BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Máma mi naložila snídaní jako pro krále, ale i přes veškerou snahu, jsem jí nedokázal dojíst, neměl jsem jednoduše chuť a můj žaludek přijímal jediné - křeče. Takové křeče, že jsem se skoro svíjel na zemi. Vždycky jsem tak nějak věděl, že se sem jednou vrátím, i kdyby jen na otočku, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude kvůli Debbiinýmu pohřbu. Bože, chce se mi brečet, jen na to pomyslím. Pořád tomu zkrátka nemůžu uvěřit, mám pocit, jako by se někde měla prostě objevit, dát mi pohlavek a sprdnout mě za to, že mi to tak trvalo... ale to se nestane, je pryč, navždy.
A do toho Brian, muž, na kterého jsem si zakázal myslet během mého pobytu tady a já už ho dokonce stihl hledat a nenajít. Bylo jednoduché držet se od něj dál, když nás dělilo stovky kilometrů a i když jsem si nalhával, že tu těch pár dnů přežiju, aniž bych se s ním setkal, tak teď si to zkrátka nedovedu představit. Jedinou naději mám v tom, že se zítra objeví na pohřbu, ale bude vůbec správné tam s ním mluvit a možná i řešit tolik věcí, co máme nevyřešených? A kdo ví, jestli se vůbec ukáže, když s Maikeym už nejsou přátelé... i když Debbie byla jeho máma, on by něco takového nezmeškal. Sakra, Justine, kvůli němu tu přeci nejsi! Mezi vámi je konec, ať už se tam ukáže nebo ne.
Máma: "Tak co máš dneska v plánu?"
J: "Můj plán byl všechny vidět, ale ani nevím, kde kdo je."
Máma: "Tak jim zkus zavolat."
J: "A co jim řeknu? Maikeymu zavolat nemůžu, protože jestli mě nenáviděl předtím, tak teď nevím co, on věděl, kolik toho pro Debb znamenám, to, že jsem za ní už nikdy nepřijel, mi neodpustí, stejně jako si to neodpustím já. A Emmett s Tedem? Oni pro ni taky byli jako synové, mají svých starostí nad hlavu, a kdo ví, jestli se vůbec zítra ukážou..."
Máma: "Samozřejmě, že se ukážou, sám si to řekl - byli jako její synové. A Maikey? Nakonec ti odpustí, i kdyby to mělo trvat věčnost. A pak tu máš ještě někoho, za kým bys mohl jít..."
J: "Jo a koho?"
Máma: "Daphne."
Daphne... to je trochu jiný příběh. Ona se na rozdíl od ostatních nebránila tomu projevit mi, jak moc mě nenávidí za to, že jsem jí opustil a nikdy se nevrátil. Je to už pár let, co naše přátelství zničil telefonát, kterým mi jasně dala najevo, že jsme skončili. Nedivil jsem se jí, já odešel za svojí kariérou a snem a kromě faktu, že jsem opustil rodinu a Briana, jsem taky opustil ji a ani jsem se jí nezeptal, zda jí to nevadí, prostě jsem odešel. A i když jsme pár let přežívali na telefonátech, nakonec už to nebylo dost.
J: "Víš moc dobře, že ta by mi práskla dveřmi před nosem."
Máma: "To nezjistíš, dokud to nezkusíš."
J: "Nenávidí mě, dala mi to dost jasně najevo."
Máma: "Viděla jsem jí zhruba před rokem a ptala se po tobě, říkala, že jí chybíš."
J: "Tak proč mi nezavolala?"
Máma: "Nejspíš proto, že ty si odjel a už se nikomu neozval."
Měla pravdu, opět. Ale to neměnilo nic na tom, že jsem neměl odvahu na to čelit Daphne. Ublížil jsem jí a to už nejde vzít zpátky, ačkoliv bych chtěl. Jenže i kdyby se mi to podařilo, stejně nakonec zase odjedu, nemá to zkrátka žádný smysl.
J: "Myslím, že i tak to je jedno."
Máma: "Justine..."
J: "Mami..."
Máma: "Fajn, nebudu tě přemlouvat, na to už jsem stará a ty si dost dospělý na to, abys sám usoudil, co a jak."
J: "Děkuju. A nejsi stará, tak to přestaň říkat."
I přes to, že jsem neměl za kým jít, věděl jsem, že zkrátka potřebuju jít na vzduch. A tak jsem se jen toulal ulicemi Pittsburghu a přemýšlel nad vším, nad životem, nad Brianem, nad Debbie, prostě nad vším. Ani jsem si to neuvědomil a zničehonic jsem stál před jídelnou. Mrazilo mi z toho po těle, měl jsem před očima to, jak jsem tu byl poprvé, jak jsem Debb přímo před Maikeym nazval 'šílenou' vykouzlilo mi to úsměv na rtech. A i když jsem věděl, že bych měl jít zkrátka pryč, protože bez ní už to určitě není ono, neodolal jsem a vešel jsem dovnitř. Všechno tu ale bylo stejné, stoly byly přeplněné a mezi nimi lítal nějaký mladý kluk, vypadal jako já, prožíval jsem svoje dejavu.
"Dáš si něco, zlato?" proboha! To znělo úplně jako Debbie! Tak moc jsem se bál otočit, protože jsem věděl, že by mi dala co proto. Ale pak jsem si vzpomněl, že ona to být zkrátka nemůže. A tak jsem se otočil, na jmenovce stálo Nicole, ale ta paní mi neskutečně připomínala Debbie, dokonce měla její vestu s plackama. Skoro se mi z toho podlomily nohy.
Nicole: "Nemám na to celý den, objednáš si nebo mám jít za někým jiným?"...Musel jsem se usmát, Debbie jí rozhodně vyškolila.
J: "Dám si kafe, díky."
Nicole: "Tak se posaď, mladý muži."
Posadil jsem se na svoje místo na baru a hlavou mi probleskla vzpomínka. Všichni byli kolem mě a smáli jsme se společně nějakému vtipu, co pronesl Emmett, naše královnička všech teplých. Gus tu poletoval kolem nás a Brian se nad ním rozplýval.
Ani nevím, kdy tohle všechno vlastně skončilo, byli jsme jedna velká rodina a teď už nejsme nic, jen staří známí, kteří se spousty let neviděli a zítra se tu sejdeme kvůli smrti milované.
Nicole: "Jedno kafe pro blonďáčka."
Rozzářily se mi oči, moc dobře si pamatuju, jak zněla Debbiina přezdívka pro mě 'Sunshine' a tahle očividně taky dost bláznivá ženská, která mě ani nezná, mě taktéž hned pojmenovala, stejně jako Debb.
J: "Jak dlouho už tu pracujete?"
Nicole: "Promiň, ale se zajíčky nechodím."
J: "Tak jsem to nemyslel... Já ehm.. znal jsem Debbie."
Nicole: "Oh, aha... Počkat, ty si Justin, že ano?"
J: "Jak to víte?"
Nicole: "Když jsem tu začínala, pořád mi básnila o blonďatém klukovi, který tu s ní pracoval a byl pro ni jako syn, říkala mu Sunshine... jsi to ty, že ano?"
J: "Jo, jsem to já."
Opět jsem měl co dělat, abych zadržel slzy. Představa, že Debbie tu o mně vyprávěla a očividně se jí po mně stýskalo, zatímco já se věnoval pouze svojí kariéře a nebyl jsem schopný se tu ukázat... zkrátka jsem měl na sebe příšerný vztek!
Nicole: "Tak v tom případě tě ráda poznávám,"...Nabídla mi ruku.
J: "Já vás taky."
Nicole: "Můžeš mi tikat."
J: "Dobře,"...Zasmál jsem se.
Nicole: "A co se týče tvé otázky, pracuji tu už 4 roky a rok mi to tu patří, od té doby, co Debb skončila, protože už nemohla..."
J: "Byly jste si blízké?"
Nicole: "Řekla bych, že ano. Byla to báječná ženská."
J: "To byla,"...Už jsem to nedokázal držet a slza se mi skutálela po tváři.
Nicole byla nucena jít rozdávat objednávky a já se tak věnoval vzpomínání na všechno, co se Debbie týkalo. Při něčem jsem se usmíval, při něčem jsem si utíral slzy, byla prostě úžasná a nejsem si jistý, že ten pocit, co ve mně vyvolávala, dokáže někdy někdo nahradit... vlastně jsem si jistý, nedokáže.
"Co tady, sakra, děláš?" ztuhl jsem, moc dobře jsem věděl, komu ten hlas patří a bál jsem se třeba jen byť nepatrně pohnout. Ale nakonec jsem se postavil a k dotyčnému se otočil. "Maikey?"
No comments:
Post a Comment