Nejistota(11)

Poslední díl. 12+

JUSTIN

Brian ze mě vystoupil a odpochodoval si do koupelny jako nějaký král, za to já zůstával dál na místě a tím na místě myslím, že jsem se ani nepohnul a stále jsem ležel přitisknutý horní polovinou těla na kuchyňské lince a držel jsem se za její okraj, snažil jsem se vydýchat to, co se právě odehrálo, ale především jsem se pokoušel o to vzpamatovat se... Byl jsem jak duší někde úplně jinde!

---

Když se mi nakonec podařilo se alespoň narovnat a dojít k pohovce, svezl jsem se na ní tak zoufale, že i ta pohovka se mnou soucítila! Všechno jsem si začal přehrávat v hlavě od včerejšího večera až do předchozí chvíle... V momentě, co se za Brianem včera zaklaply dveře, jsem myslel jen na to, jak bych se mu chtěl pomstít a tak mě nenapadlo nic lepšího než jít taky do Babylonu a ošukat prvního, na kterého jsem narazil, jenže místo pocitu úlevy a vítězství jsem se cítil ještě hůř, než předtím, věděl jsem, že tahle pomsta byl hodně chabý kousek, kterým jsem se korunoval na naprostého kreténa! Hned potom jsem odtamtud zmizel, jak nejrychleji se dalo, byl jsem vděčný, že jsem na Briana nenarazil, ale když nakonec Brian nedorazil domů, pochopil jsem, že to ani nemá v plánu, sralo mě to do nejvyšších výšin, ale shánět jsem se po něm nehodlal. No a teď se stalo tohle - Brian mě tvrdě ošukal na kuchyňské lince a já místo, abych blahem skákal ke stropu, teď sedím na pohovce a koušu si ret i nehty, protože jsem si momentálně něčím zcela jistý - Brian to ví! Nevím sice jak, buď to mě viděl, nebo mě viděl někdo z kluků a řekl mu to, nebo mu to zašeptal komár, co já vím, ale po tom, co se před chvílí stalo, zkrátka vím, že to ví!

B: "Jakou si měl noc?"...Bylo to tak nečekané, že jsem doslova nadskočil.

J: "Bože!"

B: "Ano?"...Uchechtl se.

J: "Myslím toho nahoře."

B: "Ou... Tak s tím hodně štěstí."

J: "Myslím, že větší budu potřebovat s tebou."

B: "Proč myslíš?"

J: "Vím, že víš."

B: "Asi jsem debil, ale netuším, o čem mluvíš."

J: "O tom, jakou jsem měl noc."

B: "Jo tak... Myslíš tu část, kdy si to rval do prdele, kdo ví, sakra, komu?"

J: "Viděl si mě?"

B: "V celé tvé kráse... Byla to jízda."

J: "Štvalo tě to?"

B: "Prosím? Co mně je do toho, s kým to děláš? Už jednou jsme se snad shodli, že jsme svobodní a můžeme šukat, s kým chceme a kdy chceme jen..."

J: "Ne dvakrát."

B: "Přesně."

Kdybych ho neznal, snad bych mu i věřil... I když tohle je vlastně dost složité, kdybych ho neznal věřil bych mu, ale vzhledem k tomu, že ho znám je těžké mu uvěřit, i když vlastně ne tak těžké, jak bych doufal, že to bude, protože Brianovi to vlastně být jedno opravdu může, nikdy se totiž nijak zvlášť neprezentoval tím, že by mu nějak vadily mé výlety do zadní místnosti nebo i pouhé tancování i s třeba dvěma tricky najednou, ale na druhou stranu, on je ve skrývání svých citů a myšlenek mistr ve svém oboru, proto je vlastně dost těžké určit, zda mu to vážně jedno je nebo se tak jen tváří a uvnitř se vzteká a touží po tom mě potrestat.

J: "A to, jak si mě před chvílí ošukal?"

B: "Měl jsem na Tebe chuť, tři týdny jsem tě neměl."

Možná bych se měl naštvat, když to podal takhle, ono to totiž zní, jak kdybych byl nějaká jeho oblíbená děvka, která byla tři týdny mimo službu, ale od Briana tyto slova znamenají ve skutečnosti mnohem víc, než se snaží vyjádřit... Ano můj zadek mu zajisté chyběl, vím, že ho zbožňuje, ale teď jsem si jistý tím, že mu nechyběl jen ten, ale i já, a především sex se mnou, jelikož ho se mnou miluje, vím, že by se o tom se mnou rád hádal, ale já bych vyhrál, tohle je totiž jedna z těch věcí, kterou jsem si ohledně Briana jistý!

B: "Proč se tak tváříš?"

J: "Jen tak,"...Neovládl jsem své rty a ty se roztáhly do mého pověstného úsměvu.

B: "Seš na hlavu."

J: "Jo, po pár letech s Tebou to bylo nevyhnutelné."

B: "Tak věř, že o tom bych Ti mohl vyprávět svoje."

J: "Jo, Briane, zažili jsme spolu pekelné chvíle, někdy se chceme zabít, ty se nikdy nepřestaneš snažit o to se mě zbavit a já se naopak nepřestanu snažit o to, abys mě odhánět přestal, ale... To, jak to mezi sebou teď máme, jsou snad ty nehorší chvíle, které jsme mezi sebou kdy měli a já z toho začínám vážně šílet... Já chci jen vědět, jestli překousneš ten fakt, že se mě jen tak nezbavíš nebo si dál budeš hrát na pablba? Já tě vážně nechci ztratit, ale bojím se, že ty bys mou ztrátu ustál bez problému..."

BRIAN

Ještě včera jsem myslel jen na to, jak se budu muset konečně poprat se svou "rozdvojenou osobností" a zjistit, zda je pro mě lepší život bez něj či s ním, potom jsem ho viděl s někým jiným a od té chvíle jsem myslel jen na to, jak chci, aby byl už navždy jen můj, že pro to budu klidně schopný překousnout tu jeho vtíravou a romantickou povahu, kterou se ze mě snaží udělat někoho jiného a šíleně mě tím vytáčí... Ale když nad tím tak přemýšlím, já už se vlastně začínám stávat někým úplně jiným, aniž bych si to pořádně uvědomoval, ale teď jako bych s tím už nechtěl bojovat a místo toho se tomu chci začít pomalu poddávat... Prostě ho chci se vším všudy, i když to bude sakra těžké! Tím jsem si už stoprocentně jistý, ačkoliv ani nevím, jak k tomuto mému osvícení došlo... Asi prostě jen vím, že ho miluju a to mě nutí se rozhodovat hned bez zbytečných řečí kolem!

B: "Nebudu ti tu říkat ty kecy o lásce a všech těch sračkách, které s tím souvisejí, nebudu ti ani lhát o tom, že každým dnem nebojuju sám se sebou a tím, že bych tě nejradši vyhodil a zbavil se tak všech těch problémů kolem a ani Ti nebude tvrdit, že bych tvou ztrátu přežil, protože já to nevím... Nevím, jestli bych bez Tebe ještě dokázal žít, ale ani nevím, zda s tebou žít dokážu, takový já prostě už jsem, se mnou nikdy nebudeš mít v ničem jistotu, nedám ti ty zamilované řečičky a věci, po kterých toužíš a nesnesu ti modré z nebe... Nabízím ti jen to, že jsem ochotný překousnout ten fakt, že se Tě asi už nikdy nezbavím, pokud Ty přijmeš ten fakt, že jsem takový, jaký jsem..."

J: "To je fér. Ale já chci taky něco... Pokud mi třeba někdy ty kecy o lásce a všech těch sračkách přijdou na jazyk prostě to buď přijmeš anebo přejdeš, nebudeš se chovat jako idiot a chci, abys mi přestal vyhrožovat tím, že mě vyhodíš, buď to udělej, nebo mi už nikdy nevyhrožuj."

Musel jsem se zhluboka nadechnout, on s něčím prostě přijít musel, nebyl by to on kdyby ne, ale musí se mu uznat, že v tomhle má pravdu, nemusí se mi ty řeči líbit, ale ani je nemusím komentovat svými poznámkami vola a co se týče toho vyhazovu je jisté, že toho stejně asi nikdy nebudu schopný, ale ty výhružky bych si pro příště mohl nechat a prostě to udělat... Přesně, jak žádá! I když je zcela jasné, že to bude vyhazov trvající max pár dnů...

B: "Fajn. Takže prostě taková dohoda číslo 2."

J: "Jsem zvědavej, kolik jich ještě bude."

B: "Já snad ani ne."

J: "Co kdybychom to přestali řešit a šli dělat něco užitečnějšího?"

B: "Druhé kolo?"...Olízl jsem si ret.

J: "A pak klidně třetí,"...Mrkl.

Tahle jeho divokost mě snad nikdy nepřestane vzrušovat, už jen proto bych se jej nikdy nedokázal vzdát... A pak kvůli dalšímu milionu věcí! Musel jsem se na něj zkrátka ihned vrhnout a dovést nás oba až do miliontého nebe, po tom čím jsme si v posledních týdnech prošli, jsme si to jednoduše zasloužili!

Nejistota(10)

Nová díl. - 18+

BRIAN

Nedokázal jsem se pohnout, vlastně i dýchání pro mě bylo momentálně ještě víc nemožné, než tomu bylo před chvílí! Sledoval jsem, jak se jeho boky smyslně pohybují proti zadku jeho tricka, jak jeho blonďátá hříva odráží odlesky světel, dokonce jsem viděl i kapičky potu, které mu právě stékaly po tvářích, viděl jsem tolik detailů, že mi z toho bylo na nic, jako už dlouho ne! Pokud mám tuhle situaci, ten pocit, to nesnesitelné mravenčení pod kůží, s něčím srovnávat tak se mi nabízí pouze noc, kdy se stal Justin králem Babylonu, tehdy jsem se cítil téměř identicky, poprvé jsem poznal, jaké to je žárlit, byl to naprosto příšerný pocit, ale zároveň jsem si té noci konečně uvědomil, co k Justinovi vlastně cítím, tenkrát to mělo své pro i proti... Ale tentokrát na tom nevidím nic pozitivního, myslím pouze na to, jak bych ho nejraději odtrhl od toho tricka a jednomu z nich anebo nejlíp oběma vrazil!

---

Maikey: "Kam ten spěch?"...Zastavil mě, když jsem prakticky vyběhl ze zadní místnosti.

B: "Jen musím jít... Ahoj, Bene."

Ben: "A-ahoj."

Nebylo ode mě sice moc pěkné, že jsem je prakticky téměř bez povšimnutí obešel a pomalu ani nepozdravil, ale na to jsem momentálně neměl pomyšlení, bylo mi fuk, jak si to přeberou, jediné, co jsem právě teď potřeboval, byl čerstvý vzduch!

A jakmile se mi podařilo dostat se ven, zhluboka jsem se nadechl a počítal do desíti, měl jsem totiž co dělat, abych se ze svých problémů nevyřval nebo nevymlátil za pomoci kolemjdoucích nebo zdi! A když se mi nakonec podařilo se alespoň trochu uklidnit, šel jsem do svého auta a jím jsem se dopravil na místo, na kterém jako jediném jsem se mohl zcela uklidnit!

Melanie: "Briane, co tady, sakra, děláš?"

B: "Přijel jsem autem."

Melanie: "Nemáš být v New Yorku?"

B: "Přiletěl jsem dřív."

Melanie: "A rozhodl ses nás vzbudit?"

B: "Chci jen za Gusem."

Melanie: "Ten spí."

B: "Nebudu ho budit, chci ho jen vidět."

Melanie: "Je hluboká noc, pro Krista, Lindsay i Gus spí a ty bys měl taky."

B: "Domů nejdu."

Melanie: "A kde plánuješ spát?"

B: "Třeba v autě, to je fuk... Hlavně mi nech aspoň minutu s mým synem."

Melanie: "Fajn, minutu, hlavně ho ale nevzbuď,"...Upozorňovala mě.

B: "Nestrachuj se, proboha."

To její neustálé komandování ohledně mého vlastního syna, mi vážně neskutečně chybělo! Má ale štěstí, že to myslí dobře, jinak bych jí snad už zastřelil!

Když jsem vzápětí dorazil do Gusova pokoje a uviděl jeho drobné tělíčko rozvalené téměř přes celou postel, musel jsem se pousmát. Měl jsem pocit, jako bych ho neviděl snad několik měsíců a ne jen pár týdnů, i za tak krátkou dobu neuvěřitelně vyrostl. Ihned jsem se k němu musel posadit a pohladit jej po jeho jemných vláskách, na což jsem mu dal velkou pusu na čelo, věděl jsem, že on jediný mě dokáže uklidnit přesně tak, jak to právě teď udělal!

Následně jsem se vrátil zpátky dolů a měl jsem za to, že tam na mě Mel bude čekat s brokovnicí nebo minimálně koštětem, aby mě odtud, co nejrychleji dostala, ale místo toho na mě čekalo zcela jiné překvapení...

B: "Ty budeš spát na gauči?"...Uchechtl jsem.

Melanie: "Ne, ale ty jo... Nevím sice, co se mezi tebou a Justinem stalo, že nechceš jít domů, ale mrznout v autě tě nenechám, takže tady máš deku a polštář, dobrou noc."

B: "To jsi nemusela, ale... Díky,"...Víc upřímněji jsem snad znít ani nemohl.

Melanie: "Není zač."

Nikdy bych nevěřil, že to řeknu a to ani jen ve svých myšlenkách, ale i přes to, jak mě tahle ženská dokáže dohánět k šílenství, mám jí rád a za ta nepatrná gesta, jako je třeba tohle, kterými mi ukazuje, že jí taky nejsem úplně tak ukradený, jsem jí nesmírně vděčný!

Jakmile jsem se ráno probudil, vypařil jsem se odtamtud pryč, Guse jsem sice chtěl vidět i vzhůru nejen při spánku, ale příčila se mi představa toho, jak budu nucený vysvětlovat dvěma bláznivým lesbičkám, proč jsem se jim uprostřed noci přikradl domů, protože do vlastního jsem nemohl a především nechtěl!

Debbie: "Proč vypadáš jako, že si nespal vůbec nebo minimálně na rozvrzaném gauči?"...Lepší uvítání jsem si nedokázal ani představit.

B: "Nejdřív snídani."

Debbie: "A co to bude?"

B: "Něco lehkého nebo ti to vyhodím na pult."

Debbie: "Máš to mít."

Když mi Debbie donesla něco velmi zajímavého, snažil jsem se to pozřít, ale bylo to téměř nad moje síly, proto jsem to po chvíli raději vzdal, protože by se mohlo stát, že bych opravdu někoho ohodil! Čemu jsem se však nedokázal vyhnout byl další Debbiin křížový výslech...

B: "Prostě jsem šel navštívit Guse a usnul jim tam na gauči, žádnou vědu za tím nehledej."

Debbie: "Takže to s Justinem nemá nic společného?"

B: "Absolutně ne."

Debbie: "A to, že jsi vyběhl z Babylonu jako by tě pronásledoval sériový vrah, mi vysvětlíš jak?"

B: "Vidím, že Maikey byl rychlej."

Debbie: "Ne - Ted."

B: "Ten červ."

Debbie: "Jsem si jistá, že by určitě moc rád věděl, jakou novou přezdívku dostal."

B: "To se nedozví, protože ho zabiju."

Debbie: "Radši mi řekni, co se v noci stalo, vidím to na Tobě."

B: "Nic se nestalo, ale teď se děje to, že mi lezeš na nervy."

Debbie: "Jako vždycky, nic nového... Takže mi to řekni."

B: "Já prostě jdu... Tohle nemá cenu."

S ní je to vážně někdy k zešílení, ona slovu 'NE' asi zkrátka nerozumí nebo co já vím, každopádně dohadovat jsem se s ní fakt nehodlal, proto bylo lepší sebrat se a konečně se odvážit jít do vlastního bytu!

J: "Briane..."

Vstoupil jsem a uviděl ho stát v kuchyni pouze s ručníkem kolem pasu a doznívajícími kapičkami na jeho hrudi, koukal na mě těmi svými kukadly a mohl jsem v nich zcela bez problému číst strach a nejistotu... Bál se toho, co bude následovat, jako by snad věděl, že já to vím nebo to alespoň tušil!

Šílel jsem a to nejen proto, že jsem na něj měl hrozný vztek, ale především proto, že přede mnou stál téměř nahý, nešlo mu odolat, byl jako magnet, který mě k sobě neuvěřitelnou silou přitahoval! Šel jsem tedy rovnou k němu a on se zadkem přitiskl ke kuchyňské lince, ztěžkl mu dech a troufl bych si říct, že jsem téměř slyšel jeho splašeně tlukoucí srdce, přičichl jsem k jeho krku a nasával tu krásnou vůni, jeho dech se odrážel od mých vlasů! Rukou jsem mu ihned strhl ručník a začal jej hladit, zasténal a zaklonil hlavu, to jsem okamžitě využil k tomu, abych mu jazykem přejel přes ohryzek, což mělo za následek další sten! Vzápětí jsem ho k sobě silou otočil zády a jeho horní polovina těla se přitiskla k pracovní desce, rozepl jsem si kalhoty, trochu si je stáhl a kondom, který jsem si vyndal z kapsy, jsem si nasadil, poté jsem do něj najednou pronikl a on sykl bolestí, nečekal jsem na to, až si na mne zvykne a ihned jsem začal rychle přirážet, on se rukami držel za kraj linky tak silně, že mu bělaly klouby, sténal vzdychal a téměř křičel rozkoší, já sám jsem se pohyboval někde mezi nebem a rájem, bylo to slastné! A další silný a hluboký příraz měl za následek, že jsme oba bouřlivě vyvrcholili!

"Jdu se vysprchovat, ty si dělej, co chceš," vydechl jsem, vystoupil z něj a následně jsem zamířil do koupelny, bylo mi jasné, že jsem ho tím musel naprosto vyvést z míry, ale snad poprvé po dlouhé době mi to bylo úplně jedno!

Nejistota(9)

Nový díl.

BRIAN

Připravoval jsem se, ale nevěnoval jsem tomu obvyklou pozornost, bylo mi vlastně fuk, co mám na sobě nebo na hlavě, pořád jsem myslí a očima utíkal k Justinovi, v hlavě jsem se pokoušel sestavit smysluplnou otázku, kterou bych se ho zeptal na to, zda se mnou chce jít, ale... Ano, správě, to podělané 'ale' tu prostě je! Ale nevěděl jsem, jak to udělat, nechtěl jsem mu dát najevo moc velký zájem, ale zároveň jsem nechtěl, aby si myslel, že je mi úplně jedno, co dnes nebo kdykoliv jindy bude dělat, a ještě k tomu jsem si ani nebyl jistý tím, jakou odpověď od něho chci vlastně slyšet... Měl jsem pocit, že už jsem se vážně naprosto zbláznil!

---

B: "Jdu do Babylonu,"...Oznámil jsem naprosto hloupě, když jsem si nazouval boty.

J: "No neříkej,"...Rýpnul si a bohužel oprávněně.

B: "Takže..."

J: "Chystáš se mě snad zeptat, jestli chci jít s tebou?"

B: "Co? Vůbec ne."

J: "To jsem si myslel, takže si to užij, musíš se už steskem rozpadat a stárnout."

Tak teď jsem nevěděl, jestli... Vlastně jsem nevěděl vůbec nic! To, oč jsem se poslední hodinu pokoušel, se rozpadlo během jedné vteřiny, protože jsem jednoduše nedokázal na jeho otázku pro jednou odpovědět pravdivě a to, jak si mě následně dobíral, bylo bohužel spravedlivé, tak nějak jsem zkrátka cítil, že si zasloužím to, jak chladně a sarkasticky se ke mně choval, ale i přes to jsem však válčil s mou druhou polovinou, která ho chtěla za tohle chování uškrtit... Vlastně potrestat - chtěl jsem ho, je to snad poprvé, co jsem si nechtěl přiznat, že po někom přímo nesnesitelně prahnu, ale bylo to tak, nebýt v této situaci, skočil bych po něm, ale já v této situaci jsem, proto mohu jen snít a držet na uzdě svou potřebu ho zaškrtit a prošukat s ním celou noc! Je fakt strašné mít uvnitř sebe dvě osoby, které chtějí každá naprostý opak toho, co chce ta druhá... Myslím, že se to snad i v lékařské medicíně nějak definuje "Rozdvojená osobnost" možná? Asi bych si měl dojít za doktorem, třeba by mi s tím pomohl... Ach, ta sladká naivita, kterou mě to modrooký štěně nakazilo!

B: "Ty si to tady taky užij... V tichosti a samotě,"...Snažil jsem se mu to vrátit, ale jak jsem si tak uvědomil, když jsem to dořekl, jediné, čeho jsem dosáhl byl další level naprosté debility!

J: "Neměj strach."

Po tomhle už bylo na čase, abych za sebou zavřel dveře, protože jinak bychom se asi dál provokovali do konce našich životů, které by možná už neměli moc dlouhého trvání, pokud by se to nějak hodně zle zvrtlo!

Jakmile jsem usedl do svého auta, tak jsem jen tak přemýšlel, což je hodně nebezpečná činnost a ještě k tomu dost zoufalá, pokud se provozuje v autě, v chladném počasí, před domem, ve kterém se nachází pointa vaší myšlenky, jelikož nejste schopni to vyřešit jako chlap... Ale prostě to byla jediná volná chvíle, kdy to mohu uskutečnit, doma se to nedá, v Babylonu už vůbec ne a bohužel neznám žádné místo, kde bych byl sám a mohl se tomu věnovat a opravdu se nehodlám jít procházet do parku a vypadat jak naprostý zoufalec!

Nakonec jsem s tím však raději přestal a dupnul na plyn. V momentě, kdy jsem se zase nacházel v Babylonu, tak to bylo jako bych znovu ožil... No vlastně, pokud mám být upřímný, čekal jsem větší adrenalin a vzrušení, spíš jsem se cítil, jak idiot, který kvůli něčemu takovému opouští to, co má doma... Ale pokud mám momentálně za něco opravdu tvrdě bojovat, tak za to, že si nenechám kazit svým vztahem nezvtahem s Justinem tohle místo, díky kterému se cítím, jako král možná i Bůh!

B: "Ahoj, slečinky,"...Přisedl jsem ke klukům na bar.

Ted: "Pane bože, nee..."

Emmett: "Briane, co ty tady?"

B: "Taky tě rád vidím, Theodore... Vrátil jsem se dřív."

Ted: "A já už si začínal zvykat na tu harmonii bez tvých poznámek."

B: "Harmonie nikdy nemůže trvat věčně."

Emmett: "Ted je stejně jako já rád, že už ses nám vrátil, že?"

Ted: "Samozřejmě... Šťastný jako blecha."

B: "Kdybyste tak nekecali... Radši mi povězte, kde máte toho třetího tvora?"

Emmett: "S Benem na parketu,"...Ukázal prstem na místo, kde tancovali.

Takhle zamilovaného a šťastného jsem si vždycky Maikeyho přál vidět, i když jedna část mě si vždycky přála být schopná toho opětovat mu stejné city, jaké on vždy cítil ke mně, miloval jsem ho, miluju a vždycky milovat budu, jen jsem prostě cítil, že on si zkrátka zaslouží něco lepšího, než jsem já, proto bylo snazší držet mé city na kamarádské úrovni, pro něj to ovšem bylo mnohem těžší, proto jsem rád, že konečně našel štěstí a lásku u někoho jako je Ben, kdo se nebojí mu ukazovat, jak moc ho vlastně miluje!

Ale s Justinem se mi nepodařilo nepřekračovat hluboké city natož kamarádské, s ním je to prostě jiné, s ním se cítím jinak, než s kýmkoliv jiným a možná to mě právě na tom všem děsí ze všeho nejvíc... Že právě on opravdu bude schopný mě změnit, ale nejhorší je, že já už vlastně ani nevím, jestli by mi to vadilo anebo ne!

Ted: "Justinovi se nechtělo nebo si ho nepozval?"

B: "Jsem tu pět minut a už mi lezeš na nervy."

Ted: "Takže nepozval."

B: "Nechceš se jít ztrapňovat svými balícími hláškami?"

Ted: "Bože, jak si mi chyběl!"...Čapnul svůj drink a šel o dům dál.

Emmett: "Ty se vždy umíš předvést ve velkém stylu... No, vítej doma,"...A ten ho hned věrně následoval.

Po tomhle jsem neměl náladu už vůbec na nic a nebylo to Tedem ani Emmettem, ale mnou, místo, abych je po třech týdnech přátelsky přivítal a dal jim najevo, že i jejich přítomnost mi chyběla, zachoval jsem se jako naprostý kretén a ve finále jsem téměř nevydržel ani ve své vlastní přítomnosti! Jen jsem seděl na baru, upíjel mé oblíbené pití a díval se do davu... Potřeboval jsem najít někoho, kdo by mi alespoň částečně pomohl ukojit tu touhu po Justinovi a zároveň by mě přivedl na zcela jiné myšlenky!

A po asi půl hodinovém pátrání mé oči konečně zbystřily mou dnešní společnost, netrvalo dlouho a i on zahlédl mě, stačilo jen pár pohledů a oba jsme věděli, že se chceme, kývnul na mne a vydal se dozadu, já ho ihned následoval, potřeboval jsem to tak moc, že jsem už sotva dýchal a cítil jsem, jak se má erekce tísní v kalhotách... Avšak, když jsem tam dorazil, můj objev nebyl nikde k nalezení, postupoval jsem stále hlouběji a bylo to jako by se snad vypařil, začínal jsem z toho šílet, to, co však následovalo, když jsem se podíval k jedné stěně, mě roztrhalo na milion kousíčků - Justinova blonďatá hlava tam přímo zářila, své kalhoty měl u kolenou a dělal to do zadku, kdo, sakra, ví komu... Nedokážu ani popsat to, jak jsem se v ten okamžik cítil!

Nejistota(8)

Nový díl.

BRIAN

Jak jsem byl rád, že Debbie po takové dlouhé době vidím, tak teď jsem si přál, aby někam zmizela, jinak bylo zcela jasné, že to neodnesu "jen pouhým" pohlavkem, jí totiž stačí jen pár vteřin a je schopna si všechno domyslet bez sebemenšího namáhání... Proto, když ke mně upřela svůj vševědoucí, ale především vražedný pohled, jakmile se Justin zdejchnul, jsem byl tím nejšťastnější parchantem pod sluncem, jelikož přesně v tu samou chvíli Debbie byla nucena jít vyřídit pár objednávek, nicméně bylo jasné, že se jen tak nevzdá a dopátrá se toho, co se tady děje, ale pořád mám pár minut na to připravit si obhajobu!

---

Jenže to, že jsem naprostý hlupák nejspíš obhájit nedokážu, kdybych byl normální někoho jako je Justin... No, když nad tím tak přemýšlím, někdo jako Justin neexistuje, Justin je výjimečný a je jen jeden, ale já i přes to hledám způsoby, jak ho jednou pro vždy od sebe odehnat a když už se tak nejspíš má stát, moje tělo, mysl, srdce a mozek začnou protestovat, jak nejvíc se dá, je to jako bych sám sebe mučil pořád a pořád dokola... Pokud má někdo z Vás odpověď na otázku "Jak někoho mít, ale zároveň ne?" sem s ní prosím! Jinak si to asi už nejspíš půjdu opravdu hodit!

Maikey: "Kam Justin šel?"...Ptal jsem, když jsem k němu přisedl.

B: "Jak to mám vědět?"

Maikey: "Myslel jsem, že se zmínil."

B: "Ne, prostě jen oznámil, že musí jít a šel."

Maikey: "A víš, že odešel kvůli Tobě?"

B: "Mám hlad, co mají poživatelného?"

Maikey: "Briane?"

B: "Přestaň nebo se zvednu a půjdu."

Maikey: "Fajn... Tady máš jídelní lístek,"...Prakticky ho po mně hodil.

B: "Díky,"...Odpověděl jsem s ironickým úsměvem.

To poslední, co právě teď potřebuji, je s Maikeym řešit svůj velmi komplikovaný a především nedefinovatelný vztah s Justinem... Potřebuji si to v hlavě srovnat sám, zjistit, co vlastně chci a mít k tomu pouze své myšlenky, kdyby se do toho začal míchat Maikey, měl bych v hlavě naprostý guláš a ve finále bych se jistě rozhodl špatně a já jsem ve špatných rozhodnutích bohužel expert! Nicméně zavřít pusu Maikeymu není žádná věda, za to druhý Novotny, který už se ke mně žene, jako by mu u zadku hořelo, bude mnohem větší oříšek!

Debbie: "Takže?"...Posadila se vedle Maikeyho naproti mně.

Maikey: "Neměl bych raději odejít? Začíná tu být dusno."

B: "Ani to nezkoušej."

Maikey: "Fajn."

Debbie: "Začíná se ve mně vařit krev... Chci vědět, proč se ten kluk, který se poslední tři týdny pohyboval na hranici smutku a zoufalství, teď tváří ještě hůř, když už tě má doma? Napadá mě jen, že si ho poslal do prdele stejně jako před tvým odjezdem, ale..."

B: "Tak to prr, nikam jsem ho neposlal."

Debbie: "Takže to, když si mu řekl 'mohl bych tě klidně vyhodit,' znamenalo přesně co?"

B: "Pokračuj v tom, co si chtěla říct."

Debbie: "Zkrátka doufám, že pro mě máš jiné vysvětlení než to, co mi hlodá v mozku."

Jak bych pro ni asi tak mohl mít vysvětlení, když ho nemám ani sám pro sebe? Někdy mi z té ženské vážně rozum stojí! Ale na druhou stranu snaží se mi pomoct a nejspíš mě taky komandovat, celé tři týdny jí to bylo odpíráno, ale jak už jsem řekl, na tohle potřebuji jen sebe a vlastně Justina, nikdo jiný mi v této situaci pomoct nemůže a ani nedokáže... Já sám musím zjistit, co chci, jestli jeho nebo svobodu, až pak můžu přijít s nějakými vysvětleními!

B: "Asi tě zklamu."

Maikey: "Mami, co kdybys jim dala prostor na to si to vyřešit a až pak se můžeš začít vyptávat?"

Debbie: "Prosím?"...Propalovala ho pohledem.

Maikey: "Nic jsem neřekl."

B: "Debb, co kdyby sis zkusila vzít jeho radu k srdci a nechala mě na pokoji, abych si to s tím otravou vyřešil po svém?"

Debbie: "Záleží na tom, jak to hodláš řešit."

B: "Po svém,"...Zopakoval jsem.

Debbie: "No právě."

B: "Takže mě necháš být nebo se mám taky zdekovat?"

Debbie: "Máš štěstí, že jsem tě dlouho neviděla a věřím, že pro jednou to nepoděláš... Takže ano, nechám."

B: "Jak povzbudivé a upřímné."

Debbie: "Ale nemysli si, že pokud s ním vytřeš podlahu, budeš mít klid i na dále."

B: "O tom si promluvíme, až se tak stane."

Debbie: "To promluvíme."

Po tomto hlubokomyslném rozhovoru jsme se s Maikeym konečně dočkali něčeho k jídlu a byla to dokonce slast pro moje chuťové buňky, v New Yorku jsem na pořádné jídlo neměl čas, všechno bylo z donášky a začínalo mi to lézt na nervy, tudíž tohle je změna, která se nedá nazvat jinak než lahodná!

A nakonec jsem Maikeyho doprovodil zpátky do krámku, odkud jsem se vydal domů, nemyslel jsem si, že tam Justina najdu, vlastně jsem v to i tak trochu doufal, potřeboval jsem si jen poležet a v klidu o všem popřemýšlet bez jeho dokonalosti všude kolem mě, ale to se mi bohužel nebo možná naštěstí, sám vlastně nevím, nesplnilo... Justin seděl u televize s tužkou a skicákem v ruce, už od vchodu jsem viděl, že tohle je jeden z těch depresivnějších a temnějších výtvorů, kterým vyjadřuje to, jak se právě teď cítí.

B: "Dlouho si nemaloval,"...Stoupl jsem si za něj a prohlížel si, co vytváří a i přes to, jak smutně to vyzařovalo, bylo to dílo umělce.

J: "Linds mi řekla, že to pomáhá na nervy, tak jsem s pauzou přestal."

B: "Aha,"...Otočil jsem se a vydal se do kuchyně, než se to zvrtlo v něco nemilého.

Oba jsme utichli a bylo to dost zvláštní, ne, že bychom nikdy nezažili chvíle naprostého ticha, ale to jsou většinou chvíle, kdy slova nepotřebujeme, teď to však byla jedna z těch chvil, kdy jsou slova víc než třeba, ale ani jeden z nás neměl odvahu je vyslovit, protože by to mohlo mít za následek něco velmi nepříjemného a možná i katastrofálního!

Když se však nakonec schylovalo k večeru, bylo jasné, že navštívit mé nejoblíbenější místo po několika týdenní absenci je zcela nevyhnutelné, avšak netušil jsem, jak mám naložit s ním... Nechat ho tu nebo ho vzít s sebou?

Nejistota(7)

Nový díl.

BRIAN

Neměl jsem ani páru o tom, o co se vlastně snažím, měl jsem jednoduše za to, že jsem se už naprosto zbláznil... A tomu se nikdo nemůže divit, bylo to nevyhnutelné, od okamžiku, kdy jsem si ho pustil do života, bylo jasné, že jednoho dne dospěju do bodu, kdy už nebudu vědět, proč co vlastně dělám a budu si tak jistý, že mé mozkové buňky už zcela vymřely!

---

Stačilo, jen abychom se s Justinem před mým odjezdem pohádali a já začínal pomalu, ale jistě rozumět tomu, co se mezi námi vlastně děje a to mě děsilo! Nechtěl jsem se s ním rozejít ve zlém, jasně chtěl jsem mu dát najevo, že já jsem já a on pouze má koule na noze, cítil bych se tak dobře, i když vlastně mizerně, je to nevysvětlitelné k pochopení, ale to, jak to nakonec dopadlo, bylo hrozné, celé tři týdny jsem myslel jen na ty poslední minuty s ním, na to, jak bych to chtěl napravit a na to, jak moc bych si přál mít ho po svém boku do konce života, chtěl jsem mu zavolat snad milionkrát, ale snazší bylo zavolat Lindsay a bez zájmu se na něj vyptávat, i přes to si však myslím, že mě prokoukla a všechno mu to pověděla, nicméně to mě neděsilo tak jako to, co následovalo, když jsem si ve své hlasové schránce vyslechl Justinův vzkaz... Nevěděl jsem, jestli mám skákat tři metry do vzduchu anebo zuřit, co jsem však věděl, bylo, že musím domů za ním a konečně přijít na to, proč to s ním všechno podstupuji, nakonec jsem ale zkrátka zpanikařil a místo, aby mé kroky směřovaly domů, směřovaly k Woody's, odkud jsem si krom alkoholu v žilách, odvedl i dva společníky, kterými jsem Justina naprosto vyvedl z míry, v tu chvíli mi to ovšem bylo jedno, chtěl jsem ho tím dovést k šílenství, ukázat mu, že mu za to nestojím, že pro něj bude lepší sbalit si věci a odejít dveřmi svojí cestou, on se však rozhodl to přetrpět a ukázat mi, že mě miluje v dobrém i zlém, těšilo mě to, ta představa, že možná ON je opravdu tím člověkem, se kterým bych mohl strávit zbytek života, jelikož by byl ochotný přehlížet všechny mé špatnosti, jenže pořád tu je ta část mě, která ho raději odežene, než se mu oddá a ta část je až moc silná, tak silná, že se ho rozhodla dovést k šílenstvím ještě víc mou náhlou změnou chování a to konečně vedlo k tomu, že šel pryč, ale tak nějak jsem věděl, že se nakonec zase vrátí... Jenže pak jsem na něj narazil u Maikeyho a bylo to jako bych už vážně dočista a do písmene naprosto zešílel, nicméně potřeboval jsem ho mít na blízku, i když to znamenalo být za naprostého blázna!

Debbie: "Briane?!"

Div, že neupustila na zem tác, který zrovna nesla a vzápětí ho položila, se ke mně samou láskou rozeběhla jako nějaký uragán, vsadil bych se snad, že se jí i leskly oči, za to vidět jí ukápnout slzu radostí z mého návratu, bych jí snad i zaplatil, ale nebudu zlý a prostě jen přiznám, že mi ta bláznivá ženská chyběla stejně jako já jí!

B: "Udusíš mě,"...Zachraptěl jsem.

Debbie: "Kušuj! Vychutnám si to, že jsi zpět, než tě zase začnu komandovat."

B: "Tak to pak jo... To mě klidně zadus."

Maikey: "Mami, mohla bys mu dát chvíli, už začíná fialovět."

Debbie: "No jo, prosím Vás... Nic nevydržíte, ani jeden z vás."

Maikey: "Promiň, mami, ale tvoje objetí někdy dokáží být smrtelné."

Debbie: "Mám radost, takže si to nebudu kazit pohlavkováním Tebe,"...Upřela na Maikeyho svůj rozhořčený pohled.

Maikey: "Hned se mi ulevilo."

Sledování toho, jak se tihle dva vzájemně provokují a hádají se, mi opravdu chybělo, vždycky mi k naprosté spokojenosti chybí jen popcorn a pohodlné křeslo, jenže tentokrát mi chybělo i něco víc, nebo spíš překáželo a to to, že když jsem se podíval na Justina, byl jako by duší naprosto jinde, očima se díval do prázdna a na jeho velkých rtech nebyl ani náznak, jeho obvyklého dokonalého úsměvu, byla to má chyba a ještě k tomu úmyslná, ale i přesto, mě to ničilo, slovo je to silné, ale pravdivé - mě, Briana Kinneyho, zmetka všech dob, ničilo, že jeho přítel, jak si ho v duchu troufám a především odvážím nazvat, má kvůli mně naprosto podělaný život!

Debbie: "Proč ten se tváří, jak kdyby ho někdo hodně vytočil?"...Upozornila na Justinovu ducha nepřítomnost a vzápětí mě probodávala pohledem... Po radosti už ani památky!

J: "Jsem v pohodě."

B: "Vidíš, je v pohodě."

Debbie: "Ani bych neřekla... Co se tady děje?"

Maikey: "Mami, musíš se jim pořád do všeho plést?"

Debbie: "Pořád ti dlužím pohlavek."

Maikey: "Vyřešte si to s ní sami, kluci, jdu se posadit."

A v tu chvíli bylo všechno naprosto v prdeli! Maikey utíkal, co mu nohy stačily, čemuž se nedivím, když jsem viděl pohled, který mu Debb věnovala, jakmile se nás snažil bránit, a já s Justinem jsme teď zůstali v pasti Debbiiných šílených nástrah, kterými se snaží vyřešit naše neshody... Jenže otázkou je, jestli to řešit chci anebo to už navždy chci hodit za hlavu, což bude mít za následek definitivní Justinův odchod.

J: "Debbie, fakt tady není nic k řešení... Brian je zpátky a to je vše, co jsem chtěl."

Věřil jsem mu, když řekl, že to je všechno, co chtěl, ale ani trochu jsem mu nežral, že právě teď to myslí vážně, spíš jsem měl za to, že by si přál, abych se nevrátil a nezničil mu tak jeho iluzi o tom, jak se všechno dá do pořádku s mým návratem, který se měl uskutečnit až za dva dny... A myslím, že ani Debbie mu nevěřila.

Debbie: "Justine?"...Dala důraz na každé písmeno v jeho jméně.

J: "Já musím jít,"...Otočil se a zmizel, jak nejrychleji se dalo.

V ten okamžik mi vyschlo v hrdle a srdce mi začalo splašeně tlouct, nerozuměl jsem sám sobě... Mám ho při sobě a jsem nejšťastnější chlap na světě, ale i přes to chci, aby mi ze života odešel a když se nakonec něco takového má stát je to, jako bych ztrácel sám sebe a všechno, co mě dělá tím, kým jsem, když ho mám při sobě!

Nejistota(6)

Nový díl.

JUSTIN

Zuřil jsem a to přímo neskutečným způsobem! Takovým, že mi pomalu šla pára od pusy a nehty se mi zatínaly do dlaní! Myslím, že lidi kolem mě si museli myslet, že jsem silně labilní, ani bych se nedivil, kdyby na mě co nevidět zezadu skočila gorila a ve svěrací kazajce mě narvala do sanitky... Možná by to tak bylo lepší, poněvadž nic horšího už se mi snad stát ani nemůže, i když bych to měl asi zaklepat!

---

Netuším, čeho tím chce Brian dosáhnout... Nebo vlastně tuším, chce mě přivést do stavu naprostého vzteku a musím uznat, že se mu to daří přímo na jedničku! Jenže, proč, sakra?! Tohle už nic s tím, že jsme se před jeho odjezdem pohádali, nemá společného, protože jestli jo, Brian je totálně na hlavu! Nebo jsem snad já tím, kdo je na hlavu, když mě ještě překvapuje, že se Brian takhle chová? Myslím, že bych si zasloužil místo v Guinessově knize rekordů - Člověk s nejvíce otázkami!

Maikey: "Justine, ahoj, co těm sem přivádí?"

J: "Jdu si přečíst Supermana, bože... Chci se prostě někam zašít."

Maikey: "A důvod?"

J: "Brian."

Maikey: "Okey a proč se před ním potřebuješ zašít?"

J: "V noci se vrátil."

Maikey: "On se vrátil?"...Ano, přesně takhle jsem si představoval, že budu nadšený z Brianova návratu já.

J: "Slyšel si dobře."

Maikey: "Ale proč? Jak? On..?"

J: "Nemám tušení, budeš se ho muset zeptat sám."

Maikey: "Neříkej mi, že...?"

J: "Ano, pohádali."

Maikey: "Co zas, pro Krista?"

J: "Když se vrátil, měl s sebou doprovod - dva tricky!"

Maikey: "Proboha, to je vůl."

J: "Díky!"

Maikey: "Ale vždyť víš..."

J: "Zkus říct, že nehraje na kluky a zabiju tě."

Maikey: "Mlčím."

Tak schválně, otázka za milion - proč jsem přišel zrovna za Maikeym do krámku? Ano, správně - jsem debil! Já bych fakt měl nejdřív přemýšlet, než něco udělám!

J: "Já ho, sakra, nechápu... To se musí pořád chovat takhle?"

Maikey: "Znáš ho, čím víc lidí nasere, tím líp se pak cítí... A ty si pro něj jak jackpot."

J: "Cože?"

Maikey: "No, když nasere tebe, cítí se jak Bůh.. A pak jako kretén, jenže to ty už nezjistíš."

J: "Jo, prostě není normální."

Maikey: "Ty tedy musíš mít vztek, ještě včera si kňučel, že to bez něho už nevydržíš."

J: "Každej se někdy splete."

Maikey: "Měl bys za ním jít a dělat, že se nic neděje, to vytočí jeho do běla."

J: "Já ho nechci vytočit... Popravdě, jediné, co chci, je se na něj vrhnout, ale to dřív budu hetero, než to udělám, můj zadek je pro něj na hodně dlouhou dobu nepřístupný."

Maikey: "Vůbec nic jsem neslyšel."

J: "To je dobře."

Koho by napadlo, že zrovna s Maikeym budu mluvit o tom, jak chci s Brianem šukat, když všichni víme, jak moc nás Maikey nesnáší spolu? I když se to možná v poslední době trochu zlepšilo, ale fakt, že Maikey by si přál být tím, koho Brian miluje, je asi zbytečné opakovat!

J: "Že já idiot mu v noci volal... Jako nějaká zoufalá manželka."

Maikey: "Proč si mu volal?"

J: "Abych se mu omluvil a řekl, že mi chybí a že ho miluju... Abych se totálně ponížil - jinými slovy."

Maikey: "Myslím, že tady máš odpověď na to, proč se vrátil dřív."

J: "Chtěl se mi vysmát do obličeje?"

Maikey: "Chtěl být s tebou, idiote."

J: "Aha a proto byl s onem a onem?"

Maikey: "Huh?"

J: "Jeho trickové."

Maikey: "Ou... Já si prostě myslím, že když tě slyšel v telefonu, tak chtěl být ihned s tebou, ale když nakonec byl skoro doma, uvědomil si, že má strach a než, aby ti ukázal, že si mu taky chyběl a že tě miluje, tak se pokusil o přesný opak."

J: "Kdybych nevěděl, že se ho vždy za každou cenu snažíš bránit, tak bych se snad i nad touhle tvojí teorií pousmál."

Maikey: "Nesmíš všechno, co udělá, vidět černě... Brian nedělá dobré věci, on dělá špatné věci, které však dělí na věci, ze kterých vytříská buď to nejhorší anebo to nejlepší."

Tahle Maikeyho teorie zas tak špatná už nebyla, Brian je totiž chytrej a ví, jak dosáhnout svého i těmi nejhoršími způsoby a buď to chce dosáhnout toho, aby ho všichni nenáviděli anebo milovali, jen to nikdy neudělá přímo a hlavně ne slušně!

Bohužel jsem byl nucen se jít posadit do křesla a vzít si jeden z komiksů, Maikeymu se totiž do krámku nachomýtli zákazníci, jak nějaká nenasytná zvěř... Nebylo nijak zábavné tam tvrdnout a mučit se svými myšlenkami, ale bylo to lepší, než být doma, to jsem si však jen myslel!

B: "Novotny, kde tě mám?!"...Rozeznělo se Brianovým hlasem po celém krámku a já v ten moment pocítil, že mi srdce spadlo do kalhot.

Maikey: "Briane!"...Popoběhl k němu jako vzorný pejsek a vášnivě se jím nechal políbit... Brian ještě nevěděl, že jsem tady taky, ale z toho polibku bych klidně řekl, že to i tušil, takhle by mě totiž určitě chtěl vytočit!

B: "Chyběl si mi."

Maikey: "Ty mě taky... Justin je támhle."

A v ten okamžik jste měli vidět mrtvolu! Dobře, tak jen jeho mrtvolný výraz! Kdybych v tu chvíli neměl nahnáno v kalhotách, tak tu historickou událost snad i zaznamenám do rámečku!

B: "Koukám, že jsme měli stejné plány."

J: "Koukáš dobře,"...Odpověděl jsem ledově.

B: "Chtěl jsem vytáhnout tady Maikeyho někam na jídlo, když bude mít pauzu, ale jestli chceš, můžeš taky."

J: "To je dobrý, já prostě půjdu neexistovat."

Maikey: "Ale no tak, pojď s námi."

J: "Nebudu vám kazit chvilku."

B: "Můžeš si přestat hrát na tvrdohlavýho idiota a jít se s námi najíst?"

A tak se stalo to, že jsem přestal rozumět už naprosto všemu! Jenže na to, abych se tím nějak zaobíral, jsem neměl čas, poněvadž jsem byl nucen vydat se společně s mým, ani vlastně nevím kým, a jeho netajným ctitelem, najíst se do jídelny! Myslím, že to bude ještě hodně zajímavé! A pak, že nic horšího se mi už nemůže stát!

Nejistota(5)

Nový díl. - 15+

JUSTIN

Měl jsem pocit, že snad sním a to dost krutým způsobem, zrychleně jsem dýchal anebo líp nedýchal vůbec, prsty jsem si mnul oči a ujišťoval se, že to, co vidím, je skutečnost, dokonce jsem si pomalu chtěl nahmatat tep, abych se ujistil, že jsem neumřel a nedostal se do pekla... Všechno mě však přesvědčovalo o tom, že tahle noční můra je dost hnusnou realitou!

---

Byl jsem jen kousek od toho vzít tu pánvičku, co byla na kuchyňské lince a máchnout s ní Briana po hlavě, ale myslím, že bych jej vyrušil od něčeho velmi žhavého, jak by to určitě definoval on! Z jedné strany se on lepil na nějakého už téměř nahého tricka a z druhé strany se druhý trick lepil na něj, cítil jsem se jako bych se díval na nějaké zvrhlé orgie zvířat, byli jak divoši prahnoucí po své kořisti, jak kanibalové slintající po kusu lidského masa... Přemýšlím odporně, ale kdybyste to viděli, přemýšlíte stejně!

J: "Neruším?"...Odkašlal jsem si.

B: "Sunshine!"...To, že je opilý jsem věděl, ale když promluvil, jako bych to i cítil... Nechutné!

J: "Představíš nás?"

B: "Jasně tohle je... On a on, oni tohle je Justin."

J: "Vážně mě těší... A teď, kurva, vypadněte."

B: "Co děláš?"

J: "Vyhazuju je... Nebo to snad není poznat?"

B: "A kde si přišel na to, že můžeš?"

J: "Cože?"

B: "Je to můj loft nebo tvůj?"

J: "To myslíš vážně?"

B: "Směju se snad?"

J: "Těžko říct, takhle se ty tváříš pořád."

B: "Co kdybys šel zase spát, já tu mám něco na práci,"...Přitáhl si jednoho z tricků a svým jazykem začal zkoumat jeho bradavku.

J: "Děláš si srandu?"

B: "Jestli se chceš přidat, stačí říct, jinak buď tak hodnej a běž prudit někoho jiného."

Chtělo se mi začít křičet a rozeběhnout se proti nim takovou silou, že bych jim zlomil pár kostí v těle, místo toho jsem však zůstal stát na místě a jen jsem se díval na to, co se přede mnou právě odehrávalo, nemohl jsem jinak, bylo to, jako bych byl k té podlaze přitavený! Cítil jsem, jak mě bodá u srdce a svírá se mi žaludek, z očí mi téměř uniklo pár slz, ale zdařilo se mi nedat jim prostor, nic to však neměnilo na tom, že právě teď jsem Briana nenáviděl!

Všichni tři sténali a vzdychali jak smyslů zbavení, Brian jazykem laskal každou část jejich těl, hladil je a dováděl k rozkoši... A celou tu dobu se přitom díval na mě! Nechápal jsem to, chtěl mě úplně zlomit nebo snad svést, přimět mě se k nim přidat, dovést mě do stavu, kdy ho vážně zabiju... Prostě jsem netušil, co tohle všechno má znamenat! Věděl jsem však, že to nedělá bezúmyslně! To jsem zkrátka poznal už z toho, jak se na mě díval!

Když se však nakonec schylovalo k úplnému aktu, což bylo zaboření Brianova penisu do jednoho z těch dvou zadků, své nohy jsem konečně rozpohyboval, nejprve jsem chtěl utéct někam hodně daleko, nakonec jsem se však rozhodl pro to se vrátit do postele, nemohl jsem jen tak odejít, věděl jsem totiž, že tohle Brian přesně zamýšlel - přinutit mě svým činem odejít!

B: "Ty nespíš?"...Dorazil za mnou do ložnice, když se zdálo, že bylo po všem.

J: "Něco mě rušilo."

B: "Mohl ses jít vyspat jinam, jestli s tím máš problém."

J: "To by se ti líbilo viď?"

B: "Mám za to, že tobě je jedno, co by se mi líbilo."

J: "Co tím chceš říct?"

B: "Tak třeba to, že když jsem tě žádal, abys mi zmizel ze života, držel ses mě jak klíště."

J: "Koukám, že si při tom šukání vystřízlivěl, už se zase chováš jako stoprocentní hovado."

B: "Celej já!"...Uchechtl se.

J: "Jak tohle můžeš dělat?"

B: "Šukat?"

J: "Předstírat, že ti na mně nezáleží."

B: "Je snadný dělat něco, co je pravda."

J: "Myslím, že dneska přespím na pohovce... Mimochodem - vítej doma."

Jakmile jsem dolehl, chtělo se mi zadusit se polštářem, ale pak mě napadlo, že by bylo mnohem lepší počkat na to, až Brian usne a zadusit jeho! Jak se tohle všechno, do hajzlu, stalo?! Nevěřil bych, že budu tak nešťastný z Brianova dřívějšího, nečekaného, pestrého návratu, že dokonce skončím na pohovce, teď bych snad byl radši, kdyby se nevrátil! Co to všechno, sakra, mělo znamenat, snaží se mi tím snad říct, že mám táhnout do prdele? Kéž bych rozuměl té jeho řeči, která vychází z jeho činů!

Když jsem se ráno probudil, byl jsem naprosto zlámaný, na pohovce jsem nespal ani nepamatuju, jsem fakt idiot, když jsem se rozhodl pro spaní na tomhle místo v posteli, měl jsem sem vyhnat toho blba! Fakt jsem vytočenej, až to bolí, takhle jsem si to opravdu nepředstavoval!

B: "Dobré ráno,"...Zjevila se nade mnou Brianova hlava.

J: "Dobré."

B: "Spal si sladce?"

J: "Jako miminko."

B: "U mě to samé."

J: "To ti přeju."

B: "Máš hlad?"

J: "Chceš se stavit u sousedů a ukrást jim snídani?"

B: "Něco jsem došel koupit... Tak přestaň remcat a pojď jíst."

Sním či snad bdím? Nebo jsem sjetej? Protože tohle není vůbec normální! Brian není normální! Tedy ne, že bych to už dávno nevěděl, ale co má, do prdele, znamenat tohle? Má černé svědomí nebo to je jenom další z jeho záludných her?

J: "Co to má znamenat?"...Dorazil jsem za ním k jídelnímu stolu.

B: "Tohle je jídlo, které se jí... Nebo to snad chceš vysvětlit jinak?"

J: "Snažíš se mě přivést k šílenství?"

B: "Já nevím - snažím?"

J: "Nechápu tě, v noci mi prakticky řekneš, že jsem ti u prdele a najednou mi připravíš snídaní... Co to s tebou je?"

B: "Chtěl si snad dokonalého partnera ne? Tak si, kurva, nestěžuj!"

J: "Ty se mě snažíš vytočit, že jo? Nezabírá ti, když mi říkáš, že mě nechceš, tak se snažíš být někým, koho z tebe chci mít, ale víš, že to mě znepokojí ještě víc."

B: "Jsi chytrej... Víc, než jsem si myslel,"...Uchechtl se.

J: "Já myslím, že je na čase, abych šel... Tohle je moc."

Rychle jsem na sebe hodil věci a pak jsem odtamtud zmizel, jak nejrychleji jsem mohl, chtělo se mi vraždit a nebyl jsem moc daleko od toho, aby se mou obětí stal právě on!

Nejistota(4)

Nový díl.

JUSTIN

Jakmile jsem se probudil, což bylo okolo poledne, přísahal jsem si, že už nikdy nebudu pít! Taková kocovina, jaká mě v tu chvíli zahltila, se nedá ani popsat! Bylo to příšerné! Nemluvě o tom pocitu, že za chvíli vyvrhnu i to, co v tom žaludku nemám! To byla ale blbost, projelo mi mou bolestí trýzněnou hlavou a následně jsem se zoufale porozhlédl po místnosti, která stále zela prázdnotou a hrobovým tichem, jako bych snad čekal, že se probudím a Brianova přítomnost mě hned rozveselí, jenže to se nekonalo, pouze si se mnou hrála má zoufalá po jeho přítomnosti prahnoucí fantazie!

---

Chtělo se mi normálně umřít a to nejen z toho fyzického utrpení, ale i toho psychického, v žádném případě totiž nevydržím ještě další tři dny čekáním na Brianův návrat, který zajisté neskončí jinak, než mým vyhazovem, to dřív zešílím, než cokoliv jiného!

Najednou mi však ale probleskla hlavou myšlenka, že jsem mu v noci zanechal vzkaz a to mě přimělo vylézt z postele, ale najít ten proklatý telefon bylo téměř nad mé síly avšak, když se mi nakonec podařilo být v tomto hledání úspěšným, ukázalo se, že to bylo naprosto k ničemu! Vážně bych měl začít něco dělat s tou svojí naivitou, jako by mi snad měl zavolat zpátky, že?!

J: "Můžu dostat kafe?"...Zavítal jsem do jídelny a posadil se vedle kluků a Lindsay na bar.

Debbie: "Jak si přejete, milostivý pane."

Lindsay: "Co se mu stalo?"

Maikey: "Brian."

Lindsay: "Ou, chápu."

J: "Můj život je v troskách."

Ted: "Konečně ti to došlo!"

Emmett: "Theodore!"

Ted: "Co? Život s Brianem musí být peklo."

J: "Mluvím o tom, že mi chybí."

Ted: "Tak to je jiná!"

Debbie: "Přestaň se tu litovat a vypij to kafe."

Maikey: "Mami, nebuď taková."

Debbie: "Jaká? Normální?"

Mám já vůbec nějaké IQ? Možná tak IQ tykve! Jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsem si klidně nacupital do téhle jámy lvové, kde mě tu všichni sežerou zaživa už jen tím, jak se dohadujou nad mou ztroskotanou existencí!

Emmett: "Zlato?"...Šťouchl do mě prstem, když jsem nereagoval na mé oslovení.

J: "Huh?"

Emmett: "Vypij to kafe, vážně to potřebuješ."

Debbie: "Co potřebuje je, aby se ten blbec vrátil a řekl mu, že je všechno v pohodě."

Maikey: "Není to blbec..."

Ted: "Ale je."

Maikey: "Prostě je sám sebou, neumí vyjadřovat city a především nechce, za to ho přeci nemůžete nenávidět."

Lindsay: "Kdo tu mluví o nenávisti?"

Maikey: "Ani nemusíte, pořád jen řešíte jeho povahu."

Debbie: "Jo, protože je příšerná a Justina to ničí."

Ted: "Život je holt svině."

Emmett: "Tede?"

Ted: "Ano?"

Emmett: "Už mlč, prosím tě."

Já ani nemusím nic moc říkat, protože oni to všichni řeknou za mě, bylo však zvláštní poslouchat, jak se všichni dohadují o mém vztahu s Brianem. Víte však, co je úplně nejlepší na těchto lidech? Stačí říct jednu větu a oni vám z toho udělají analýzu, ze které každý z nich získá jednu diagnózu, teď jen vědět, která z nich mi je užitečná... Tedova říkající, že s Brianem to bude pořád jako na houpačce a za chvíli ho za to zabiju, Lindsayina jenž tvrdí, že mě miluje tím svým způsobem a já to musím přijmout, Debbiina nutící mě bojovat za to, co chci, jinak to nikdy nemůžu mít, Maikeyho věčně ohlížející se analýza na to, jak by Brian na jeho slova reagoval nebo snad Emmettova vůbec nic neříkající?

J: "Můžete už ztichnout, proboha?! Sedím tu deset minut a každému z vás se podařilo mi to ještě ztížit!"

Debbie: "Tak nám řekni, co bys chtěl ty? Jak ti můžeme pomoct?"

J: "Co bych chtěl? No tak třeba, aby se Brian vrátil a nechtěl mě vyhodit, aby se nebál mě milovat a ještě líp, aby se nebál to říkat... Abych se nemusel neustále bát toho, že řeknu něco, čím ho naštvu, čím ho přiměju mě nesnášet... A ze všeho nejvíc, abych problémy, které mezi sebou máme, mohl řešit přímo s ním a ne přes vás."

Lindsay: "Má pravdu, jsme na zabití."

J: "Nejste, jen když tu každý říkáte, co si myslíte, že bych měl udělat, je to na palici a mám pak ještě větší strach, že ho ztratím."

Lindsay: "Víš co, pojď se mnou."

J: "Co? Kam?"

Lindsay: "Prostě pojď,"...Chytila mě za ruku a já najednou neměl moct na vybranou a tak jsem jí následoval.

Nevěděl jsem, jestli se zbláznila, ale raději jsem se jí na to neptal, jen jsem čekal na to, do jaké tajemné uličky mě zavede a vytříská ze mě moje černé myšlení!

J: "Chceš mě někde zabít?"

Lindsay: "Chtěl bys?"

J: "Možná."

Lindsay: "Ne pouze tě chci vzít někam, kam potřebuješ jít, abys přišel na jiné myšlenky."

Nedokázal jsem si představit žádné místo, které by mi pomohlo přestat myslet na tak hrozné myšlenky jako je konec mého dosti komplikovaného za to nádherného vztahu s Brianem, avšak když jsme tam dorazili, věděl jsem, že má Lindsay pravdu... Tohle jsem potřeboval!

J: "Ty obrazy jsou nádherné."

Lindsay: "Souhlasím... Zvlášť tenhle."

J: "Díky... Tohle mi opravdu bodne, už ani nevím, kdy naposledy jsem byl v nějaké galerii."

Lindsay: "A co třeba, kdy naposledy jsi maloval?"

J: "Vím jen to, že za dobu, co je Brian pryč jsem nenačrtl ani trojúhelník."

Lindsay: "Potřeboval bys to, já když jsem na dně, naštvaná nebo jen znepokojená svými myšlenkami, snažím se něco namalovat, pomáhá mi to."

J: "Možná bych to mohl zkusit, buď to, nebo další tři dny utrpení."

Lindsay: "Víš, asi bych ti to neměla říkat, ale Brian mi před pár dny volal... A ptal se na tebe."

J: "Vážně?"

Lindsay: "Jo, sice tím svým způsobem, ale chtěl vědět, co děláš a jestli si náhodou nepodřezáváš žíly smutkem."

J: "Brian,"...Zasmál jsem se.

Lindsay: "Jo, klasický Brian... Myslím, že mu opravdu chybíš, poznala jsem to jen, co vyslovil tvoje jméno."

Konečně něco, co mi dodalo trochu optimismu a že bylo načase, protože kdybych se dozvěděl ještě něco negativního, tu žiletku bych asi použil! Avšak musím si taky připustit to, že i když se na mě Brian ptá a nejspíš mu chybím, neznamená to, že si kvůli tomu sundá tu svou masku a odhalí, co ke mně opravdu cítí!

Strávil jsem s Lindsay zbytek odpoledne, bylo to příjemné a hlavně skvělé na odreagování, řekla mi pár užitečných rad a poznatků, což mi dodalo trochu víc síly na to se jen tak lehce nevzdávat a přestat se držet myšlenky, že se všechno blíží ke konci!

Když jsem nakonec dorazil domů, udělal jsem přesně to, co mi Lindsay poradila, vzal jsem si skicák a tužku, byl to skvělý pocit po tak dlouhé době malovat, tak skvělý, že jakmile jsem dokončil svůj výtvor, oddal jsem se slastnému spánku, který mi byl odpírán celé tři týdny, protože zkrátka bez Briana v posteli pro mě bylo nemožné se nějak příjemně vyspat. Avšak v hluboké noci mě probudilo štrachání klíče v zámku.... Ihned jsem zpozorněl a vystřelil z postele, zastavil jsem se zhruba u pohovky, a když se přede mnou náhle otevřely dveře, měl jsem pocit, že teď snad už opravdu umřu!

Nejistota(3)

Nový díl.

JUSTIN

Debbie se na mě dívala tím svým soucitným pohledem a mě to dohánělo k šílenství! Je pravda, že z části jsem za ní přišel přesně pro tohle, aby mě politovala, zalepila rány náplastí a řekla něco, co mě přesvědčí o tom, že mám s Brianem naději na normální vztah, jenže bylo to přesně naopak, cítil jsem se mnohem hůř, věděl jsem, že ten její lítostný pohled říká jediné - že mám pravdu o tom, že Brianova povaha je klíčem naprosto ke všemu a to především k nezabranitelně blížícímu se konci!

---

J: "Tohle mi nepomáhá!"

Debbie: "Co máš přesně na mysli?"...Pohladila mě po tváři.

J: "No tak třeba tohle! Nesmíš mě litovat, hladit po tváři, dívat se na mě, jako bych umíral... Mám pak pocit, že opravdu umírám!"

Debbie: "Takhle mluvit nesmíš, neumíráš, nikdo tu neumírá... Brian se vrátí a všechno si vyříkáte, a pokud ne, tak to on bude umírat pomalou a bolestivou smrtí."

J: "Kdyby tě tak slyšel."

Debbie: "Kéž by! On ani neví, co ti tím svým chováním způsobuje."

J: "Nejde tu jenom o něj... Spíš mám pocit, že nám oběma není souzené být spolu."

Debbie: "Blbost! Milujete se, všichni to víme, i on to ví, ovšem jeho jazyk je nevysvětlitelné zauzlovaný, pokud přijde na slova."

J: "Jo, ale já mu to moc neusnadňuji, když to po něm pořád žádám."

Debbie: "Přišel si ho sem hájit?"

J: "To ne... Já jen, že je uzavřený do sebe, co se týče citů, takový on už prostě je a pokud po něm budu chtít něco, co je naprosto proti jeho přirozenosti, zničím ho... Není divu, že mi vyhrožuje vyhazovem."

Debbie: "V tom prvním máš možná pravdu, ale to, že by tě měl vyhazovat jen proto, že si takový, jaký jsi, rozhodně není správné, ty ho taky nevyhazuješ za to, jaký je, naopak se snažíš držet si ho při těle, aby věděl a viděl, co v tobě má."

V tomhle má Debbie pravdu, ostatně jako vždycky, já se snažím být s Brianem, co nejvíc to jde, i když mu tím neskutečně lezu na krkem, ale je to to jediné, co mi pomůže k tomu, abych Briana přesvědčil o tom, že se nemusí bát projevovat svoje city, protože ho nikdy neopustím!

J: "Ach jo. Co mám dělat?"

Debbie: "Já nevím, Sunshine... Teď můžeš jedině tak čekat na to, až se vrátí."

J: "To se zblázním."

Debbie: "Vydržel si tři týdny, ještě tři dny zvládneš."

J: "Tím si nejsem jistý... V noci pomalu nemůžu spát."

Debbie: "Jsem víc, než přesvědčená o tom, že on je na tom stejně."

J: "Tak to o něm asi máme různá mínění, v tom mém se právě teď lepí k nějakému trickovi."

Debbie: "Víš, že si to ještě zhoršuješ?"

J: "Vím."

Debbie: "Něco ti povím, takže mě pozorně poslouchej."

J: "Dobře,"...Pohlédl jsem na ni a napnul uši.

Debbie: "Znám Briana spoustu let, už v jeho 14 jsem na něm viděla něco, co by v očích nemělo mít žádné dítě, byl to strach - bál se jakéhokoliv projevování citů, nedokázal to, když jsem se mu třeba jen snažila dát pusu na tvář, jako by se vždycky zalekl, měla jsem s ním spoustu práce, než se mi podařilo zbořit alespoň část těch zábran, ale ne natolik, aby dokázal dávat najevo víc, než jen, že má někoho rád, takový úkol už nebyl souzený mně, ten je souzený tobě a ty si na dobré cestě, takže to s ním nevdávej."

Vzdát to s ním? Nikdy! Já se spíš bojím toho, že on to vzdá sám se sebou, že přestane bojovat za to, kam už se dokázal dostat, že si zkrátka řekne "Tenhle kluk mi nestojí za to, abych odhalil své city a to, že jsem taky jen člověk, který umí milovat hluboce a trvale!" Z toho mám prostě přímo nesnesitelný strach a bojím se toho, že nebudu schopný dokázat to, co dokázala alespoň z části Debbie, přimět ho milovat bez zábran!

J: "Bojím se, že to nedokážu."

Debbie: "Ale dokážeš... Vždyť už tam skoro jsi a on to ví, jen má strach."

J: "Já doufám, že máš pravdu, protože si neumím představit život bez něho."

Debbie: "To ani on bez tebe... Co kdybys mu zkusil zavolat? Běž domů a zavolej mu, potřebuješ to, oba dva to potřebujete."

Nevěděl jsem, jestli jsem na to připravený, ale věděl jsem, že právě teď to opravdu potřebuji - slyšet jeho sametový hlas, abych se dokázal trochu uklidnit, zkrátka jen z jeho hlasu poznat, že mu chybím a že je rád, že volám... Že mě miluje! To jsem jednoduše nutně potřeboval!

Proto jsem se prakticky ihned s Debbie rozloučil a vydal jsem se domů, avšak nemohl jsem to vydržet a tak jsem se zastavil u jedné lavičky, posadil jsem se na ní a v telefonu vyhledal Brianovo číslo, třásly se mi ruce, byl jsem hrozně vystrašený a měl jsem pocit, že to snad vzdám, ale nakonec jsem to zelené tlačítko stiskl, telefon si přiložil k uchu a čekal...

B: "Brian Kinney..."

J: "Briane?"...Téměř jsem vykřikl.

B: "Právě teď nemohu k telefonu, ale pokud chcete, zanechte zprávu."

Myslel jsem, že ten telefon minimálně roztřískám, stálo mě to veškeré mě úsilí, téměř jsem si strachy z toho, že mě opět odmítne a pošle do háje, nadělal do kalhot a on si klidně dovolí mít hlasovou schránku?! Já ho snad zabiju sám! Nicméně jsem se raději rozhodl pro to mu alespoň zanechat ten podělanej, ale nejspíš rozhodující vzkaz!

J: "Nevím, co přesně říct, když vím, že mě neposloucháš, ale až si to poslechneš, chci, abys věděl, že mě mrzí, to, jak jsme se rozloučili, neměl jsem ti nic vyčítat, měl si pravdu, děláš, co můžeš, aby ses postaral o to, abychom se měli dobře, aby ses postaral o mně a chci se ti za to omluvit... Doufám, že mi to promineš a že až se vrátíš tak všechno bude v pohodě, tedy na nás v pohodě (zasmál jsem se). Chybíš mi a... Miluju tě."

Zavěsil jsem a jen jsem se díval před sebe do prázdna, nechápal jsem, kde se to ve mně všechno tak najednou zrodilo, jsou to tři týdny, co mi řekl, že by mě mohl vyhodit a je velmi pravděpodobné, že to tak ani nemyslel, ale až dnes se to ve mně rozleželo a přibylo k tomu akorát několik dalších děsivých otázek týkajících se našeho budoucího vztahu, o kterém nakonec rozhodne samotný Brian a ten strach z toho, že o něj přijdu, i když on to ve skutečnosti chtít nebude, ale jednoduše to udělá, mě děsí způsobem, který ani nejde nijak definovat!

Nejistota(2)

Nový díl.

JUSTIN

Ze začátku byly Maikeyho řeči a rady do života s Brianem tak nějak snesitelné, ale zhruba u třetí skleničky mi začaly docházet nervy, ono neustále poslouchat, jak je Brian jediným svého druhu a že mě nikdy nebude brát jako partnera leda tak sám pro sebe, ale nikdy ne navenek, že mě bude neustále odhánět a chovat se ke mně tak, jak je zvyklý - tedy bezcitně, se nedá dlouho vydržet, jedině tak pod sedativy ve svěrací kazajce, ale takhle jsem opravdu nebyl daleko od toho vydloubnout mu oči z důlků!

---

J: "Fajn, pochopil jsem!"

Maikey: "Promiň, jen se snažím pomoct."

J: "I tady barman, který o nás pomalu nic neví, by mi pomohl víc než ty."

Maikey: "Jo, to máš asi pravdu... Já jen říkám, jak to je, znám Briana a..."

J: "Já ho znám taky, možná ne jako ty, ale znám, vím, jaký je, když jsme spolu jen my dva, když nás nikdo nevidí, je z něho úplně jiný člověk, ne takový, jakého mi tu pořád popisuješ, takový je jen před vámi, a to mě na tom štve ze všeho nejvíc, ale vím, že s tím nic neudělám, buď to ho přijmu takhle, nebo si rovnou můžu jít zabalit věci."

Maikey: "Já vím, že ho znáš jinak než já a za to jsem rád, ale to, jak ho znám já, to je to, co nakonec rozhodne, jestli spolu budete nebo ne."

Nevím, jestli mi tohle mělo nějak pomoct, ale hádám spíš, že ne, protože nepomohlo! Nýbrž mi to všechno spíš zhoršilo, poněvadž představa, jak nakonec Brianova povaha rozhodne o našem budoucím vztahu, mě spíš zamrazila!

J: "Hm... Tak hned je mi líp."

Maikey: "Asi už bych měl mlčet."

J: "To by bylo přímo báječné."

Maikey: "Já vím, radši mě neposlouchej, já o tom, co mezi sebou máte, vesměs nevím nic, nemám právo se do toho plést a dávat ti rady nerady."

J: "O to nejde, jsem rád, že si o tom s někým můžu promluvit, problém je v tom, že vím, že máš pravdu a to nepomáhá."

Maikey: "I samotný Brian Kinney může nakonec překvapit."

J: "Tomu bych moc nevěřil, ale hádám, že si na to ještě pár dní počkám."

Maikey: "Za tři dny by se měl vrátit co?"

J: "Doufám v to, i když bych se nedivil, že tam zůstane už navždy, nebylo by to šokující, když už to několikrát zvažoval."

Maikey: "To by neudělal... Rozhodně by se pro něco takového nerozhodl, aniž by to nejdřív řekl nám."

J: "Třeba to by byl ten jeho způsob jak překvapit,"...Ušklíbl jsem se.

Maikey: "Nestraš!"...Šťouchl mě do ramene.

Díky tomuhle jsem se mohl trochu uvolnit prostřednictvím ledabylého téměř neviditelného úsměvu, jenže pak jsem si spočítal dvě a dvě dohromady a uvědomil jsem si, že by to nebylo až tak nemožné, Brian se neohlíží na ostatní, Brian dělá, co Brian dělat chce, a pokud tím ještě k tomu všechny nasere a ublíží, co nejvíce lidem a to především mně, je to pro něj ještě lepší způsob, jak dokázat to, že mu na ničem a na nikom nezáleží, i když to tak vlastně není, ale za to, aby nám to mohl neustále dokazovat, by byl snad ochotný i zabíjet!

Emmett: "S vámi je tedy zábava, tváříte se jak na pohřbu,"...Přitančil k nám a za ním Ted.

Ted: "Div se, když jejím žhavým tématem je chodicí bezcitná..."

Emmett: "No tak, no tak!"

Ted: "Velmi přátelská osůbka,"...Dokončil.

J: "Mohl si říct, co si měl na jazyku."

Ted: "Chtěl jsem říct přesně tohle."

J: "Jasně."

Maikey: "Ted si jen užívá, dokud může, že ano?"

Ted: "Přesně tak, jen co se vrátí Brian, jeho pozice kreténa bude zase připravená, já mu jí jen hlídám."

J: "Jsi nejlepší... Ale už prosím tě mlč."

Emmett: "Souhlasím."

Ted: "Provedu."

Vím, že si Ted dělá jen legraci, no tak nějak částečně si jí dělá, to asi bude za to, jak s ním Brian neustále vymetá podlahu, takže se mu ani nedivím, že si užívá chvíle, kdy tu Brian není, ale pro mě to je jen další úhel pohledu na to, kam náš vztah vlastně vůbec spěje, když jeho vlastní kamarád je rád, že tu není, protože se k němu chová hrozně, jak se tak asi bude chovat dříve či později ke mně, vzhledem k tomu, že on své chování rozlišuje podle toho, jak má koho rád - čím víc má někoho rád, tím hůř se k němu pak chová... Bože, nesnáším tyhle analýzy!

J: "Myslím, že vás opustím, kluci, už mám trochu upito a potřebuji to nějak zajíst."

Maikey: "Jdeš do jídelny?"

J: "Asi jo... Jedna Novotny přednáška mi nestačila."

Maikey: "Tak to si užij tu máminu, ta bude teprve prvotřídní."

J: "Ale třeba víc užitečná."

Maikey: "To je víc než pravděpodobný... Tak jí pozdravuj."

Emmett: "I ode mě!"

Ted: "Taktéž."

J: "Budu, vy se zatím mějte."

Všichni se se mnou rozloučili a já se zase vydal do světa samoty, která je nejvíc nesnesitelná v loftu, vlastně se vůbec divím, že mě tam nechal být, když on tam není, ta jeho fobie z toho, že se mu budu hrabat ve věcech nebo založím požár, ho měla přinutit zařídit mi měsíční bydlení pravděpodobně u Debbie nebo někde na marsu, ale ono ne, nechal mě tam a to můžu buď brát jako, že ve mě má důvěru a tak nějak už mě bere jako, že s ním bydlím a ne jen, že u něj přežívám anebo mě nechává vychutnat si poslední chvíle, než mi zamává na rozloučenou!

Debbie: "Co tady děláš tak pozdě, Sunshine?"

J: "Ty máš co říkat."

Debbie: "Já pracuju."

J: "Taky bys někdy mohla odpočívat."

Debbie: "Já si odpočinu v hrobě."

J: "Tuhle frázi tě naučil Pan Božský?"

Debbie: "A jéje, on tu ani není a stejně ti kazí náladu, že v tvém hlase cítím sarkasmus a ironii?"

J: "Jen jsem měl takovou konverzaci s tvým synem."

Debbie: "Ať už ti řekl cokoliv, přetrhnu ho jako hada!"

J: "Jen mi řekl něco, co má logiku... Brianova povaha nakonec rozhodne o našem vztahu, nezáleží na tom, jestli mě miluje, ale na tom, jak se k tomu nakonec postaví a myslím, že to my všichni už víme."

Nevím, kdy přesně se ze mě stal takový pesimista, ale já se řídím podle fakt, a když znám fakta, jaké znám, nemůžu se cítit ani trochu optimisticky, byl bych blázen, ale jestli to takhle půjde dál, tak nejspíš nakonec zešílím, před Brianovým odjezdem jsem se alespoň trochu vyznal v jeho vnitřním já, ale teď mám naprosto ve všem zmatek! Já jen doufám, že mi Debbie řekne něco užitečnějšího a povzbudivějšího než Maikey, jinak si to snad už asi vážně hodím!

Nejistota(1)

Nová povídka. - Přeji všem krásné Velikonoce

JUSTIN

Dorazil jsem do Babylonu zhruba kolem půlnoci, doma to bylo zkrátka k nevydržení! Ihned jsem usedl na bar, kde jsem si objednal pár skleniček. Ani jsem pořádně nevěděl, proč jsem přišel zrovna sem, bez Briana je to tady takové obyčejné, což nejspíš není ten správný výraz vzhledem k tomu, že to tu žije sexem, orgiemi, tancem, alkoholem a drogami všeho druhu a to zrovna slovu obyčejné neodpovídá, ale jednoduše se mi to tak momentálně jeví... Jasně, mohl bych si jít stoupnout doprostřed parketu, tancovat jako o život a vychutnávat si ty pohledy všech přítomných, zpocená těla lepící se na to mé, doteky a flirtování, ale bez Brianova propalujícího žárlivého pohledu, kterým by dával najevo, že patřím jen jemu, by to jednoduše nebylo ono! A ano, mohl bych zkrátka vypít ještě pár skleniček a pak si tady najít někoho, koho bych vzal dozadu a vyšukal mu mozek z hlavy, ale ani to bych nedokázal, já nejsem jako Brian, neumím smutek zahnat šukáním a opíjením se, já prostě trpím a počítám minuty do jeho návratu, jako nějaký zoufalec, který si bez něho sám neporadí, vsadím se, že to on si teď určitě s někým užívá a ani si na mě nevzpomene! Myslím, že pro něj bylo výhodné, když ho šéf vyslal do New Yorku, aby přetáhl pár klientů z konkurenčních firem a uzavřel, co nejvíc zakázek, kolik jen bude možné, jenže pro mě to jsou muka, která trvají už třetím týdnem!

---

Maikey: "No ne, ty si vylezl z jeskyně?"

J: "Vypadá to tak."

Emmett: "Co ten nataženej obličej, Sunshine?"

Ted: "Dnes jsou to tři týdny, divíš se? Někdo holt Brianovu nepřítomnost zvládá naprosto skvěle, jako například já a někdo se s tím jednoduše vypořádá špatnou náladou a alkoholem, jako tady náš Justin."

J: "Děkuji za skvělou analýzu!"

Ted: "Samozřejmě, to mě naučil Brian."

Emmett: "Teddy, radši ne."

Maikey: "Už se ti ozval?"

J: "To se ptáš vážně nebo jenom, aby se neřeklo?"

Maikey: "Asi jen, aby se neřeklo."

J: "Tak zkus hádat."

Maikey: "Má nejspíš hodně práce."

J: "A tobě se ozval?"

Maikey: "No... Jo,"...Přiznal se bez zbytečného vymlouvání.

J: "Tak vidíš."

Já vím, že rozloučení mezi námi neproběhlo nejlíp, vlastně proběhlo přímo katastrofálně zhruba tak, že jsme se pohádali a to přímo děsně, já mu vyčetl, že mě tu nechá, ačkoliv měl na výběr, mohl tam místo něho jet někdo jiný a on mi okamžitě nezapomněl připomenout, že pro něho nic neznamenám, že u něho bydlím jen proto, že to dovolil, ale pokud si prý myslím, že mě nevyhodí tak jsem šeredně na omylu, takže bych prý měl držet klapačku a neplést se do jeho věcí... Byl jsem na něho za to, co řekl, přímo neskutečně naštvaný, ale to, že mi nevolá, mě hrozně znepokojuje a nevidět ho a ani nemoct slyšet jeho hlas, je naprosté mučení!

Emmett: "Nesmíš si to tak brát, mně taky nezavolal,"...Snažil se mě utěšit, ale kromě drobného úsměvu to se mnou nic moc neudělalo.

Ted: "Mně už vůbec nejsi v tom sám."

J: "Kluci, jste hodní, ale chápejte, tohle je jiné,"

Emmett: "Však my víme, ale uvidíš, že až se vrátí tak budete v pohodě."

J: "Co když mě vyhodí?"

Maikey: "Na to si přišel jak? Jen proto, že jste se pohádali a on řekl tyhle kraviny tak to neznamená, že to i udělá."

J: "Ty si ten, kdo mi pořád říká - Brian je Brian, ten dělá všechno, co chce, bez omluv a bez výčitek."

Maikey: "Jenže on tě vyhodit nechce tak přestaň! Kdyby jo, udělal by to už dávno."

J: "Zatím neznamená navždy... Třeba si to nechává projít hlavou a až se vrátí, vykopne mě."

Emmett: "Kluku ty by sis měl dojít na terapii... Známe Briana spoustu let a nikdy se s ničím nepáře, takže věř tady Maikeymu, že pokud říká, že tě nevyhodí tak nevyhodí."

Ted: "Můžu jenom souhlasit."

Jasně, to se tak snadno říká, ale udělat to, to je mnohem horší, vzpomínám si, jak mě vyhodil poprvé a i když jsem se mu moc nedivil vzhledem k tomu, že ho kvůli mně vykradli, tak jeho rozhodnutí nakonec stejně nic nezměnilo, jediné, co udělal, bylo, že mě přivezl zpátky z New Yorku a ihned mě šoupnul k Debbie, pak jsem u něho často spával, ale vždycky kolem toho měl plno keců a nakonec si mě k sobě vzal, když ho máma požádala, aby mě dal dohromady po tom plese a od té doby u něho bydlím, ale je to zatím jen několik měsíců, takže jaká je jistota, že se mnou neztratí trpělivost a nevykopne mě ven obzvlášť, když už s tím na mě vyrukoval?

J: "Jo, jasně, snad máte pravdu."

Emmett: "My máme vždycky pravdu a teď si s námi pojď zatancovat, abychom tě trochu rozveselili."

J: "Díky, kluci, ale tady mi to vyhovuje."

Maikey: "Já tu taky zůstanu."

Ted: "Jak myslíte."

Kluci se ihned zdekovali a mně bylo jasné, že Maikey má pro mě připravenou nějakou přednášku, chtělo se mi utéct, ale neměl jsem kam, tudíž jsem se duševně připravil a byl jedno velké ucho!

J: "Tak spusť."

Maikey: "Co?"

J: "Jen se nedělej, chceš mi něco říct."

Maikey: "Fajn, já jen že... Brian na kluky nehraje, už jsem ti to říkal několikrát a bude schopný udělat cokoliv pro to, aby tě o tom přesvědčil, bude tě ignorovat, odhánět, šukat každýho, koho bude moct a ano, možná, že tě bude chtít i vyhodit, nemůžu ti zaručit, že ne, ale jednu věc ti zaručit můžu - on tě miluje."

A to je to, já vím, že mě miluje, kdyby ne tak bych to poznal, ale on mě miluje, to vím stoprocentně, jenže když by mě i přes to byl schopný poslat pryč, tak mi je taková záruka k ničemu.

Tohle je vážně peklo, proč jsem, sakra, nedržel klapačku a nic mu neříkal?! On by jednoduše odjel, možná by mi i zavolala a až by se vrátil tak by bylo všechno v normálu, ale takhle se do poslední minuty budu bát toho, co mě vlastně vůbec čeká, až se vrátí!