Nový díl.
JUSTIN
Všechno se to komplikuje, naprosto všechno. Nechápu, jak jsem to mohl nechat zajít takhle daleko. Já jen... zkrátka ta podělaná ruka. Od toho incidentu jsem měl pocit, že mám ten třes pod kontrolou, jako by snad moje mysl nad ním měla nějakou moc a bránila mu v tom ničit mi život. Ale to se změnilo zhruba před měsícem, kdy se moje cesta opět protnula s mým tyranem ze střední - Chrisem Hobbsem. Stačilo, aby promluvil, a už jsem měl husinu po celém těle, najednou jsem měl pocit, že nemůžu dýchat, jen jsem tam tak stál a nechal ho mě urážet, přát mi smrt. Dokonce i několik minut po tom, co už byl pryč, jsem nehybně stál a třásl se. Když jsem se nakonec dokázal oklepat a dojít domů, nebyl jsem schopný Brianovi nic říct, nejen proto, že vím, jak těžké to bylo pro něho, ale taky proto, že jsem měl pocit, že bych se s tím měl vypořádat sám. Jenže v noci se dostavily i noční můry a pak to šlo ruku v ruce všechno. Další den jsem se v podstatě probudil s rukou, která vypadala jako by do ní někdo pouštěl elektrický proud. A postupně se to začalo zhoršovat, proto jsem skončil se školou, nemělo to smysl. A vlastně ani nedokážu pochopit, že jsem to dokázal před Brianem tak dlouho skrývat. Jenže včera si toho konečně všiml, a i když se zdálo, že mi uvěřil mou historku o přetažení ze školy, viděl jsem, jak mi sleduje ruku, měl obavy, ale radši nic neřekl. No a ráno jsem se opět zachoval jako vůl, všechno bylo v pohodě a pak zčistajasna ten třes zase začal a já Briana musel odehnat, jakýmikoliv způsobem to šlo.
Maikey: "Justine, kroť se trochu."
J: "Nepleť se do toho, Maikey."
Emmett: "Zlato, on má pravdu... vypadáš příšerně."
J: "Tak se na mě nekoukej!"
Maikey: "Vezmeme tě domů."
J: "Abych co? Ničil Brianovi život? To je dobrý, to zvládnu i odtud."
Maikey: "O čem to mluvíš? Nikomu život neničíš... leda tak sobě."
J: "Tak proč se staráte?"
Emmett: "Protože jsme tví přátelé... a nechceme ti jít na pohřeb."
J: "Jo, ten už jsme mohli mít z krku dávno."
Tohle byla poznámka, kterou jsem nejspíš neměl vyslovit nahlas, ale moje pusa najednou byla rychlejší, než můj opilý mozek, který nezvládal racionálně uvažovat.
Maikey: "Briane?"
Skvělý, toho jsem tu vážně potřeboval! A soudě podle jeho výrazu jsem pochopil, že moje prohlášení slyšel a rozhodně se mu to nelíbilo. Myslím, že by byl rád, kdybych mu prostě zmizel ze života a přestal mu ho tak komplikovat.
J: "Tys mu zavolal?"
Maikey: "Nediv se."
B: "Jdeme,"...Chytil mě kolem pasu a snažil se mě zvednout.
J: "Nech mě tady, Briane."
B: "Leda ve snu."
J: "Běž si radši najít někoho, kdo ti nebude otravovat život... někoho, kdo ráno odejde ze dveří... ne jako já, když jsem se na tebe nalepil a už neodešel."
B: "Sakra, Justine, jestli toho nenecháš, tak tě odvezu do nemocnice, kde je nechám, ať ti vypumpují žaludek a píchnou kapačku... meleš kraviny."
J: "Ne, říkám jen to, co si od začátku myslíš. Nech mě tady!"
B: "Víš ty co? Tak si tu klidně zůstaň,"...Pustil mě a vydal se k odchodu.
Maikey: "Briane!"...A ten za ním hned běžel jako věrný labrador.
Popravdě, i přes to, co jsem říkal, jsem tak nějak doufal, že ode mě neodejde. Jako by si moje podvědomí testovalo, zda mu na mně záleží dost na to, aby poslouchal moje blbý kecy, jen aby mi pomohl anebo zda odejde při první možné příležitosti, kdy mu řeknu, ať to udělá... No rozhodně mám, co jsem chtěl.
Emmett: "Doufám, že víš, že si pitomec."
J: "A to jako proč?"
Emmett: "Protože Brian, kterého jsem znal před tebou, by se ani neobtěžoval sem dojít a přemlouvat tě k tomu, abys šel domů - s ním."
J: "Jo, ale stejně nakonec odešel."
Emmett: "Protože si mu to řekl... on v podstatě dělá všechno, co mu řekneš, pokud sis nevšiml."
Předstíral jsem, že mě to nezajímá tak, že jsem se opět napil svojí skotské, ale ve skutečnosti jsem věděl, že Emmett má pravdu... Brian dělá, co může, aby mě udělal šťastným, i kdyby to mělo znamenat, že sám bude trpět, jen já dělám, že to nevidím.
BRIAN
Neměl jsem ani tak vztek jako strach z toho, co by mohlo následovat. Viděl jsem, že je na tom zle a že mě u sebe momentálně nechce, bylo těžký odejít, ale věděl jsem, že on to potřebuje. Co jsem ale nevěděl bylo, proč je na tom takhle... pokud jsem si dal dvě a dvě dohromady správně, může za to ta jeho ruka, ale on ví, že s tím za mnou může přijít, tak proč se, sakra, takhle mučí, místo, aby něco řekl?! Proč mě odhání, když ví, že mu chci být nablízku a pomoct mu?
Maikey: "Briane!"
B: "Co?!"
Maikey: "Přeci ho tu jen tak nenecháš?"
B: "On to chce, takže asi jo."
Maikey: "Prosím tě, ten momentálně nerozezná levou od pravý, natož, aby věděl, co chce."
B: "Maikey, prostě se o něj postarej,"...Nastoupil jsem do auta.
Maikey: "Co, co, co? Jak já?"
B: "Ty, protože věřím, že ho nenecháš, aby se upil k smrti a vezmeš ho k sobě domů, kde se z toho vyspí a pak mi ho přivezeš domů."
Maikey: "Ale..."
B: "Prostě to udělej, Maikey. Prosím?"
Maikey: "Aaaa... Fajn, udělám to."
B: "Díky."
Maikey: "A co mu vůbec je? Proč říkal všechny ty věci?"
B: "O tom teď nemůžu mluvit."
Zdálo se, že Maikey chce ještě vyzvídat, ale já prostě jen šlápl na plyn a jel jsem pryč dřív, než jsem si to rozmyslel a došel si pro Justina. Bylo mi jasný, že dnešní noc strávím beze spánku, ale věděl jsem, že Justin potřebuje nějakou chvíli beze mě, kdyby si alespoň malá část jeho nemyslela to, co mi tam řekl, tak by to neříkal... To, že má pocit, že mi ničí život, je dost možná začátkem toho, že ode mě bude chtít odejít a pokud je tu šance na to, že tomu dokážu zabránit, tak to udělám.
No comments:
Post a Comment