Po 5 letech // 21 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Pittsburgh

Super, právě jsem si pravděpodobně zachránil zadek a spoustě dalším, ale co Justin? Ani z daleka si nepřipustím, že bych o něho měl přijít... Znova ne! Sice na něj nebudu čekat na letišti, ale to neznamená, že neudělám vše pro to aby zjistil jak moc ho miluju. Jsem připravený mu to říct, víc než to - chci mu to říct! I kdybych to měl napsat na nějakou budovu a být směšně romantický, tak to udělám. Musím ho sehnat, ale je tu nejmíň milion lidí, u kterých by momentálně mohl být, to bude jak hledat jehlu v kupce sena. Tak asi nejlogičtější bude mu zavolat, zjistit kde je a nějakým nenápadným způsobem mu naznačit, že se chci sejít!

V telefonu se začínalo ozývat "Tů-tů-tů" a já se v rychlosti snažil vymyslet nějakou smysluplnou řeč, která by ho přiměla chtít se se mnou setkat, ale nebylo třeba, ozvala se hlasová schránka. Zkoušel jsem to ještě několikrát, ale bezúspěšně. Sunshine já tě asi zastřelím, zrovna teď, když to nejmíň potřebuju, máš vypnutý mobil, tenhle den už opravdu nemůže být horší!

Tak dobře, mám ještě dvě hodiny čas, než začne ta schůzka, prostě se půjdu podívat po okolí a budu doufat, že alespoň jednou bych mohl mít štěstí a někde na něho narazím.

Prošel jsem snad celej Pittsburgh, Liberty Avenue a všechny bary co tu najdu a ani známka o tom, že by se někde nacházel ačkoli to co mě momentálně čeká se mi vůbec nelíbí, nic jinýho mi nezbývá, bohužel jiné místo kde by mohl být mě nenapadá. Zazvonil jsem na zvonek a v duchu neustále opakoval modlitbu, abych tohle setkání přežil a pak se otevřely dveře...

B: "Ahoj Jennifer."

Jenn: "Briane? Co, co tady děláš?"

B: "Já hledám Justina."

Jenn: "Ale on už tu není."

B: "Jak, že už tu není? On už snad odletěl? Ale to nedává smysl, říkal přece, že mu to letí až ve dvě, vždyť je teprve jedna!"...Zpanikařil jsem.

Jenn: "Briane, Briane zadrž. Nemyslela jsem, že odletěl, ale že už není tady, šel ještě ven."

B: "Jo aha a kde je?"

Jenn: "Šel za Debbie do jídelny."

Tohle už opravdu nemůže být horší.

B: "Jak jinak."

Jenn: "A proč ho hledáš teď? Já myslela, že máte sraz až na letišti."

B: "On ti to řekl?"

Jenn: "Ano řekl a opravdu věří, že tam přijdeš, takže doufám, že nemáš nějaký jiný plány."

B: "Jenn, tohle je složitý já tam nemůžu přijít."

Jenn: "Co tím chceš říct, že nemůžeš?"

B: "Nejde o to, že bych nechtěl, já chci, ale něco mi do toho vlezlo."

Jenn: "Promiň, slyšela jsem dobře? Tobě do toho něco vlezlo? To mi chceš říct, že nejsi jednou schopný udělat něco, co chce Justin?"

B: "Takhle to není, nejde o mě, aleo Kinnetic, dneska mám schůzku s velmi důležitými klienty, které potřebuju získat jinak mi firma zkrachuje a věř, že kdyby šlo jen o mě ani na vteřinu bych neváhal a šel za Justinem, ale jde i o mé zaměstnance a Teda se Synthií, ti všichni by přišli o své místo a to nemůžu dovolit."

Jenn: "Páni Briane, nikdy v životě jsem od tebe neslyšela nic víc hlubšího a plné citů."

B: "Dobře mohla by si mě ušetřit těch poznámek?"

Jenn: "Promiň, já to tak nemyslela, ale spíš mě zajímá, co hodláš dělat?"

B: "No měl jsem v plánu Justina najít a říct mu to, ale bohužel jsem prošel celej Pittsburgh a nikde ho nenašel a teď jsem zjistil, že je na místě, kde jsem nejmíň doufal, že bude."

Jenn: "No, ale pokud ho nechceš ztratit měl by ses tam vydat."

B: "Neboj se, mám namířeno přímo tam. Zatím ahoj Jennifer."

Jenn: "Ahoj a držím ti palce."

B: "Děkuju."

Jídelna - no ovšem jak jinak, mohlo mě napadnout, že se bude nacházet přímo tam, tak teď se tam jen dostat a doufat, že to vyjde tak jak si představuju. Šel jsem rychlostí světla k autu když v tom mi začal zvonit telefon - první mojí myšlenkou bylo, že to je Justin, ale bohužel...

B: "Ano?"

Ted: "Můžeš mi říct, kde si?"

B: "Neboj se Theodhore za půl hoďky jsem tam."

Ted: "No to doufám a ne, že nás necháš na holičkách!"

B: "Pokud mě nebudeš zdržovat svým voláním tak ne. Nazdar."

V rychlosti jsem zavěsil a nasedl do auta, během deseti minut jsem byl v jídelně, mám pocit, že jsem celou cestu projel na červenou, ale alespoň jsem tady, ale kde je Justin?

Debbie: "Briane mohl bys mi říct, co tady děláš?"

B: "Hledám Justina, kde je?"

Debbie: "Tak to tě zklamu, akorát jste se minuli."

B: "Do prdele!"

Debie: "Nemáš být náhodou na letišti?"

B: "Je v tomhle městě člověk, kterému to Justin neřekl?"

Debbie: "To je to nejmenší co by tě mělo trápit a vůbec pohni tím svým nevděčným zadkem a mazej na to letiště!"

B: "Já nemůžu Debbie."

Debbie: "To ani nevyslovuj, Justin očekává, že tam budeš a ty ho nemůžeš znova zklamat, je ti to jasný?"

Bebbie: "Ty to nechápeš, já tam opravdu nemůžu jít... Jde o Kinnetic."

Debbie: "A co s ním prosím tě je?"

B: "Ve zkratce - Kinnetic krachuje a já mám dneska schůzku s pár šašky, kteří mi mají pomoc tomu zabránit a pokud je nezískám já a spousta dalších lidí přijde o práci včetně Teda a Synthie."

Debbie: "Ale to přece nemůžeš dopustit."

B: "Ani to nemám v plánu."

Debbie: "Ale co Justin?"

B: "Debbie, tahle otázka mě doslova požírá, já nevím, co mám dělat."

Debbie: "Být tebou tak si pospíším a něco vymyslím, protože už je půl druhý."

B: "No do hajzlu!"

Mysli Briane, mysli, mysli, mysli! Co můžeš udělat, aby jsi neztratil ani Justina a ani firmu? No tak něco tu přece musí být.

Už to mám!

B: "Dobře Debbie, něco mě napadlo, ale ani zdaleka si nejsem jistý, že je to dobrý nápad... Zahrnuje to člověka, který mě má i nemá v lásce, ale já vím, že se na něho dá vždycky spolehnout."

Debbie: "A kdo to má být?"

B: "Theodhor."

Debbie: "Theodhor? Co tím chceš říct?"

B: "Že se budu muset tak moc ponížit a poprosit ho aby mě zastoupil."

Debbie: "To je výborný nápad a na co teda ještě čekáš?"

B: "Jdu na to."

Nikdy by mě nenapadlo, že Theodhor bude jednoho dne člověkem, na kterém bude záviset můj život. Není to tak, že bych ho neměl rád, jen mi občas leze na nervy, no přiznávám, že já jemu taky, ale tentokrát ho opravdu potřebuju, hodněkrát mě dokázal zastoupit a byl vždycky výborný, a proto právě jemu tolik důvěřuju, že mi zachrání Kinnetic, protože já chci zachránit svůj vztah. Stačí mu jen zavolat a doufat, že to pro mě udělá...

Ted: "Halo?"

B: "Tede, tady Brian."

Ted: "No kde jsi? Za chvíli to začíná, tak buď tak hodnej a dotáhni sem ten svůj zadek."

B: "Já nemůžu přijít."

Ted: "Co tím chceš říct, že nemůžeš přijít? To snad nemyslíš vážně? Okamžitě sem naklusej!"

B: "Theodhore! Tede uklidni se a poslouchej. Posloucháš?"

Ted: "Jo sakra, poslouchám."

B: "Já tam teď nemůžu přijít, mám k tomu dost dobrej důvod a je to pro mě důležitý, ale slibuju, že se pokusím dorazit co nejdřív, ale do tý doby potřebuju, aby si mě zastoupil."

Ted: "Ty ses asi úplně zbláznil Briane! To nemůžeš myslet vážně?"

B: "Smrtelně vážně, Tede jen tobě věřím, že to dokážeš!Tede já tě potřebuju."

Ted: "Proboha! Ty to myslíš vážně."

B: "Jo myslím, takže tě prosím... Ano Theodhore prosím, uděláš to pro mě?"

Ted: "Briane já, já..."

B: "Prosím!"

Ted: "Dobře, udělám to."

B: "Děkuju."

Ted: "A pozdravuj Justina."

B: "Počkat...jak víš, že jedu za ním?"

Ted: "Protože on jediný je pro tebe tak moc důležitý, že ho upřednostníš před Kinneticem."

B: "To máš pravdu, je pro mě důležitý. Ještě jednou děkuju Tede, a držím palce."

Ted: "To já je držím tobě. Ahoj."

B: "Ahoj."

Okamžitě jsem se vydal na letiště, silnicí jsem doslova prosfištěl, nebral jsem ohled na žádná světla, neměl jsem na to čas, chtěl jsem ho stihnout, už mi zbývalo asi jen 15minut, ale ten spěch se my vymstil - za mnou se začala ozývat policejní siréna "Do prdele!" zařval jsem tak nahlas, že to musel slyšet celý Pittsburgh a zajel ke kraji.

Policista: "Řidičák a doklady."

B: "Tady."

Pol: "Jste si vědom proč jsem vás zastavil?"

B: "Že by rychlost?"

Pol: "A taky jste projel dvě světla na červenou."

B: "Páni! Vy jste všímavej."

Pol: "Máte nějaký problém?"

B: "Samozřejmě, že nemám, jen mě tu zdržujete, tak mi už kurva konečně dejte tu pokutu!"

Pol: "Být vámi se uklidním, jinak budu nucen vás zadržet."

B: "No jo už jsem klidnej, teď ta pokuta."

Ten blbeček ji snad vypisoval celou věčnost, měl jsem sto chutí sešlápnout plyn a vysrat se na něj, potřeboval jsem se dostat na to podělaný letiště!

B: "Tak už?"

Pol: "Tady to je. A buďte tak hodný a dodržujte povolenou rychlost."

B: "Pokusím se. Nashle."

Kurva to už není opravdu možný! Pomalu jsem se rozjel, a když už jsem mu byl z dohledu tak jsem na to pořádně dupl, tentokrát mě nic díky bohu nezastavilo a já konečně dojel na letiště. Doslova jsem se rozeběhl, plíce jsem někde po cestě ztratil a nohy si pomalu zlámal abych to stihl a pak nastal další problém - kde ho kurva mám hledat? To letiště je obrovský! Zastavil jsem se a pořád se rozhlížel, nevěděl jsem, co mám dělat a zpanikařil, bylo tu tolik lidí. Okamžitě jsem se běžel zeptat na přepážku.

B: "Prosím Vás, odkud vzlétá let do New Yorku?"

"Vydržte"

B: "Dobře."

"Je mi líto, ale tento let už vzlétl, právě teď."

B: "To ne, to nemůže být pravda."

"Je mi líto"

Pomalu jsem se v tichosti vzdálil od přepážky. Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli brečet, křičet nebo jen nevěřícně stát.

Sedl jsem si a v duchu si nadával do debilů a pak jsem si pořádně uvědomil co se stalo - já ho ztratil, ztratil jsem Justina!

Ze spod víček se mi začaly drát slzy a z mých úst vyšlo jen "Sunshine." Chtěl jsem se zvednout a jít pryč, ale něco mě zastavilo, za mnou se ozvalo...

J: "Já věděl, že přijdeš."

Pomalu jsem si stoupl, ale bál jsem se otočit, bál jsem se, že ten hlas byla jen má představa, a že když se otočím, zjistím, že tam ve skutečnosti nikdo není, ale pak jsem překonal strach a otočil se.

B: "Justine? Co, co tady děláš?"

J: "Čekám na tebe."

B: "To nechápu... Říkal si, že když tu nebudu, tak odlétáš a je konec."

J: "No přesunul jsem si let na později. Věřil jsem, že přijdeš, že mě nenecháš jen tak jít, tak jsem se rozhodl počkat a udělal jsem dobře."

B: "Ty pitomče jeden, já myslel, že si odletěl!"

J: "Jedinej pitomec jsi tady ty! Můžeš mi říct co ti trvalo tak dlouho?"

B: "To je dlouhý příběh."

J: "Ale já to chci slyšet, chci vědět co tě tak zdrželo, že by si mě kvůli tomu klidně nechal odletět."

B: "Šlo o Kinnetic."

J: "No jo, jak jinak,"...Řekl naštvaným a smutným tónem.

B: "Ne počkej... Já jsem měl dnes mít schůzku s pár lidmi, kteří mi měli pomoc zachránit Kinnetic."

J: "Zachránit?"

B: "Jsem tak trochu na mizině a tihle lidi mi měli pomoc zabránit tomu aby Kinnetic zkrachoval."

J: "A kdy s nimi máš schůzku?"

B: "Právě teď."

J: "Počkat, jak to myslíš, že právě teď? Tak co tady teda děláš?"

B: "Přišel jsem za tebou."

J: "Ale co tvoje firma? Vždyť ty ji potřebuješ."

B: "Zastoupil mě Ted a tebe potřebuju víc."

J: "Cože? Ted? To jsi vážně dovolil?"

B: "Slyšel si, co jsem ti právě řekl? Já tě potřebuju."

J: "Briane, ale to není to, co chci slyšet."

Bylo to tady, ten okamžik, kdy mu to musím, kdy mu to chci říct. Byl jsem víc než připravený ta slova vyslovit...

B: "Justine - Já tě miluju."

Doufal jsem v nějakou reakci typu já tebe taky, ale místo toho na mě jen nevěřícně zíral.

B: "Justine byl by si tak hodnej a něco řekl? Protože mě dost kurva znervózňuješ! Proč na mě tak koukáš?"

J: "Protože nemůžu uvěřit, že jsi to řekl."

B: "Řekl jsem to a klidně to zopakuju - Miluju tě! Tak už konečně něco řekni!"

Pořád jen zíral a pak to konečně řekl, to na co jsem tak dlouho čekal, to co by mi mohl opakovat neustále.

J: "Taky tě miluju, Briane."

Už jsem nemohl dál čekat... Už ne! Je to tak moc dlouho, já to potřebuju... Hned teď! - Naklonil jsem se k němu, pohlédl mu do těch jeho krásných modrých očí a pak ho vášnivě a toužebně políbil. Ani vteřinu neváhal a polibek mi opětoval. Byl jsem, tak kurevsky šťastný. Já Brian Kinney jsem šťastný!