Poslední díl.
BRIAN
Debbie se opět podařilo něco úžasného - vyklovat mi díru do hlavy. Tentokrát mi to ale aspoň k něčemu bylo, pochopil jsem totiž, že budu muset počkat na to, až Justin přijde za mnou a bude si chtít nechat pomoct. Pokud mu jí budu nutit, bude si stát tvrdě za svým a udělá vše, co bude v jeho silách, aby si to vyřešil po svém a to si přiznejme, že moc nezvládá. To ale nemění nic na tom, že část mě se na něj zlobí za to všechno, co mi řekl, sice chápu, že neví, jak to tenkrát bylo doopravdy a ani nechci, aby se někdy dozvěděl, že jsem každou noc proseděl u jeho pokoje, ale i tak... musel vědět, co mi to udělá a i tak to řekl a nejen to. Jiná část mě se mu ale zároveň nediví, s jeho rodiči to byla jednoduše podpásovka a sám nechápu, jak jsem k tomu, sakra, došel, vlastně já zavolal jenom Jennifer, to ona přitáhla toho budižkničemu, který si Justina jako svého syna nezaslouží, já ovšem neudělal nic proto, abych se ho zbavil, jen jsem tam tak stál jako nějaký zbabělec a Justina v tom nechal... jestli ho ještě někdy uvidím, tak to bude zázrak.
Maikey: "Briane?!"
Skvělý! To mi připomíná, že bych se měl naučit zamykat dveře, protože přesně takhle to dopadá, kdykoliv to neudělám. Fakt tohle právě teď nepotřebuju, někoho dalšího, kdo mi připomene, co všechno se teď sere!
Maikey: "Tady jsi,"...Objevil mě v ložnici.
B: "Když budu dělat, že nejsem, odejdeš?"
Maikey: "Hmmm... Ne."
B: "Skvělý."
Maikey: "Co piješ?"
B: "Skotskou."
Maikey: "Dám si taky, díky,"...Rozvalil se vedle mě v posteli.
B: "Já tě nezval!"
Maikey: "Mluvil jsem s mámou."
B: "Já jí fakt nesnáším. Ona vždycky všechno vyslepičí."
Maikey: "Ber to z tý lepší stránky, aspoň se vyhneš tomu, abych to z tebe tahal já... a máš jí rád tak nekecej."
Jo rád jí mám o tom žádná, ale to neznamená, že jí nemůžu čas od času nesnášet, i když vlastně... mám důvod? Asi ani ne, je fakt, že jsem se vyhnul tomu, abych to Maikeymu vykládal já.
Maikey: "Měl si mi to říct."
B: "Že se Justin zbláznil? Myslel jsem, že sis všiml sám."
Maikey: "On se zbláznil, už když se dal dohromady s tebou, takže těžko říct,"...Začal se smát a já z nějakého důvodu taky.
B: "V tom máš asi pravdu."
Jenže čím víc jsem se smál, tím víc jsem věděl, že mi vlastně do smíchu ani není, jen jsem se snažil najít jiný pocit, než ten, co právě teď cítím.
Maikey: "Kde je teď?"
B: "Netuším. Sebral se a odešel... vlastně se mu ani nedivím."
Maikey: "Je to blbec, chtěl si mu pomoct a on ti to dal sežrat pěkně hnusným způsobem."
B: "Zavolal jsem jeho rodiče, myslím, že idiot jsem já."
Maikey: "Uznávám se, že tohle nebyl nejchytřejší tah, ale záleží ti na něm, něco si udělat musel."
To musel, jenže to byla blbost, který budu nejspíš litovat hodně dlouho ne-li do konce života, pokud se tu Justin už nikdy neukáže, něco mi totiž říká, že momentálně oželí i věci, co tu má.
Nevím, jak se to stalo, ale o pár chvil později jsem už nevěděl o světě a oddával se spánku, který jsem urgentně potřeboval. Probudil jsem se až ráno se zjištěním, že Maikey spí hned vedle mě.
B: "Vstávej!"
Maikey: "Co? Co?"...Začal se rozespale rozhlížet kolem sebe.
B: "Proč si tu zůstal?"
Maikey: "Musel jsem usnout. Bože, Ben mě zabije. A krámek..."
B: "Je sobota."
Maikey: "Ou... Aha. Ale Ben mě stejně zabije."
B: "Tak běž domů."
Maikey: "Však už se hrabu."
Maikey se z postele opravdu doslova vyhrabal a následně opustil moje království. Bylo to zvláštní, ale to ticho, které jsem dřív miloval, mi najednou drásalo nervy a tak jsem si raději pustil hlasitě hudbu. Sousedi to rozhodně ocení a budou mě milovat. Potom jsem si šel dát sprchu. Tu jsem však přerušil v momentě, co hudba přestala zničehonic hrát. Omotal jsem si ručník kolem pasu a vydal jsem se zjistit, co se děje... A dělo se tohle - JUSTIN.
J: "Ahoj."
B: "Přišel sis pro věci?"
Vážně, ty idiote? Na nic lepšího ses ho zeptat nemohl? To mu rovnou pomoz ty kufry zabalit! Fakt bych se měl naučit používat mozek dřív, než promluvím!
J: "Ne."
B: "Tak co?"
J: "Jsem tu, abych ti řekl, cokoliv budeš chtít slyšet. Je na čase si promluvit."
Zaskočil mě, vážně jsem nečekal, že se vrátí tak brzo, natož že si bude chtít promluvit a všechno mi vysvětlit, ale to neměnilo nic na tom, že se mi ulevilo, protože jsem měl najednou pocit, že jsme na dobré cestě to všechno vyřešit... rozhodně to ale nechci zakřiknout!
B: "Dobře."
J: "Můžeme si sednout? Znervózňuje mě, když stojíš."
B: "Můžeme na pohovku,"...Pronesl jsem s úsměvem nad tím, že výběr slov má jistý sexuální podtext a Justinovi se očividně ulevilo, protože mi taky věnoval jeden sunshine úsměv.
J: "Tak co chceš vědět?"
B: "Kdy to začalo?"
J: "Zhruba před měsícem a něco málo."
B: "Zničehonic nebo...?"
J: "Potkal jsem Hobbse... a on mi připomněl, jaké je moje místo na týhle zemi."
Sotva to Justin dořekl a už jsem instinktivně zatínal pěsti a cukal lícními kostmi... Jenom slyšet jméno toho homofobního hada způsobuje, že vím, že bych byl schopný vraždy.
B: "Proč si mi to neřekl?"
J: "Protože vím, že to pro tebe tenkrát nebylo snadný."
Nechtěl jsem to uznávat, ale ani vyvracet, proto jsem mlčel a jen se modlil, že Justinovi, kromě urážek svým jedovatým jazykem, nic neudělal.
B: "Udělal něco?"
J: "Klasika - nadával mi a přál mi smrt."
B: "Já bych ho..."
J: "To jsme dva,"...Chytil mě za ruku a já mu ji stiskl.
B: "A tím to teda začalo?"
J: "Jo... nejdřív přišly noční můry a hned na to ten třes, který se zhoršoval."
B: "A tak si skončil se školou?"
J: "Jo, neviděl jsem v tom zkrátka smysl, učitelé to na mé práci viděli a já nesnesl ty jejich pohledy, prostě jsem skončil..."
B: "Vždycky si ráno odešel, jak si...?"
J: "Čekal jsem za rohem, až odjedeš a pak jsem se vrátil domů."
Možná bych mu dal i body za kreativitu, protože mě by tohle asi nenapadlo, ale na druhou stranu jsem se cítil hrozně, protože jsem se nechal takhle přelstít.
B: "A pak si skončil i v jídelně."
J: "Debb by si akorát všimla, že je něco špatně, až by se jí začaly hromadit střepy z rozbitého nádobí a to jsem nemohl riskovat."
B: "Nechápu, jak jsem mohl být tak slepej."
J: "Nebyla to tvoje vina - nebyla."
Tohle byla slova, která mi řekl, když jsem se s ním poprvé viděl po jeho návratu z nemocnice u mě doma a já měl menší zhroucení, když jsem mu vyprávěl, jak to všechno na tom plese bylo, a v hloubi duše jsem věděl a pořád cítím, že to moje chyba byla. Nemohl jsem si ale dovolit mu to ukázat.
J: "Omlouvám se ti, Briane. Fakt moc se omlouvám. Byl jsem pitomec, vlastně idiot, myslel jsem, že to zvládnu sám... i když jsem si vlastně chtěl jenom dokázat, že tě nepotřebuju. Ale potřebuju, hrozně moc tě potřebuju a je mi líto všeho, co jsem ti řekl, přehnal jsem to... a doufám, že mi to odpustíš."
Dá se říct, že jsem mu odpustil už v momentě, co jsem ho tu našel, protože jsem věděl, že nechci, aby znova zmizel, aniž bych věděl, kde je a co s ním je. Já ho taky potřebuju ve svém životě a tečka.
A tak moje odpověď nemohla být jiná, než taková, jaká byla - chytil jsem ho rukou za bradu a přitáhl si ho k polibku, který byl tak něžný, jak jen to šlo.
B: "Taky se omlouvám za to, že jsem zavolal tvoje rodiče..."
J: "To byla podpásovka... ale chápu, proč si to udělal. Asi bych jednal stejně, kdyby ti něco bylo."
B: "Bože to ne, moje matka by si ještě sehnala popcorn a na smrtelný posteli by mi opakovala 'Já ti to říkala' a toho mě, prosím, ušetři."
Justin se zasmál a já si ten zvuk užíval, už to je nějaká chvíle, co jsem od něj naposledy slyšel tak upřímný smích, který nutí druhé k úsměvu.
B: "Takže už mě necháš ti pomoct?"
J: "Znamená to, že si se mnou zase budeš házet míčkem?"
B: "Pokud chceš. Ale rozhodně znám efektivnější způsoby, jak svojí ruku můžeš procvičovat."
J: "Neříkej."
B: "Hmmmm."
Chtěl jsem ho, o tom žádná, ale důležitější právě teď bylo vyřešit spoustu jiných věci, jako škola, jeho rodiče a v neposlední řadě jeho třes a noční můry. A já byl ochotný a připravený udělat všechno, co jen bude třeba, abych mu se všemi body pomohl, jak nejlíp dokážu.
No comments:
Post a Comment