Po 5 letech // 19 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh

Nevěděl jsem, co mám dělat, vše co jsem mu chtěl říct se najednou rozplynulo a já nemohl vydat ani hlásku, Brian mě jen propaloval svým pohledem a skoro zapomněl dýchat, pak ze sebe jen vykoktal...

B: "Justine? Co, co tady děláš?"

Byl jsem tak hrozně nervózní!

J: "Já, já vlastně ani nevím."

B: "Ty nevíš?"

J: "Můžu jít dál?"

B: "Jo jasně, pojď."

J: Děkuju.

Najednou jsme stáli uprostřed loftu a já ani nevěděl jak se vlastně cítím, jestli šťastně, že jsem u něho a mohu s ním mluvit anebo zklamaně a naštvaně, protože na mě všechno dolehlo a já si pořádně uvědomil co mi vlastně udělal a že nechci aby z tohohle vyšel jen tak, jako vždy, kdy jsem mu vše odpustil, tentokrát chci aby pykal, jen ještě nevím co mám udělat.

B: "Posaď se."

J: "Dobře."

B: "Chceš něco k pití?"

J: "Ne, nechci."

B: "Fajn."

Nemohl jsem tomu uvěřit, choval se jako kdyby nic, měl jsem sto chutí mu vlepit.

B: "A jak se máš?"

A dost, tohle už je moc! Musím to vědět...

J: "Proč jsi to udělal?"

B: "Co?"

To snad nemyslí vážně, on se ptá co?

J: "Co? Tak třeba proč jsi za mnou letěl do New Yorku aby si mi mohl říct, že ti chybím nebo proč jsi u mě dnem i nocí seděl, když jsem tam umíral a nakonec jsi ode mě odešel? Proč jsi mě kurva opustil?"

B: "Jak to víš, že jsem za tebou přiletěl?"

J: "To jako vážně? To jediný tě zajímá? No tak fajn, řekla mi to Debbie, alespoň ona ke mně měla tolik úcty, aby mi to řekla."

B: "Justine, nech toho."

J: "Čeho mám nechat? Já jenom chci slyšet odpovědi."

B: "Tak to tě asi zklamu, protože já pro tebe žádný nemám."

To je takovej idiot! Co jsem si myslel, že jsem přijdu a on se mi omluví a řekne, že mě chce zpátky? Bože já jsem tak naivní, vždyť je to Brian Kinney, co jinýho od něj můžu čekat!

J: "Briane já tě nechápu... V jednu chvíli mi říkáš, že mě miluješ a vzdáváš se kvůli mně všeho abych si mohl splnit sen, a v tu další mi řekneš sbohem."

B: "Bylo to tak lepší."

J: "A pro koho? Pro mě nebo pro tebe?"

B: "Co tím myslíš?"

J: "Říkal si, že chceš, abych žil život jaký si zasloužím a proto jsi mě opustil, ale ty moc dobře víš, že život, který chci žít, je život s tebou... Tak se ptám znova, pro koho to bylo lepší?"

Okamžitě jsem poznal, že neví, co má říct, že ani on sám vlastně pořádně netuší, proč mě opustil a to mě naštvalo ještě víc.

B: "Justine, já, já..."

Už jsem dál nechtěl poslouchat ty jeho výmluvy a v tu chvíli mě napadla jen jediná věc, kterou můžu udělat, ale nedávala mi vůbec žádnou jistotu. Byla tu šance, že tohle je naposledy co ho vidím, pokud to nevyjde...

J: "Víš co Briane? Nic neříkej, teď ne. Pokud je tu něco co mi chceš říct, řekni mi to zítra."

B: "Zítra?"

J: "Ano zítra... Ve dvě hodiny mi letí letadlo do New Yorku, takže pokud je tu něco mi chceš říct, pokud chceš se mnou být bez těch tvých výmluv a všeho kolem, pokud mě miluješ... Přijď tam zítra a řekni mi to, ale pokud tam nebudeš, tak odlétám a ty m ztratíš navždy. Je to na tobě."

Nedal jsem mu příležitost něco říct, okamžitě jsem odešel a nechal ho tam stát, očividně byl v šoku, tohle nečekal. Já teď jen můžu doufat, že zahodí svou hrdost a přijde tam, že konečně budeme žít spolu.

Šel jsem rovnou domů a žaludek měl na vodě, nemohl jsem uvěřit tomu co jsem právě udělal. Přece je to Brian Kinney proboha, jak jsem mu mohl dát ultimátum a ještě k tomu takovéhle? Ta pravděpodobnost, že tam zítra bude je dost mizivá, ale já tomu musím věřit, musím věřit, že tohle bylo správný rozhodnutí, tentokrát z toho nemůže vyjít jen tak, musí konečně pochopit, že to nebudu pořád jen já, kdo za nás bude bojovat - tentokrát je na řadě on.

Otevřel jsem vchodové dveře a chtěl jsem v rychlosti proběhnout do svého pokoje, nechtěl jsem aby mě viděla máma, ale já se svým štěstím...

Jenn: "Justine?! Justine!"

J: "Ah, mami... Ty, ty jsi vzhůru?"

Jenn: "Jo a ani nevíš, jaký jsem měla strach, kde jsi byl?"

J: "Já myslel, že už jsem dospělej."

Jenn: "A to znamená, že o sobě celý den nedáš vědět?"

J: "Promiň mami, já jsem byl za Debbie v jídelně a trochu jsem jí tam vypomohl."

Jenn: "Do půlnoci?"

J: "No, ne tak docela... Byl jsem ještě někde jinde."

Jenn: "Mám se vůbec ptát?"

J: "Já to nechci řešit."

Jenn: "Udělal ti snad něco?"

J: "Ne, právě, že neudělal vůbec nic, choval se jako kdyby nic a to mě naštvalo, tak jsem mu dal ultimátum."

Jenn: "Promiň, slyšela jsem dobře? Řekl jsi Brian Kinney a ultimátum?"

J: "Já vím, hodně blbej nápad."

Jenn: "Zlato a co to ultimátum obsahuje?"

J: "Řekl jsem mu, že pokud mě miluje a chce se mnou být, tak ať zítra přijde na letiště a řekne mi to, ale pokud tam nebude, tak mě ztratí navždy."

Jenn: "Páni!"

J: "Já vím."

Jenn: "A co ti na to řekl?"

J: "Nic, nedal jsem mu příležitost, v podstatě jsem z jeho bytu utekl. Ale začínám mít strach, že jsem udělal volovinu."

Jenn: "Podle mě jsi udělal správnou věc...Brian si konečně musí uvědomit, že nejsi jeho hračka."

J: "Ale oba ho moc dobře známe a taky víme, že mezi něj a jeho hrdost se nikdy nic nepostavilo, tak proč by to tentokrát mělo být jinak?"

Jenn: "Protože se kvůli tobě změnil, jen to v sobě za posledních pár let potlačil, aby nemusel dávat najevo, jak mizerně mu bez tebe je."

J: "Myslíš, že tam zítra přijde?"

Jenn: "Věřím, že ano."

J: "Taky v to doufám. Já si půjdu lehnout, potřebuju se trochu vyspat."

Jenn: "Dobře, dobrou."

J: "Dobrou mami."

Potřeboval jsem rychle usnout, nechtěl jsem na to myslet, ale jak naschvál jsem nemohl. Pořád jsem ho měl v hlavě a toužil jsem po tom, abych ho měl u sebe. On tam zítra prostě musí být!

DALŠÍ DEN

J: "Ahoj mami."

Jenn: "Ahoj zlato, vyspal ses trochu?"

J: "Ani moc ne."

Jenn: "Jsi připraven vrátit se do New Yorku?"

J: "Záleží na tom, jestli se tam vrátím natrvalo nebo jen čas - to je jen a jen na Brianovi."

Jenn: "Co tím myslíš? Jako, že by ses vrátil do Pittsburghu?"

J: "Pokud tam Brian dneska bude, tak ano."

Jenn: "Ale co tvá kariéra?"

J: "Bylo by to ještě komplikované, neříkám, že ne. V New Yorku mám ještě rozdělanou nějakou práci a mám zakázky, takže bych tam ještě chvíli musel zůstat a dořešit to, ale pokud to vyjde tak jak si představuju, mohl bych se sem vrátit natrvalo a malovat tady."

Jenn: "Zlato to je báječný."

J: "Ano je, ale jak říkám..."

Jenn: "Záleží to na Brianovi?"

J: "Jo."

Jenn: "No tak to doufám, že tam ten mizera jeden dneska bude."

J: "Snad jo, ale mám strach."

Jenn: "Musíš věřit, že to dobře dopadne."

J: "Snažím se."

Jenn: "Máš v plánu ještě za někým zajít, než poletíš?"

J: "Nevím, možná za Debbie."

Jenn: "Měl by ses s ní jít rozloučit, víš přece, že jsi pro ni jako syn."

J: "Vím, zajdu za ní."

Jenn: "Od ní pojedeš asi rovnou na letiště, že?"

J: "Jo."

Jenn: "Tak to abych se s tebou rozloučila už teď. Pojď ke mně."

J: "Tvoje tendence mě vždy umačkat k smrti je opravdu kouzelná."

Jenn: "Jsem si toho vědoma."

J: "Vážně mami, už nemůžu dýchat."

Jenn: "No tak dobře."

J: "Netvař se tak smutně, slíbil jsem, že budu jezdit častěji přece a budu ti volat."

Jenn: "Já vím, já jen, že jsi ještě ani neodjel a už je mi smutno."

J: "Taky mi budeš chybět."

Jenn: "Ahoj zlato."

J: "Ahoj mami."

Jenn: "A zavolej, jak to dopadlo."

J: "Neboj, zavolám, pa."

Vydal jsem se za Debbie do jídelny abych se s ní rozloučil, a taky jsem si s ní chtěl ještě promluvit.

J: "Ahoj Debb."

Debbie: "Ahoj Sunshine, ty jsi ještě tady? "

J: "Myslíš, že bych odjel bez rozloučení?"

Debbie: "Já vím, že neodjel a proto tě mám tak moc ráda, jsi prostě zlatíčko."

J: "Jen ty umíš podávat komplimenty takhle."

Debbie: "To víš, jsem v tom mistr."

J: "To teda jsi."

Chvíli jsme se jen smáli, ale v jejím výrazu bylo vidět, že se mě chce na něco zeptat.

J: "Tak už se konečně zeptej."

Debbie: "Byl jsi za ním?"

J: "Ano, byl."

Debbie: "A?"

J: "A zatím nic."

Debbie: "Jak zatím nic? Měli jste snad vášnivý usmiřovací sex ne?"

J: "Nedošlo ani na usmiřování, natož na sex."

Debbie: "Co tím chceš říct? Brian tě snad vyhodil nebo zase dělal, že jsi mu u zadku."

J: "Nevyhodil mě, vlastně ani nic moc neříkal, choval se jako kdyby nic a to mě hrozně naštvalo, tak jsem mu dal ultimátum."

Debbie: "Ultimátum?"

J: "Proč se všichni tak strašně diví, když tohle slovo použiju."

Debbie: "Sunshine, já se nedivím tomu slovu, já se divím, že ho používáš u Briana."

J: "Já vím, taky to ještě sám moc nepobírám, ale on mi nedal na vybranou."

Debbie: "A co jsi mu řekl?"

J: "Že pokud mě miluje, tak ať dneska přijde na letiště a řekne mi to, ale pokud tam nebude, tak je navždy konec."

Debbie: "Takže má v podstatě váš vztah ve svých rukou?"

J: "Ano."

Debbie: "No do prdele!"

J: "Děkuju, to vážně pomáhá."

Debbie: "Promiň zlato, já jen, že tohle je opravdu něco. Konečně mu někdo ukázal, že musí taky zabojovat o něco, co chce a nečekat až mu to spadne do klína."

J: "Já jen doufám, že to vyjde."

Debbie: "Já věřím, že to vyjde, Brian tě nenechá jít, na to tě až moc miluje, ale pokud přece jen ano, tak ho vlastnoručně zabiju."

J: "Děkuju Debbie."

Debbie: "Není za co Sunshine."

J: "Měl bych jet."

Debbie: "To bys měl, věřím, že Brian už tam čeká."

J: "Kéž by. Tak ahoj Debb."

Debbie: "Ahoj a ozvy se brzo, ne, že ze sebe budeš zase 5let dělat mrtvýho brouka."

J: "Ozvu se, slibuju. Ahoj."

Debbie: "Pa Sunshine."

Zavolal jsem si taxi a vydal se na letiště. Takovýhle strach jsem v životě nezažil, pokud tam nebude tak asi umřu. Nechci bez něho žít, potřebuju ho. Bože tohle byl tak stupidní nápad, jak mě tohle vůbec mohlo napadnout? Proč jsem mu radši včera neskočil do náruče a nepomiloval se s ním, bylo by to snazší, tomu on by neodolal. Ale já jsem mu radši dal ultimátum. Jak si vůbec můžu myslet, že tam bude, na to ho znám až moc dobře a i když vím, že mě miluje, jeho hrdost mu nedovolí udělat to, co po něm chci, aby to byl on kdo náš vztah zachrání. Musím však doufat.

A je to tady, jsem na letišti a překvapivě ho tady nikde nevidím, ale co, je teprve čtvrt na dvě, chodit pozdě je jeho druhá přirozenost, prostě počkám... Jen doufám, že je na co.

Dobře, můj strach je teď na maximum, už je třičtvrtě na dvě a on pořád nikde, je na čase abych šel do letadla, jinak ještě odletí beze mě. Šel jsem si stoupnout do fronty a pořád se rozhlížel, přede mnou byla ještě spousta lidí, ale najednou začali ubývat a já jsem byl pomalu na řadě, v ruce jsem mačkal letenku a neustále ho hledal v davu a pak najednou...

"Další prosím"

Nevnímal jsem to.

"Pane, jste na řadě"

J: "Co, cože?"

"Říkám, že jste na řadě, odložte si věci - mobil, obuv, klíče a všechny kovové věci.

J: "Ah, jo hned."

"V pořádku, můžete jít"

J: "Děkuju."

Vzal jsem si boty a věci a ještě na chvíli se zastavil, potřeboval jsem se ještě jednou podívat. Nemohl jsem se hnout, pořád jsem ho hledal, ale nikde jsem ho neviděl. Nevěděl jsem, co mám dělat - buď tu počkám a budu si dávat naděje a doufat, že byla jen nějaká dopravní zácpa a on se ukáže a já když tak poletím pozdějším letem anebo prostě nastoupím do tohohle letadla s vědomím, že je konec. Pane bože co mám dělat?