Nový díl.
JUSTIN
Zůstal jsem stát mezi dveřmi a začal jsem zvažovat svoje možnosti - buď to útěk a to nejlíp za hranice anebo jistá sebevražda, pokud se k nim připojím. Brianův výraz a snaha o falešný úsměv mluvili za vše - ani on nebyl z jejich přítomnosti zrovna dvakrát šťastný. A i když jsem fakt utéct chtěl, bylo mi jasný, že kdybych ho tu s nimi nechal, tak si to rovnou můžu přidat na seznam věcí, co si u něj budu muset vyžehlit.
J: "Mami? Tati?"
Máma: "Zlato, my..."
Otec: "Odcházíš s námi."
J: "Můžeš to zopakovat?"...Kulil jsem na něj oči.
Otec: "Očividně na tebe není spoleh ve společnosti tady... pana Kinneyho, takže je na čase, aby ses vrátil domů."
J: "Ehm, domů? A to je kde přesně? U mámy, která má takhle sotva na nájem a uživení Molly anebo u tebe s tvojí novou rodinkou, kde se budu muset zříct svého nechutného životního stylu?"
B: "Justine..."...Promluvil ke mně jeho uklidňující hlas a jeho ruka přistála na mých bedrech.
Nebýt Briana, tak bych se nejspíš neovládl a otci toho řekl mnohem víc, naštěstí mě Brianova ruka dokázala natolik uklidnit, že můj tep měl zase normální hodnotu.
Máma: "Brian nás sem zavolal, abychom si normálně promluvili, tak to taky uděláme, než dojdeme k nějakým závěrům..."
J: "Počkat, počkat - CO? Tys jim zavolal?"...Odstoupil jsem od Briana zhruba rychlostí světla.
B: "No... já..."
J: "To snad není pravda. Takže mě všichni tři svážete, hodíte do auta a odtáhnete někam, kde mi vtlučete do hlavy zase trochu rozumu? No tak hádejte co - v prdeli je moje ruka, ne můj mozek."
Máma: "Co tím myslíš, zlato?"
B: "Já jim to ještě neřekl."
Přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl, tohle vážně nemohlo být horší. Nejen, že Brian si zavolal na pomoc moje rodiče - OBA, ale já jsem dokonce vykecal něco, co už jsem myslel, že dávno vědí.
J: "Můj třes se vrátil, jasný?"
Ačkoliv jsem věděl, že Brian to ví, tak jsem se na něj podíval jako na prvního. Z jeho výrazu jsem poznal, že slyšet to ode mě nahlas, bylo ještě horší, než to prostě vědět. To ale neměnilo nic na tom, že teď jsem na něj měl vážně vztek.
Otec: "Proč si to nikomu neřekl a místo toho ses vykašlal na školu?"
J: "Myslíš na školu, kterou si mi odmítl zaplatit?"
Alespoň něco mu zavřelo pusu, i když mi bylo jasný, že to asi nebude mít dlouhého trvání. Za to máma, ta se jaksi neměla k žádnému vyjádření svých pocitů.
B: "Neposadíme se?"
"NE!"...Ozvali jsme se s otcem najednou.
B: "Tak teda ne."
J: "Co sis, sakra, myslel?"...Pošeptal jsem Brianovým směrem.
B: "Už teď toho lituju."
Máma: "Proč si mi nedal vědět, Justine?"
J: "Protože... já nevím... chtěl jsem se s tím vypořádat sám. Brian se mě vždycky snaží před vším zachránit a mě už nebaví ho otravovat s každým mým problém, jako bych byl nějakej malej neschopnej teplouš, co se bez něj ani nevymočí... a za rodiči se mi zrovna taky nechtělo dvakrát běžet."
Něco mi říkalo, že takový výběr slov nebyl zrovna moudrý, protože zatímco otec rudnul nad slovem 'teplouš' a máma asi nad významem celého prohlášení tak Brian... něco mi říkalo, že se ho to dotklo. A vlastně jsem se ani nedivil, jinými slovy jsem řekl, že mě štve, když mi chce pomoct a to je sice z části pravda, ale ne z tý, z jaký mu to tak vyznělo. Ale momentálně nejsem v pozici, kdy bych se mu chtěl omlouvat, když mě tak podrazil.
J: "A není to to, co si vždycky chtěl, tati? Aby byl ze mě chlap? Pořádnej tvrďas?"...Na poslední slovo jsem dal pořádný ironický důraz.
Otec: "Jo a místo toho je z tebe... ani to nedokážu vyslovit."
J: "Gay, tati. Prostě gay. Brian by ti mohl povídat, že?"
Podíval jsem se na něj a místo úsměvu, který jsem na jeho rtech očekával, jsem z jeho výrazu vyčetl pouze obavy, stejné obavy, které jsem četl z matčina obličeje a to mě děsilo... jako by mě opět viděl jako nějaký rozbitý předmět, který se musí opravit.
J: "Na tohle fakt nemám."
Otočil jsem se k odchodu a z loftu v podstatě utekl. Zastavil jsem se až před domem, kde jsem se snažil uklidnit své zběsile bušící srdce.
B: "Justine?"...Ozvalo se za mnou.
J: "Co sis, zatraceně, myslel, Briane?!"...Vyjel jsem na něj.
B: "Chtěl jsem ti pomoct."
J: "Jak? Tím, že si sem dotáhl mého homofobního otce a příliš starostlivou matku? Nemohl sis se mnou prostě normálně promluvit před tím, než si dotáhl armádu?"
B: "A o co si myslíš, že jsem se v poslední době snažil? Vždycky si mě akorát zazdil... pomalu sis mě nepustil k tělu. Nevěděl jsem, co s tebou je a měl jsem o tebe strach, jasný? A když jsem pak viděl tu tvojí ruku a další den za mnou přišla tvoje máma kvůli škole, všechno mi to došlo a tvojí mámě jsem slíbil, že se o tebe postarám. Včera večer jsem ale pochopil, že na to nestačím."
J: "Nebo si jednoduše pochopil, že ti nestojím za to, aby ses se mnou zabýval, tak sis našel někoho, kdo to udělá za tebe? V podstatě ses na mě vykašlal jako tenkrát, když jsem ležel v nemocnici a já ti nestál ani za to, abys mě přišel navštívit!"
Ani jsem nečekal na jeho odpověď, něco mi ale říkalo, že té bych se ani nedočkal, stačilo se mu podívat do očí a bylo mi jasný, že jsem svoje idiotství právě povýšil na novou úroveň. Měl jsem ale takový vztek, že mi to v tu chvíli bylo jedno a zkrátka jsem šel pryč. A skončil jsem u dveří člověka, který jediný tu pro mě byl snad odjakživa...
Daphne: "Justine?"
J: "Ahoj,"...Díval jsem se na ní se svým ubuleným ksichtem a doufal jsem ve slitování.
Daphne: "Ach jo, o co jde tentokrát?"
J: "Když mě pustíš dovnitř tak se ti to pokusím vysvětlit."
Daphne ani chvíli neváhala a pustila mě. Byl jsem fakt rád, že se mě nechystala mučit za mou delší absenci v jejím životě a doufal jsem, že se jí podaří to, co vždy - dát mě dohromady.
No comments:
Post a Comment