Po 5 letech // 25 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

New York

Byl jsem opravdu odhodlaný se k němu chovat chladně a bez zájmu, aby pochopil, že se mi tohle vůbec nezamlouvá a taky, že toho má hodně co vysvětlovat. Nenechám ze sebe dělat pitomce - buď to mě miluje a chce být jenom se mnou a nebo chce být i s jinýma, ale v tom případě chci aby mi to řekl a nedělal to za mými zády, moc dobře si vzpomínám na Ethana a to opravdu nebyly hezké časy, opravdu jsem tenkrát myslel, že se bez něho zblázním, ta prázdnota v loftu byla příšerná, neslyšet ten jeho krásný smích jak se rozléhá po bytě, nevidět jeho poházené výkresy a nemoci se dotknout jeho těla, to byly ty nejtěžší chvíle mého života. Vidět, že je šťastný s někým jiným a ta touha mu dát všechno co chce byla tak silná, bohužel má hrdost byla silnější a tak jsem mu nedokázal přiznat jak hrozně mi chybí, dokonce jsem si najímal prostituty, kteří se mu alespoň trochu podobali, ale i tak to nebylo ono, nemohl jsem se jich dotýkat, tak jak jsem se vždycky chtěl dotýkat jenom Justina - s jemností. Neustále jsem otravoval lidi kolem, nejvíc ale Maikeyho, tomu kvůli mně skoro i ztroskotal vztah s Benem, protože jsem ho pořád někam tahal a to se Benovi nelíbilo, ale co jsem mohl dělat, nemohl jsem být v tom bytě sám, nemohl jsem být vůbec sám, pořád bych na to jen myslel a opravdu se z toho zcvoknul. Takže nepřipadá v úvahu, že by si historie měla opakovat - Justin je jen můj!

Čekal jsem než se pán uráčí přijít ke dveřím, nasadil jsem vážný a chladný výraz, ruce jsem si založil na prsou a čekal..."Bože, proč mi tohle děláš?"...pomyslel jsem si v momentě, kdy se přede mnou objevil Justin jen v ručníku kolem pasu a já ztratil veškerou sílu se na něho tvářit s nelibostí - jeho tělo bylo naprosto dokonalé - mužné. Každý rys, každý sval, každá část jeho těla, na kterém byly ještě kapičky vody mě dováděla k šílenství! Opravdu chybělo jen trošičku a já bych se na něho vrhnul a dopřál si to, po čem toužím už přes pět let... Dost Briane! Teď na to nemysli, máš přece práci! Nasadil jsem zpět svůj rozzlobený výraz a jen ze sebe nepříjemným tónem vysoukal...

B: "Ahoj Justine."

J: "Briane?"

S opravdu šokovaným výrazem na mě jen zíral, bylo vidět, že mě vážně nečekal a ani moc nevěděl, co má říkat, za to já byl připravený mu toho hodně říct.

B: "Můžu dál?"

J: "Jo, jasně, pojď."

B: "Díky."

J: "Co, co tady vlastně vůbec děláš?"

B: "Přijel jsem se na tebe podívat. To snad nemůžu?"

J: "Tak jsem to nemyslel, jasně, že můžeš. Já jsem tě jen nečekal."

B: "Jo to jsem si všiml."...Zašpital jsem si pod vousy.

J: "Co jsi říkal?"

B: "Ale nic."

J: "Bože jsem opravdu rád, že jsi tady. Chci ti totiž něco říct, ale nejdřív..."

Naklonil se ke mně a bylo vidět, že mi chce dát opravdu vášnivý polibek, ale já se v tu chvíli musel ovládat a tak jsem udělal jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla...odvrátil jsem se od něho tak, že jeho ústa skončila místo na mých rtech na mé tváři...v tu chvíli byl snad ještě šokovanější než když mě zahlédl u těch dveří.

J: "Ehm, Briane?"

B: "Co je?"

J: "To se ptám já tebe! Od kdy odmítáš polibek?"

B: "Neodmítám."

J: "A co to teda mělo znamenat? Vždyť ses odvrátil."

B: "Jen nemám náladu."

J: "Dobře, tak teď jsem opravdu zmatený! Ty se zničehonic objevíš u mých dveřích což mi naznačuje, že jsem ti chyběl a když se tě chystám políbit, tak ty nemáš náladu. Bože, víš jak blbě to zní? - Brian Kinney nemá náladu na líbání."

B: "Kurva! Přestaň to říkat!"

Přiznávám, že tohle jsem trochu přehnal, takhle jsem hlas nezvýšil hodně dlouho, ale hrozně mě to vytočilo. Pokaždé když se Justin něčemu diví, tak použije tuhle frázi - Brian Kinney tohle, Brian Kinney tamto - a já to přímo nenávidím, vždycky jsi připadám jak nějaká zrůda, ale já se tak nechci cítit, obzvlášť ne s Justinem.

J: "Promiň, já nechtěl."

B: "Ne, ty promiň, neměl jsem tak vyjet."

J: "Popravdě mě ani tak netrápí, že si vyjel jako spíš proč se tak chováš? Řekneš mi co se děje?"

B: "Nemusíme stát tady u otevřených dveří, že ne?"

J: "Jo, jasně pojď."

B: "Dobře."

Zavřel nás v jednom pokoji a já se popravdě cítil dost divně, takhle jsme sami v soukromí nebyli opravdu dlouho a navíc nás místo žhavého sexu čekala první milenecká hádka.

J: "Tak co děje Briane? Takovýho tě opravdu neznám, co tě žere?"

B: "Ty."

J: "Huh?"

B: "No netvař se tak překvapeně."

J: "Promiň, ale já jsem asi něco zaspal, o co jde? Nějak se nechytám."

B: "Tak já ti trochu pomůžu - černý vlasy, modrý oči, vysokej 180cm, nahatej."

J: "Pořád se... Nějak... Nechytám"

B: "Tak jinak.. Zaklepal jsem na tvoje dveře a čekal, až mi přijdeš otevřít, ale místo toho mi otevřel nahatej kluk, takže jsem došel k jedinému závěru."

J: "Počkat... Ty, ty si myslíš, že... Že ten kluk... Že já a on...Že, že..."

Justin zničehonic propukl v šílený smích, doslova se popadal za břicho a přísahal bych, že mu snad smíchy stékali i slzy. Tentokrát jsem se však nechytal já, mně do smíchu moc nebylo.

B: "Jsem rád, že se bavíš."

J: "Ne promiň, já jen, že tohle mě opravdu dostalo! Ty poprvé v našem vztahu žárlíš a při tom k tomu nemáš vůbec žádný důvod. Ten kluk se jmenuje Alex a před pár hodinami se nastěhoval - je to nový nájemník."

Spadl mi kámen ze srdce, tak velkej, že to snad muselo být slyšet. Doslova jsem se přihloupě usmíval, opravdu se mi ulevilo, že Justin je mi věrný, že patří jenom mně. Ale jedna myšlenka vystřídala druhou...

B: "Počkat to nějak nechápu, já myslel, že bydlíš s tím Davidem."

J: "Bydlel."

B: "On se odstěhoval?"

J: "Ne, já se stěhuju."

Cože?! Co tím chce sakra říct? Jak, že se stěhuje? A kam?

B: "Co to má znamenat, Justine? Jak to myslíš, že se stěhuješ? To nemůžeš přece myslet vážně! Zrovna teď, když jsem se rozhodli začít od znova, tak ty se klidně odstěhuješ, to přece..."

J: "Briane zadrž, zadrž... Briane!"

B: "Co?!"

J: "Když budeš chvíli mlčet a poslouchat mě, tak ti to vysvětlím!"

B: "Buď tak hodnej a vysvětluj, protože..."

J: "Briane!"

B: "Dobře už poslouchám."

J: "Skvěle. Takže řeknu ti to takhle - stěhuju se na opravdu hodně dlouho, někam kde to mám moc rád a chci tam žít už navždy.

To je skvělý, takže je konec! On si teď odjede do země nezemě a mě tu zase nechá. Bože jak jsem si mohl tak naivně myslet, že když mu řeknu, že ho miluju, tak všechno bude fungovat?

B: "Aha, tak to ti přeju, doufám, že budeš mít hezký život."

Nevím, jak se to stalo, ale zničehonic jsem se rozešel ke dveřím a už jsem chytal za kliku, když se ozvalo...

J: "Stůj!"

Bylo to přesně jako tenkrát v nemocnici, kdy jsem od něj odešel a ani se neohlédl. Tentokrát jsem však nemohl odejít a tak jsem se se slzami v očích otočil jeho směrem...

B: "A proč Justine? Ty si teď odjedeš a na mě zase zapomeneš.

J: "Bože Briane ty jsi takovej idiot to snad ani není možný."

B: "Děkuju."

J: "Nemáš zač, ty pitomče! A teď, kdyby si byl tak hodnej a nechal mě to konečně doříct... Zvládneš to?"

B: "Pokusím se."

J: "Asi mi to bude muset stačit co?"

B: "Už to tak vypadá."

J: "Tak fajn... Když jsem řekl, že se stěhuju na hodně dlouho někam kde to mám opravdu rád, myslel jsem tím Pittsburgh."

B: "Cože?"

J: "Stěhuju se k tobě do Pittsburghu! Už to chápeš?"

Připadal jsem si, jak kdyby mi moje srdce každou chvílí mělo explodovat radostí. On se ke mně stěhuje zpátky... On, on... Pane bože! Sunshine já tě tak moc miluju! V tu chvíli jsem mohl udělat jen jednu jedinou věc - rozešel jsem se k němu a věnoval mu ten nejsladší a zároveň nejžhavější polibek a pak mu do ucha zašeptal - "Miluji tě!"