Nový díl.
JUSTIN
Začínal jsem uvažovat o tom, že tohle je jeden z těch Brianových žertíků, kterým by si ze mě jednoduše vystřelil a zkrátka mi nepřímo sdělil "Naser si!" abych pochopil, že já bych ho k něčemu tak trhlému v životě nepřinutil! Jako kdo by se mi divil, když první, co mi řekl, když jsme nastoupili do auta, bylo, že si musím zavázat oči, aby to bylo překvapení, jinak, že prý se mnou nikam nejede, takže asi chápete, že první myšlenka, která mi vyplula na povrch byla, že se mě někde chystá zavraždit, aby se mě konečně zbavil!
J: "Briane, to nemyslíš vážně!"
B: "Smrtelně a neštvi mě!"
J: "Proč mám pocit, že na konci cesty mě čeká vykopaná díra, do které mě zakopeš?"
B: "Justine jediná díra, do které někdo na konci vleze, bude ta tvoje!"
J: "Ty si měl vždycky skvělé vyjadřovací schopnosti!"
B: "A ty úžasné porozumění!"
J: "Musel jsem se to naučit, když žiju s tebou."
B: "To nebylo to jediné, co jsem tě naučil,"...Mrkl na mě.
J: "Máš pravdu,"...Natáhl jsem se pro polibek, ale on mi ho mě z neznámých důvodů nedal.
B: "Já čekám!"
J: "A musí to být?"
B: "Musí!"
J: "Ty mě zničíš!"...Otočil jsem se k němu zády aby mi mohl zavázat oči.
B: "Nápodobně!"
J: "Ale stejně si musím ještě zabalit!"
B: "Všechno jsem zařídil neboj."
J: "Tak dobře,"...Zakoktal jsem.
Sice jsem neměl ani trochu představu o tom, kam se se mnou plánuje vydat a už vůbec o tom co mě tam čeká, ale tak nějak jsem věřil tomu, že to bude výjimečné, protože proč jinak by si s tím Brian dal takovou práci, když by se jednalo pouze o nějakou nesmyslnost, tohle bude jednoduše dokonalé!
Byl jsem hrozně nedočkavý a taky pěkně vynervovaný tohle mělo být poprvé za pět let našeho vztahu nevztahu co spolu někam jedeme jen my dva a já ani nevidím na cestu a nemůžu si vychutnávat tu krásu přírody... Teda doufám, že tu nějaká příroda je, popravdě bych se ani nedivil, kdyby mě vezl do nějakého Mexika a tam mě nechal na pospas vraždícímu monstru, ale tím že neustále budu myslet na záporné konce, si opravdu nepomůžu, prostě musím věřit tomu, že tenhle Brian Kinney tohle absolutně nemožný antiromantický tele mě veze za úžasnými vzpomínkami!
Jeli jsme snad celou věčnost a já už začínal pomalu a jistě usínat bylo jasné že už musí být venku pěkná tma a tak mi začínalo být taky trochu nepříjemně z toho aby se nám náhodou něco nestalo ačkoliv je Brian výborný řidič, ale tma dělá svoje, jenže snažil jsem se myslet co nejpozitivněji atak jsem alespoň zavřel oči pokud se to teda dá říct s tím šátkem na očích temno bylo totiž pořád stejné takže jsem je snad ani zavírat nemusel, ale i tak jsem to udělal přece jen je to přirozenější no a když už jsem se téměř spal tak se mě na stehně dotkla Brianova ruka a já vykřikl jako nějaké malé děcko jak jsem se lekl...
B: "Co, co je?"...Očividně jsem vyděsil víc jeho než on mě!
J: "Vyděsil si mě!"
B: "Já tebe?! Vždyť řveš, jak kdyby tě někdo řezal na kusy, jen jsem tě chtěl pohladit!"
J: "Já vím, ale... Počkat cože si chtěl?"
B: "Nic!"
J: "Briane?!"
B: "Běž spát!"
J: "Vážně si řekl, že si mě chtěl pohladit?"
B: "Nikdy!"
J: "Fajn!"
Tahle přestřelka by nejspíš nikam nevedla takže jsem ho raději dál nevyslýchal poněvadž jsem přesně věděl, co řekl nemusel mi to ani zopakovat... On mě chtěl pohladit! A pak že v něm není ani kousek romantiky!
Raději jsme už dál nekomunikovali a jen hleděli z okýnka... Bože co to melu? Vždyť já si neviděl ani špičku nosu natož na něco kolem mě a hádám, že ani Brian neměl pěkné vyhlídky vzhledem k té černočerné tmě a spánek mě po tom menším incidentu tak nějak přešel takže jsem neměl ani potuchy o tom co se následující chvíle chystám dělám ono totiž s nezavázanýma očima se toho dá v autě dělat opravdu jen omezeně takže si asi dokážete představit, že v tomhle případě jsem vážně mohl jen sedět a čumět do šátku... Opravdu ideální!
Když už se mě začala opět zmocňovat únava a zdálo se, že tentokrát mě už neprobudí ani řetězová pila tak mi něco hodně malého uvnitř mě začalo naznačovat, že už za chvíli budeme na místě, jakmile jsme odbočili na nějakou lesnatou cestu, no ale taky jsem začínal věřit tomu, že mě veze za domorodci aby očistili moji romantickou duši od všeho milostného nebo byť jen vzdáleně romantického, ale asi bych měl začít Brianovi věřit, že jediný co se tu se mnou chystá dělat bude sex.
J: "Prosím, Briane, řekni, že už jsme tady?"
B: "Copak nelíbí se ti cesta koukni na tu krásnou přírodu... Jo promiň ty nemůžeš!"...Vysmíval se mi zmetek jeden!
J: "Už mám z toho šátku mžitky před očima!"
B: "Za chvilku už tam budeme, slibuju."
Přesně nevím, v jakým světě to Brian žije, ale očividně tam mají jiné rozmezí chvilky, zatímco u mě to představuje maximálně pět minut u něho to je další půl hodina cesty a to ani trochu nepřeháním, protože přesně za tak dlouho se naše auto konečně zastavilo a já jsem furt ani pořádně nevěděl, jestli už si tu šílenost můžu sundat z očí, ale opravdu jsem se za to modlil, jinak bych už snad vážně omdlel, jak mi to začínalo nedělat dobře!
J: "Už si to můžu prosím sundat?"
B: "Ale proč? Mně se popravdě takhle líbíš víc!"
J: "Já ti dám!"
B: "To dáš, to máš pravdu!"
J: "Sex, pořád jenom sex!"
B: "Jsem rád, že si rozumíme!"
J: "To jsme dva, my jsme fakt skvělý pár!"
Ano uvědomuji si, že jsem právě riskoval všechno dobré co se do teď odehrálo a ještě odehrát mohlo a ani bych se nedivil kdyby právě teď sešlápnul plyn a zase rychle nás odvezl zpátky do Pittsburghu anebo ještě hůř jen sebe zatímco mě by tu nechal napospas masožravým příšerám a tak jsem chtěl rychle plácnout nějakou hovadinu abych tuhle situaci zachránil to jsem však ale nečekal, že Brian udělá to, co udělal... Políbil mě a následně mi sám sundal šátek z očí, abych se mohl přesvědčit o tom, že tohle bude nejúžasnějších několik dní v ráji a to jen s ním!
No comments:
Post a Comment