Nový díl. - 12+
BRIAN
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že je pár minut před budíkem, proto jsem se rozhodl ten čas využít k tomu, abych mohl pozorovat Justinovu klidnou, spící tvář s narůžovělými tvářemi. Při vzpomínce na dnešní noc se mi rozproudila krev a to hlavně v oblasti rozkroku. Začal jsem mu prstem brouzdat po jeho studených zádech a následně jsem přidal i rty, postupně jsem se sunul níž a níž.
J: "Hmmmm."
B: "Dobré ráno,"...Pousmál jsem se nad Justinovým pozadím.
J: "Dobré... Tohle je mnohem lepší, než budík."
B: "Ještě, aby ne... to by mě urazilo."
Justin se otočil na záda a s úsměvem na rtech si mě k sobě přitáhl, aby mě mohl políbit. Byla v tom neskutečná vášeň, jeho hravé prsty mě tahaly za vlasy a druhou rukou mě objímal tak, že mě k sobě tiskl ještě pevněji, nebránil jsem se!
B: "Sklapni,"...Zaklapl jsem otravně zvonící budík a vrátil jsem se zpátky k Justinovi.
J: "Měl bych si jít dát sprchu."
B: "Co? Teď?"
J: "Ano, teď - je ráno."
B: "Jo a ráno mají přednost mnohem důležitější věci."
J: "Jako třeba?"
B: "Moje erekce. A přiznejme si, i ta tvoje by jistou péči ocenila."
J: "Jindy,"...Odstrčil mě od sebe a vydal se do koupelny.
Sice mě Justin zaskočil, ale nechtěl jsem se nad tím nijak moc pozastavovat, kdybych se to totiž pokusil nějak rozebírat, ničemu bych nejspíš nepomohl. Prostě budu muset věřit tomu, když Justin říká, že je v pohodě.
Ale i tak jsem neodolal a vydal jsem se za Justinem do sprchy, chci, aby věděl, že se přede mnou nemusí schovávat a vyhýbat se mi.
J: "Briane, říkal jsem, že..."
B: "Klid. Taky potřebuju sprchu."
J: "Tak se otoč."
Musel jsem se zasmát, je zvláštní tohle od něj slyšet, vzhledem k tomu, že jsem to vždycky já, kdo to říká jemu. Ale nebudu tvrdit, že to zní špatně, to naopak.
J: "Co je tu tak k smíchu? Chceš, abych tě ošukal?"
B: "Klid, Romeo. Výpary z horké vody se ti dostávají do mozku."
J: "Ne jednou se ti to líbilo."
Při té vzpomínce jsem si zkousl ret, ale Justina jsem raději umlčel polibkem. To, že se mi to líbilo, ještě neznamená, že mám rád, když má nade mnou Justin až takovou moc.
B: "Pokud vím, sám si říkal až jindy."
Justin se jen pousmál a následně vylezl ze sprchy. Nevím, co je horší, když Justin mluví, až mě z něho bolí hlava anebo, když nemluví, ale jeho výrazy říkají vše.
B: "Co je?"...Vydal jsem se za ním.
J: "Nic... jen, že... vždycky si najdeš způsob, jak mě k sobě nepustit."
B: "To je dobrý, když to říkáš zrovna ty. Poslední dva týdny jsem potřeboval páčidlo na to, abych k tobě mohl dostat bez toho, abys plival oheň."
Nic mi na to neřekl a opustil koupelnu, kterou za sebou zavřel. Bylo mi jasné, že to znamená, abych za ním nechodil. Vím, že tohle už jsem říkal a ne jednou, ale fakt mi z něho hrabe!
Po pár minutách jsem se však nehodlal dál věznit ve vlastní koupelně, jenže když jsem následně vylezl, zjistil jsem, že je Justin pryč. Buď to mi neřekl o své tajné identitě supermana anebo se mě chtěl fakt hodně rychle zbavit. Asi jsem si za to ale mohl sám, holt jsem do něj kopal, ačkoliv už byl dávno na zemi. A s tou myšlenkou jsem se následně vydal do Kinneticu.
Ted: "Briane..."
B: "Co jsem ti říkal o tom klepání?"
Ted: "Že se ho mám naučit používat?"
B: "Je až neuvěřitelný, že si tak chytrej, když si tak blbej."
Ted: "Ehm?"
B: "Co si chtěl?"...Obrátil jsem oči v sloup.
Ted: "Máš návštěvu."
B: "A má aspoň třicet centimetrů?"
Ted: "To nevím, ale můžeš se Lindsay zeptat sám."
B: "Linds?"
Ted: "Jak dlouho si s ní nemluvil? Vypadá, že s tebou chce fakt mluvit. A má s sebou Guse."
B: "Tak jí sem pošli."
Je pravda, že jsem s Lindsay nějakou chvíli nemluvil a tím pádem jsem ani neviděl Guse, měl jsem toho prostě v poslední době hodně - viz. Justin.
Gus: "Táta!"...Vtrhl mi do kanceláře jako velká voda.
B: "Sonny boy,"...Popadl jsem ho do náruče.
Lindsay: "Začínala jsem si myslet, že tě Gus uvidí až na svoje 18náctini."
B: "Měl jsem toho hodně."
Lindsay: "Tolik, že si zapomněl i na vlastního syna?"
B: "Tak to není, to víš moc dobře."
Lindsay: "Kdy konečně dospěješ, Briane?"
B: "Jak s ní vydržíš?"...Obrátil jsem se na Guse a ten se zachechtal.
Lindsay po mně hodila pohled jasně říkající, že jsem idiot, s čímž v poslední době musím bohužel souhlasit. Ale nakonec se zdálo, že mě nehodlá trestat navždy.
Lindsay: "Jak je Justinovi?"
B: "Proč se ptáš, jako by si věděla, že mu něco je?"
Lindsay: "Před pár dny u nás byl... nesvěřil se?"
B: "Asi zapomněl."
Lindsay: "Nevypadal moc dobře, jako by snad pár dní nespal a choval se zvláštně..."
B: "Už je v pohodě."
Lindsay: "Jsi si jistý? Jsem si totiž docela jistá, že dneska není ve škole."
B: "Co?"
Lindsay: "Viděla jsem ho venku asi před hodinou."
Jeho výbuchy vzteku a lhaní jsou jedna věc, ale pokud dokonce chodí za školu a přede mnou předstírá, jak je vzorný student... to není ani trochu dobrý.
B: "Asi měli ve škole pauzu."
Lindsay: "Miluješ ho a tak je jasný, že ho budeš obhajovat... ale myslím, že potřebuje pomoc - tvojí pomoc."
Moc dobře jsem si to uvědomoval a to i bez ní, jenomže to není tak jednoduché, já Justinovi rozumím, sám si o pomoc neříkám a většinou mi jí lidi musí doslova vnutit, to ale nemění nic na tom, že si připadám bezradně.
Rozhodně jsem o tom ale nehodlal konverzovat s Lindsay, která se naštěstí po chvíli sebrala k odchodu. Po pár minutách jsem si ale všiml, že si Gus u mě nechal svého oblíbeného plyšáka, chtěl jsem je ještě dostihnout, ale narazil jsem na překážku...
No comments:
Post a Comment