Nový díl.
BRIAN
Jak jsem byl rád, že Debbie po takové dlouhé době vidím, tak teď jsem si přál, aby někam zmizela, jinak bylo zcela jasné, že to neodnesu "jen pouhým" pohlavkem, jí totiž stačí jen pár vteřin a je schopna si všechno domyslet bez sebemenšího namáhání... Proto, když ke mně upřela svůj vševědoucí, ale především vražedný pohled, jakmile se Justin zdejchnul, jsem byl tím nejšťastnější parchantem pod sluncem, jelikož přesně v tu samou chvíli Debbie byla nucena jít vyřídit pár objednávek, nicméně bylo jasné, že se jen tak nevzdá a dopátrá se toho, co se tady děje, ale pořád mám pár minut na to připravit si obhajobu!
Jenže to, že jsem naprostý hlupák nejspíš obhájit nedokážu, kdybych byl normální někoho jako je Justin... No, když nad tím tak přemýšlím, někdo jako Justin neexistuje, Justin je výjimečný a je jen jeden, ale já i přes to hledám způsoby, jak ho jednou pro vždy od sebe odehnat a když už se tak nejspíš má stát, moje tělo, mysl, srdce a mozek začnou protestovat, jak nejvíc se dá, je to jako bych sám sebe mučil pořád a pořád dokola... Pokud má někdo z Vás odpověď na otázku "Jak někoho mít, ale zároveň ne?" sem s ní prosím! Jinak si to asi už nejspíš půjdu opravdu hodit!
Maikey: "Kam Justin šel?"...Ptal jsem, když jsem k němu přisedl.
B: "Jak to mám vědět?"
Maikey: "Myslel jsem, že se zmínil."
B: "Ne, prostě jen oznámil, že musí jít a šel."
Maikey: "A víš, že odešel kvůli Tobě?"
B: "Mám hlad, co mají poživatelného?"
Maikey: "Briane?"
B: "Přestaň nebo se zvednu a půjdu."
Maikey: "Fajn... Tady máš jídelní lístek,"...Prakticky ho po mně hodil.
B: "Díky,"...Odpověděl jsem s ironickým úsměvem.
To poslední, co právě teď potřebuji, je s Maikeym řešit svůj velmi komplikovaný a především nedefinovatelný vztah s Justinem... Potřebuji si to v hlavě srovnat sám, zjistit, co vlastně chci a mít k tomu pouze své myšlenky, kdyby se do toho začal míchat Maikey, měl bych v hlavě naprostý guláš a ve finále bych se jistě rozhodl špatně a já jsem ve špatných rozhodnutích bohužel expert! Nicméně zavřít pusu Maikeymu není žádná věda, za to druhý Novotny, který už se ke mně žene, jako by mu u zadku hořelo, bude mnohem větší oříšek!
Debbie: "Takže?"...Posadila se vedle Maikeyho naproti mně.
Maikey: "Neměl bych raději odejít? Začíná tu být dusno."
B: "Ani to nezkoušej."
Maikey: "Fajn."
Debbie: "Začíná se ve mně vařit krev... Chci vědět, proč se ten kluk, který se poslední tři týdny pohyboval na hranici smutku a zoufalství, teď tváří ještě hůř, když už tě má doma? Napadá mě jen, že si ho poslal do prdele stejně jako před tvým odjezdem, ale..."
B: "Tak to prr, nikam jsem ho neposlal."
Debbie: "Takže to, když si mu řekl 'mohl bych tě klidně vyhodit,' znamenalo přesně co?"
B: "Pokračuj v tom, co si chtěla říct."
Debbie: "Zkrátka doufám, že pro mě máš jiné vysvětlení než to, co mi hlodá v mozku."
Jak bych pro ni asi tak mohl mít vysvětlení, když ho nemám ani sám pro sebe? Někdy mi z té ženské vážně rozum stojí! Ale na druhou stranu snaží se mi pomoct a nejspíš mě taky komandovat, celé tři týdny jí to bylo odpíráno, ale jak už jsem řekl, na tohle potřebuji jen sebe a vlastně Justina, nikdo jiný mi v této situaci pomoct nemůže a ani nedokáže... Já sám musím zjistit, co chci, jestli jeho nebo svobodu, až pak můžu přijít s nějakými vysvětleními!
B: "Asi tě zklamu."
Maikey: "Mami, co kdybys jim dala prostor na to si to vyřešit a až pak se můžeš začít vyptávat?"
Debbie: "Prosím?"...Propalovala ho pohledem.
Maikey: "Nic jsem neřekl."
B: "Debb, co kdyby sis zkusila vzít jeho radu k srdci a nechala mě na pokoji, abych si to s tím otravou vyřešil po svém?"
Debbie: "Záleží na tom, jak to hodláš řešit."
B: "Po svém,"...Zopakoval jsem.
Debbie: "No právě."
B: "Takže mě necháš být nebo se mám taky zdekovat?"
Debbie: "Máš štěstí, že jsem tě dlouho neviděla a věřím, že pro jednou to nepoděláš... Takže ano, nechám."
B: "Jak povzbudivé a upřímné."
Debbie: "Ale nemysli si, že pokud s ním vytřeš podlahu, budeš mít klid i na dále."
B: "O tom si promluvíme, až se tak stane."
Debbie: "To promluvíme."
Po tomto hlubokomyslném rozhovoru jsme se s Maikeym konečně dočkali něčeho k jídlu a byla to dokonce slast pro moje chuťové buňky, v New Yorku jsem na pořádné jídlo neměl čas, všechno bylo z donášky a začínalo mi to lézt na nervy, tudíž tohle je změna, která se nedá nazvat jinak než lahodná!
A nakonec jsem Maikeyho doprovodil zpátky do krámku, odkud jsem se vydal domů, nemyslel jsem si, že tam Justina najdu, vlastně jsem v to i tak trochu doufal, potřeboval jsem si jen poležet a v klidu o všem popřemýšlet bez jeho dokonalosti všude kolem mě, ale to se mi bohužel nebo možná naštěstí, sám vlastně nevím, nesplnilo... Justin seděl u televize s tužkou a skicákem v ruce, už od vchodu jsem viděl, že tohle je jeden z těch depresivnějších a temnějších výtvorů, kterým vyjadřuje to, jak se právě teď cítí.
B: "Dlouho si nemaloval,"...Stoupl jsem si za něj a prohlížel si, co vytváří a i přes to, jak smutně to vyzařovalo, bylo to dílo umělce.
J: "Linds mi řekla, že to pomáhá na nervy, tak jsem s pauzou přestal."
B: "Aha,"...Otočil jsem se a vydal se do kuchyně, než se to zvrtlo v něco nemilého.
Oba jsme utichli a bylo to dost zvláštní, ne, že bychom nikdy nezažili chvíle naprostého ticha, ale to jsou většinou chvíle, kdy slova nepotřebujeme, teď to však byla jedna z těch chvil, kdy jsou slova víc než třeba, ale ani jeden z nás neměl odvahu je vyslovit, protože by to mohlo mít za následek něco velmi nepříjemného a možná i katastrofálního!
Když se však nakonec schylovalo k večeru, bylo jasné, že navštívit mé nejoblíbenější místo po několika týdenní absenci je zcela nevyhnutelné, avšak netušil jsem, jak mám naložit s ním... Nechat ho tu nebo ho vzít s sebou?
No comments:
Post a Comment