Po 5 letech // 22 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh

Rozhodl jsem se na Briana počkat, pořád věřím, že přijde, nemůže mě nechat jen tak jít, prostě nemůže. Takže si přesunu let na později a počkám, ale jestli nepřijde, tak přísahám bohu, že... Já vlastně ani nevím, co udělám, nedokážu si představit, že by tohle měl být konec, on je moje životní láska a jsem dost přesvědčený, že já jeho taky... Takže- Jo, on přijde... Musí!

Zbývalo asi 5 minut do startu, teď už mého bývalého letu, ale Brian pořád nikde. Tam hluboko uvnitř jsem se začínal trochu bát... Dobře, hodně bát, pořád jsem ho vyhlížel, těch 5minut uteklo jako nic a já přes sklo sledoval jak letadlo odlétá a říkal si, že jsem tam měl teď sedět, že jsem se měl prostě vzdát, ale takovej já přece nejsem, já se nevzdávám, obzvlášť co se týče Briana... Vlastně to byl on, kdo mě naučil se nevzdávat.

Šel jsem se jít napít do letištního občerstvení a chtěl jsem se tu trochu porozhlédnout v naději, že tu na něho někde narazím, jak se rozčiluje, že mě nestihnul aniž by věděl, že na něho čekám. Pořád jsem chodil a chodil, už jsem si připadal jako blázen a trochu jsem začal litovat, že jsem do toho letadla nenastoupil a dával si zbytečné naděje. Chtěl jsem si jít posadit, už mě z té chůze bolely nohy. Zamířil jsem na lavičky viděl jsem, že tam někdo sedí, ale to mě neodradilo, ale čím víc jsem se začal přibližoval tím víc mi ten člověk někoho připomínal, ty záda prostě patřily někomu koho znám, koho miluju - byl to Brian! Nemohl jsem tomu uvěřit, on tu opravdu je a podle toho jak sedí shrbený poznám, že zakrývá smutek - Takhle jsem ho viděl už párkrát, ale tentokrát vypadá opravdu příšerně, celý se chvěje. Pane bože on si opravdu myslí, že mě ztratil, on mě opravdu miluje!

Nechtěl jsem dál čekat, přiblížil jsem se k němu co nejblíže a chtěl ho zezadu obejmout, hrozně jsem po tom toužil, ale nemohl jsem, nejdřív jsem to potřeboval slyšet a tak jsem jen řekl...

J: "Já věděl, že přijdeš."

Chvíli se nic nedělo, jen pořád seděl, ale pak si stoupl, nicméně pořád nesebral odvahu se otočit, z toho postoje bylo vidět, že se třese a bojí toho co ho čeká, ale nakonec to udělal - otočil se a když mě spatřil v jeho tváři se objevil nepatrný úsměv, v jeho očích, které ještě byly skleněné z toho, jak brečel, se vyskytoval pocit štěstí, tváře měl pořád opuchlé a skoro nemohl dýchat, pak ze sebe jen vykoktal...

B: "Justine? Co, co tady děláš?

Co bych tu asi tak mohl dělat, ty troubo.

J: "Čekám na tebe."

B: "To nechápu... Říkal jsi, že když tu nebudu tak odlétáš a je konec."

J: "No přesunul jsem si let na později, věřil jsem, že příjdeš, že mě nenecháš jen tak jít, tak jsem se rozhodl počkat a udělal jsem dobře."

B: "Ty pitomče jeden, já myslel, že jsi odletěl!"

Tak já jsem podle tebe pitomec? To ty jsi ten kdo přišel pozdě!

J: "Jedinej pitomec jsi tady ty! Můžeš mi říct co ti trvalo tak dlouho?"

B: "To je dlouhý příběh."

To teda ne, z toho se jen tak nevyvlíkneš!

J: "Ale já to chci slyšet, chci vědět co tě tak zdrželo, že by si mě kvůli tomu nechal odletět"

B: "Šlo o Kinnetic."

Doufal jsem, že to bude něco smysluplnějšího, vím, že firma pro něho znamená hodně, ale alespoň jednou jsem doufal, že já pro něho budu znamenat víc. Takže jo, mrzelo mě to a naštvalo!

J: "No jo, jak jinak."

B: "Ne počkej, já jsem měl dnes mít schůzku s pár lidmi, kteří mi měli pomoct zachránit Kinnetic."

O čem to sakra mluví?

J: "Zachránit?"

B: "Jsem tak trochu na mizině a tihle lidi mi měli pomoct zabránit tomu aby Kinnetic zkrachoval."

J: "A kdy s nimi máš schůzku?"

B: "Právě teď."

J: "Počkat, jak to myslíš, že právě teď? Tak co tady teda děláš?"

B: "Přišel jsem za tebou."

J: "Ale co tvoje firma? Vždyť ty ji potřebuješ."

B: "Zastoupil mě Ted a tebe potřebuju víc."

Nemůžu uvěřit, že to co mi právě řekl jsem jen tak přešel, ale jsem hrozně zmatený, nechápu to. To opravdu pro něho znamenám tolik, že je ochotný se kvůli mně v podstatě vzdát Kinneticu když to nevyjde? Pane bože, já asi mluvím se špatným Brianem Kinneym.

J: "Cože? Ted? To jsi vážně dovolil?"

B: "Slyšel si, co jsem ti právě řekl? Já tě potřebuju."

Jo slyšel, jen potřebuju něco víc jako důkaz, že máme pořád šanci.

J: "Briane, ale to neni to, co chci slyšet."

Chvíli se na mě jen díval, nedokázal jsem mu číst ve tváři, bál jsem se toho co mi chce říct, pak se jen zhluboka nadechl a řekl to...

B: "Justine - Já tě miluju."

Proboha! On to vážně řekl! Já tomu nemůžu uvěřit, to nemůže být ani pravda! Brian mě opravdu miluje a chce být se mnou! On to tentokrát myslí vážně, chci mu to říct taky, ale nějak to nedokážu vyslovit, opravdu mě zaskočil.

B: "Justine byl bys tak hodnej a něco řekl? Protože mě dost kurva znervózňuješ! Proč na mě tak koukáš?

J: "Protože nemůžu uvěřit, že jsi to řekl."

B: "Řekl jsem to a klidně to zopakuju - Miluju tě! Tak už něco řekni."

Chtělo se mi brečet štěstím. Brian Kinney mi řekl, že mě miluje! Dokonce dvakrát! Je to přesně jako v tom snu, který se mi tolikrát zdál... Už jen chybí říct...

J: "Taky tě miluju, Briane."

Ani nedokážu popsat to štěstí, které z něho vyzařovalo, když jsem mu to řekl. Za tu dobu co jsme byli spolu jsem mu to řekl hodněkrát, ale nikdy jsem se nedočkal takovéhle reakce - naklonil jsem ke mně a pak mě políbil s takovou vášní, nechtěl jsem aby to přestalo, chtěl jsem se s ním líbat do konce života, přece jenom je to tak dávno co jsem naposledy ochutnal jeho rty, v břiše jsem cítil motýlky, opravdu to bylo jak v nějakém romantickém filmu nebo jak by řekl Brian bylo to směšně romantické.

Nechtěl jsem se od něho odtrhnout, ale musel jsem se, už udělal to, co jsem po něm chtěl - Řekl, že mě miluje a já teď vím, že budeme spolu, ale teď musí jít zachránit svou firmu, on ji potřebuje... Bez ní by byl ztracený!

B: "Co se děje?"

J: "Musíš jít."

B: "Co? Kam?"

J: "Zachránit Kinnetic."

B: "Jsem si jistý, že Ted to zvládá, já teď chci být s tebou."

J: "Ani nevíš, jak dlouho jsem čekal až mi tohle řekneš, ale my teď víme, že spolu budeme, ale já taky vím, že ty potřebuješ svou firmu a i když je Ted skvělý... Jsi to ty kdo ji dokáže zachránit."

B: "Ale..."

J: "Žádné ale, prostě běž."

B: "Ale co my?"

J: "My se milujeme."

B: "Já vím, ale ty se teď vracíš do New Yorku. Co když to stejně nebude fungovat? Já už bez tebe nechci být."

J: "Briane ty běž zachránit Kinnetic a já se postarám o tohle... Slibuju."

B: "Co tím chceš říct?"

J: "Že mi musíš věřit."

B: "Sunshine, vždycky jsem ti věřil, to ty víš."

J: "Vím a teď už běž."

B: "Dobře, zavolej mi."

J: "Zavolám, neboj. Miluju tě."

B: "Já tebe taky."

Dal jsem mu ještě jeden polibek na rozloučenou, nevím, kdy mu dám další, nejdřív to musím nějak vyřešit v New Yorku, mám tam ještě tolik práce a to může nějakou chvíli trvat. Já jen vím, že se sem hodlám vrátit natrvalo a malovat tady, chci už být jenom s Brianem ať to stojí, co to stojí. Jen se opravdu bojím, že se ještě něco podělá, za ta léta co jsme byli "spolu" nám štěstí zrovna nepřálo a teď když se to obrátilo k dobrému... Nevím... Prostě mám strach!