Nový díl.
BRIAN
Neměl jsem ani páru o tom, o co se vlastně snažím, měl jsem jednoduše za to, že jsem se už naprosto zbláznil... A tomu se nikdo nemůže divit, bylo to nevyhnutelné, od okamžiku, kdy jsem si ho pustil do života, bylo jasné, že jednoho dne dospěju do bodu, kdy už nebudu vědět, proč co vlastně dělám a budu si tak jistý, že mé mozkové buňky už zcela vymřely!
Stačilo, jen abychom se s Justinem před mým odjezdem pohádali a já začínal pomalu, ale jistě rozumět tomu, co se mezi námi vlastně děje a to mě děsilo! Nechtěl jsem se s ním rozejít ve zlém, jasně chtěl jsem mu dát najevo, že já jsem já a on pouze má koule na noze, cítil bych se tak dobře, i když vlastně mizerně, je to nevysvětlitelné k pochopení, ale to, jak to nakonec dopadlo, bylo hrozné, celé tři týdny jsem myslel jen na ty poslední minuty s ním, na to, jak bych to chtěl napravit a na to, jak moc bych si přál mít ho po svém boku do konce života, chtěl jsem mu zavolat snad milionkrát, ale snazší bylo zavolat Lindsay a bez zájmu se na něj vyptávat, i přes to si však myslím, že mě prokoukla a všechno mu to pověděla, nicméně to mě neděsilo tak jako to, co následovalo, když jsem si ve své hlasové schránce vyslechl Justinův vzkaz... Nevěděl jsem, jestli mám skákat tři metry do vzduchu anebo zuřit, co jsem však věděl, bylo, že musím domů za ním a konečně přijít na to, proč to s ním všechno podstupuji, nakonec jsem ale zkrátka zpanikařil a místo, aby mé kroky směřovaly domů, směřovaly k Woody's, odkud jsem si krom alkoholu v žilách, odvedl i dva společníky, kterými jsem Justina naprosto vyvedl z míry, v tu chvíli mi to ovšem bylo jedno, chtěl jsem ho tím dovést k šílenství, ukázat mu, že mu za to nestojím, že pro něj bude lepší sbalit si věci a odejít dveřmi svojí cestou, on se však rozhodl to přetrpět a ukázat mi, že mě miluje v dobrém i zlém, těšilo mě to, ta představa, že možná ON je opravdu tím člověkem, se kterým bych mohl strávit zbytek života, jelikož by byl ochotný přehlížet všechny mé špatnosti, jenže pořád tu je ta část mě, která ho raději odežene, než se mu oddá a ta část je až moc silná, tak silná, že se ho rozhodla dovést k šílenstvím ještě víc mou náhlou změnou chování a to konečně vedlo k tomu, že šel pryč, ale tak nějak jsem věděl, že se nakonec zase vrátí... Jenže pak jsem na něj narazil u Maikeyho a bylo to jako bych už vážně dočista a do písmene naprosto zešílel, nicméně potřeboval jsem ho mít na blízku, i když to znamenalo být za naprostého blázna!
Debbie: "Briane?!"
Div, že neupustila na zem tác, který zrovna nesla a vzápětí ho položila, se ke mně samou láskou rozeběhla jako nějaký uragán, vsadil bych se snad, že se jí i leskly oči, za to vidět jí ukápnout slzu radostí z mého návratu, bych jí snad i zaplatil, ale nebudu zlý a prostě jen přiznám, že mi ta bláznivá ženská chyběla stejně jako já jí!
B: "Udusíš mě,"...Zachraptěl jsem.
Debbie: "Kušuj! Vychutnám si to, že jsi zpět, než tě zase začnu komandovat."
B: "Tak to pak jo... To mě klidně zadus."
Maikey: "Mami, mohla bys mu dát chvíli, už začíná fialovět."
Debbie: "No jo, prosím Vás... Nic nevydržíte, ani jeden z vás."
Maikey: "Promiň, mami, ale tvoje objetí někdy dokáží být smrtelné."
Debbie: "Mám radost, takže si to nebudu kazit pohlavkováním Tebe,"...Upřela na Maikeyho svůj rozhořčený pohled.
Maikey: "Hned se mi ulevilo."
Sledování toho, jak se tihle dva vzájemně provokují a hádají se, mi opravdu chybělo, vždycky mi k naprosté spokojenosti chybí jen popcorn a pohodlné křeslo, jenže tentokrát mi chybělo i něco víc, nebo spíš překáželo a to to, že když jsem se podíval na Justina, byl jako by duší naprosto jinde, očima se díval do prázdna a na jeho velkých rtech nebyl ani náznak, jeho obvyklého dokonalého úsměvu, byla to má chyba a ještě k tomu úmyslná, ale i přesto, mě to ničilo, slovo je to silné, ale pravdivé - mě, Briana Kinneyho, zmetka všech dob, ničilo, že jeho přítel, jak si ho v duchu troufám a především odvážím nazvat, má kvůli mně naprosto podělaný život!
Debbie: "Proč ten se tváří, jak kdyby ho někdo hodně vytočil?"...Upozornila na Justinovu ducha nepřítomnost a vzápětí mě probodávala pohledem... Po radosti už ani památky!
J: "Jsem v pohodě."
B: "Vidíš, je v pohodě."
Debbie: "Ani bych neřekla... Co se tady děje?"
Maikey: "Mami, musíš se jim pořád do všeho plést?"
Debbie: "Pořád ti dlužím pohlavek."
Maikey: "Vyřešte si to s ní sami, kluci, jdu se posadit."
A v tu chvíli bylo všechno naprosto v prdeli! Maikey utíkal, co mu nohy stačily, čemuž se nedivím, když jsem viděl pohled, který mu Debb věnovala, jakmile se nás snažil bránit, a já s Justinem jsme teď zůstali v pasti Debbiiných šílených nástrah, kterými se snaží vyřešit naše neshody... Jenže otázkou je, jestli to řešit chci anebo to už navždy chci hodit za hlavu, což bude mít za následek definitivní Justinův odchod.
J: "Debbie, fakt tady není nic k řešení... Brian je zpátky a to je vše, co jsem chtěl."
Věřil jsem mu, když řekl, že to je všechno, co chtěl, ale ani trochu jsem mu nežral, že právě teď to myslí vážně, spíš jsem měl za to, že by si přál, abych se nevrátil a nezničil mu tak jeho iluzi o tom, jak se všechno dá do pořádku s mým návratem, který se měl uskutečnit až za dva dny... A myslím, že ani Debbie mu nevěřila.
Debbie: "Justine?"...Dala důraz na každé písmeno v jeho jméně.
J: "Já musím jít,"...Otočil se a zmizel, jak nejrychleji se dalo.
V ten okamžik mi vyschlo v hrdle a srdce mi začalo splašeně tlouct, nerozuměl jsem sám sobě... Mám ho při sobě a jsem nejšťastnější chlap na světě, ale i přes to chci, aby mi ze života odešel a když se nakonec něco takového má stát je to, jako bych ztrácel sám sebe a všechno, co mě dělá tím, kým jsem, když ho mám při sobě!
No comments:
Post a Comment