Po 5 letech // 26 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

New York

Bože můj! Brian je snad ještě krásnější než když jsem ho viděl naposledy, má na sobě jeden z jeho dobře padnoucích obleků a vlasy má do toho jeho roztomilého rozcuchu - vypadá opravdu sexy! Chtěl bych se žhavě přisát na ty jeho smyslné rty... Ale v hlavě mi šrotuje myšlenka - co tu vlastně dělá? A taky mě trochu děsí ten jeho chladný výraz, který říká, že je něco špatně... Ale co?

B: "Můžu dál?"

Dobře i ten tón není zrovna přívětivý.

J: "Jo, jasně, pojď."

B: "Díky."

J: "Co, co tady vlastně vůbec děláš?"

B? "Přijel jsem se na tebe podívat. To snad nemůžu?"

Co se sakra děje? Proč se tak chová?

J: "Tak jsem to nemyslel, jasně, že můžeš. Já jsem tě jen nečekal."

Něco si tam pro sebe zašpital, ale já mu vůbec nerozuměl.

J: "Co jsi říkal?"

B: "Ale nic."

Je kvůli něčemu opravdu hodně naštvaný, ale už jsem se za ta léta naučil, že v takových situacích je lepší z něho netahat žádné informace, ale spíš se pokusit mu zlepšit náladu tím co má opravdu rád...

J: "Bože jsem opravdu rád, že jsi tady, chci ti totiž něco říct, ale nejdřív..."

Chtěl jsem mu dát ten nejvášnivější polibek v životě, takový na, který by nikdy nezapomněl. Už jsem se přibližoval, ale najednou jsem na svých rtech místo Brianových úst ucítil jeho tvář - on se ode mě odvrátil! Tohle se nikdy nestalo, něco je opravdu hodně špatně! Takže je na čase přejít na plán B a ten říká, že z něco začnu tahat informace. Musel jsem se zeptat co se děje? Proč odmítá polibek? A on mi na to dal tu nejstupidnější odpověď vůbec - že prý nemá náladu! On má snad teplotu nebo co?

J: "Dobře, tak teď jsem opravdu zmatený! Ty se zničehonic objevíš u mých dveří, což mi naznačuje, že jsem ti chyběl a když se tě chystám políbit, tak ty nemáš náladu! Bože, víš jak blbě to zní? - Brian Kinney nemá náladu na líbání."

B: "Kurva! Přestaň to říkat."

V životě takhle na mě hlas nezvýšil, očividně jsem řekl něco, co se ho opravdu dotklo atak jsem se mu omluvil, v tu chvíli to bylo nejlepší východisko, ale Brian si taky jednu omluvu neodpustil...bylo vidět, že ho opravdu mrzí, že na mě tak vyjel. Potřeboval jsem z něho dostat co se děje, ale on to nechtěl řešit uprostřed předsíně a tak jsem nás zavedl do Davidova pokoje a byl jsem připravený tuhle záhadu rozlousknout.

J: "Tak co se děje Briane? Takového tě opravdu neznám, co tě žere?"

B: "Ty."

J: "Huh?"

B: "No netvař se tak překvapeně."

J: "Promiň, ale asi jsem něco zaspal, o co jde? Nějak se nechytám."

B: "Tak já ti trochu pomůžu - černý vlasy, modrý oči, vysoký 180cm, nahatej."

Asi jsem opravdu blbej nebo co, protože pořád nechápu, o co jde.

J: "Pořád se... Nějak... Nechytám."

B: "Tak jinak - zaklepal jsem na tvoje dveře a čekal až mi přijdeš otevřít, ale místo toho mi otevřel nahatej kluk, takže jsem došel k jedinému závěru."

J: "Počkat... Ty, ty jsi myslíš, že... Že ten kluk... Že já a on... Že, že..."

Přísahám bohu, že takhle mě Brian v životě nepobavil! Za celých 5let co jsem s ním žil ani jednou neprojevil špetku žárlivosti a to tomu měl zhruba milion příležitostí a teď, když se vůbec nic neděje, tak vypadá, že pod tíhou žárlivosti exploduje. Musel jsem se šíleně smát, tohle se mu opravdu povedlo.

B: "Jsem rád, že se bavíš."

J: "Ne, promiň, já jen, že tohle mě opravdu dostalo. Ty poprvé v našem vztahu žárlíš a přitom k tomu nemáš vůbec žádný důvod. Ten kluk se jmenuje Alex a před pár hodinami se nastěhoval - je to nový nájemník."

Na jeho tváři se vykouzlil úsměv, který říkal, že se mu opravdu ulevilo. Ale jen na chvíli...

B: "Počkat to nějak nechápu, já myslel, že bydlíš s tím Davidem."

J: "Bydlel."

B: "On se odstěhoval?"

J: "Ne, já se stěhuju."

Jen na mě zmateně zíral a bylo vidět, že neví, co si o tom má myslet. Vypadal dost vyděšeně!

B: "Co to má znamenat, Justine? Jak to myslíš, že se stěhuješ? To nemůžeš přece myslet vážně? Zrovna teď, když jsme se rozhodli začít od znova, tak ty se klidně odstěhuješ, to přece..."

J: "Briane zadrž, zadrž... Briane!"

B: "Co?!"

J: "Když budeš chvíli mlčet a poslouchat, tak ti to vysvětlím."

B: "Buď tak hodnej a vysvětluj, protože..."

J: "Briane!"

B: "Dobře už poslouchám."

J: "Skvěle! Takže ti to řeknu takhle - stěhuju se na hodně dlouho někam kde to mám moc rád a chci tam žít už navždy."

B: Aha, tak to ti přeju, doufám, že budeš mít hezký život."

Co to má znamenat? A kam sakra jde?

J: "Stůj!"

Zařval jsem tak hlasitě až mi skoro praskly hlasivky. Brian se pomalu otočil a se slzami v očích řekl...

B: "A proč Justine? Ty se teď odstěhuješ a na mě zase zapomeneš."

J: "Bože Briane, ty jsi takovej idiot, že to snad ani není možný."

B: "Děkuju."

J: "Není zač, ty pitomče! A teď, kdyby jsi byl tak hodnej a nechal mě to konečně doříct... Zvládneš to?"

B: "Pokusím se."

J: "Asi mi to bude muset stačit co?"

B: "Už to tak vypadá."

J: "Tak fajn. Když jsem řekl, že se stěhuju na hodně dlouho někam kde to mám opravdu rád, myslel jsem tím Pittsburgh."

B: "Cože?"

J: "Stěhuju se k tobě do Pittsburghu! Už to chápeš?"

Přesně takhle jsem chtěl aby reagoval - šťastně. Rozešel se ke mně neuvěřitelnou rychlostí a já jsem konečně mohl ochutnat ty jeho sladké rty, které mi děkovaly a neuvěřitelně mě rozpalovaly a pak, když zašeptal ta kouzelná slova do mého ucha..."Miluju tě."...myslel jsem, že se mi radostí podlomí kolena.

Pittsburgh - O dva dny později

Je to tady! S Brianem stojíme před dveřmi jeho loftu... Omyl našeho loftu! A už zbývá je jen otevřít a konečně budeme žít spolu jako pár.

B: "Chceš mít tu čest a otevřít dveře do našeho hnízdečka lásky?"

J: "Bude mi ctí."

Odemkl jsem zámek, jedním tahem otevřel dveře a stalo se to po čem jsem z hloubi duše toužil...

"Překvapení!"

Byli tu všichni - máma, Molly, Debbie, Maikey, Ted, Emmett, Ben, Hunter, Carl, dokonce i Lindsay, Melanie, Gus a Jenny Rebeca - celá moje rodina mě vítala - Konečně jsem doma!