý době jsi tady a všichni by tě rádi viděli, takže doufám, že nehodláš být těch pár dnů zavřený v baráku, kvůli ty víš komu."

J: "Já ho jen nechci potkat, teda nechtěl jsem, ale teď si tím nejsem tak jistý."

Jenn: "Nepřemýšlel jsi, že by ses za ním stavil."

J: "On mě nechce vidět, kdyby chtěl, tak by mě neodkopl."

Jenn: "Justine zlato, Brian sice udělal pitomost, že od tebe odešel, ale to neznamená, že tě nechce vidět, věř, že mu opravdu chybíš."

J: "A na to jsi přišla jak?"

Jenn: "Protože tě miluje."

J: "Jo a stejně mě odkopnul."

Jenn: "On tě neodkopnul, on jen učinil rozhodnutí, kterým si myslel, že tě chrání."

J: "Ale před čím?"

Jenn: "Před sebou... Jsi pro něj vším a on si myslel, že tě akorát ničí, proto od tebe odešel, doufal, že ti tím zajistí lepší život."

J: "Mami, proč mi přijde, že jsi na jeho straně?"

Jenn: "Zlato, já jsem v tomhle případě Švýcarsko, jen říkám, jak to vidím já a je jen na tobě jak s tím naložíš."

J: "Tak to mi moc nepomáhá."

Jenn: "Proto si myslím, že by si měl jít na ven a popřemýšlet nad tím."

Nebyl to zas tak blbý nápad, vlastně dával docela smysl - půjdu ven, uvidím se s Debbie, možná i s někým jiným a navíc budu mít spoustu času na přemýšlení a třeba za ním nakonec opravdu zajdu... Potřebuju si to s ním vyjasnit.

J: "Tak já teda zajdu za Debbie."

Jenn: "Skvěle. Pozdravuj ji ode mě."

J: "Budu, zatím ahoj."

Jenn. "Ahoj zlato."

Šel jsem rovnou do jídelny a celou cestu jsem měl žaludek na vodě, bál jsem se, že tam potkám Briana, ale zároveň jsem si to přál, chtěl jsem ho vidět, vlastně nejen vidět, chtěl bych se ho dotýkat, líbat ho, být s ním...

J: "Ahoj Debb."

Debbie: "Sunshine, tys přišel."

J: "Řekl jsem, že přijdu, ne?"

Debbie: "Jo, ale nezněl jsi moc přesvědčivě."

J: "Popravdě se mi nejdřív moc nechtělo, bál jsem se, že..."

Debbie: "Potkáš Briana?"

J: "Jo."

Debbie: "Včera jsem s ním mluvila."

J: "Neřekla jsi mu, že jsem tady, že ne?"

Debbie: "Ne, neřekla, ale možná by si měl ty."

J: "Debbie, já, já..."

Debbie: "Ty co? Nemůžeš se mu navěky vyhýbat a on by tě určitě taky rád viděl."

J: "Tohle mi řekla i máma, ale nechápu, jak si to můžete myslet, vždyť mě v podstatě odkopnul, takže mi zrovna dvakrát nepřijde, že by mě chtěl vidět."

Debbie: "Brian je pitomec, ale to ty už dávno víš, ale taky víš, že dělá věci, kterých nakonec lituje."

J: "Tím chceš říct, že..."

Debbie: "Že mu chybíš."

Když jsem to uslyšel, vykouzlilo mi to úsměv na tváři, najednou mi to dávalo naději, že máme ještě šanci.

J: "On mi taky chybí, ale jsem na něj taky hrozně naštvanej."

Debbie: "To chápu, ale věř mi, že on je na sebe přímo nasranej, že tohle udělal."

J: "Myslíš?"

Debbie: "Já to vím, včera mi to v podstatě řekl... Řekl, že to bylo nejspíš to nejhorší rozhodnutí, jaké kdy učinil."

J: "To mi vůbec nezní jako Brian."

Debbie: "Ale je to on, ten chlap, který tě miluje a kterého ty miluješ, přesně ten chlap, který se díky tobě z něho stal."

J: "Debb já nevím, ještě potřebuju čas."

Debbie: "To chápu Sunshine a navíc bys ho v tom měl nechat vykoupat, ať si konečně uvědomí, jaký dělá hovadiny."

J: "To mám v plánu, neboj."

Debbie: "A co kdyby si mi tady trochu pomohl, byl jsi v tom tak dobrý a dneska jsem tu na všechno sama."

J: "Jasně, moc rád Debb."

Debbie: "Tak běž zjistit, co si hosti dají."

J: "Jdu na to."

Debbie: "Děkuju."

Připomnělo mi to staré časy, ještě před tím než jsem odjel do New Yorku, připadalo mi, jako kdybych nikdy neodjel, popravdě jsem tu práci miloval, vždycky jsme se tu všichni sešli, byli jsme jako rodina, nemůžu uvěřit, že už je to pryč a nejvíc ze všeho se bojím, že už to nepůjde vrátit zpátky.

Najednou se za mnou ozval známý hlas člověka, který mě vždycky rozveselil...

Emmett: "Zlato, ty ses rozhodl vrátit nadobro?"

J: "Emmette ahoj, ne já jen pomáhám Debb."

Emmett: "Ty jsi byl vždycky zlatíčko."

J: "Ale na tebe nikdo nemá."

Emmett: "No tak, žádné komplimenty nebo se ještě rozbrečím a tebe nikam nepustím... Chyběl jsi nám tady."

J: "Vždyť mně to taky chybělo, nemoct s vámi mluvit jako vždy, pro mě bylo deprimující, hodněkrát jsem se chtěl vrátit."

Emmett: "Ale?"

J: "Proč vždycky víš, že to má nějaký dovětek."

Emmett: "Protože se ten dovětek vždycky týká Briana."

J: "Brian se bohužel týká všeho."

Emmett: "V tom bude to jeho kouzlo."

J: "To asi jo."

Emmett: "A už jsi s ním mluvil."

J: "Na to se mě ptá dneska každý a odpověď je ne."

Emmett: "A máš to v plánu, já jen, že by potřeboval zase zkrotit."

J: "Nevím jestli ti to ušlo, ale my se rozešli, takže nevím, jestli jsem ten správný kandidát na to abych ho zkrotil."

Emmett: "Nerad ti to oznamuju, ale ty jsi jediný, kdo to dokáže a ty vaše rozchody už ani nevnímám, nikdy neměly žádnou váhu."

J: "Tentokrát je to jiný."

Emmett: "Ale prdlajs, jediný rozdíl je v tom, že ještě ani jeden z vás nesebral odvahu si s tím druhým promluvit. A pokud jsi chytrej, budeš to ty, kdo za ním půjde, dáš mu čočku a pak pořádně žhavej sex."

J: "Emmette, ty jsi blázen."

Emmett: "Říkají to o mě."

Debbie: "Sunshine, já myslela, že mi máš pomáhat."

J: "Promiň Debb, už jdu na to."

Emmett: "Tak se snad zase brzo uvidíme."

J: "Taky doufám."

Emmett: "Měj se zlato."

J: "Ty taky Emmette, ahoj."

Musel jsem nad tím pořád přemýšlet, všichni mi říkají ať za ním jdu a já to chci, moc ho chci vidět, chybí mi a stále doufám, že se to mezi námi nějak spraví, ale zároveň nechci aby z toho vyšel tak snadno jako vždycky, tentokrát chci aby jsi pamatoval ten pocit bezmoci, aby věděl jaký to je, myslet si, že už mě nikdy nebude mít, že mi opravdu ublížil, tentokrát musí konečně pochopit, že už je to poslední šance. Ale taky musím zjistit jestli jí vůbec chce, jestli to vůbec chce vrátit zpátky.

VEČER

Debbie: "Sunshine už můžeš jít, jestli chceš, pomohl jsi mi už dost."

J: "Dobře a jsi si jistá, že už nic nepotřebuješ."

Debbie: "Určitě, ale uvědomuješ si, že tě pouštím jen pro to, aby jsi..."

J: "Abych zašel za Brianem."

Debbie: "Chytrej kluk."

J: "Vím, že za ním musím jít, už to konečně potřebuju vyřešit."

Debbie: "Brian to taky potřebuje, potřebuje vědět, že tě ještě neztratil, takže běž a dej mu co pro to."

J: "Děkuju Debbie."

Debbie: "Není zač zlato a teď šup."

J: "Ahoj."

Debbie: "Ahoj."

Šel jsem rovnou k němu domů, bylo to tak zvláštní, touhle cestou jsem nešel tak dlouho a přitom jako by to bylo včera.

Byl jsem hrozně nervózní, nevěděl jsem, co mu má říct, v hlavě jsem měl tolik myšlenek, ale žádná nedávala smysl. Došel jsem až k jeho domu a znervózněl jsem ještě víc, díky bohu dveře byly otevřené, takže jsem nemusel zvonit, šel jsem po schodech, nechtěl jsem aby slyšel výtah a najednou jsem stál před jeho dveřmi, jen jsem na ně zíral, neměl jsem tušení co to vlastně dělám a pak jsem to zaslechl, vycházelo to z jeho bytu, byla to píseň, naše píseň... Save the last dance ...jen jsem dál stál a poslouchal, bál jsem se zaklepat... Moje ruka se už napřahovala a já sebral veškerou odvahu a zaklepal. Ozvalo se jen...

B: "Odpal."

A tak jsem klepal dál a ještě silněji. Chvíli se nic nedělo a pak jen řekl...

B: "Ať jsi kdokoliv, přísahám, že je po tobě."

Pak otevřel dveře a když mě zahlídl, doslova zbělal a jen na mě zíral a já se zmohl na jediné...

J: "Ahoj, Briane."

Nikdy v životě jsem nebyl víc nervózní!

Po 5 letech // 16 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Pittsburgh

Už je to měsíc od té doby co se Justin probral z komatu, od té doby co jsem ho naposledy viděl, co jsem mu řekl sbohem. Nemohl jsem s ním dál být, věděl jsem, že ho akorát ničím. Vím, že beze mě bude šťastnější, v bezpečí. Moje láska k němu se nikdy nezmění, vždycky ho budu milovat a bude mi šíleně chybět, ale vím, že takhle je to lepší, alespoň může žít život, který si zaslouží. Pravděpodobně mě teďka nenávidí, za to co jsem mu udělal, za to, že jsem ho opustil, ale možná je to tak lepší, radši ať mě nenávidí, než aby trpěl. Já teď musím jít dál, žít svůj bezcenný život... Bez Justina.

Nebudu na to prostě myslet. Půjdu do práce a budu dělat všechno pro, to abych vypadal, že jsem v pohodě. Díky bohu Kinnetic už zase funguje, sice mě to přišlo na pěkný balík, ale co bych pro svou milovanou firmu neudělal!

B: "Synthia?! Theodhore?!"

Ted: "Ano?"

Synthia: "Ano?"

B: "Do kanceláře! Hned!"

Ted: "Tak co potřebuješ, Briane?"

Synthia: "Jak co potřebuje? On na nás zavolá jak na psy a my mu hned máme plnit všechna jeho tajná přání. Vypadáme snad jak tvoji poskoci?"

B: "Hmmm, vydrž musím se chvíli zamyslet... Jo už to mám... Nevypadáte, vy jste."