Nový díl.
JUSTIN
Jako vždy jsem se drze rozvalil v posteli Daph a sklíčeně jsem zíral do stropu jako bych tam snad měl vyčíst nějaké odpovědi nebo snad plán, kterým bych dal všechno dohromady. Jediné pozitivum bylo to, že horší už tohle být vážně nemohlo. Sice se mi podařilo omluvit se důležitým lidem v mém životě, ale právě teď stojím proti rodičům, kteří jsou rozhodnutí mi najít psychiatra a Brianovi, který by ho sám potřeboval po tom, jak jsem se k němu zachoval hnusně. Ale i tak na něj mám pořád vztek za to, že mým rodičům zavolal, on, který se těm svým vždy vyhýbal jako čert kříži!
Daphne: "Tak co se stalo, Justine?"
J: "Všechno jsem to zvoral, Daph. Naprosto všechno. I kdybych se u Briana ukázal až za milion let, bude to pro něj moc brzo."
Daphne: "Co si mu udělal?"
J: "Ani nevím, kde bych vlastně začal, protože jsem nejspíš vyplýtval svojí kapacitu průserů na život."
Daphne: "Ty a průser? Jsi rovnej jak pravítko."
J: "Lhal jsem všem, na kterých mi záleží, málem jsem se upil k smrti, Briana jsem poslal do hajzlu a právě jsem utekl před rodiči... mám pokračovat?"
Daphne: "Tak jo, tohle mi budeš muset vysvětlit."
Nebyl sice připravený na to říct celý příběh, ale věděl jsem, že aspoň někomu musím a tak jsem začal. Daphnin obličej mluvil za vše a nezměnil se ani potom, co už jsem dávno domluvil.
Daphne: "Do háje."
J: "Já vím."
Daphne: "Sice tak nějak chápu, proč si o tom třesu nikomu neřekl a vím, že si pitomec, který když něco chce, tak si za tím jde... ale být Brian tak s tebou už nikdy nepromluvím."
J: "Díky, Daph, to pomohlo. Ale on se taky nezachoval zrovna správně, neměl právo mým rodičům volat..."
Daphne: "Je ti jasný, že kdyby si myslel, že má jinou možnost, tak by to neudělal? On jim zavolal, protože tě miluje a chtěl ti pomoct... a nejspíš taky proto, že tě chce zpátky."
J: "Vždyť jsem pořád jeho."
Daphne: "A proto tě nařknul z toho, že si ho nepustíš k tělu?"
J: "Jen jsem nechtěl, aby za mě zase všechno vyřešil."
Daphne: "Je to tvůj přítel, Justine - tvůj partner. Být to naopak, udělal bys pro něj to samé."
Ať jsem to uznával sebevíc nerad, tak v tomhle měla Daphne pravdu. Být to Brian, komu by něco bylo a radši by mě od sebe odháněl, než aby mi to řekl, tak bych udělal vše pro to, abych mu pomohl, i kdyby to mělo znamenat, že ho v něčem zradím a on mě za to bude nenávidět. A on to udělal, protože mě miluje a já se zmohl pouze na to, abych ranil jeho city a vyčetl mu něco, na co jsem neměl právo.
BRIAN
Po tom, co mi Justin řekl, jsem měl najednou pocit, že jsem ho měl nechat být a neplést se mu do toho, když nechtěl. Cítil jsem se totiž hrozně a část mě litovala toho, že jsem se mu snažil pomoct, protože teď jsem měl pocit totálně na hovno. Tohle byl důvod, proč jsem se nikdy nezajímal o druhé a svoje city ignoroval, protože jsem se vyhnul přesně tomuhle - pocitu, že jsem selhal. A nejhorší na tom bylo, že mi Justin vyčítal něco, co ani nebyla pravda, moc dobře si ještě teď pamatuju na to, jaký to byl hrozný pocit sedět každý den v nemocnici u jeho pokoje a modlit se za to, aby byl v pořádku. A pamatuju si, jak těžký pro mě bylo sledovat, že přichází o to, co miluje - o možnost kreslit. A zkrátka jen představa, že se to dělo znovu, pro mě byla příšerná a já mu chtěl jednoduše pomoct, i když to znamenalo zavolat jeho rodičům v naději, že se jim podaří mu domluvit, aby si nechal pomoct. Teď už vím, že to byla blbost, ale zoufalé chvíle vyžadují zoufalé činy.
Maikey: "Kde si nechal, Justina?"
B: "Potřebuju skleničku,"...Ignoroval jsem jeho otázku a objednal si.
Maikey: "Přišel vůbec domů?"
B: "Jop."
Maikey: "Tak kde je? Z jídelny odešel v letu."
B: "Netuším."
Maikey: "Vy jste se pohádali?"
B: "Starej se, sakra, o sebe, Michaeli!"
Maikey jen rezignovaně pohodil rukama a odešel za Emmetrem a Tedem. V tu chvíli mi bylo jedno, zda jsem ranil jeho city, dokázal jsem jen myslet na Justina a na to, zda se mi ještě vrátí anebo mě nenávidí.
Debbie: "Ahoj,"...Zničehonic se posadila vedle mě.
B: "Víš, že tohle je bar pro teplý?"
Debbie: "Maikey mi to pořád připomíná, takže vím."
B: "Tak co kdyby si šla otravovat jeho?"
Debbie: "Právě teď mě potřebuje někdo jinej."
B: "Tvůj imaginární kamarád?"
Debbie: "Ty."
Pozdvihl jsem svojí skleničku a následně jí do sebe vyklopil na ex. Věděl jsem, že jí budu hodně potřebovat, pokud mám Debbie přežít.
B: "Chceš objednat?"
Debbie: "Nepohrdnu."
Mávnul jsem na barmana, který nám hned nalil dvě skleničky Jima Beama. Alespoň nějaká sranda s ní bude, když už se zdá, že budeme řešit vážně věci.
Debbie: "Tak už mi to řekneš?"
B: "Co ti mám říct?"
Debbie: "Co je s Justinem."
B: "To chceš říct, že sis to nijak zázračně ještě nezjistila?"
Debbie: "Dneska se mi přišel akorát za všechno omluvit, ale neřekl, co mu je... řekla jsem mu, že má přijít až bude připravený, něco mi totiž říká, že se nejedná pouze o jeho pozdní pubertální fázi."
B: "Tak si počkej na to, až ti to přijde říct."
Debbie: "Briane!"
B: "Vrátil se mu ten třes ruky, jasný?"...Vypadlo to ze mě tak rychle, že jsem si to ani neuvědomil.
A než jsem se nadál, vyblil jsem jí naprosto všechno, bylo to jako bych byl snad u terapeuta a měl jeden ten zlomový moment, kdy řeknu všechno, jen aby mi to pomohlo.
Debbie: "Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne."
B: "Vítej v mém světě,"...Ironicky jsem se na ni usmál.
Debbie: "A to se všechno seběhlo během těhle pár dní?"
B: "Něco s ním je už asi měsíc, ale já si toho začal pořádně všímat až před pár dny... jediný, co nevím, je to, co ten třes zase spustilo. A on mě teď nenávidí, takže se to asi ani nedozvím."
Debbie: "Na někoho, kdo tvrdí, že nemá srdce, tě představa, že by tě nenáviděl, dost děsí."
B: "Ušetři mě toho."
Debbie: "Jsem ráda, že ho tak moc miluješ, Sunshine si to zaslouží."
B: "Někdo musí, ne?"
Možná to řekl můj podnapilý mozek anebo malá část mě, které už je jedno, co si ostatní myslí o mých citech k Justinovi, ale ano - řekl jsem to. Vlastně na světě existuje už asi jen jedna osoba, která nechci, aby věděla, co k Justinovi cítím - a to je Justin. Fakt pošahaný tohle. Ale to jsem já, prostě já.
No comments:
Post a Comment