Nový díl.
BRIAN
Připravoval jsem se, ale nevěnoval jsem tomu obvyklou pozornost, bylo mi vlastně fuk, co mám na sobě nebo na hlavě, pořád jsem myslí a očima utíkal k Justinovi, v hlavě jsem se pokoušel sestavit smysluplnou otázku, kterou bych se ho zeptal na to, zda se mnou chce jít, ale... Ano, správě, to podělané 'ale' tu prostě je! Ale nevěděl jsem, jak to udělat, nechtěl jsem mu dát najevo moc velký zájem, ale zároveň jsem nechtěl, aby si myslel, že je mi úplně jedno, co dnes nebo kdykoliv jindy bude dělat, a ještě k tomu jsem si ani nebyl jistý tím, jakou odpověď od něho chci vlastně slyšet... Měl jsem pocit, že už jsem se vážně naprosto zbláznil!
B: "Jdu do Babylonu,"...Oznámil jsem naprosto hloupě, když jsem si nazouval boty.
J: "No neříkej,"...Rýpnul si a bohužel oprávněně.
B: "Takže..."
J: "Chystáš se mě snad zeptat, jestli chci jít s tebou?"
B: "Co? Vůbec ne."
J: "To jsem si myslel, takže si to užij, musíš se už steskem rozpadat a stárnout."
Tak teď jsem nevěděl, jestli... Vlastně jsem nevěděl vůbec nic! To, oč jsem se poslední hodinu pokoušel, se rozpadlo během jedné vteřiny, protože jsem jednoduše nedokázal na jeho otázku pro jednou odpovědět pravdivě a to, jak si mě následně dobíral, bylo bohužel spravedlivé, tak nějak jsem zkrátka cítil, že si zasloužím to, jak chladně a sarkasticky se ke mně choval, ale i přes to jsem však válčil s mou druhou polovinou, která ho chtěla za tohle chování uškrtit... Vlastně potrestat - chtěl jsem ho, je to snad poprvé, co jsem si nechtěl přiznat, že po někom přímo nesnesitelně prahnu, ale bylo to tak, nebýt v této situaci, skočil bych po něm, ale já v této situaci jsem, proto mohu jen snít a držet na uzdě svou potřebu ho zaškrtit a prošukat s ním celou noc! Je fakt strašné mít uvnitř sebe dvě osoby, které chtějí každá naprostý opak toho, co chce ta druhá... Myslím, že se to snad i v lékařské medicíně nějak definuje "Rozdvojená osobnost" možná? Asi bych si měl dojít za doktorem, třeba by mi s tím pomohl... Ach, ta sladká naivita, kterou mě to modrooký štěně nakazilo!
B: "Ty si to tady taky užij... V tichosti a samotě,"...Snažil jsem se mu to vrátit, ale jak jsem si tak uvědomil, když jsem to dořekl, jediné, čeho jsem dosáhl byl další level naprosté debility!
J: "Neměj strach."
Po tomhle už bylo na čase, abych za sebou zavřel dveře, protože jinak bychom se asi dál provokovali do konce našich životů, které by možná už neměli moc dlouhého trvání, pokud by se to nějak hodně zle zvrtlo!
Jakmile jsem usedl do svého auta, tak jsem jen tak přemýšlel, což je hodně nebezpečná činnost a ještě k tomu dost zoufalá, pokud se provozuje v autě, v chladném počasí, před domem, ve kterém se nachází pointa vaší myšlenky, jelikož nejste schopni to vyřešit jako chlap... Ale prostě to byla jediná volná chvíle, kdy to mohu uskutečnit, doma se to nedá, v Babylonu už vůbec ne a bohužel neznám žádné místo, kde bych byl sám a mohl se tomu věnovat a opravdu se nehodlám jít procházet do parku a vypadat jak naprostý zoufalec!
Nakonec jsem s tím však raději přestal a dupnul na plyn. V momentě, kdy jsem se zase nacházel v Babylonu, tak to bylo jako bych znovu ožil... No vlastně, pokud mám být upřímný, čekal jsem větší adrenalin a vzrušení, spíš jsem se cítil, jak idiot, který kvůli něčemu takovému opouští to, co má doma... Ale pokud mám momentálně za něco opravdu tvrdě bojovat, tak za to, že si nenechám kazit svým vztahem nezvtahem s Justinem tohle místo, díky kterému se cítím, jako král možná i Bůh!
B: "Ahoj, slečinky,"...Přisedl jsem ke klukům na bar.
Ted: "Pane bože, nee..."
Emmett: "Briane, co ty tady?"
B: "Taky tě rád vidím, Theodore... Vrátil jsem se dřív."
Ted: "A já už si začínal zvykat na tu harmonii bez tvých poznámek."
B: "Harmonie nikdy nemůže trvat věčně."
Emmett: "Ted je stejně jako já rád, že už ses nám vrátil, že?"
Ted: "Samozřejmě... Šťastný jako blecha."
B: "Kdybyste tak nekecali... Radši mi povězte, kde máte toho třetího tvora?"
Emmett: "S Benem na parketu,"...Ukázal prstem na místo, kde tancovali.
Takhle zamilovaného a šťastného jsem si vždycky Maikeyho přál vidět, i když jedna část mě si vždycky přála být schopná toho opětovat mu stejné city, jaké on vždy cítil ke mně, miloval jsem ho, miluju a vždycky milovat budu, jen jsem prostě cítil, že on si zkrátka zaslouží něco lepšího, než jsem já, proto bylo snazší držet mé city na kamarádské úrovni, pro něj to ovšem bylo mnohem těžší, proto jsem rád, že konečně našel štěstí a lásku u někoho jako je Ben, kdo se nebojí mu ukazovat, jak moc ho vlastně miluje!
Ale s Justinem se mi nepodařilo nepřekračovat hluboké city natož kamarádské, s ním je to prostě jiné, s ním se cítím jinak, než s kýmkoliv jiným a možná to mě právě na tom všem děsí ze všeho nejvíc... Že právě on opravdu bude schopný mě změnit, ale nejhorší je, že já už vlastně ani nevím, jestli by mi to vadilo anebo ne!
Ted: "Justinovi se nechtělo nebo si ho nepozval?"
B: "Jsem tu pět minut a už mi lezeš na nervy."
Ted: "Takže nepozval."
B: "Nechceš se jít ztrapňovat svými balícími hláškami?"
Ted: "Bože, jak si mi chyběl!"...Čapnul svůj drink a šel o dům dál.
Emmett: "Ty se vždy umíš předvést ve velkém stylu... No, vítej doma,"...A ten ho hned věrně následoval.
Po tomhle jsem neměl náladu už vůbec na nic a nebylo to Tedem ani Emmettem, ale mnou, místo, abych je po třech týdnech přátelsky přivítal a dal jim najevo, že i jejich přítomnost mi chyběla, zachoval jsem se jako naprostý kretén a ve finále jsem téměř nevydržel ani ve své vlastní přítomnosti! Jen jsem seděl na baru, upíjel mé oblíbené pití a díval se do davu... Potřeboval jsem najít někoho, kdo by mi alespoň částečně pomohl ukojit tu touhu po Justinovi a zároveň by mě přivedl na zcela jiné myšlenky!
A po asi půl hodinovém pátrání mé oči konečně zbystřily mou dnešní společnost, netrvalo dlouho a i on zahlédl mě, stačilo jen pár pohledů a oba jsme věděli, že se chceme, kývnul na mne a vydal se dozadu, já ho ihned následoval, potřeboval jsem to tak moc, že jsem už sotva dýchal a cítil jsem, jak se má erekce tísní v kalhotách... Avšak, když jsem tam dorazil, můj objev nebyl nikde k nalezení, postupoval jsem stále hlouběji a bylo to jako by se snad vypařil, začínal jsem z toho šílet, to, co však následovalo, když jsem se podíval k jedné stěně, mě roztrhalo na milion kousíčků - Justinova blonďatá hlava tam přímo zářila, své kalhoty měl u kolenou a dělal to do zadku, kdo, sakra, ví komu... Nedokážu ani popsat to, jak jsem se v ten okamžik cítil!
No comments:
Post a Comment