Nový díl.
BRIAN
Po delší době jsem byl v práci zase užitečný, teda já jsem pořád, jen jsem měl pocit, že dnes do všeho dávám sto procent, poněvadž poslední dva týdny se každá má myšlenka stočila k Justinovi. Vlastně je tomu tak i teď, ale vzhledem k tomu, že za chvíli končím tak si to můžu dovolit. Mám na tváři takový typický přihlouplý úsměv člověka, který má pocit, že se věci zlepšují a ten pocit já mám, musí to tak být, to, co jsem dnes zažil s Justinem ve sprše, je toho důkazem, protože v posledních několika dnech jsem se k němu nemohl pomalu ani přiblížit, proto věřím, že jeho výbuch v Babylonu byla poslední kapka v jeho špatném období.
Ted: "Jdu do jídelny, půjdeš taky?"
Chtěl jsem odmítnout, ale vzápětí jsem si vzpomněl na to, že Justin dnes přijde dýl a jelikož nevím, jak moc dýl, nechci doma vysedávat a netrpělivě na něj čekat.
B: "Půjdu."
Ted: "Super, můžeš mě svézt."
B: "Sežeň si taxi... anebo udělej svým tukům službu a projdi se."
Ted: "Jsem vážně rád, že jsme takoví dobří přátelé."
Ted za sebou vzápětí zavřel dveře a já se musel zasmát, protože věřte nebo ne, přátelé jsme a on si stejně nadále nechává líbit moje zacházení, ale aspoň se tak v práci nenudím.
B: "Řekl jsem, že tě vozit nebudu,"...Našel jsem ho stojícího u mého auta.
Ted: "Briane!"
B: "Ty se fakt naotravuješ."
Ted: "Jsem tvůj nejlepší účetní, můžu si to dovolit."
B: "Jsi můj jediný účetní, proto jsem tě ještě nevyhodil."
Tedovi zamrzl úsměv a já se potají uchechtl, mám rád, když se mi podaří zavřít mu pusu, protože v poslední době s jeho nově nabytým sebevědomím začíná docela kousat.
Debbie: "Tak co to bude, pánové?"
Ted: "Já si dám..."
B: "Ted si dá to, co obvykle a já bych prosil kafe."
Debbie: "Hned to bude."
Ted: "Třeba jsem chtěl něco jiného."
B: "Vážně a co?"
Ted: "Hmmm... ehm..."...Převracel jídelní lístek ze strany na stranu.
B: "Je mi to jasný."
Ačkoliv jsem věděl, že tu Justin není, poněvadž si prý vzal pár dní volno, tak jsem měl i přes to nutkání se rozhlížet po jídelně a hledat tu jeho blonďatou hlavinku a zadek k nakousnutí.
Debbie: "Tady to máte."
Ted: "Díky, Debb."
B: "Díky."
Debbie: "Nemáte za co... Jo a mimochodem, vzkaž Justinovi, aby mi začal brát telefony."
B: "Asi nemá čas."
Debbie: "Už tři dny?"
B: "Co?"
Debbie: "Před pár dny mi volal, že je nemocný a že nemůže přijít a já se mu od té doby nemůžu dovolat... takže kdybys urychlil jeho léčbu a poslal mi ho sem, dřív než se tu udřu k smrti, bylo by to fajn."
Zíral jsem na Debbie jako by byla z jiné planety, nic o tom, že by byl Justin nemocný, opravdu nevím, ale podle všeho i to, co mi řekl on, že si vzal volno, byla lež... proč mám pocit, že se v posledních dvou týdnech v jeho životě stalo víc, než jen blbá nálada?
B: "Jasně, vyřídím."
Debbie: "Skvěle,"...Odešla.
Ted: "Tak Justin dostal rýmu? Včera vypadal v Babylonu celkem dost zdravě."
B: "Má špatné a dobré dny."
Ted: "A byl u doktora?"
B: "Co kdyby si mě přestal vyzvídat a zeptal se ho sám?"
Svého kafe jsem se ani nedotknul, hodil jsem bankovku na stůl a šel jsem pryč. Jakmile jsem sedl do auta, pokoušel jsem se Justinovi dovolat, ale měl hlasovku. Vůbec se mi nelíbilo vědomí toho, že lhal jak mně tak Debbie, protože v tom případě se toho děje mnohem víc, než jsem si myslel.
Jakmile jsem dorazil domů, bohužel jsem našel loft prázdný přesně, jak jsem předpokládal. Najednou mi v hlavě začal hlodat nápad kouknout se mu do věcí, ale zahnal jsem ho dřív, než jsem udělal takovou blbost jako slídění.
Šel jsem si dát sprchu a vzápětí jsem se posadil k televizi se skleničkou skotské a cigaretou, byl jsem najednou nervózní z představy, že na Justina půjdu s intervencí, když jsem člověk, který se o nic a nikoho nezajímá, i když pravda je taková, že zrovna o Justina se zajímám až moc.
Bylo už skoro sedm a po Justinovi stále nebylo ani památky, začínal jsem si dokonce představovat ty nejhorší možné scénáře jako, že se s někým zase stýká anebo, že se snad přidal do nějakého gangu... některé možnosti byly až k smíchu, ale asi jsem právě zjistil, jaké to je mít o někoho obavy.
Konečně! Otevřely se dveře a v nich stál on s až nějak moc velkým úsměvem. Buď to se opravdu začíná cítit líp a já ho svým vyzvídáním akorát pošlu zpátky do té jeho nálady anebo se jen snaží předstírat tu jeho zářivou náladu.
J: "Ahoj, ty si doma?"
B: "Je teprve půl 8."
J: "V tuhle dobu už si většinou pryč."
B: "Čekal jsem na tebe."
J: "To je od tebe tak romantické,"...Naklonil se, aby mě políbil.
B: "Jaký si měl den?"
J: "Dlouhý. A ty?"
B: "Byl celkem fajn, dokud jsem nepřišel do jídelny a nezjistil, že nechodíš do práce."
J: "Říkal jsem, že jsem si vzal volno."
B: "Jo, ale Debb si volal, že si nemocný."
J: "Bylo tak snazší získat volno."
B: "Od kdy jí lžeš?"
J: "Briane! Jen jsem byl prostě kreativní, lhaním bych to nenazýval."
B: "A proto jí nezvedáš telefon?"
J: "Kdybych potřeboval kázání, zajdu si za tátou. Jdu si dát sprchu."
Tak to šlo vážně dobře, rozhodně mám na intervence nadání! Nejhorší ale je to, že opravdu možná jen zbytečně přeháním a Justin si zkrátka chtěl vzít volno a vzhledem k tomu, že znám Debbie, získat ho od ní by asi nebylo tak jednoduché, pokud by nevyužil nějaké lsti.
J: "Pořád mě chceš vyslýchat nebo už se nemusím schovávat ve sprše?"
B: "Nechci."
J: "Skvělý."
B: "Jen bych ocenil, kdyby si nelhal mně."
J: "Jo, já bych taky ocenil plno věcí, které nechceš... promiň - nemůžeš dělat."
Tak takovou reakci jsem rozhodně nečekal, a i když mi to rozproudilo krev v žilách, neodvážil jsem se na to odpovídat, něco mi totiž říkalo, že on by si našel ještě něco, co by mi vyčetl. Ale to rozhodně neznamenalo, že se chci právě teď nacházet v jeho blízkosti, proto jsem se beze slova sebral a šel k Woody's.
No comments:
Post a Comment