Nový díl.
JUSTIN
Jakmile jsem se probudil, což bylo okolo poledne, přísahal jsem si, že už nikdy nebudu pít! Taková kocovina, jaká mě v tu chvíli zahltila, se nedá ani popsat! Bylo to příšerné! Nemluvě o tom pocitu, že za chvíli vyvrhnu i to, co v tom žaludku nemám! To byla ale blbost, projelo mi mou bolestí trýzněnou hlavou a následně jsem se zoufale porozhlédl po místnosti, která stále zela prázdnotou a hrobovým tichem, jako bych snad čekal, že se probudím a Brianova přítomnost mě hned rozveselí, jenže to se nekonalo, pouze si se mnou hrála má zoufalá po jeho přítomnosti prahnoucí fantazie!
Chtělo se mi normálně umřít a to nejen z toho fyzického utrpení, ale i toho psychického, v žádném případě totiž nevydržím ještě další tři dny čekáním na Brianův návrat, který zajisté neskončí jinak, než mým vyhazovem, to dřív zešílím, než cokoliv jiného!
Najednou mi však ale probleskla hlavou myšlenka, že jsem mu v noci zanechal vzkaz a to mě přimělo vylézt z postele, ale najít ten proklatý telefon bylo téměř nad mé síly avšak, když se mi nakonec podařilo být v tomto hledání úspěšným, ukázalo se, že to bylo naprosto k ničemu! Vážně bych měl začít něco dělat s tou svojí naivitou, jako by mi snad měl zavolat zpátky, že?!
J: "Můžu dostat kafe?"...Zavítal jsem do jídelny a posadil se vedle kluků a Lindsay na bar.
Debbie: "Jak si přejete, milostivý pane."
Lindsay: "Co se mu stalo?"
Maikey: "Brian."
Lindsay: "Ou, chápu."
J: "Můj život je v troskách."
Ted: "Konečně ti to došlo!"
Emmett: "Theodore!"
Ted: "Co? Život s Brianem musí být peklo."
J: "Mluvím o tom, že mi chybí."
Ted: "Tak to je jiná!"
Debbie: "Přestaň se tu litovat a vypij to kafe."
Maikey: "Mami, nebuď taková."
Debbie: "Jaká? Normální?"
Mám já vůbec nějaké IQ? Možná tak IQ tykve! Jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsem si klidně nacupital do téhle jámy lvové, kde mě tu všichni sežerou zaživa už jen tím, jak se dohadujou nad mou ztroskotanou existencí!
Emmett: "Zlato?"...Šťouchl do mě prstem, když jsem nereagoval na mé oslovení.
J: "Huh?"
Emmett: "Vypij to kafe, vážně to potřebuješ."
Debbie: "Co potřebuje je, aby se ten blbec vrátil a řekl mu, že je všechno v pohodě."
Maikey: "Není to blbec..."
Ted: "Ale je."
Maikey: "Prostě je sám sebou, neumí vyjadřovat city a především nechce, za to ho přeci nemůžete nenávidět."
Lindsay: "Kdo tu mluví o nenávisti?"
Maikey: "Ani nemusíte, pořád jen řešíte jeho povahu."
Debbie: "Jo, protože je příšerná a Justina to ničí."
Ted: "Život je holt svině."
Emmett: "Tede?"
Ted: "Ano?"
Emmett: "Už mlč, prosím tě."
Já ani nemusím nic moc říkat, protože oni to všichni řeknou za mě, bylo však zvláštní poslouchat, jak se všichni dohadují o mém vztahu s Brianem. Víte však, co je úplně nejlepší na těchto lidech? Stačí říct jednu větu a oni vám z toho udělají analýzu, ze které každý z nich získá jednu diagnózu, teď jen vědět, která z nich mi je užitečná... Tedova říkající, že s Brianem to bude pořád jako na houpačce a za chvíli ho za to zabiju, Lindsayina jenž tvrdí, že mě miluje tím svým způsobem a já to musím přijmout, Debbiina nutící mě bojovat za to, co chci, jinak to nikdy nemůžu mít, Maikeyho věčně ohlížející se analýza na to, jak by Brian na jeho slova reagoval nebo snad Emmettova vůbec nic neříkající?
J: "Můžete už ztichnout, proboha?! Sedím tu deset minut a každému z vás se podařilo mi to ještě ztížit!"
Debbie: "Tak nám řekni, co bys chtěl ty? Jak ti můžeme pomoct?"
J: "Co bych chtěl? No tak třeba, aby se Brian vrátil a nechtěl mě vyhodit, aby se nebál mě milovat a ještě líp, aby se nebál to říkat... Abych se nemusel neustále bát toho, že řeknu něco, čím ho naštvu, čím ho přiměju mě nesnášet... A ze všeho nejvíc, abych problémy, které mezi sebou máme, mohl řešit přímo s ním a ne přes vás."
Lindsay: "Má pravdu, jsme na zabití."
J: "Nejste, jen když tu každý říkáte, co si myslíte, že bych měl udělat, je to na palici a mám pak ještě větší strach, že ho ztratím."
Lindsay: "Víš co, pojď se mnou."
J: "Co? Kam?"
Lindsay: "Prostě pojď,"...Chytila mě za ruku a já najednou neměl moct na vybranou a tak jsem jí následoval.
Nevěděl jsem, jestli se zbláznila, ale raději jsem se jí na to neptal, jen jsem čekal na to, do jaké tajemné uličky mě zavede a vytříská ze mě moje černé myšlení!
J: "Chceš mě někde zabít?"
Lindsay: "Chtěl bys?"
J: "Možná."
Lindsay: "Ne pouze tě chci vzít někam, kam potřebuješ jít, abys přišel na jiné myšlenky."
Nedokázal jsem si představit žádné místo, které by mi pomohlo přestat myslet na tak hrozné myšlenky jako je konec mého dosti komplikovaného za to nádherného vztahu s Brianem, avšak když jsme tam dorazili, věděl jsem, že má Lindsay pravdu... Tohle jsem potřeboval!
J: "Ty obrazy jsou nádherné."
Lindsay: "Souhlasím... Zvlášť tenhle."
J: "Díky... Tohle mi opravdu bodne, už ani nevím, kdy naposledy jsem byl v nějaké galerii."
Lindsay: "A co třeba, kdy naposledy jsi maloval?"
J: "Vím jen to, že za dobu, co je Brian pryč jsem nenačrtl ani trojúhelník."
Lindsay: "Potřeboval bys to, já když jsem na dně, naštvaná nebo jen znepokojená svými myšlenkami, snažím se něco namalovat, pomáhá mi to."
J: "Možná bych to mohl zkusit, buď to, nebo další tři dny utrpení."
Lindsay: "Víš, asi bych ti to neměla říkat, ale Brian mi před pár dny volal... A ptal se na tebe."
J: "Vážně?"
Lindsay: "Jo, sice tím svým způsobem, ale chtěl vědět, co děláš a jestli si náhodou nepodřezáváš žíly smutkem."
J: "Brian,"...Zasmál jsem se.
Lindsay: "Jo, klasický Brian... Myslím, že mu opravdu chybíš, poznala jsem to jen, co vyslovil tvoje jméno."
Konečně něco, co mi dodalo trochu optimismu a že bylo načase, protože kdybych se dozvěděl ještě něco negativního, tu žiletku bych asi použil! Avšak musím si taky připustit to, že i když se na mě Brian ptá a nejspíš mu chybím, neznamená to, že si kvůli tomu sundá tu svou masku a odhalí, co ke mně opravdu cítí!
Strávil jsem s Lindsay zbytek odpoledne, bylo to příjemné a hlavně skvělé na odreagování, řekla mi pár užitečných rad a poznatků, což mi dodalo trochu víc síly na to se jen tak lehce nevzdávat a přestat se držet myšlenky, že se všechno blíží ke konci!
Když jsem nakonec dorazil domů, udělal jsem přesně to, co mi Lindsay poradila, vzal jsem si skicák a tužku, byl to skvělý pocit po tak dlouhé době malovat, tak skvělý, že jakmile jsem dokončil svůj výtvor, oddal jsem se slastnému spánku, který mi byl odpírán celé tři týdny, protože zkrátka bez Briana v posteli pro mě bylo nemožné se nějak příjemně vyspat. Avšak v hluboké noci mě probudilo štrachání klíče v zámku.... Ihned jsem zpozorněl a vystřelil z postele, zastavil jsem se zhruba u pohovky, a když se přede mnou náhle otevřely dveře, měl jsem pocit, že teď snad už opravdu umřu!
No comments:
Post a Comment