What is wrong?(11)

Poslední díl.

BRIAN

Debbie se opět podařilo něco úžasného - vyklovat mi díru do hlavy. Tentokrát mi to ale aspoň k něčemu bylo, pochopil jsem totiž, že budu muset počkat na to, až Justin přijde za mnou a bude si chtít nechat pomoct. Pokud mu jí budu nutit, bude si stát tvrdě za svým a udělá vše, co bude v jeho silách, aby si to vyřešil po svém a to si přiznejme, že moc nezvládá. To ale nemění nic na tom, že část mě se na něj zlobí za to všechno, co mi řekl, sice chápu, že neví, jak to tenkrát bylo doopravdy a ani nechci, aby se někdy dozvěděl, že jsem každou noc proseděl u jeho pokoje, ale i tak... musel vědět, co mi to udělá a i tak to řekl a nejen to. Jiná část mě se mu ale zároveň nediví, s jeho rodiči to byla jednoduše podpásovka a sám nechápu, jak jsem k tomu, sakra, došel, vlastně já zavolal jenom Jennifer, to ona přitáhla toho budižkničemu, který si Justina jako svého syna nezaslouží, já ovšem neudělal nic proto, abych se ho zbavil, jen jsem tam tak stál jako nějaký zbabělec a Justina v tom nechal... jestli ho ještě někdy uvidím, tak to bude zázrak.

Maikey: "Briane?!"

Skvělý! To mi připomíná, že bych se měl naučit zamykat dveře, protože přesně takhle to dopadá, kdykoliv to neudělám. Fakt tohle právě teď nepotřebuju, někoho dalšího, kdo mi připomene, co všechno se teď sere!

---

Maikey: "Tady jsi,"...Objevil mě v ložnici.

B: "Když budu dělat, že nejsem, odejdeš?"

Maikey: "Hmmm... Ne."

B: "Skvělý."

Maikey: "Co piješ?"

B: "Skotskou."

Maikey: "Dám si taky, díky,"...Rozvalil se vedle mě v posteli.

B: "Já tě nezval!"

Maikey: "Mluvil jsem s mámou."

B: "Já jí fakt nesnáším. Ona vždycky všechno vyslepičí."

Maikey: "Ber to z tý lepší stránky, aspoň se vyhneš tomu, abych to z tebe tahal já... a máš jí rád tak nekecej."

Jo rád jí mám o tom žádná, ale to neznamená, že jí nemůžu čas od času nesnášet, i když vlastně... mám důvod? Asi ani ne, je fakt, že jsem se vyhnul tomu, abych to Maikeymu vykládal já.

Maikey: "Měl si mi to říct."

B: "Že se Justin zbláznil? Myslel jsem, že sis všiml sám."

Maikey: "On se zbláznil, už když se dal dohromady s tebou, takže těžko říct,"...Začal se smát a já z nějakého důvodu taky.

B: "V tom máš asi pravdu."

Jenže čím víc jsem se smál, tím víc jsem věděl, že mi vlastně do smíchu ani není, jen jsem se snažil najít jiný pocit, než ten, co právě teď cítím.

Maikey: "Kde je teď?"

B: "Netuším. Sebral se a odešel... vlastně se mu ani nedivím."

Maikey: "Je to blbec, chtěl si mu pomoct a on ti to dal sežrat pěkně hnusným způsobem."

B: "Zavolal jsem jeho rodiče, myslím, že idiot jsem já."

Maikey: "Uznávám se, že tohle nebyl nejchytřejší tah, ale záleží ti na něm, něco si udělat musel."

To musel, jenže to byla blbost, který budu nejspíš litovat hodně dlouho ne-li do konce života, pokud se tu Justin už nikdy neukáže, něco mi totiž říká, že momentálně oželí i věci, co tu má.

Nevím, jak se to stalo, ale o pár chvil později jsem už nevěděl o světě a oddával se spánku, který jsem urgentně potřeboval. Probudil jsem se až ráno se zjištěním, že Maikey spí hned vedle mě.

B: "Vstávej!"

Maikey: "Co? Co?"...Začal se rozespale rozhlížet kolem sebe.

B: "Proč si tu zůstal?"

Maikey: "Musel jsem usnout. Bože, Ben mě zabije. A krámek..."

B: "Je sobota."

Maikey: "Ou... Aha. Ale Ben mě stejně zabije."

B: "Tak běž domů."

Maikey: "Však už se hrabu."

Maikey se z postele opravdu doslova vyhrabal a následně opustil moje království. Bylo to zvláštní, ale to ticho, které jsem dřív miloval, mi najednou drásalo nervy a tak jsem si raději pustil hlasitě hudbu. Sousedi to rozhodně ocení a budou mě milovat. Potom jsem si šel dát sprchu. Tu jsem však přerušil v momentě, co hudba přestala zničehonic hrát. Omotal jsem si ručník kolem pasu a vydal jsem se zjistit, co se děje... A dělo se tohle - JUSTIN.

J: "Ahoj."

B: "Přišel sis pro věci?"

Vážně, ty idiote? Na nic lepšího ses ho zeptat nemohl? To mu rovnou pomoz ty kufry zabalit! Fakt bych se měl naučit používat mozek dřív, než promluvím!

J: "Ne."

B: "Tak co?"

J: "Jsem tu, abych ti řekl, cokoliv budeš chtít slyšet. Je na čase si promluvit."

Zaskočil mě, vážně jsem nečekal, že se vrátí tak brzo, natož že si bude chtít promluvit a všechno mi vysvětlit, ale to neměnilo nic na tom, že se mi ulevilo, protože jsem měl najednou pocit, že jsme na dobré cestě to všechno vyřešit... rozhodně to ale nechci zakřiknout!

B: "Dobře."

J: "Můžeme si sednout? Znervózňuje mě, když stojíš."

B: "Můžeme na pohovku,"...Pronesl jsem s úsměvem nad tím, že výběr slov má jistý sexuální podtext a Justinovi se očividně ulevilo, protože mi taky věnoval jeden sunshine úsměv.

J: "Tak co chceš vědět?"

B: "Kdy to začalo?"

J: "Zhruba před měsícem a něco málo."

B: "Zničehonic nebo...?"

J: "Potkal jsem Hobbse... a on mi připomněl, jaké je moje místo na týhle zemi."

Sotva to Justin dořekl a už jsem instinktivně zatínal pěsti a cukal lícními kostmi... Jenom slyšet jméno toho homofobního hada způsobuje, že vím, že bych byl schopný vraždy.

B: "Proč si mi to neřekl?"

J: "Protože vím, že to pro tebe tenkrát nebylo snadný."

Nechtěl jsem to uznávat, ale ani vyvracet, proto jsem mlčel a jen se modlil, že Justinovi, kromě urážek svým jedovatým jazykem, nic neudělal.

B: "Udělal něco?"

J: "Klasika - nadával mi a přál mi smrt."

B: "Já bych ho..."

J: "To jsme dva,"...Chytil mě za ruku a já mu ji stiskl.

B: "A tím to teda začalo?"

J: "Jo... nejdřív přišly noční můry a hned na to ten třes, který se zhoršoval."

B: "A tak si skončil se školou?"

J: "Jo, neviděl jsem v tom zkrátka smysl, učitelé to na mé práci viděli a já nesnesl ty jejich pohledy, prostě jsem skončil..."

B: "Vždycky si ráno odešel, jak si...?"

J: "Čekal jsem za rohem, až odjedeš a pak jsem se vrátil domů."

Možná bych mu dal i body za kreativitu, protože mě by tohle asi nenapadlo, ale na druhou stranu jsem se cítil hrozně, protože jsem se nechal takhle přelstít.

B: "A pak si skončil i v jídelně."

J: "Debb by si akorát všimla, že je něco špatně, až by se jí začaly hromadit střepy z rozbitého nádobí a to jsem nemohl riskovat."

B: "Nechápu, jak jsem mohl být tak slepej."

J: "Nebyla to tvoje vina - nebyla."

Tohle byla slova, která mi řekl, když jsem se s ním poprvé viděl po jeho návratu z nemocnice u mě doma a já měl menší zhroucení, když jsem mu vyprávěl, jak to všechno na tom plese bylo, a v hloubi duše jsem věděl a pořád cítím, že to moje chyba byla. Nemohl jsem si ale dovolit mu to ukázat.

J: "Omlouvám se ti, Briane. Fakt moc se omlouvám. Byl jsem pitomec, vlastně idiot, myslel jsem, že to zvládnu sám... i když jsem si vlastně chtěl jenom dokázat, že tě nepotřebuju. Ale potřebuju, hrozně moc tě potřebuju a je mi líto všeho, co jsem ti řekl, přehnal jsem to... a doufám, že mi to odpustíš."

Dá se říct, že jsem mu odpustil už v momentě, co jsem ho tu našel, protože jsem věděl, že nechci, aby znova zmizel, aniž bych věděl, kde je a co s ním je. Já ho taky potřebuju ve svém životě a tečka.

A tak moje odpověď nemohla být jiná, než taková, jaká byla - chytil jsem ho rukou za bradu a přitáhl si ho k polibku, který byl tak něžný, jak jen to šlo.

B: "Taky se omlouvám za to, že jsem zavolal tvoje rodiče..."

J: "To byla podpásovka... ale chápu, proč si to udělal. Asi bych jednal stejně, kdyby ti něco bylo."

B: "Bože to ne, moje matka by si ještě sehnala popcorn a na smrtelný posteli by mi opakovala 'Já ti to říkala' a toho mě, prosím, ušetři."

Justin se zasmál a já si ten zvuk užíval, už to je nějaká chvíle, co jsem od něj naposledy slyšel tak upřímný smích, který nutí druhé k úsměvu.

B: "Takže už mě necháš ti pomoct?"

J: "Znamená to, že si se mnou zase budeš házet míčkem?"

B: "Pokud chceš. Ale rozhodně znám efektivnější způsoby, jak svojí ruku můžeš procvičovat."

J: "Neříkej."

B: "Hmmmm."

Chtěl jsem ho, o tom žádná, ale důležitější právě teď bylo vyřešit spoustu jiných věci, jako škola, jeho rodiče a v neposlední řadě jeho třes a noční můry. A já byl ochotný a připravený udělat všechno, co jen bude třeba, abych mu se všemi body pomohl, jak nejlíp dokážu.

What is wrong?(10)

Nový díl.

JUSTIN

Jako vždy jsem se drze rozvalil v posteli Daph a sklíčeně jsem zíral do stropu jako bych tam snad měl vyčíst nějaké odpovědi nebo snad plán, kterým bych dal všechno dohromady. Jediné pozitivum bylo to, že horší už tohle být vážně nemohlo. Sice se mi podařilo omluvit se důležitým lidem v mém životě, ale právě teď stojím proti rodičům, kteří jsou rozhodnutí mi najít psychiatra a Brianovi, který by ho sám potřeboval po tom, jak jsem se k němu zachoval hnusně. Ale i tak na něj mám pořád vztek za to, že mým rodičům zavolal, on, který se těm svým vždy vyhýbal jako čert kříži!

Daphne: "Tak co se stalo, Justine?"

J: "Všechno jsem to zvoral, Daph. Naprosto všechno. I kdybych se u Briana ukázal až za milion let, bude to pro něj moc brzo."

Daphne: "Co si mu udělal?"

J: "Ani nevím, kde bych vlastně začal, protože jsem nejspíš vyplýtval svojí kapacitu průserů na život."

Daphne: "Ty a průser? Jsi rovnej jak pravítko."

J: "Lhal jsem všem, na kterých mi záleží, málem jsem se upil k smrti, Briana jsem poslal do hajzlu a právě jsem utekl před rodiči... mám pokračovat?"

Daphne: "Tak jo, tohle mi budeš muset vysvětlit."

Nebyl sice připravený na to říct celý příběh, ale věděl jsem, že aspoň někomu musím a tak jsem začal. Daphnin obličej mluvil za vše a nezměnil se ani potom, co už jsem dávno domluvil.

---

Daphne: "Do háje."

J: "Já vím."

Daphne: "Sice tak nějak chápu, proč si o tom třesu nikomu neřekl a vím, že si pitomec, který když něco chce, tak si za tím jde... ale být Brian tak s tebou už nikdy nepromluvím."

J: "Díky, Daph, to pomohlo. Ale on se taky nezachoval zrovna správně, neměl právo mým rodičům volat..."

Daphne: "Je ti jasný, že kdyby si myslel, že má jinou možnost, tak by to neudělal? On jim zavolal, protože tě miluje a chtěl ti pomoct... a nejspíš taky proto, že tě chce zpátky."

J: "Vždyť jsem pořád jeho."

Daphne: "A proto tě nařknul z toho, že si ho nepustíš k tělu?"

J: "Jen jsem nechtěl, aby za mě zase všechno vyřešil."

Daphne: "Je to tvůj přítel, Justine - tvůj partner. Být to naopak, udělal bys pro něj to samé."

Ať jsem to uznával sebevíc nerad, tak v tomhle měla Daphne pravdu. Být to Brian, komu by něco bylo a radši by mě od sebe odháněl, než aby mi to řekl, tak bych udělal vše pro to, abych mu pomohl, i kdyby to mělo znamenat, že ho v něčem zradím a on mě za to bude nenávidět. A on to udělal, protože mě miluje a já se zmohl pouze na to, abych ranil jeho city a vyčetl mu něco, na co jsem neměl právo.

BRIAN

Po tom, co mi Justin řekl, jsem měl najednou pocit, že jsem ho měl nechat být a neplést se mu do toho, když nechtěl. Cítil jsem se totiž hrozně a část mě litovala toho, že jsem se mu snažil pomoct, protože teď jsem měl pocit totálně na hovno. Tohle byl důvod, proč jsem se nikdy nezajímal o druhé a svoje city ignoroval, protože jsem se vyhnul přesně tomuhle - pocitu, že jsem selhal. A nejhorší na tom bylo, že mi Justin vyčítal něco, co ani nebyla pravda, moc dobře si ještě teď pamatuju na to, jaký to byl hrozný pocit sedět každý den v nemocnici u jeho pokoje a modlit se za to, aby byl v pořádku. A pamatuju si, jak těžký pro mě bylo sledovat, že přichází o to, co miluje - o možnost kreslit. A zkrátka jen představa, že se to dělo znovu, pro mě byla příšerná a já mu chtěl jednoduše pomoct, i když to znamenalo zavolat jeho rodičům v naději, že se jim podaří mu domluvit, aby si nechal pomoct. Teď už vím, že to byla blbost, ale zoufalé chvíle vyžadují zoufalé činy.

Maikey: "Kde si nechal, Justina?"

B: "Potřebuju skleničku,"...Ignoroval jsem jeho otázku a objednal si.

Maikey: "Přišel vůbec domů?"

B: "Jop."

Maikey: "Tak kde je? Z jídelny odešel v letu."

B: "Netuším."

Maikey: "Vy jste se pohádali?"

B: "Starej se, sakra, o sebe, Michaeli!"

Maikey jen rezignovaně pohodil rukama a odešel za Emmetrem a Tedem. V tu chvíli mi bylo jedno, zda jsem ranil jeho city, dokázal jsem jen myslet na Justina a na to, zda se mi ještě vrátí anebo mě nenávidí.

Debbie: "Ahoj,"...Zničehonic se posadila vedle mě.

B: "Víš, že tohle je bar pro teplý?"

Debbie: "Maikey mi to pořád připomíná, takže vím."

B: "Tak co kdyby si šla otravovat jeho?"

Debbie: "Právě teď mě potřebuje někdo jinej."

B: "Tvůj imaginární kamarád?"

Debbie: "Ty."

Pozdvihl jsem svojí skleničku a následně jí do sebe vyklopil na ex. Věděl jsem, že jí budu hodně potřebovat, pokud mám Debbie přežít.

B: "Chceš objednat?"

Debbie: "Nepohrdnu."

Mávnul jsem na barmana, který nám hned nalil dvě skleničky Jima Beama. Alespoň nějaká sranda s ní bude, když už se zdá, že budeme řešit vážně věci.

Debbie: "Tak už mi to řekneš?"

B: "Co ti mám říct?"

Debbie: "Co je s Justinem."

B: "To chceš říct, že sis to nijak zázračně ještě nezjistila?"

Debbie: "Dneska se mi přišel akorát za všechno omluvit, ale neřekl, co mu je... řekla jsem mu, že má přijít až bude připravený, něco mi totiž říká, že se nejedná pouze o jeho pozdní pubertální fázi."

B: "Tak si počkej na to, až ti to přijde říct."

Debbie: "Briane!"

B: "Vrátil se mu ten třes ruky, jasný?"...Vypadlo to ze mě tak rychle, že jsem si to ani neuvědomil.

A než jsem se nadál, vyblil jsem jí naprosto všechno, bylo to jako bych byl snad u terapeuta a měl jeden ten zlomový moment, kdy řeknu všechno, jen aby mi to pomohlo.

Debbie: "Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne."

B: "Vítej v mém světě,"...Ironicky jsem se na ni usmál.

Debbie: "A to se všechno seběhlo během těhle pár dní?"

B: "Něco s ním je už asi měsíc, ale já si toho začal pořádně všímat až před pár dny... jediný, co nevím, je to, co ten třes zase spustilo. A on mě teď nenávidí, takže se to asi ani nedozvím."

Debbie: "Na někoho, kdo tvrdí, že nemá srdce, tě představa, že by tě nenáviděl, dost děsí."

B: "Ušetři mě toho."

Debbie: "Jsem ráda, že ho tak moc miluješ, Sunshine si to zaslouží."

B: "Někdo musí, ne?"

Možná to řekl můj podnapilý mozek anebo malá část mě, které už je jedno, co si ostatní myslí o mých citech k Justinovi, ale ano - řekl jsem to. Vlastně na světě existuje už asi jen jedna osoba, která nechci, aby věděla, co k Justinovi cítím - a to je Justin. Fakt pošahaný tohle. Ale to jsem já, prostě já.

What is wrong?(9)

Nový díl.

JUSTIN

Zůstal jsem stát mezi dveřmi a začal jsem zvažovat svoje možnosti - buď to útěk a to nejlíp za hranice anebo jistá sebevražda, pokud se k nim připojím. Brianův výraz a snaha o falešný úsměv mluvili za vše - ani on nebyl z jejich přítomnosti zrovna dvakrát šťastný. A i když jsem fakt utéct chtěl, bylo mi jasný, že kdybych ho tu s nimi nechal, tak si to rovnou můžu přidat na seznam věcí, co si u něj budu muset vyžehlit.

J: "Mami? Tati?"

Máma: "Zlato, my..."

Otec: "Odcházíš s námi."

J: "Můžeš to zopakovat?"...Kulil jsem na něj oči.

Otec: "Očividně na tebe není spoleh ve společnosti tady... pana Kinneyho, takže je na čase, aby ses vrátil domů."

J: "Ehm, domů? A to je kde přesně? U mámy, která má takhle sotva na nájem a uživení Molly anebo u tebe s tvojí novou rodinkou, kde se budu muset zříct svého nechutného životního stylu?"

B: "Justine..."...Promluvil ke mně jeho uklidňující hlas a jeho ruka přistála na mých bedrech.

Nebýt Briana, tak bych se nejspíš neovládl a otci toho řekl mnohem víc, naštěstí mě Brianova ruka dokázala natolik uklidnit, že můj tep měl zase normální hodnotu.

---

Máma: "Brian nás sem zavolal, abychom si normálně promluvili, tak to taky uděláme, než dojdeme k nějakým závěrům..."

J: "Počkat, počkat - CO? Tys jim zavolal?"...Odstoupil jsem od Briana zhruba rychlostí světla.

B: "No... já..."

J: "To snad není pravda. Takže mě všichni tři svážete, hodíte do auta a odtáhnete někam, kde mi vtlučete do hlavy zase trochu rozumu? No tak hádejte co - v prdeli je moje ruka, ne můj mozek."

Máma: "Co tím myslíš, zlato?"

B: "Já jim to ještě neřekl."

Přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl, tohle vážně nemohlo být horší. Nejen, že Brian si zavolal na pomoc moje rodiče - OBA, ale já jsem dokonce vykecal něco, co už jsem myslel, že dávno vědí.

J: "Můj třes se vrátil, jasný?"

Ačkoliv jsem věděl, že Brian to ví, tak jsem se na něj podíval jako na prvního. Z jeho výrazu jsem poznal, že slyšet to ode mě nahlas, bylo ještě horší, než to prostě vědět. To ale neměnilo nic na tom, že teď jsem na něj měl vážně vztek.

Otec: "Proč si to nikomu neřekl a místo toho ses vykašlal na školu?"

J: "Myslíš na školu, kterou si mi odmítl zaplatit?"

Alespoň něco mu zavřelo pusu, i když mi bylo jasný, že to asi nebude mít dlouhého trvání. Za to máma, ta se jaksi neměla k žádnému vyjádření svých pocitů.

B: "Neposadíme se?"

"NE!"...Ozvali jsme se s otcem najednou.

B: "Tak teda ne."

J: "Co sis, sakra, myslel?"...Pošeptal jsem Brianovým směrem.

B: "Už teď toho lituju."

Máma: "Proč si mi nedal vědět, Justine?"

J: "Protože... já nevím... chtěl jsem se s tím vypořádat sám. Brian se mě vždycky snaží před vším zachránit a mě už nebaví ho otravovat s každým mým problém, jako bych byl nějakej malej neschopnej teplouš, co se bez něj ani nevymočí... a za rodiči se mi zrovna taky nechtělo dvakrát běžet."

Něco mi říkalo, že takový výběr slov nebyl zrovna moudrý, protože zatímco otec rudnul nad slovem 'teplouš' a máma asi nad významem celého prohlášení tak Brian... něco mi říkalo, že se ho to dotklo. A vlastně jsem se ani nedivil, jinými slovy jsem řekl, že mě štve, když mi chce pomoct a to je sice z části pravda, ale ne z tý, z jaký mu to tak vyznělo. Ale momentálně nejsem v pozici, kdy bych se mu chtěl omlouvat, když mě tak podrazil.

J: "A není to to, co si vždycky chtěl, tati? Aby byl ze mě chlap? Pořádnej tvrďas?"...Na poslední slovo jsem dal pořádný ironický důraz.

Otec: "Jo a místo toho je z tebe... ani to nedokážu vyslovit."

J: "Gay, tati. Prostě gay. Brian by ti mohl povídat, že?"

Podíval jsem se na něj a místo úsměvu, který jsem na jeho rtech očekával, jsem z jeho výrazu vyčetl pouze obavy, stejné obavy, které jsem četl z matčina obličeje a to mě děsilo... jako by mě opět viděl jako nějaký rozbitý předmět, který se musí opravit.

J: "Na tohle fakt nemám."

Otočil jsem se k odchodu a z loftu v podstatě utekl. Zastavil jsem se až před domem, kde jsem se snažil uklidnit své zběsile bušící srdce.

B: "Justine?"...Ozvalo se za mnou.

J: "Co sis, zatraceně, myslel, Briane?!"...Vyjel jsem na něj.

B: "Chtěl jsem ti pomoct."

J: "Jak? Tím, že si sem dotáhl mého homofobního otce a příliš starostlivou matku? Nemohl sis se mnou prostě normálně promluvit před tím, než si dotáhl armádu?"

B: "A o co si myslíš, že jsem se v poslední době snažil? Vždycky si mě akorát zazdil... pomalu sis mě nepustil k tělu. Nevěděl jsem, co s tebou je a měl jsem o tebe strach, jasný? A když jsem pak viděl tu tvojí ruku a další den za mnou přišla tvoje máma kvůli škole, všechno mi to došlo a tvojí mámě jsem slíbil, že se o tebe postarám. Včera večer jsem ale pochopil, že na to nestačím."

J: "Nebo si jednoduše pochopil, že ti nestojím za to, aby ses se mnou zabýval, tak sis našel někoho, kdo to udělá za tebe? V podstatě ses na mě vykašlal jako tenkrát, když jsem ležel v nemocnici a já ti nestál ani za to, abys mě přišel navštívit!"

Ani jsem nečekal na jeho odpověď, něco mi ale říkalo, že té bych se ani nedočkal, stačilo se mu podívat do očí a bylo mi jasný, že jsem svoje idiotství právě povýšil na novou úroveň. Měl jsem ale takový vztek, že mi to v tu chvíli bylo jedno a zkrátka jsem šel pryč. A skončil jsem u dveří člověka, který jediný tu pro mě byl snad odjakživa...

Daphne: "Justine?"

J: "Ahoj,"...Díval jsem se na ní se svým ubuleným ksichtem a doufal jsem ve slitování.

Daphne: "Ach jo, o co jde tentokrát?"

J: "Když mě pustíš dovnitř tak se ti to pokusím vysvětlit."

Daphne ani chvíli neváhala a pustila mě. Byl jsem fakt rád, že se mě nechystala mučit za mou delší absenci v jejím životě a doufal jsem, že se jí podaří to, co vždy - dát mě dohromady.

What is wrong?(8)

Nový díl.

JUSTIN

Fakt, že je Maikeyho byt od jídelny o něco dál, než Brianův byl na jednu stranu uklidňující, protože jsem věděl, že nebudu muset Debb čelit tak rychle, ale na druhou stranu jsem měl víc času na to se zbláznit od strachu. Protože strach jsem měl, Debb je sice zlatá, ale všichni víme, že když se naštve, tak je nejlepší být od ní, co nejdál je to možné a něco mi říká, že ta má teď k naštvanosti hodně daleko, ta podle mě přímo zuří! Dobře, tohle možná nebyl ten nejlepší nápad a ani nebyl můj... jsem připravený si z Maikeyho udělat svůj ochranný štít.

J: "Jak já tě nenávidím,"...Ozval jsem se u jídelny a pomalu jsem zoufalstvím brečel.

Maikey: "Prosím tě, není ta hrozná... teda jen v případě, že se nezlobí,"...Začal se smát.

J: "Jsem fakt rád, že se tak bavíš."

Maikey: "Budeš v pohodě, uvidíš, prostě se omluv, nebuď drzej a slib jí klidně modré z nebe."

J: "Paráda, to jí rovnou můžu říct, ať mě odkrouhne."

Maikey: "Zatni zuby,"...Poplácal mě po rameni a v podstatě mě narval do dveří jídelny.

---

Dovnitř jsem vpadl pomalu jako dělová koule, takže oči všech přítomných se na mě upřely jako na nějakou kořist a naneštěstí někteří z přítomných byli moji známí - Ted a Mel. Čím dál tím lepší.

No a pak se mé oči střetnuly s těmi Debbiinými - mám pocit, že i ten nejrychlejší útěk by nebyl dost rychlý. Ta by mi nejradši vykoupala obličej v záchodové míse.

J: "Ona mě zabije."

Maikey: "Pravděpodobně,"...Pomalu se ode mě odplazil pryč k Tedovi a Mel.

A já se vydal naproti Debbie, která stála za barem s rukou v bok a s výrazem, který zatím nemá definování a pravděpodobně ho mít ani nikde nebude.

J: "Ahoj, Debb,"...Usmíval jsem se jako bych měl křeč v čelisti a nemohl zavřít pusu.

Debbie: "To je všechno, co mi řekneš?"

Sakra, tohle bylo ještě horší, než jsem si myslel. Debb, která je naštvaná a chce někomu nakopat zadek, většinou začne ječet jako smyslů zbavená a dá mi pohlavek, tahle Debb ale jen stála a dívala se na mě s kamennou tváří.

J: "Jsem idiot, totální idiot... takovej idiot, že..."

Debbie: "Jsi idiot, to jsem pochopila i bez tebe a dál?"

J: "Omlouvám se... Fakt moc, Debb."

Věděl jsem, že nemá smysl chodit kolem horké kaše a snažit se vymyslet nové slovní hříčky, kterými bych se před ní obhajoval, ona potřebovala omluvu, a i když si nejsem jistý, že ta vyřeší všechno, soudě podle povolení jejího kamenného výrazu, to alespoň trochu zabralo.

Debbie: "Omluva se přijímá. A teď si vezmi zástěru a začni."

J: "Počkat, co?"

Debbie: "Slyšels."

J: "Ty mě nevyhazuješ?"

Debbie: "To, že bych tě nejradši seřezala na holou, ještě neznamená, že si tu hodlám zničit záda sama."

J: "Ty nechceš vědět, proč jsem se choval jako... idiot?"

Debbie: "Ooo, ale chci a moc... ale vím, že se to dozvím, až mi to budeš chtít říct. Chceš mi to říct?"

J: "Myslím, že ještě ne. Nejdřív si musím promluvit s Brianem."

Debbie: "Tak až budeš připravený."

Konečně jsem se dokázal usmát, aniž bych vypadal jako, že mám křeč a následně jsem se vydal do skladu, kde jsem se převlékl. Je dost ujetý tohle říct, ale lítat zase mezi stoly, dostávat dýška a být buzerován, byl dobrej pocit.

J: "Dáte si něco?"...Zastavil jsem se u Teda s Mel v naději, že mi něco nekydnou na hlavu.

Melanie: "Mohl by si mi dolít, zlato?"

J: "Moc rád. A ty, Tede?"

Ted: "Já jsem v pohodě."

J: "Ehm... Já... Omlouvám se za to, jak jsem se choval v poslední době."

Ted: "Vůbec nevím, o čem to mluvíš."

Melanie: "Ani já ne."

Spadl mi kámen ze srdce z vědomí, že mě mají rádi víc, než by se na mě dokázali zlobit. Jen doufám, že takhle to půjde i s ostatními... a hlavně s Brianem.

Maikey: "Mě si nevšímej, jako bych tu nebyl."

J: "Promiň, Maikey, ty si něco dáš?"...Zasmál jsem se.

Maikey: "Hamburger a hranolky."

J: "Hned to bude."

Když se následně objevila v jídelně i Lindsay s Gusem, byla na řadě v tom, abych se jí taky omluvil. A i když to bylo o trošku těžší, než s těmi třemi, tak mi taktéž dokázala odpustit moje kreténské chování.

Lindsay: "Ahoj,"...Odchytila si mě po chvíli stranou a já se začal bát, že má možná ještě něco na srdci.

J: "Jdeš mě zmlátit?"

Lindsay: "Ne, jen jsem to nechtěla rozebírat před ostatními."

J: "Co si nechtěla rozebírat?"

Lindsay: "Slíbila jsem Brianovi, že ti nic neřeknu, ale... mám tě ráda, to víš..."

J: "Linds, co se děje?"

Lindsay: "Kdy se ti ten třes vrátil?"

Zůstal jsem na ni zírat naprosto beze slova, nevěděl jsem, jak na to mám reagovat ani, zda na to reagovat chci. Nechápal jsem, jak to ví... spíš nechápal jsem, co s tím, že to ví, má společného Brian.

J: "Brian to ví?"

Lindsay: "Jo. Ráno se zastavil, aby si promluvil. Včera jsem za ním byla kvůli té tvojí návštěvě u nás, jak si nebyl zrovna dvakrát ve své kůži a taky jsem mu řekla, že si asi nebyl ve škole, protože jsem tě včera viděla venku... no a on mi dneska řekl, že si skončil ve škole kvůli tomu třesu."

Doslova jsem si musel sednout a čumět do blba. Nerozuměl jsem tomu, jak to zjistil, sice viděl, jak se mi třese ruka, ale z toho přeci nemohl najednou zjistit všechno anebo si to domyslel, možná si to dokonce nějak zjistil?

J: "Jak to zjistil?"

Lindsay: "Byla za ním tvoje máma."

J: "Co? Jak ona to zjistila?"

Lindsay: "Volali jí ze školy, že tam nechodíš."

J: "To se mi snad zdá."

Lindsay: "No a Brian si pak dal dvě a dvě dohromady... bojí se o tebe."

J: "Já vím, že jo... chtěl jsem mu to dneska všechno vysvětlit, ale to už asi není třeba."

Lindsay: "Věř mi, to, že zná fakta, neznamená, že nechce znát celý příběh."

Měl jsem z toho pomalu horečku. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat nebo věděl, ale bál jsem se toho. Myslel jsem, že když za Brianem přijdu a nějak mu to vysvětlím, tak to překonáme, ale když on už ví všechno... já, sakra, nevím, jak z toho ven!

Ale i přes to jsem se nakonec vydal domů v naději, že se to prostě všechno vyřeší. Měl jsem z toho hrozný strach, ale větší strach jsem měl z toho, že mi Brian neodpustí, že jsem mu lhal. Jenže kdybych jen tušil, že mě čeká ještě něco mnohem horšího v podobě mých rodičů sedících na Brianově pohovce, tak bych se domů v žádném případě nevracel.

What is wrong?(7)

Nový díl.

JUSTIN

Probudila mě bolest snad celého těla a hlava tomu kralovala, ten pocit byl přímo příšerný, jako kdyby mi někdo vrtal přímo do lebky. Oči jsem pomalu ani nedokázal otevřít, protože jsem měl pocit, že mi je to slunce snad vypálí. Ale když jsem se rozkoukal, hned jsem věděl, kde jsem a doma v posteli to nebylo, nýbrž na pohovce u Maikeyho a Bena. Ze včerejška jsem si v podstatě nic nepamatoval, jen to, že jsem se opil a ve většině figuroval Brian, což je asi důvodem toho, proč jsem teď tady. Jen už si nejsem tolik jistý tím, zda jsem tu dobrovolně anebo naopak. A ani nevím, co je horší, zda to, že jsem dal Brianovi pocit, že s ním už nechci ani sdílet stejnou postel anebo naopak, že on jí nechce sdílet se mnou a ani bych se mu nedivil po tom, čím vším jsem ho nechal procházet posledních pár týdnů.

Maikey: "Jsem rád, že žiješ."

J: "Ne tak nahlas,"...Skuhral jsem.

Maikey: "Zasloužíš si něco horšího."

J: "Co jsem včera udělal?"...Získal si mou naprostou pozornost.

Maikey: "Krom toho, že si se zlil do bezvědomí a málem ses zabil?"

J: "Jo, krom toho,"...Protočil jsem oči.

Maikey: "No k Brianovi ses zachoval jako idiot a ke mně a Emmettovi si taky nebyl zrovna nejmilejší."

J: "Co přesně se stalo?"

Maikey: "Našli jsme tě s Emmettem u Woody's v dost zoufalém stavu, barman nám řekl, že tam sedíš už asi hodinu, oba jsme se tě snažili krotit a dostat domů, ty si ale začal být dost vzteklý a poslal si nás prakticky do hajzlu, tak jsem zavolal Brianovi a tys mezitím začal říkat věci jako, že Brianovi ničíš život a tak... no a když Brian nakonec dorazil tak si ho poslal pryč a ne moc pěkným způsobem."

---

Bylo to jako by se mi v tu chvíli všechny vzpomínky najednou vrátily a hlava mi z toho málem explodovala. Cítil jsem se jako totální idiot, v poslední době nedělám nic jiného, než že všem lžu, Briana od sebe odháním a chovám se k němu hrozně a ve finále se radši opiju a než abych mu řekl, co mi je a nechal si od něj pomoct, tak ho pošlu do háje... to snad není pravda. Jenže na druhou stranu do tohohle bordelu jsem se dostal proto, že Brian vždycky chtěl, abych se ke všemu stavil jako chlap a i když to dělám dost zvláštním způsobem, tak mám pořád pocit, že se s tím musím porvat sám. Brian si ale rozhodně nezaslouží nic z toho, co mu dělám.

Maikey: "Poprosil mě, abych tě vzal k sobě."

Moje vnitřní já se usmálo, alespoň jsem věděl, že to nezašlo tak daleko, abych mu byl ukradený a že i přes to, jak se k němu chovám, mu na mně pořád záleží. Ale zároveň jsem se cítil ještě hůř kvůli tomu, co si díky mně vytrpěl.

Maikey: "Být Brianem, tak ti dám co proto."

J: "Něco mi říká, že si to šetří na pak."

Maikey: "Já spíš myslím, že je jak na trní, protože neví, co s tebou je."

J: "Tys mu nevolal?"...Divil jsem se.

Maikey: "Tak nějak jsem nevěděl, co bych mu řekl 'Ahoj, Bri, ještě pořád je v bezvědomí, ale puls má, kdyby se něco změnilo, dám vědět' to by asi zrovna nešlo."

J: "Jo to by asi nešlo. Ale nemusíš náhodou do práce?"

Maikey: "Svěřil jsem krámek Emmettovi... ani se neptej."

J: "Co?"...Začal jsem se smát.

Maikey: "Něco mi říká, že ho změní v kosmetický salon. A jen tak mimochodem, už jsme nějakou chvíli nedělali na RAGE, vlastně jsme spolu zrovna dvakrát ani nemluvili..."

J: "Všechno je teď komplikovaný."

'Všechno je teď komplikovaný,' to je jaksi moje momentální odpověď na všechno, pro mě je tak jednodušší lhát a ostatní za tím většinou vidí, že se zkrátka nemají dál ptát. Jenže jak dlouho tuhle odpověď budu moct používat, než budu muset vyjít s pravdou ven? Ani nevím, kým bych měl vlastně začít... Brianem, který tohle moje chování odnáší z první ruky? Debbie, které jsem lhal, jen abych se na ní vykašlal v jídelně? Mámou, která by rozhodně nebyla pyšná na to, kým se teď stávám? Nebo kluky s Linds a Mel, kterým se teď prakticky pořád vyhýbám? Možná taky s Daphne, která už možná ani neví, jak zní můj hlas. Jo zkrátka - všechno je teď komplikovaný.

Maikey: "Něco mi říká, že s touhle odpovědí se Brian jen tak nesmíří."

Jo ten pocit mám bohužel taky, ale i kdybych Brianovi sebevíc chtěl vysvětlit, co se mnou je, tak bude stejně naštvaný, že jsem za ním nepřišel hned, co to začalo a navíc se bude zase snažit udělat vše pro to, aby mi pomohl, aby mě zachránil, tak jako má ve zvyku a já se zkrátka musím naučit o sebe se postarat sám.

J: "Kde je Ben?"

Maikey: "Vyhýbání se tématu - dobrý."

J: "Maikey, prosím, já to teď nechci řešit."

Maikey: "Fajn. Ben už je v práci."

J: "Nebyl naštvaný, že si mě sem dotáhl?"

Maikey: "Vlastně to byl on, kdo tě sem odtáhl, sám bych to nezvládl, nejsi zrovna lehkej jako pírko."

J: "Omlouvám se, jsem na zabití."

Maikey: "Já nejsem ten, komu by ses měl omlouvat."

Ve skutečnosti bych se měl omluvit všem, koho znám, protože si dovedu představit, že nikdo z nich to neměl se mnou v poslední době jednoduchý.

Maikey: "Máš hlad?"

J: "Šílenej."

Maikey: "Fajn, tak zajdeme do jídelny."

J: "Oh... Já... zas takovej hlad nemám."

Maikey: "Jednou jí budeš muset čelit."

J: "Ona mě zabije."

Maikey: "To je dost možný, ale pokud tě tam nedovedu, tak zabije mě."

J: "Ona ví, že jsem u tebe?"

Maikey: "Ona ví všechno."

Můj výraz mluvil za vše - byl jsem vyděšený, doslova! Pokud je tu totiž někdo, s kým se bojím mluvit ještě víc, než s Brianem, je to právě ona. Ale bohužel má Maikey pravdu, jednou jí budu muset čelit. Čím déle bych čekal, tím horší by to nakonec bylo. Ach můj bože...

What is wrong?(6)

Nový díl.

JUSTIN

Všechno se to komplikuje, naprosto všechno. Nechápu, jak jsem to mohl nechat zajít takhle daleko. Já jen... zkrátka ta podělaná ruka. Od toho incidentu jsem měl pocit, že mám ten třes pod kontrolou, jako by snad moje mysl nad ním měla nějakou moc a bránila mu v tom ničit mi život. Ale to se změnilo zhruba před měsícem, kdy se moje cesta opět protnula s mým tyranem ze střední - Chrisem Hobbsem. Stačilo, aby promluvil, a už jsem měl husinu po celém těle, najednou jsem měl pocit, že nemůžu dýchat, jen jsem tam tak stál a nechal ho mě urážet, přát mi smrt. Dokonce i několik minut po tom, co už byl pryč, jsem nehybně stál a třásl se. Když jsem se nakonec dokázal oklepat a dojít domů, nebyl jsem schopný Brianovi nic říct, nejen proto, že vím, jak těžké to bylo pro něho, ale taky proto, že jsem měl pocit, že bych se s tím měl vypořádat sám. Jenže v noci se dostavily i noční můry a pak to šlo ruku v ruce všechno. Další den jsem se v podstatě probudil s rukou, která vypadala jako by do ní někdo pouštěl elektrický proud. A postupně se to začalo zhoršovat, proto jsem skončil se školou, nemělo to smysl. A vlastně ani nedokážu pochopit, že jsem to dokázal před Brianem tak dlouho skrývat. Jenže včera si toho konečně všiml, a i když se zdálo, že mi uvěřil mou historku o přetažení ze školy, viděl jsem, jak mi sleduje ruku, měl obavy, ale radši nic neřekl. No a ráno jsem se opět zachoval jako vůl, všechno bylo v pohodě a pak zčistajasna ten třes zase začal a já Briana musel odehnat, jakýmikoliv způsobem to šlo.

Maikey: "Justine, kroť se trochu."

J: "Nepleť se do toho, Maikey."

Emmett: "Zlato, on má pravdu... vypadáš příšerně."

J: "Tak se na mě nekoukej!"

Maikey: "Vezmeme tě domů."

J: "Abych co? Ničil Brianovi život? To je dobrý, to zvládnu i odtud."

Maikey: "O čem to mluvíš? Nikomu život neničíš... leda tak sobě."

J: "Tak proč se staráte?"

Emmett: "Protože jsme tví přátelé... a nechceme ti jít na pohřeb."

J: "Jo, ten už jsme mohli mít z krku dávno."

Tohle byla poznámka, kterou jsem nejspíš neměl vyslovit nahlas, ale moje pusa najednou byla rychlejší, než můj opilý mozek, který nezvládal racionálně uvažovat.

---

Maikey: "Briane?"

Skvělý, toho jsem tu vážně potřeboval! A soudě podle jeho výrazu jsem pochopil, že moje prohlášení slyšel a rozhodně se mu to nelíbilo. Myslím, že by byl rád, kdybych mu prostě zmizel ze života a přestal mu ho tak komplikovat.

J: "Tys mu zavolal?"

Maikey: "Nediv se."

B: "Jdeme,"...Chytil mě kolem pasu a snažil se mě zvednout.

J: "Nech mě tady, Briane."

B: "Leda ve snu."

J: "Běž si radši najít někoho, kdo ti nebude otravovat život... někoho, kdo ráno odejde ze dveří... ne jako já, když jsem se na tebe nalepil a už neodešel."

B: "Sakra, Justine, jestli toho nenecháš, tak tě odvezu do nemocnice, kde je nechám, ať ti vypumpují žaludek a píchnou kapačku... meleš kraviny."

J: "Ne, říkám jen to, co si od začátku myslíš. Nech mě tady!"

B: "Víš ty co? Tak si tu klidně zůstaň,"...Pustil mě a vydal se k odchodu.

Maikey: "Briane!"...A ten za ním hned běžel jako věrný labrador.

Popravdě, i přes to, co jsem říkal, jsem tak nějak doufal, že ode mě neodejde. Jako by si moje podvědomí testovalo, zda mu na mně záleží dost na to, aby poslouchal moje blbý kecy, jen aby mi pomohl anebo zda odejde při první možné příležitosti, kdy mu řeknu, ať to udělá... No rozhodně mám, co jsem chtěl.

Emmett: "Doufám, že víš, že si pitomec."

J: "A to jako proč?"

Emmett: "Protože Brian, kterého jsem znal před tebou, by se ani neobtěžoval sem dojít a přemlouvat tě k tomu, abys šel domů - s ním."

J: "Jo, ale stejně nakonec odešel."

Emmett: "Protože si mu to řekl... on v podstatě dělá všechno, co mu řekneš, pokud sis nevšiml."

Předstíral jsem, že mě to nezajímá tak, že jsem se opět napil svojí skotské, ale ve skutečnosti jsem věděl, že Emmett má pravdu... Brian dělá, co může, aby mě udělal šťastným, i kdyby to mělo znamenat, že sám bude trpět, jen já dělám, že to nevidím.

BRIAN

Neměl jsem ani tak vztek jako strach z toho, co by mohlo následovat. Viděl jsem, že je na tom zle a že mě u sebe momentálně nechce, bylo těžký odejít, ale věděl jsem, že on to potřebuje. Co jsem ale nevěděl bylo, proč je na tom takhle... pokud jsem si dal dvě a dvě dohromady správně, může za to ta jeho ruka, ale on ví, že s tím za mnou může přijít, tak proč se, sakra, takhle mučí, místo, aby něco řekl?! Proč mě odhání, když ví, že mu chci být nablízku a pomoct mu?

Maikey: "Briane!"

B: "Co?!"

Maikey: "Přeci ho tu jen tak nenecháš?"

B: "On to chce, takže asi jo."

Maikey: "Prosím tě, ten momentálně nerozezná levou od pravý, natož, aby věděl, co chce."

B: "Maikey, prostě se o něj postarej,"...Nastoupil jsem do auta.

Maikey: "Co, co, co? Jak já?"

B: "Ty, protože věřím, že ho nenecháš, aby se upil k smrti a vezmeš ho k sobě domů, kde se z toho vyspí a pak mi ho přivezeš domů."

Maikey: "Ale..."

B: "Prostě to udělej, Maikey. Prosím?"

Maikey: "Aaaa... Fajn, udělám to."

B: "Díky."

Maikey: "A co mu vůbec je? Proč říkal všechny ty věci?"

B: "O tom teď nemůžu mluvit."

Zdálo se, že Maikey chce ještě vyzvídat, ale já prostě jen šlápl na plyn a jel jsem pryč dřív, než jsem si to rozmyslel a došel si pro Justina. Bylo mi jasný, že dnešní noc strávím beze spánku, ale věděl jsem, že Justin potřebuje nějakou chvíli beze mě, kdyby si alespoň malá část jeho nemyslela to, co mi tam řekl, tak by to neříkal... To, že má pocit, že mi ničí život, je dost možná začátkem toho, že ode mě bude chtít odejít a pokud je tu šance na to, že tomu dokážu zabránit, tak to udělám.

What is wrong?(5)

Nový díl.

BRIAN

A tou překážkou byla Jennifer. "Mohu s tebou mluvit?" zněla její první otázka. Jen jsem jí vykuleně přikývnul a vydal jsem se s ní zpátky do mé kanceláře, kde jsem jí pobídl, aby se posadila. Podle jejího výrazu jsem poznal, že se mnou nechce mluvit o ničem pěkném a vzhledem k tomu, že její syn je mým... spolubydlícím, je jisté, že se ta konverzace bude týkat právě jeho. Jen už si nejsem tolik jistý, že to vlastně chci slyšet.

Jennifer: "Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale u vás doma nikdo nebyl a Justin mi nezvedá telefon..."

B: "A děje se něco?"

Jennifer: "Víš něco o tom, že Justin nechodí do školy?"

Vzhledem k tomu, jak tu otázku položila, nebude se jednat pouze o denní absenci, o které mluvila Lindsay a něco mi říká, že ani pár denní, tohle bude horší.

---

B: "Jo... on je nemocnej... chřipka nebo tak něco."

Já vlastně ani nevím, proč jsem to řekl - možná jsem ho chtěl instinktivně chránit před hněvem jeho matky, ale něco mi říkalo, že jsem svým vlastním lžím chtěl zkrátka věřit.

Jennifer: "Nebyl ve škole už přes dva týdny a ani se neomluvil, dnes mi volali."

Dobře, tohle nejen, že komplikuje situaci, ale dokonce mi to bere dech... Jak, sakra, Justin dokázal 14 dní předstírat, že do školy chodí, aniž by tam opravdu chodil a já si ničeho nevšiml?!

B: "Ehm... On..."

Jennifer: "Briane, prosím, řekni mi, co se děje s mým synem?"

B: "Kéž bych to věděl,"...Povzdychl jsem si.

Jennifer: "On není nemocný, že ne?"

B: "Ne... ale nevěděl jsem, že chodí za školu, ráno vždycky odešel, nepředpokládal jsem, že by... Nemůžu ho pořád hlídat."

Nechtěně jsem na ní zvýšil hlas, nelíbilo se mi, že mě v podstatě obviňuje z toho, že jsem za něj zodpovědný a měl bych ho hlídat pomalu i na záchodě, pokud vím, tak jsem zodpovědný jenom sám za sebe... ale uznávám, že jsem jí dal slovo, že se o něj postarám, když mě prosila, abych si ho vzal k sobě, sice se od tý doby hodně věcí událo, ale to na tom asi nic nemění.

Jennifer: "Myslím, že bych si měla jít promluvit s jeho otcem..."

B: "Kriste, jen to ne... Justin pořád nadskakuje, kdykoliv o něm slyší."

Jennifer: "Nemám zrovna na vybranou, mě poslouchat nebude a ty... máš pravdu, není tvým úkolem ho hlídat."

Tohle už nebyla Jennifer podporující náš vztah, tohle byla Jennifer říkající 'Justin není tvá starost' a ač bych to před pár lety, kdy se mi objevila v mé kanceláři poprvé s taškou plnou Justinových spodek, uvítal, tak najednou jsem z toho měl divný pocit okolo žaludku.

B: "Dej mi šanci to nějak vyřešit."

Jennifer: "To po tobě nemůžu chtít, je to můj syn."

B: "A můj... záleží mi na něm."

Jennifer se pousmála, pro ní to byl projev lásky, pro mě muka... to, že něco cítím, ještě neznamená, že bych to měly vyprávět na potkání jako pohádku!

Jennifer: "Já vím, že ano... víc, než záleží."

Zakroutil jsem otráveně očima, tohle zrovna není ten typ tématu, co bych s ní chtěl rozebírat, žádat jí o jeho ruku stejně nikdy nebudu, takže můžeme přeskočit i tyhle části.

Jennifer: "Ale stejně bych si s ním měla promluvit aspoň já."

B: "Je to dospělej kluk, myslím, že na kárání od mámy je už velkej."

Jennifer: "Jo a i tak zatahuje školu... a ani nechápu, proč by to dělal... miluje to."

Až teď jsem si začal dávat kousky skládačky dohromady - ten třes ruky včera v Babylonu. Říkal mi, že to má od malování ve škole, ale do té podle všeho nechodí, takže je to jasný - vrátilo se mi to a on má opět pocit, že pro něj skončil celý svět a vlak přes to nejede.

B: "Až to zjistím, tak dám vědět."

Díky bohu odešla dřív, než jí napadlo, kdo ví co a já se tak mohl vrhnout do hromady papírů s hlavou plnou Justina a pro jednou se to netýkalo našeho sexuálního života.

Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že už je celkem pozdě, něco málo před sedmou a Kinnetic už byl téměř vyklizený, takhle pozdě tu bývám většinou, jen když mám hodně práce, ale dnes mě tu drželo to, že jsem nebyl připravený hrát si na rodiče.

Ted: "Ty si ještě tady?"

B: "Ty taky."

Ted: "Já jsem účetní, na konci dne všechno musím spočítat, takže tak nějak..."

B: "Chápu."

Ted: "Co tu chtěla Justinova máma?"

B: "Říct mi ahoj."

Ted: "To znamená, že mi do toho nic není?"

B: "Už jsem někdy říkal, že ti to pálí?"

Ted: "Jo, ale rozhodně to neznělo tak mile, jako teď."

Za dalších dvacet minut jsem dodělal pár zbylých nutností a pak jsem došel k závěru, že se mu nemůžu vyhýbat věčně, přeci jen jsem dal Jennifer slib a navíc vím, že kdyby do toho byla nucena zatáhnout jeho otce, Justin by mě rozčtvrtil.

Když jsem však otevřel dveře loftu, zjistil jsem, že to nebude tak jednoduché, jak jsem doufal, všude bylo totiž zhasnuto a po Justinovi nebylo ani památky. Zkusil jsem mu zavolat, ale šance na to, že mi to zvedne, byla oprávněně menší, než nulová. Za to Maikey se mi snažil urputně dovolat, chuť to zvednout jsem však neměl.

B: "Co?!"...Štěkl jsem do telefonu.

Maikey: "Nevolal bych, kdyby to nebylo důležitý... měl bys přijít k Woody's."

B: "Proč?"

Maikey: "Justin tu je a... no nevypadá dobře."

B: "Shit."

Na nic jsem nečekal a vydal jsem se rovnou do svého auta, bylo mi jedno, že mám na sobě svůj pracovní oblek, ve kterém na Liberty Avenue zrovna dvakrát nezapadnu, věděl jsem totiž, že když Maikey říká, že na tom Justin není dobře, tak to tak taky myslí.

What is wrong?(4)

Nový díl. - 12+

BRIAN

Když jsem se probudil, zjistil jsem, že je pár minut před budíkem, proto jsem se rozhodl ten čas využít k tomu, abych mohl pozorovat Justinovu klidnou, spící tvář s narůžovělými tvářemi. Při vzpomínce na dnešní noc se mi rozproudila krev a to hlavně v oblasti rozkroku. Začal jsem mu prstem brouzdat po jeho studených zádech a následně jsem přidal i rty, postupně jsem se sunul níž a níž.

J: "Hmmmm."

B: "Dobré ráno,"...Pousmál jsem se nad Justinovým pozadím.

J: "Dobré... Tohle je mnohem lepší, než budík."

B: "Ještě, aby ne... to by mě urazilo."

Justin se otočil na záda a s úsměvem na rtech si mě k sobě přitáhl, aby mě mohl políbit. Byla v tom neskutečná vášeň, jeho hravé prsty mě tahaly za vlasy a druhou rukou mě objímal tak, že mě k sobě tiskl ještě pevněji, nebránil jsem se!

---

B: "Sklapni,"...Zaklapl jsem otravně zvonící budík a vrátil jsem se zpátky k Justinovi.

J: "Měl bych si jít dát sprchu."

B: "Co? Teď?"

J: "Ano, teď - je ráno."

B: "Jo a ráno mají přednost mnohem důležitější věci."

J: "Jako třeba?"

B: "Moje erekce. A přiznejme si, i ta tvoje by jistou péči ocenila."

J: "Jindy,"...Odstrčil mě od sebe a vydal se do koupelny.

Sice mě Justin zaskočil, ale nechtěl jsem se nad tím nijak moc pozastavovat, kdybych se to totiž pokusil nějak rozebírat, ničemu bych nejspíš nepomohl. Prostě budu muset věřit tomu, když Justin říká, že je v pohodě.

Ale i tak jsem neodolal a vydal jsem se za Justinem do sprchy, chci, aby věděl, že se přede mnou nemusí schovávat a vyhýbat se mi.

J: "Briane, říkal jsem, že..."

B: "Klid. Taky potřebuju sprchu."

J: "Tak se otoč."

Musel jsem se zasmát, je zvláštní tohle od něj slyšet, vzhledem k tomu, že jsem to vždycky já, kdo to říká jemu. Ale nebudu tvrdit, že to zní špatně, to naopak.

J: "Co je tu tak k smíchu? Chceš, abych tě ošukal?"

B: "Klid, Romeo. Výpary z horké vody se ti dostávají do mozku."

J: "Ne jednou se ti to líbilo."

Při té vzpomínce jsem si zkousl ret, ale Justina jsem raději umlčel polibkem. To, že se mi to líbilo, ještě neznamená, že mám rád, když má nade mnou Justin až takovou moc.

B: "Pokud vím, sám si říkal až jindy."

Justin se jen pousmál a následně vylezl ze sprchy. Nevím, co je horší, když Justin mluví, až mě z něho bolí hlava anebo, když nemluví, ale jeho výrazy říkají vše.

B: "Co je?"...Vydal jsem se za ním.

J: "Nic... jen, že... vždycky si najdeš způsob, jak mě k sobě nepustit."

B: "To je dobrý, když to říkáš zrovna ty. Poslední dva týdny jsem potřeboval páčidlo na to, abych k tobě mohl dostat bez toho, abys plival oheň."

Nic mi na to neřekl a opustil koupelnu, kterou za sebou zavřel. Bylo mi jasné, že to znamená, abych za ním nechodil. Vím, že tohle už jsem říkal a ne jednou, ale fakt mi z něho hrabe!

Po pár minutách jsem se však nehodlal dál věznit ve vlastní koupelně, jenže když jsem následně vylezl, zjistil jsem, že je Justin pryč. Buď to mi neřekl o své tajné identitě supermana anebo se mě chtěl fakt hodně rychle zbavit. Asi jsem si za to ale mohl sám, holt jsem do něj kopal, ačkoliv už byl dávno na zemi. A s tou myšlenkou jsem se následně vydal do Kinneticu.

Ted: "Briane..."

B: "Co jsem ti říkal o tom klepání?"

Ted: "Že se ho mám naučit používat?"

B: "Je až neuvěřitelný, že si tak chytrej, když si tak blbej."

Ted: "Ehm?"

B: "Co si chtěl?"...Obrátil jsem oči v sloup.

Ted: "Máš návštěvu."

B: "A má aspoň třicet centimetrů?"

Ted: "To nevím, ale můžeš se Lindsay zeptat sám."

B: "Linds?"

Ted: "Jak dlouho si s ní nemluvil? Vypadá, že s tebou chce fakt mluvit. A má s sebou Guse."

B: "Tak jí sem pošli."

Je pravda, že jsem s Lindsay nějakou chvíli nemluvil a tím pádem jsem ani neviděl Guse, měl jsem toho prostě v poslední době hodně - viz. Justin.

Gus: "Táta!"...Vtrhl mi do kanceláře jako velká voda.

B: "Sonny boy,"...Popadl jsem ho do náruče.

Lindsay: "Začínala jsem si myslet, že tě Gus uvidí až na svoje 18náctini."

B: "Měl jsem toho hodně."

Lindsay: "Tolik, že si zapomněl i na vlastního syna?"

B: "Tak to není, to víš moc dobře."

Lindsay: "Kdy konečně dospěješ, Briane?"

B: "Jak s ní vydržíš?"...Obrátil jsem se na Guse a ten se zachechtal.

Lindsay po mně hodila pohled jasně říkající, že jsem idiot, s čímž v poslední době musím bohužel souhlasit. Ale nakonec se zdálo, že mě nehodlá trestat navždy.

Lindsay: "Jak je Justinovi?"

B: "Proč se ptáš, jako by si věděla, že mu něco je?"

Lindsay: "Před pár dny u nás byl... nesvěřil se?"

B: "Asi zapomněl."

Lindsay: "Nevypadal moc dobře, jako by snad pár dní nespal a choval se zvláštně..."

B: "Už je v pohodě."

Lindsay: "Jsi si jistý? Jsem si totiž docela jistá, že dneska není ve škole."

B: "Co?"

Lindsay: "Viděla jsem ho venku asi před hodinou."

Jeho výbuchy vzteku a lhaní jsou jedna věc, ale pokud dokonce chodí za školu a přede mnou předstírá, jak je vzorný student... to není ani trochu dobrý.

B: "Asi měli ve škole pauzu."

Lindsay: "Miluješ ho a tak je jasný, že ho budeš obhajovat... ale myslím, že potřebuje pomoc - tvojí pomoc."

Moc dobře jsem si to uvědomoval a to i bez ní, jenomže to není tak jednoduché, já Justinovi rozumím, sám si o pomoc neříkám a většinou mi jí lidi musí doslova vnutit, to ale nemění nic na tom, že si připadám bezradně.

Rozhodně jsem o tom ale nehodlal konverzovat s Lindsay, která se naštěstí po chvíli sebrala k odchodu. Po pár minutách jsem si ale všiml, že si Gus u mě nechal svého oblíbeného plyšáka, chtěl jsem je ještě dostihnout, ale narazil jsem na překážku...

What is wrong?(3)

Nový díl. - 15+

BRIAN

Maikey hned při mém příchodu poznal, že se něco stalo, ale taky pochopil, že o tom nechci mluvit. Ti dva si neodpustili alespoň nějaké poznámky, ale ve finále taky usoudili, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou. Následně se mi alespoň trochu podařilo uklidnit při kulečníku, který jsem vyhrál. Jenže nemůžu tvrdit, že bych se cítil líp, vlastně jsem se cítil hůř, protože jsem sice schopný vrazit tyčí kouli do díry, ale nejsem schopný pomoct Justinovi a zároveň si od něj nechat líbit jeho výčitky.

Maikey: "Tak už mi řekneš, co se stalo?"

B: "Není o čem mluvit."

Maikey: "Blbost. Jindy by si nám všem vymáchal hubu ve svém vítezství v kulečníku, dnes ti to bylo jedno."

B: "Možná už mám priority jinde."

Maikey: "Jo jedna priorita ti sedí doma."

B: "Ne všechno se točí kolem Justina."

Maikey: "Ty ho miluješ... a protože se mezi vámi něco stalo se tu teď mučíš a vyhýbáš se mu."

B: "Jdu si objednat."

Maikey: "Briane, no tak..."

---

Jeho snaha mě zastavit nebyla úspěšná a já se šel usadit na bar, kde jsem si objednal další skleničku k otupění mysli. Pak jsem se vydal do uličky kousek od Woody's, kde si užívají ti, kteří mají rádi temnou atmosféru Liberty Avenue. Dnes jsem o ní stál i já. Hned se tam na mě jeden nalepil a dopřál mi vykouření, které mě sice přimělo vzdychat, ale nepřimělo mě to zbavit se myšlenek na Justina, které byly důvodem mého následného orgasmu. Potom jsem se vydal do Babylonu.

Maikey: "Kam si předtím zmizel?"

B: "Potřeboval jsem uvolnit napětí..."

Maikey: "To chápu,"...Položil mi ruku na rameno.

B: "V rozkroku."

Maikey pouze obrátil oči vzhůru nohama a pak se vydal za svým profesorem. Zatímco mně dělali společnosti ti dva budižkničemové.

Emmett: "Slyšel jsem, že je Justin nemocný. Kdyby měl zájem, rád mu dopřeju nějaké masáže, které mu zpříjemní život v posteli."

B: "Pokud chceš, abych ti pak zlomil ruce, tak klidně."

Emmett se rozesmál a pak odtancoval kroutit tím svým zadkem na parket, looser Theodhor ho hned následoval... najednou mě štvali fakt všichni!

Raději jsem si objednal skleničku Jima Beama a nechal jsem jí proudit mými žilami v naději, že se svět na chvíli zbarví do růžova.

"Můžu poprosit o tanec?" moje odpověď měla být jednoduchá a odpálkovat dotyčného, jenže když jsem vzápětí otočil hlavu a zjistil, že je to Justin svlečený do půl těla, ztuhl jsem.

B: "Popros někoho jinýho."

J: "No tak, Briane... omlouvám se za to, co jsem řekl."

B: "Nevím, o čem mluvíš."

J: "Choval jsem se jako idiot."

O tom jsem se s ním nehodlal dohadovat, protože pro jednou řekl něco smysluplného a pravdivého, to musí být pokrok ne-li zázrak!

J: "Podívej, jednoduše jsem měl blbé období a zatáhl tě do toho... neměl jsem lhát Debbie ani tobě... mrzí mě to."

B: "Asi každý má právo na to občas nemít dobrou náladu,"...Začal jsem polevovat.

J: "Takže si se mnou zatancuješ?"

Chtěl jsem ještě odporovat, ale nakonec jsem to nedokázal. Chytil jsem ho za ruku a vydal jsem se s ním na parket, chytil se mě kolem pasu a já jeho kolem ramen. Přitiskli jsme se k sobě, co nejblíž to šlo a stejně tak svá čela, dívali jsme se do očí a jen se oddávali rytmu hudby. Potom jsme se začali líbat, vášnivě a přitom něžně... bylo to směšně romantické, připomnělo mi to Justinův maturitní ples, bohužel i s těmi částmi, které bych chtěl navždy zapomenout.

Najednou se Justin zastavil a trochu se ode mě odtáhl.

B: "Je všechno v pohodě?"

J: "Jo jen..."

A pak jsem si toho všiml, jeho ruka se mu neskutečně třásla, naposled tomu tak bylo pár měsíců po tom, co se mu stalo, od té doby se jeho třes zlepšil až pomalu vymizel, ale tohle bylo...

B: "Kdy se to vrátilo?"

J: "Nevrátilo, je to jen chvilkový... dneska jsme ve škole dost malovali, ruka je jenom unavená, bude to dobrý."

B: "Jsi si jistý?"

J: "Jo neboj se. Jsem v pohodě."

Nevěděl jsem, zda mu věřit, ale říkal to tak přesvědčivě, že jsem věděl, že musím. Kdybych měl zpochybňovat všechno, co mi říká, tak bych se z toho nejspíš zbláznil.

B: "Chceš jít domů?"

J: "Ještě není ani půlnoc."

B: "Jo, ale..."

J: "Briane, jsem v pořádku, vážně."

Věděl jsem, že to se svými obavami začínám až moc přehánět, tohle se mi běžně nepodobá, proto jsem se rozhodl toho nechat a prostě Justinovi věřit, že je v pohodě.

J: "Pojď, objednáme si něco k pití."

Následoval jsem ho na bar a objednal nám, Justin svou skleničku vypil v podstatě na ex a hned objednal další... no hlavní je asi to, že nepije sám.

Emmett: "Teda ty si ale nemocnej!"

Ted: "Sotva se držíš na té barové židličce."

J: "Ehm?"

B: "Myslím, že pochopili, že svou nemoc pouze předstíráš."

J: "Ne, že to řeknete Debbie."

Emmett: "Máme pusu na zámek."

B: "Ted určitě, ale ty... nevydržíš noc, aniž bys někomu vykouřil."

Emmett: "Vážně vtipné, Briane... ale pravdivé,"...Zachechtal se tím svým hláskem.

Ještě jsme s Justinem udělali pár koleček na parketě a dopřáli obecenstvu trochu vášnivého líbání. I přes to, že jsem si řekl, že se o něj nebudu tolik strachovat, neustále jsem měl potřebu dívat se na jeho ruku, ale zdálo se, že je všechno v pohodě, byl jsem rád. Neumím si ani představit, co by to s ním udělalo.

J: "Půjdeme domů?"

B: "Myslel jsem, že tu chceš být."

Justin se usmál a olízl si rty, následně si stoupl na špičky a přiblížil se k mému uchu. "Chci tě... potřebuju tě," zašeptal.

B: "Myslím, že můžeme jít."

Na nic jsme nečekali a vydali se tam. Stejně jako on chtěl a potřeboval mě, jsem chtěl a potřeboval já jeho. To, co jsme následně zažili, se slovy nedá ani popsat!

What is wrong?(2)

Nový díl.

BRIAN

Po delší době jsem byl v práci zase užitečný, teda já jsem pořád, jen jsem měl pocit, že dnes do všeho dávám sto procent, poněvadž poslední dva týdny se každá má myšlenka stočila k Justinovi. Vlastně je tomu tak i teď, ale vzhledem k tomu, že za chvíli končím tak si to můžu dovolit. Mám na tváři takový typický přihlouplý úsměv člověka, který má pocit, že se věci zlepšují a ten pocit já mám, musí to tak být, to, co jsem dnes zažil s Justinem ve sprše, je toho důkazem, protože v posledních několika dnech jsem se k němu nemohl pomalu ani přiblížit, proto věřím, že jeho výbuch v Babylonu byla poslední kapka v jeho špatném období.

Ted: "Jdu do jídelny, půjdeš taky?"

Chtěl jsem odmítnout, ale vzápětí jsem si vzpomněl na to, že Justin dnes přijde dýl a jelikož nevím, jak moc dýl, nechci doma vysedávat a netrpělivě na něj čekat.

---

B: "Půjdu."

Ted: "Super, můžeš mě svézt."

B: "Sežeň si taxi... anebo udělej svým tukům službu a projdi se."

Ted: "Jsem vážně rád, že jsme takoví dobří přátelé."

Ted za sebou vzápětí zavřel dveře a já se musel zasmát, protože věřte nebo ne, přátelé jsme a on si stejně nadále nechává líbit moje zacházení, ale aspoň se tak v práci nenudím.

B: "Řekl jsem, že tě vozit nebudu,"...Našel jsem ho stojícího u mého auta.

Ted: "Briane!"

B: "Ty se fakt naotravuješ."

Ted: "Jsem tvůj nejlepší účetní, můžu si to dovolit."

B: "Jsi můj jediný účetní, proto jsem tě ještě nevyhodil."

Tedovi zamrzl úsměv a já se potají uchechtl, mám rád, když se mi podaří zavřít mu pusu, protože v poslední době s jeho nově nabytým sebevědomím začíná docela kousat.

Debbie: "Tak co to bude, pánové?"

Ted: "Já si dám..."

B: "Ted si dá to, co obvykle a já bych prosil kafe."

Debbie: "Hned to bude."

Ted: "Třeba jsem chtěl něco jiného."

B: "Vážně a co?"

Ted: "Hmmm... ehm..."...Převracel jídelní lístek ze strany na stranu.

B: "Je mi to jasný."

Ačkoliv jsem věděl, že tu Justin není, poněvadž si prý vzal pár dní volno, tak jsem měl i přes to nutkání se rozhlížet po jídelně a hledat tu jeho blonďatou hlavinku a zadek k nakousnutí.

Debbie: "Tady to máte."

Ted: "Díky, Debb."

B: "Díky."

Debbie: "Nemáte za co... Jo a mimochodem, vzkaž Justinovi, aby mi začal brát telefony."

B: "Asi nemá čas."

Debbie: "Už tři dny?"

B: "Co?"

Debbie: "Před pár dny mi volal, že je nemocný a že nemůže přijít a já se mu od té doby nemůžu dovolat... takže kdybys urychlil jeho léčbu a poslal mi ho sem, dřív než se tu udřu k smrti, bylo by to fajn."

Zíral jsem na Debbie jako by byla z jiné planety, nic o tom, že by byl Justin nemocný, opravdu nevím, ale podle všeho i to, co mi řekl on, že si vzal volno, byla lež... proč mám pocit, že se v posledních dvou týdnech v jeho životě stalo víc, než jen blbá nálada?

B: "Jasně, vyřídím."

Debbie: "Skvěle,"...Odešla.

Ted: "Tak Justin dostal rýmu? Včera vypadal v Babylonu celkem dost zdravě."

B: "Má špatné a dobré dny."

Ted: "A byl u doktora?"

B: "Co kdyby si mě přestal vyzvídat a zeptal se ho sám?"

Svého kafe jsem se ani nedotknul, hodil jsem bankovku na stůl a šel jsem pryč. Jakmile jsem sedl do auta, pokoušel jsem se Justinovi dovolat, ale měl hlasovku. Vůbec se mi nelíbilo vědomí toho, že lhal jak mně tak Debbie, protože v tom případě se toho děje mnohem víc, než jsem si myslel.

Jakmile jsem dorazil domů, bohužel jsem našel loft prázdný přesně, jak jsem předpokládal. Najednou mi v hlavě začal hlodat nápad kouknout se mu do věcí, ale zahnal jsem ho dřív, než jsem udělal takovou blbost jako slídění.

Šel jsem si dát sprchu a vzápětí jsem se posadil k televizi se skleničkou skotské a cigaretou, byl jsem najednou nervózní z představy, že na Justina půjdu s intervencí, když jsem člověk, který se o nic a nikoho nezajímá, i když pravda je taková, že zrovna o Justina se zajímám až moc.

Bylo už skoro sedm a po Justinovi stále nebylo ani památky, začínal jsem si dokonce představovat ty nejhorší možné scénáře jako, že se s někým zase stýká anebo, že se snad přidal do nějakého gangu... některé možnosti byly až k smíchu, ale asi jsem právě zjistil, jaké to je mít o někoho obavy.

Konečně! Otevřely se dveře a v nich stál on s až nějak moc velkým úsměvem. Buď to se opravdu začíná cítit líp a já ho svým vyzvídáním akorát pošlu zpátky do té jeho nálady anebo se jen snaží předstírat tu jeho zářivou náladu.

J: "Ahoj, ty si doma?"

B: "Je teprve půl 8."

J: "V tuhle dobu už si většinou pryč."

B: "Čekal jsem na tebe."

J: "To je od tebe tak romantické,"...Naklonil se, aby mě políbil.

B: "Jaký si měl den?"

J: "Dlouhý. A ty?"

B: "Byl celkem fajn, dokud jsem nepřišel do jídelny a nezjistil, že nechodíš do práce."

J: "Říkal jsem, že jsem si vzal volno."

B: "Jo, ale Debb si volal, že si nemocný."

J: "Bylo tak snazší získat volno."

B: "Od kdy jí lžeš?"

J: "Briane! Jen jsem byl prostě kreativní, lhaním bych to nenazýval."

B: "A proto jí nezvedáš telefon?"

J: "Kdybych potřeboval kázání, zajdu si za tátou. Jdu si dát sprchu."

Tak to šlo vážně dobře, rozhodně mám na intervence nadání! Nejhorší ale je to, že opravdu možná jen zbytečně přeháním a Justin si zkrátka chtěl vzít volno a vzhledem k tomu, že znám Debbie, získat ho od ní by asi nebylo tak jednoduché, pokud by nevyužil nějaké lsti.

J: "Pořád mě chceš vyslýchat nebo už se nemusím schovávat ve sprše?"

B: "Nechci."

J: "Skvělý."

B: "Jen bych ocenil, kdyby si nelhal mně."

J: "Jo, já bych taky ocenil plno věcí, které nechceš... promiň - nemůžeš dělat."

Tak takovou reakci jsem rozhodně nečekal, a i když mi to rozproudilo krev v žilách, neodvážil jsem se na to odpovídat, něco mi totiž říkalo, že on by si našel ještě něco, co by mi vyčetl. Ale to rozhodně neznamenalo, že se chci právě teď nacházet v jeho blízkosti, proto jsem se beze slova sebral a šel k Woody's.

What is wrong?(1)

Nová povídka. - 18+

BRIAN

Pozoroval jsem Justina z baru, jak tancuje s nějakým klukem a ač by mi to jindy připadalo sexy, tak dneska ne. Dneska jsem měl zvláštní hlodavý pocit okolo žaludku a ne snad proto, že bych žárlil, i když je pravda, že to, jak se k němu Justin měl, se mi nijak zvlášť nezamlouvalo, ale šlo spíš o to, že jsem měl pocit, že se s Justinem něco děje. Něco, co se mi nebude líbit, pokud na to přijdu. Vlastně ten pocit mám už nějakou chvíli. Jenže nemůžu za ním jen tak napochodovat a zeptat se ho, protože ať už jsem sebevíc hrdý na to, kam se díky mé společnosti a svojí snaze dostal, tak ode mě pochytil taky pár zlozvyků, mezi nimiž je také chorobná potřeba nedávat nikomu najevo, že mu něco je, zvlášť mně ne. Jenomže já ho znám a to až moc dobře, vždy poznám, že se mu něco děje, jen vím, že není na mně, abych ho přiměl k tomu se mnou mluvit.

Maikey: "Jste v pohodě?"

B: "Co?"

Maikey: "Jestli jste v pohodě?"

B: "Slyšel jsem tě i poprvé, jen nechápu, proč se na to ptáš."

Maikey: "Protože ty sedíš tady už se svojí třetí skleničkou a on támhle tancuje s panem sexy."

Ještě, že mám Maikeyho, který mi vždy tak krásně všechno zlehčuje, už ani nevím, jaký by můj život měl bez jeho poznámek smysl!

---

B: "Jsme na tom skvěle."

Odložil jsem svojí skleničku na bar a vydal jsem se rovnou za Justinem a ne snad proto, že bych si ho chtěl ukrást pro sebe, i když částečně asi ano, ale zkrátka bylo na čase jít domů.

B: "Jdeme,"...Chytil jsem ho za paži pevněji, než jsem chtěl.

J: "Au, to bolí, Briane!"

Trick: "Je všechno v pohodě?"

B: "Všechno je skvělý... A teď odprejskni."

Naštěstí to nebyl ten neodbytný typ, co si nedá říct a prakticky okamžitě se zdekoval. Za to Justin mě propichoval pohledem, který nebyl dvakrát příjemný.

B: "Zas tolik jsem ti tu ruku nezmáčkl."

J: "Proč si mi jí vůbec mačkal?"

B: "Protože je na čase jít domů."

J: "Jsou teprve dvě ráno... máme čas do tří."

B: "Jenže oba ráno vstáváme."

J: "Od kdy tě tohle zajímá?"

B: "Od té doby, co chci, aby si dostudoval."

J: "Tak co kdyby si dostudoval za mě, já mám lepší věci na práci,"...Otočil se rozhodnutý ode mě odejít.

B: "Jestli půjdeš pryč, tak já už tu nebudu, abych tě odvezl domů."

J: "Jsem si jistý, že tu odvoz najdu."

Už neřekl ani slovo a byl pryč. A já tam zůstal stát jako nějaký odkopnutý idiot. Nechápal jsem, co s ním je, ale rozhodně jsem se s ním nehodlal dohadovat a nutit ho jít domů, když nechtěl, proto jsem šel sám.

Jakmile jsem tam dorazil, tak i přes to, že bych neměl, cítil jsem se blbě. Věděl jsem, že jsem ho tam takhle neměl nechávat v takové náladě, ale on mě tak hrozně vytočil, že to nešlo udělat jinak, potřebuje dostat lekci, ze které se snad poučí.

Celou dobu, co stále nebyl doma, jsem netrpělivě čekal na to, až konečně dorazí, ale i přes to že už bylo chvíli po třetí, tak k tomu nedošlo. Až pár minut před čtvrtou se konečně otevřely dveře a já věděl, že je doma v bezpečí, ulevilo se mi.

Justin po pár minutách dorazil do ložnice a zastavil se u postele, odkud se na mě chvíli díval a vzápětí se začal svlékat, zatímco jsem ho pozoroval, až nakonec zůstal jen v trenkách a dál tam jen tak stál a koukal na mě. Část mě se na něj pořád zlobila a nejraději by ho poslala na pohovku, ale místo toho jsem nadzvedl deku tak, aby věděl, že může do postele, čehož ihned využil. Lehl si zády ke mně a já ho objal. "Promiň mi to," zašeptal a já ho na to políbil do vlasů. Potom jsme usnuli.

B: "Vstávej, ospalče."

J: "Hmmm, kolik je?"

B: "Už zvonil budík, je 7."

J: "Sakra."

B: "Neměl si ponocovat, tak šup."

Justin se neochotně vyhrabal z postele a ihned zamířil do koupelny. Sice jsem neměl zrovna času nazbyt, ale potřeboval jsem využít toho, že není v té svojí náladě, kdy mě k sobě nepustí. A tak jsem ho do sprchy následoval.

J: "Vylekal si mě."

B: "Klid,"...Začal jsem mu kroužit mýdlem po zádech.

On se vzápětí otočil čelem ke mně a začal mě líbat, byl to báječný pocit, měl jsem najednou dojem, že je zpátky z toho svého očividně dost špatného období.

B: "Otoč se."

Justin neváhal a udělal to, já ho začal líbat na záda a vzápětí jsem si vzal z poličky kondom, jehož obal jsem roztrhl pomocí zubů. Potom jsem si ho navlékl a chytil Justina v bocích, na což jsem do něho pronikl. Slastně vydechl a předklonil se. Byl to úžasný pocit být uvnitř jeho těla a i přes to, že ten pocit moc dobře znám, užíval jsem si to snad ještě víc! Oba jsme slastí sténali a vzdychali, Justinovi by se pravděpodobně i podlomila kolena, kdybych ho nedržel. A po chvíli jsme oba dosáhli bouřlivého vyvrcholení.

J: "V kolik dneska přijdeš?"

B: "Dneska mám krátce, takže asi ve čtyři. Proč, chceš mi snad připravit nějaké překvapení?"...Zkousl jsem si ret.

J: "Hmmm, to by se ti líbilo. Ale bohužel se ptám jen proto, že já dneska přijdu dýl."

B: "Máte snad ve škole nějakou práci na víc?"

J: "Něco takovýho."

B: "Tak dobře, kdybych nebyl doma..."

J: "Vím přesně, kde tě hledat."

Justin se se mnou následně rozloučil polibkem a vyrazil studovat. Já jsem chvíli na to vyrazil do práce a po nějakých dvou týdnech jsem měl zase pocit, že se to s Justinem vrací do normálu, je až zvláštní, jak moc mi chybí to, čím mě od začátku tak moc vytáčel - jeho všudypřítomnost.