BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
"Můžu vám nějak pomoct?" zeptal se dotyčný ve dveřích a já marně hledal slova. Tak nějak instinktivně jsem se mu podíval na levou ruku a s hrůzným zjištěním, že má na svém prsteníčku prsten jsem chtěl utéct... byly tu totiž pouze dvě možnosti, Brian se buď to nikdy nevzdal svých chutí a teď už si to rozdává i se ženatými muži anebo jednoduše šel taky dál a uvědomil si, že nechce zestárnout sám. Všichni víme, která možnost by pro mě byla horší, ale mám na to vůbec právo se tak cítit? Já opustil jeho ne on mě, Brian má nárok na to dělat si, co se mu zlíbí... to ale nemění nic na tom, že mi to nejspíš zlomí srdce vejpůl!
"Jestli mi chcete něco nabídnout, nemám zájem," chtěl mi prásknout dveřmi před nosem, ale já v tu chvíli zakřičel "Hledám Briana!"
Chlap: "Koho?"
J: "Briana Kinneyho, bydlí tady."
Chlap: "To vás ujišťuji, že nebydlí... žádného Briana neznám."
Hádám, že Brian už není jediný, kdo zapomíná jména svých sexuálních partnerů, někdo už nezná ani to jeho... nebo, že by se snad držel pořád naší dohody 'žádná výměna jmen' ? Blbost!
J: "Ale..."
Žena: "Co se děje, zlato?"
To se ptám já, co se tu, sakra, děje?! Jedna věc je, aby si Brian užíval se ženatým mužem anebo snad byl dokonce sám ženatý, ale aby tu byla ženská?! O co tu jde, do háje?!
Chlap: "Tady pán hledá nějakého Briana Kinneyho."
J: "Bydlí tady..."
Žena: "Už dva roky tady bydlíme my."
J: "Co?"...Vydechl jsem.
Žena: "On má asi na mysli toho, co nám ten loft prodal."
Chlap: "Jo tohohle... Před dvěma lety jsme v novinách našli inzerát, že ho prodává za slušnou cenu a že to spěchá, tak jsme odpověděli a další týden jsme se sem nastěhovali."
Měl jsem pocit jako by ta díra, kterou uvnitř sebe mám od chvíle, co jsem odjel, nabrala na velikosti, teď už v ní nebyl jenom smutek, strach a bolest, ale taky nevědomí... Nevědomi toho, kde Brian, sakra, je! A jak vůbec mohl prodat svůj domov, svoje království někomu cizímu, když věděl kolik toho pro nás a naši lásku loft znamenal? Jako by mu to bylo zničehonic jedno...
J: "A nevíte, kde bych ho našel?"
Žena: "Po tom, co jsme se nastěhovali, jsme se s ním už nikdy nesetkali. Nechal si tu pár věcí a nikdy si je nevyzvedl, zkoušeli jsme mu volat, ale nezvedl to."
J: "Jaké věci?"
Žena: "Nějaké kresby, je na nich on a různí lidé, taky dítě..."
Proboha, on tady nechal všechny obrazy, které jsem nakreslil, než jsem odjel. Byli na nich úplně všichni - Brian, Maikey, Emmett, Ted, Mel a Linds s Gusem a Debbie - a on to tu klidně nechal. Jak moc mě musí nenávidět?
J: "Ty jsem dělal já. Mohl bych je dostat, prosím?"
Žena: "Jo, hned vám je najdu."
Když mi je následně předala do ruky a já si je prohlédl, nebyl jsem daleko od toho brečet... za prvé jsem v nich viděl všechno, co jsem ztratil, za druhé tam byla Debbie, kterou už nikdy neuvidím a za třetí na nich byl Brian, který očividně udělal vše pro to, aby se mě zbavil a zapomněl na mě.
J: "Děkuju a omlouvám se, že jsem otravoval."
Chlap: "V pohodě."
Žena: "Jestli chcete, tak na něj stále někde máme číslo."
Její manžel z toho byl očividně moc nadšený, ale nedivil jsem se mu, když jsem je otravoval uprostřed noci, za to jeho žena vypadala jako by snad rozuměla tomu, proč se ho tak moc snažím najít, jako kdyby na mě viděla, že to je někdo, koho jsem někdy miloval... a teď mi dokonce dá vodítko k tomu, abych ho zase našel.
J: "Jo to by bylo super."
Žena: "Dojdeš pro něj, zlato?"
Chlap: "Hned to bude."
J: "Moc děkuju, asi nejste zvyklý na to, aby vám tu někdo chodil o půlnoci."
Žena: "To ne, ale když vidím, jak moc toho muže milujete, že jste ochotný tu být o půlnoci a hledat ho... je to jak z romantického filmu."
J: "Jo a on očividně udělal vše pro to, aby zmizel a já ho nikdy nenašel."
Žena: "Za svůj život jsem potkala hodně lidí, ale nikoho jako on, pamatuju si ho, to, jak rychle chtěl odsud odejít, ale zároveň na něm bylo vidět, že mu to láme srdce, jako by se snad neloučil jen s bytem, ale i s tím, co v něm zažil... podle všeho s někým."
Je zvláštní něco takového slyšet po tolika letech a ještě k tomu od někoho cizího, kdo nás vůbec neznal, když jsme byli spolu, ale i přes to to od ní zní tak reálně, jako by snad opravdu rozuměla tomu, co jsme s Brianem měli jen z toho, že já ho tu teď hledám a z Brianova odstěhování se z místa, kde jsme zažili svou lásku.
Chlap: "Tady je to číslo,"...Předal mi ho způsobem, který říkal, že už můžu konečně jít
J: "Ještě jednou moc děkuju."
Žena: "Není za co a hodně štěstí."
Usmál jsem se na ni a následně jsem odešel pryč. Ještě před domem jsem se zastavil, abych se na něj podíval a tak nějak se s ním rozloučil. Potom jsem se vydal zpátky k mámě a zase se uvelebil na gauč. Brianovo číslo jsem mačkal v ruce, až dokud jsem neusnul a zase se neprobudil.
Máma: "Dobré ráno."
J: "Dobré."
Máma: "Tak povíš mi, kam si v noci zmizel?"
J: "Jak to víš?"
Máma: "Tenké stěny, malý byt."
J: "Byl jsem... venku."
Máma: "Za Brianem?"
J: "Jo,"...Přiznal jsem bez mučení.
Máma: "Nooo... A co se stalo?"
J: "Nic se nestalo, kromě faktu, že v jeho loftu teď bydlí heterosexuálové."
Máma: "Co?"
J: "Odstěhoval se a loft prodal nějakému manželskému páru."
Máma: "A kde teď bydlí?"
J: "Já nevím, dali mi na něj číslo, ale neměl jsem zatím odvahu zavolat... ani není jistý, že není odpojený, možná udělal vše pro to, abych ho nenašel."
Měl jsem zničehonic vztek, on řekl, že na čase nezáleží, že je jedno, kdy se uvidíme, protože se pořád milujeme... a teď když jsem tady, tak kde je, sakra, on?!
Máma: "Je to 12 let."
J: "Co?"
Máma: "12 let, Justine. Nezavolal si mu, nepřijel si na návštěvu, odstřihl si ho... On ti dal svobodu a ty sis jí vzal, bohužel víc, než on ti jí nabízel. Nemůžeš se na něj teď zlobit za to, že dělá to, co si udělal před 12 lety ty. Za to, že šel dál."
Ať už jsem to nechtěl slyšet sebevíc, máma měla pravdu. Brian na to má právo, stejně jako já. Před 12 lety jsem udělal blbost, které do teď lituju a už jí nemůžu vzít zpátky. Brian na mě čekal a nakonec přestal a za to se na něj nemůžu zlobit, můžu se zlobit jedině na sebe. A ať už je teď Brian kdekoliv doufám jenom v to, že je šťastný.
No comments:
Post a Comment