Nový díl.
JUSTIN
Fakt, že je Maikeyho byt od jídelny o něco dál, než Brianův byl na jednu stranu uklidňující, protože jsem věděl, že nebudu muset Debb čelit tak rychle, ale na druhou stranu jsem měl víc času na to se zbláznit od strachu. Protože strach jsem měl, Debb je sice zlatá, ale všichni víme, že když se naštve, tak je nejlepší být od ní, co nejdál je to možné a něco mi říká, že ta má teď k naštvanosti hodně daleko, ta podle mě přímo zuří! Dobře, tohle možná nebyl ten nejlepší nápad a ani nebyl můj... jsem připravený si z Maikeyho udělat svůj ochranný štít.
J: "Jak já tě nenávidím,"...Ozval jsem se u jídelny a pomalu jsem zoufalstvím brečel.
Maikey: "Prosím tě, není ta hrozná... teda jen v případě, že se nezlobí,"...Začal se smát.
J: "Jsem fakt rád, že se tak bavíš."
Maikey: "Budeš v pohodě, uvidíš, prostě se omluv, nebuď drzej a slib jí klidně modré z nebe."
J: "Paráda, to jí rovnou můžu říct, ať mě odkrouhne."
Maikey: "Zatni zuby,"...Poplácal mě po rameni a v podstatě mě narval do dveří jídelny.
Dovnitř jsem vpadl pomalu jako dělová koule, takže oči všech přítomných se na mě upřely jako na nějakou kořist a naneštěstí někteří z přítomných byli moji známí - Ted a Mel. Čím dál tím lepší.
No a pak se mé oči střetnuly s těmi Debbiinými - mám pocit, že i ten nejrychlejší útěk by nebyl dost rychlý. Ta by mi nejradši vykoupala obličej v záchodové míse.
J: "Ona mě zabije."
Maikey: "Pravděpodobně,"...Pomalu se ode mě odplazil pryč k Tedovi a Mel.
A já se vydal naproti Debbie, která stála za barem s rukou v bok a s výrazem, který zatím nemá definování a pravděpodobně ho mít ani nikde nebude.
J: "Ahoj, Debb,"...Usmíval jsem se jako bych měl křeč v čelisti a nemohl zavřít pusu.
Debbie: "To je všechno, co mi řekneš?"
Sakra, tohle bylo ještě horší, než jsem si myslel. Debb, která je naštvaná a chce někomu nakopat zadek, většinou začne ječet jako smyslů zbavená a dá mi pohlavek, tahle Debb ale jen stála a dívala se na mě s kamennou tváří.
J: "Jsem idiot, totální idiot... takovej idiot, že..."
Debbie: "Jsi idiot, to jsem pochopila i bez tebe a dál?"
J: "Omlouvám se... Fakt moc, Debb."
Věděl jsem, že nemá smysl chodit kolem horké kaše a snažit se vymyslet nové slovní hříčky, kterými bych se před ní obhajoval, ona potřebovala omluvu, a i když si nejsem jistý, že ta vyřeší všechno, soudě podle povolení jejího kamenného výrazu, to alespoň trochu zabralo.
Debbie: "Omluva se přijímá. A teď si vezmi zástěru a začni."
J: "Počkat, co?"
Debbie: "Slyšels."
J: "Ty mě nevyhazuješ?"
Debbie: "To, že bych tě nejradši seřezala na holou, ještě neznamená, že si tu hodlám zničit záda sama."
J: "Ty nechceš vědět, proč jsem se choval jako... idiot?"
Debbie: "Ooo, ale chci a moc... ale vím, že se to dozvím, až mi to budeš chtít říct. Chceš mi to říct?"
J: "Myslím, že ještě ne. Nejdřív si musím promluvit s Brianem."
Debbie: "Tak až budeš připravený."
Konečně jsem se dokázal usmát, aniž bych vypadal jako, že mám křeč a následně jsem se vydal do skladu, kde jsem se převlékl. Je dost ujetý tohle říct, ale lítat zase mezi stoly, dostávat dýška a být buzerován, byl dobrej pocit.
J: "Dáte si něco?"...Zastavil jsem se u Teda s Mel v naději, že mi něco nekydnou na hlavu.
Melanie: "Mohl by si mi dolít, zlato?"
J: "Moc rád. A ty, Tede?"
Ted: "Já jsem v pohodě."
J: "Ehm... Já... Omlouvám se za to, jak jsem se choval v poslední době."
Ted: "Vůbec nevím, o čem to mluvíš."
Melanie: "Ani já ne."
Spadl mi kámen ze srdce z vědomí, že mě mají rádi víc, než by se na mě dokázali zlobit. Jen doufám, že takhle to půjde i s ostatními... a hlavně s Brianem.
Maikey: "Mě si nevšímej, jako bych tu nebyl."
J: "Promiň, Maikey, ty si něco dáš?"...Zasmál jsem se.
Maikey: "Hamburger a hranolky."
J: "Hned to bude."
Když se následně objevila v jídelně i Lindsay s Gusem, byla na řadě v tom, abych se jí taky omluvil. A i když to bylo o trošku těžší, než s těmi třemi, tak mi taktéž dokázala odpustit moje kreténské chování.
Lindsay: "Ahoj,"...Odchytila si mě po chvíli stranou a já se začal bát, že má možná ještě něco na srdci.
J: "Jdeš mě zmlátit?"
Lindsay: "Ne, jen jsem to nechtěla rozebírat před ostatními."
J: "Co si nechtěla rozebírat?"
Lindsay: "Slíbila jsem Brianovi, že ti nic neřeknu, ale... mám tě ráda, to víš..."
J: "Linds, co se děje?"
Lindsay: "Kdy se ti ten třes vrátil?"
Zůstal jsem na ni zírat naprosto beze slova, nevěděl jsem, jak na to mám reagovat ani, zda na to reagovat chci. Nechápal jsem, jak to ví... spíš nechápal jsem, co s tím, že to ví, má společného Brian.
J: "Brian to ví?"
Lindsay: "Jo. Ráno se zastavil, aby si promluvil. Včera jsem za ním byla kvůli té tvojí návštěvě u nás, jak si nebyl zrovna dvakrát ve své kůži a taky jsem mu řekla, že si asi nebyl ve škole, protože jsem tě včera viděla venku... no a on mi dneska řekl, že si skončil ve škole kvůli tomu třesu."
Doslova jsem si musel sednout a čumět do blba. Nerozuměl jsem tomu, jak to zjistil, sice viděl, jak se mi třese ruka, ale z toho přeci nemohl najednou zjistit všechno anebo si to domyslel, možná si to dokonce nějak zjistil?
J: "Jak to zjistil?"
Lindsay: "Byla za ním tvoje máma."
J: "Co? Jak ona to zjistila?"
Lindsay: "Volali jí ze školy, že tam nechodíš."
J: "To se mi snad zdá."
Lindsay: "No a Brian si pak dal dvě a dvě dohromady... bojí se o tebe."
J: "Já vím, že jo... chtěl jsem mu to dneska všechno vysvětlit, ale to už asi není třeba."
Lindsay: "Věř mi, to, že zná fakta, neznamená, že nechce znát celý příběh."
Měl jsem z toho pomalu horečku. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat nebo věděl, ale bál jsem se toho. Myslel jsem, že když za Brianem přijdu a nějak mu to vysvětlím, tak to překonáme, ale když on už ví všechno... já, sakra, nevím, jak z toho ven!
Ale i přes to jsem se nakonec vydal domů v naději, že se to prostě všechno vyřeší. Měl jsem z toho hrozný strach, ale větší strach jsem měl z toho, že mi Brian neodpustí, že jsem mu lhal. Jenže kdybych jen tušil, že mě čeká ještě něco mnohem horšího v podobě mých rodičů sedících na Brianově pohovce, tak bych se domů v žádném případě nevracel.
No comments:
Post a Comment