Nový díl.
JUSTIN
Debbie se na mě dívala tím svým soucitným pohledem a mě to dohánělo k šílenství! Je pravda, že z části jsem za ní přišel přesně pro tohle, aby mě politovala, zalepila rány náplastí a řekla něco, co mě přesvědčí o tom, že mám s Brianem naději na normální vztah, jenže bylo to přesně naopak, cítil jsem se mnohem hůř, věděl jsem, že ten její lítostný pohled říká jediné - že mám pravdu o tom, že Brianova povaha je klíčem naprosto ke všemu a to především k nezabranitelně blížícímu se konci!
J: "Tohle mi nepomáhá!"
Debbie: "Co máš přesně na mysli?"...Pohladila mě po tváři.
J: "No tak třeba tohle! Nesmíš mě litovat, hladit po tváři, dívat se na mě, jako bych umíral... Mám pak pocit, že opravdu umírám!"
Debbie: "Takhle mluvit nesmíš, neumíráš, nikdo tu neumírá... Brian se vrátí a všechno si vyříkáte, a pokud ne, tak to on bude umírat pomalou a bolestivou smrtí."
J: "Kdyby tě tak slyšel."
Debbie: "Kéž by! On ani neví, co ti tím svým chováním způsobuje."
J: "Nejde tu jenom o něj... Spíš mám pocit, že nám oběma není souzené být spolu."
Debbie: "Blbost! Milujete se, všichni to víme, i on to ví, ovšem jeho jazyk je nevysvětlitelné zauzlovaný, pokud přijde na slova."
J: "Jo, ale já mu to moc neusnadňuji, když to po něm pořád žádám."
Debbie: "Přišel si ho sem hájit?"
J: "To ne... Já jen, že je uzavřený do sebe, co se týče citů, takový on už prostě je a pokud po něm budu chtít něco, co je naprosto proti jeho přirozenosti, zničím ho... Není divu, že mi vyhrožuje vyhazovem."
Debbie: "V tom prvním máš možná pravdu, ale to, že by tě měl vyhazovat jen proto, že si takový, jaký jsi, rozhodně není správné, ty ho taky nevyhazuješ za to, jaký je, naopak se snažíš držet si ho při těle, aby věděl a viděl, co v tobě má."
V tomhle má Debbie pravdu, ostatně jako vždycky, já se snažím být s Brianem, co nejvíc to jde, i když mu tím neskutečně lezu na krkem, ale je to to jediné, co mi pomůže k tomu, abych Briana přesvědčil o tom, že se nemusí bát projevovat svoje city, protože ho nikdy neopustím!
J: "Ach jo. Co mám dělat?"
Debbie: "Já nevím, Sunshine... Teď můžeš jedině tak čekat na to, až se vrátí."
J: "To se zblázním."
Debbie: "Vydržel si tři týdny, ještě tři dny zvládneš."
J: "Tím si nejsem jistý... V noci pomalu nemůžu spát."
Debbie: "Jsem víc, než přesvědčená o tom, že on je na tom stejně."
J: "Tak to o něm asi máme různá mínění, v tom mém se právě teď lepí k nějakému trickovi."
Debbie: "Víš, že si to ještě zhoršuješ?"
J: "Vím."
Debbie: "Něco ti povím, takže mě pozorně poslouchej."
J: "Dobře,"...Pohlédl jsem na ni a napnul uši.
Debbie: "Znám Briana spoustu let, už v jeho 14 jsem na něm viděla něco, co by v očích nemělo mít žádné dítě, byl to strach - bál se jakéhokoliv projevování citů, nedokázal to, když jsem se mu třeba jen snažila dát pusu na tvář, jako by se vždycky zalekl, měla jsem s ním spoustu práce, než se mi podařilo zbořit alespoň část těch zábran, ale ne natolik, aby dokázal dávat najevo víc, než jen, že má někoho rád, takový úkol už nebyl souzený mně, ten je souzený tobě a ty si na dobré cestě, takže to s ním nevdávej."
Vzdát to s ním? Nikdy! Já se spíš bojím toho, že on to vzdá sám se sebou, že přestane bojovat za to, kam už se dokázal dostat, že si zkrátka řekne "Tenhle kluk mi nestojí za to, abych odhalil své city a to, že jsem taky jen člověk, který umí milovat hluboce a trvale!" Z toho mám prostě přímo nesnesitelný strach a bojím se toho, že nebudu schopný dokázat to, co dokázala alespoň z části Debbie, přimět ho milovat bez zábran!
J: "Bojím se, že to nedokážu."
Debbie: "Ale dokážeš... Vždyť už tam skoro jsi a on to ví, jen má strach."
J: "Já doufám, že máš pravdu, protože si neumím představit život bez něho."
Debbie: "To ani on bez tebe... Co kdybys mu zkusil zavolat? Běž domů a zavolej mu, potřebuješ to, oba dva to potřebujete."
Nevěděl jsem, jestli jsem na to připravený, ale věděl jsem, že právě teď to opravdu potřebuji - slyšet jeho sametový hlas, abych se dokázal trochu uklidnit, zkrátka jen z jeho hlasu poznat, že mu chybím a že je rád, že volám... Že mě miluje! To jsem jednoduše nutně potřeboval!
Proto jsem se prakticky ihned s Debbie rozloučil a vydal jsem se domů, avšak nemohl jsem to vydržet a tak jsem se zastavil u jedné lavičky, posadil jsem se na ní a v telefonu vyhledal Brianovo číslo, třásly se mi ruce, byl jsem hrozně vystrašený a měl jsem pocit, že to snad vzdám, ale nakonec jsem to zelené tlačítko stiskl, telefon si přiložil k uchu a čekal...
B: "Brian Kinney..."
J: "Briane?"...Téměř jsem vykřikl.
B: "Právě teď nemohu k telefonu, ale pokud chcete, zanechte zprávu."
Myslel jsem, že ten telefon minimálně roztřískám, stálo mě to veškeré mě úsilí, téměř jsem si strachy z toho, že mě opět odmítne a pošle do háje, nadělal do kalhot a on si klidně dovolí mít hlasovou schránku?! Já ho snad zabiju sám! Nicméně jsem se raději rozhodl pro to mu alespoň zanechat ten podělanej, ale nejspíš rozhodující vzkaz!
J: "Nevím, co přesně říct, když vím, že mě neposloucháš, ale až si to poslechneš, chci, abys věděl, že mě mrzí, to, jak jsme se rozloučili, neměl jsem ti nic vyčítat, měl si pravdu, děláš, co můžeš, aby ses postaral o to, abychom se měli dobře, aby ses postaral o mně a chci se ti za to omluvit... Doufám, že mi to promineš a že až se vrátíš tak všechno bude v pohodě, tedy na nás v pohodě (zasmál jsem se). Chybíš mi a... Miluju tě."
Zavěsil jsem a jen jsem se díval před sebe do prázdna, nechápal jsem, kde se to ve mně všechno tak najednou zrodilo, jsou to tři týdny, co mi řekl, že by mě mohl vyhodit a je velmi pravděpodobné, že to tak ani nemyslel, ale až dnes se to ve mně rozleželo a přibylo k tomu akorát několik dalších děsivých otázek týkajících se našeho budoucího vztahu, o kterém nakonec rozhodne samotný Brian a ten strach z toho, že o něj přijdu, i když on to ve skutečnosti chtít nebude, ale jednoduše to udělá, mě děsí způsobem, který ani nejde nijak definovat!
No comments:
Post a Comment