Do téhle povídky jsem se moc pouštět nechtěla, protože vím, že se v tom s tou svojí drama fantazií určitě nějak zamotám. Ale jednoduše mě tak lákala, že jsem se rozhodla dát jí šanci a napsat ji. Asi se opět bude řadit k těm trochu (hodně) delším povídkám🙈 A bude to drama... drama... drama...😅 Až si říkám, že to možná bude v něčem přehnané, ale co už... zkrátka je to už dávno, takže se mohlo stát cokoliv.... 😁
BEZ VAROVÁNÍ
Justin se kvůli tragédii po 12 letech znovu ocitá na Pittsburské půdě
Justin's POV
Stojím na letišti v Pittsburghu a nevím, co dělat dál. Bojím se pohnout a vyrazit nějakým směrem. Je to jako bych byl paralyzovaný všemi vzpomínkami, které mi v tuhle chvíli kolují hlavou. Všechno se mi to vrací a já cítím, jak se mi slzy derou ze spod víček a to i přes to, že už dávno nejsem to naivní dítě, které bezhlavě milovalo jednoho muže. Vlastně... To je jedno.
Je to už 12 let, co jsem tu stál naposledy a i přes to mám pocit, že to bylo včera, kdy jsem nasedl do letadla směr New York. Proboha, 12 let? Nechce se mi tomu ani věřit, najednou se za sebe stydím, celou tu dobu jsem nikdy nebyl schopný se vrátit ani to tu navštívit, nebylo tak, že bych nechtěl, ale věděl jsem, že nemůžu. Moje místo už bylo jinde, Brian si zasloužil život, jaký chtěl mít a já bych ho o něj neustále okrádal, nemohl jsem dopustit, aby pro mě obětoval to, co tolik miloval a ani já to nechtěl udělat, možná jsem byl tenkrát sobec a pokrytec, ale jednoduše jsem tenkrát věděl, že i když se milujeme, být spolu nemáme.
Konečně se mi podařilo udělat krok a pak další a další až jsem nakonec stál u taxíků, o které se lidi rvali jako smyslů zbavení, za to já opět zatuhl a nebyl jsem schopný udělat nic a tak jsem jen zhluboka dýchal a dokonce zvažoval možnost, že se zase vrátím zpátky, prostě si koupím letenku a pojedu domů... domů? Je až zvláštní, že doma vlastně právě teď jsem, ale i přes to už to tak necítím. Ale věděl jsem, že do toho letadla nastoupit nesmím, ne potom, co se stalo, potom, co mě tu čeká... Justine, máš vážný důvod k tomu tu být a nesmíš se nechat zahnat svým strachem!
"Ahoj, zlato," mám snad halucinace nebo co? Není možné, aby tu byla, slíbila mi, že mě nevyzvedne, abych se tu tak nerozbrečel jako nějaký malý teplouš na letišti, ale ona tu vážně je... krásná jako vždycky byla.
J: "Mami?"
Vrhl jsem se jí do náruče jako když jsem byl malé dítě, držela mě tak pevně, že jsem už ani nemohl dýchat, ale v tu chvíli mi to bylo jedno... tohle byla moje máma, kterou jsem tak dlouho neviděl. Nebylo to sice 12 let, protože někdy mě navštívit přijela, ale i přes to se ten čas už dá určit jako roky. Jak jsem to, sakra, mohl dopustit?
Máma: "Jsi tak dospělý."
J: "A ty krásná."
Máma: "Jo, předstírejme, že nejsem šedivá stará bába."
J: "Nikoho takovýho tu nevidím."
Znova mě objala, teď už něžněji a poté mě políbila na tvář, chtělo se mi brečet, ale zakázal jsem si to. Následně mě naložila do auta a vyrazila k ní domů. Už to nebyl ten domeček, který tenkrát obývala s Molly, která mimochodem před pár lety taky opustila mámino hnízdo, byl to dvojpokojový byt, kterým se neslo takové zvláštní ticho a chlad.
Máma: "Můžeš si vzít ložnici."
J: "Neblázni, mami, zůstanu tady na gauči, jsem tu jen na pár dnů."
Máma: "Jsi si jistý?"
J: "Už jsem na gauči spal."
Máma: "Ne já myslím to, že si tu jen na pár dnů?"
J: "O tom už jsme mluvili, už tu nic nemám, můj domov je jinde."
Máma: "Já vím, zlato, jen... stýská se mi po tobě."
J: "I mně."
Máma se následně i přes moje protesty vrhla na dělání večeře, se kterou jsem jí ve finále s radostí pomohl. A nakonec jsem jí i s chutí snědl. Poté jsme se přesunuli k televizi a sledovali různé telenovely, co v ní dávaly, já je ale ani tak nevnímal, spíš jsem se toužil na něco zeptat.
Máma: "Tak už mluv, jsi jak na trní,"...A ona si toho očividně všimla.
J: "Já jen... Viděla ses s někým za tu dobu?"
Máma: "Myslíš s NÍM?"
V tu chvíli se mi zhoupl žaludek a měl jsem husinu po celém těle, ani nemusela vyslovit jeho jméno a i tak jsem se cítil tak jako dřív.
J: "Myslím všechny, ale... jo i jeho."
Máma: "Naposledy jsem ho viděla asi před 2 lety, stavil se tady, aby se mnou povečeřel... já ale věděla, že přišel jen proto, aby něco zjistil o tobě... pořád tě miluje, nikdy nepřestal."
Chtělo se mi brečet, možná už mi je 34 let a Briana jsem neviděl celých 12, ale to nemění nic na tom, že byl mojí první a nejspíš i pravou láskou... kterou jsem opustil a bál jsem se za ní vrátit. Jestli na mě nezapomněl, tak myslím, že k milování mě, má daleko, musí mě nenávidět.
J: "O tom pochybuju."
Máma: "Tak nepochybuj, zlato. Ty si možná šel dál, ale on ne... Byl jsi pro něj vším a když nakonec ztratil i svoje kamarády tak..."
J: "Počkat, co tím myslíš?
Máma: "S Maikeym už nejsou přátelé, ošklivě se pohádali a prostě to skončilo. Ted odešel z Kinneticu a teď někde žije s Blakem, vzali se. A Emmett cestuje s tím svým fotbalistou kolem světa, nikdo o něm už rok neslyšel. Všichni se tak nějak vzájemně přestali přátelit a odešli... zůstal tu jenom Brian a... No Debbie."
Debbie - ona je důvod, proč jsem tady. Moje milovaná Debbie.
J: "Nemůžu uvěřit, že jsem se s ní nestihl ani rozloučit,"...Začal jsem brečet jako malej kluk.
Máma: "Byla moc nemocná, zlato. Chodila jsem za ní domů a nakonec i do nemocnice... A když jsem přišla naposledy, už tam nebyla. Prý zemřela v klidu ve spánku."
Nebylo mi hrozně jenom proto, že jsem jí ztratil a už nikdy nebudu moct slyšet ten její bláznivý smích a její hlas... bylo mi hrozně, protože jsem se nikdy nevrátil, abych se s ní viděl, bál jsem se setkat s Brianem a tak jsem se vykašlal na všechny a Debbie kvůli tomu už nikdy neuvidím.
J: "Jsem mizera... vykašlal jsem se na ní."
Máma: "Ona to chápala, máš svůj život, svojí kariéru, prostě..."
J: "Proč se na mě vůbec nezlobíš?"
Máma: "Já se zlobím, Justine, ale já jsem tvoje máma, ty ale nemáš důvod se cítit mizerně... nemohl si vědět, co se stane."
J: "Ale měl jsem jezdit na návštěvy."
Máma: "S tím teď už nic neuděláš, ale nemůžeš se za to do smrti nenávidět, to by Debbie nechtěla."
Debbie by to možná nechtěla, ale právě teď se za to nenávidím, ona toho pro mě udělala tolik, ale já jsem byl za celých 12 let schopný jenom párkrát zvednout telefon a vytočit její číslo, nic víc. Ani si nejsem jistý, že zvládnu jít na její pohřeb, dokonce ani nemám pocit, že na to mám právo.
S mámou jsme nakonec usoudili, že bude lepší jít spát, pláč šel už i na ní a ona nemá ráda, když jí tak vidím. Jenže když jsem nakonec ulehl na gauč a zíral do stropu, věděl jsem, že aspoň jednu věc musím udělat správně, i kdybych si měl u toho natlouct. A tak jsem se oblékl a vydal se na adresu, která mi byla 5 let přerušovaně domovem.
Už jenom to, že jsem stál před tím domem, ve mně vyvolávalo miliony pocitů a vzpomínek, nohy se mi třásly, jako poprvé, když jsem překročil práh jeho bytu a nechal ho mě připravit o nevinnost... bože, to byl život! Jak jsem se toho mohl vzdát?
Raději jsem ale přestal být nostalgický a vydal jsem se ke dveřím, je to asi zvláštní, ale pořád od nich mám klíč, Brian mi ho nechal, kdybych náhodou někdy přijel na návštěvu a já se ho nakonec nedokázal vzdát, jako kdyby snad představoval naději na to, že si k sobě s Brianem zase někdy najdeme cestu.
Odemkl jsem tedy a se "šokujícím" zjištěním, že výtah nejede, jsem se po schodech vydal nahoru. Když jsem stál před těmi kovovými dveřmi, bylo mi špatně, už jsem si nemyslel, že je to tak dobrý nápad... ale i tak jsem sebral veškerou svojí odvahu a zaklepal, bylo sice chvíli před půlnocí a i přes to, že Brianovi je tolik, kolik mu je, jeho pubertální duše je dost možná právě teď v Babylonu... ale i přes to jsem nakonec slyšel, jak se někdo blíží ke dveřím, v tu chvíli mi bylo fakt příšerně, nevěděl jsem, co mu řeknu, nevěděl jsem vůbec nic! Jenže ten někdo nakonec vůbec nebyl Brian...
No comments:
Post a Comment