Nový díl.
BRIAN
A tou překážkou byla Jennifer. "Mohu s tebou mluvit?" zněla její první otázka. Jen jsem jí vykuleně přikývnul a vydal jsem se s ní zpátky do mé kanceláře, kde jsem jí pobídl, aby se posadila. Podle jejího výrazu jsem poznal, že se mnou nechce mluvit o ničem pěkném a vzhledem k tomu, že její syn je mým... spolubydlícím, je jisté, že se ta konverzace bude týkat právě jeho. Jen už si nejsem tolik jistý, že to vlastně chci slyšet.
Jennifer: "Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale u vás doma nikdo nebyl a Justin mi nezvedá telefon..."
B: "A děje se něco?"
Jennifer: "Víš něco o tom, že Justin nechodí do školy?"
Vzhledem k tomu, jak tu otázku položila, nebude se jednat pouze o denní absenci, o které mluvila Lindsay a něco mi říká, že ani pár denní, tohle bude horší.
B: "Jo... on je nemocnej... chřipka nebo tak něco."
Já vlastně ani nevím, proč jsem to řekl - možná jsem ho chtěl instinktivně chránit před hněvem jeho matky, ale něco mi říkalo, že jsem svým vlastním lžím chtěl zkrátka věřit.
Jennifer: "Nebyl ve škole už přes dva týdny a ani se neomluvil, dnes mi volali."
Dobře, tohle nejen, že komplikuje situaci, ale dokonce mi to bere dech... Jak, sakra, Justin dokázal 14 dní předstírat, že do školy chodí, aniž by tam opravdu chodil a já si ničeho nevšiml?!
B: "Ehm... On..."
Jennifer: "Briane, prosím, řekni mi, co se děje s mým synem?"
B: "Kéž bych to věděl,"...Povzdychl jsem si.
Jennifer: "On není nemocný, že ne?"
B: "Ne... ale nevěděl jsem, že chodí za školu, ráno vždycky odešel, nepředpokládal jsem, že by... Nemůžu ho pořád hlídat."
Nechtěně jsem na ní zvýšil hlas, nelíbilo se mi, že mě v podstatě obviňuje z toho, že jsem za něj zodpovědný a měl bych ho hlídat pomalu i na záchodě, pokud vím, tak jsem zodpovědný jenom sám za sebe... ale uznávám, že jsem jí dal slovo, že se o něj postarám, když mě prosila, abych si ho vzal k sobě, sice se od tý doby hodně věcí událo, ale to na tom asi nic nemění.
Jennifer: "Myslím, že bych si měla jít promluvit s jeho otcem..."
B: "Kriste, jen to ne... Justin pořád nadskakuje, kdykoliv o něm slyší."
Jennifer: "Nemám zrovna na vybranou, mě poslouchat nebude a ty... máš pravdu, není tvým úkolem ho hlídat."
Tohle už nebyla Jennifer podporující náš vztah, tohle byla Jennifer říkající 'Justin není tvá starost' a ač bych to před pár lety, kdy se mi objevila v mé kanceláři poprvé s taškou plnou Justinových spodek, uvítal, tak najednou jsem z toho měl divný pocit okolo žaludku.
B: "Dej mi šanci to nějak vyřešit."
Jennifer: "To po tobě nemůžu chtít, je to můj syn."
B: "A můj... záleží mi na něm."
Jennifer se pousmála, pro ní to byl projev lásky, pro mě muka... to, že něco cítím, ještě neznamená, že bych to měly vyprávět na potkání jako pohádku!
Jennifer: "Já vím, že ano... víc, než záleží."
Zakroutil jsem otráveně očima, tohle zrovna není ten typ tématu, co bych s ní chtěl rozebírat, žádat jí o jeho ruku stejně nikdy nebudu, takže můžeme přeskočit i tyhle části.
Jennifer: "Ale stejně bych si s ním měla promluvit aspoň já."
B: "Je to dospělej kluk, myslím, že na kárání od mámy je už velkej."
Jennifer: "Jo a i tak zatahuje školu... a ani nechápu, proč by to dělal... miluje to."
Až teď jsem si začal dávat kousky skládačky dohromady - ten třes ruky včera v Babylonu. Říkal mi, že to má od malování ve škole, ale do té podle všeho nechodí, takže je to jasný - vrátilo se mi to a on má opět pocit, že pro něj skončil celý svět a vlak přes to nejede.
B: "Až to zjistím, tak dám vědět."
Díky bohu odešla dřív, než jí napadlo, kdo ví co a já se tak mohl vrhnout do hromady papírů s hlavou plnou Justina a pro jednou se to netýkalo našeho sexuálního života.
Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že už je celkem pozdě, něco málo před sedmou a Kinnetic už byl téměř vyklizený, takhle pozdě tu bývám většinou, jen když mám hodně práce, ale dnes mě tu drželo to, že jsem nebyl připravený hrát si na rodiče.
Ted: "Ty si ještě tady?"
B: "Ty taky."
Ted: "Já jsem účetní, na konci dne všechno musím spočítat, takže tak nějak..."
B: "Chápu."
Ted: "Co tu chtěla Justinova máma?"
B: "Říct mi ahoj."
Ted: "To znamená, že mi do toho nic není?"
B: "Už jsem někdy říkal, že ti to pálí?"
Ted: "Jo, ale rozhodně to neznělo tak mile, jako teď."
Za dalších dvacet minut jsem dodělal pár zbylých nutností a pak jsem došel k závěru, že se mu nemůžu vyhýbat věčně, přeci jen jsem dal Jennifer slib a navíc vím, že kdyby do toho byla nucena zatáhnout jeho otce, Justin by mě rozčtvrtil.
Když jsem však otevřel dveře loftu, zjistil jsem, že to nebude tak jednoduché, jak jsem doufal, všude bylo totiž zhasnuto a po Justinovi nebylo ani památky. Zkusil jsem mu zavolat, ale šance na to, že mi to zvedne, byla oprávněně menší, než nulová. Za to Maikey se mi snažil urputně dovolat, chuť to zvednout jsem však neměl.
B: "Co?!"...Štěkl jsem do telefonu.
Maikey: "Nevolal bych, kdyby to nebylo důležitý... měl bys přijít k Woody's."
B: "Proč?"
Maikey: "Justin tu je a... no nevypadá dobře."
B: "Shit."
Na nic jsem nečekal a vydal jsem se rovnou do svého auta, bylo mi jedno, že mám na sobě svůj pracovní oblek, ve kterém na Liberty Avenue zrovna dvakrát nezapadnu, věděl jsem totiž, že když Maikey říká, že na tom Justin není dobře, tak to tak taky myslí.
No comments:
Post a Comment