Po 5 letech // 29 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Pittsburgh (O dva měsíce později)

B: "Vstávej."

Brian mi to do ucha zašeptal tak jemně, že mě to spíš znova uspávalo. Koho by napadlo, že se z něho stane takovej romantik?!

J: "Hmm."...Zabručel jsem.

B: "No tak šup."

J: "Já nechci."

B: "Věř, že kdyby záleželo jen na mně, tak bych s tebou v té posteli zůstal na věky věků, ale bohužel máme oba práci."

J: "Oni to bez nás dneska přežijí."

B: "Beze mě možná, jelikož Kinneticu vedu, ale ty... No přiznejme si, že ses upsal ďáblu v momentě, co jsi Debbie odsouhlasil, že u ní budeš zase pracovat. Takže jo, musíš vstávat."

Možná to nebyl úplně nejlepší nápad začít zase pracovat v jídelně, hlavně pod dozorem Debbie, ale na druhou stranu mi to svým způsobem chybělo během mého pobytu v New Yorku, byl to takový můj stereotyp... Ráno vstát a jít do jídelny, vždycky jsme se tam všichni sešli, vlastně je to jediné místo kde se úplně všichni sejdeme a to na tom miluju a navíc si potřebuju vydělat nějaké peníze, jelikož nechci aby za mě Brian zase všechno platil už takhle mu dlužím za celý svůj život.

J: "Ty mě ničíš a co se týče Debbie, tak potřebuju peníze."

B: "Já je snad nemám?"

J: "Máš, ale víš přece, že..."

B: "Že jsi tvrdohlavý? Věř mi, to vím."

Já si tu poznámku prostě neodpustím - nemůžu!

J: "Já myslel, že nesnášíš, když za sebe páry dokončují věty."

B: "Od té doby co žiju ve vztahu, jsem se naučil pár věcí."

Je něco neuvěřitelného slyšet z Brianových úst slovo "vztah", ale naopak něco nádherného, protože vztah s ním je to nejlepší co mě mohlo v životě potkat, obzvlášť za tyhle dva měsíce, kdy mi své city dává najevo všemi možnými způsoby, chová se ke mně s takovou něžností a láskou, že si až někdy říkám jestli je to opravdu on, doteď nechápu jak jsem to bez něho mohl vydržet celých 5let, asi jsem někde hluboko uvnitř sebe věděl, že jednoho dne budeme zase spolu a to mi dávalo sílu. A teď, když mám možnost s ním zase být, tak zažívám ty nejlepší chvíle života - Brian dokonce omezil svůj dosavadní život, no omezil je možná slabé slovo, lepší by bylo říct, že ho změnil, dokonce přestal téměř chodit do Babylonu, za tyhle dva měsíce když to přeženu, tak tam byl tak 8krát a ještě k tomu se tam byl jen pobavit s Maikeym a s klukama a se mnou si dát pár koleček na parketu a v zadní místnosti, vždycky se věnoval jen a jen mně, nikdy žádné známosti na jednu noc, nemůžu si ani vzpomenout, kdy naposledy flirtoval s někým jiným... Vlastně si ani nemůžu vzpomenout kdy naposledy měl sex s někým jiným, protože vím, že za tyhle dva měsíce ho měl jen se mnou a byl to ten nejlepší sex v mém životě. Jedním slovem vztah s Brianem je dokonalý, už nám chybí jen jedna věc k úplnému štěstí - Svatba.

J: "To vidím, je z tebe dokonalý... Manžel."...Sakra! Já to opravdu řekl.

Brian se na mě podíval takovým nechápavým a šokujícím výrazem až mě to vyděsilo, chvílemi mi i připadalo, že se v jeho výrazu nachází i nechuť a to mě opravdu zklamalo, jako by mi tím dával najevo, že to se nikdy nestane, že už jednou jsem měl příležitost a já místo toho utekl do New Yorku, což je svým způsobem pravda, tenkrát jsem se toho bál já, bál jsem se, že to nikdy nebude moct fungovat, ale teď, když už vím, že to je to co chci, že chci aby byl Brian můj manžel, tak to vypadá, že on už o to nestojí.

B: "Já jsem byl vždycky dokonalý."

Skvěle! Dokonce to ignoruje jako kdybych nic neřekl a to říká jediné - že se o tom nechce za žádnou cenu bavit!

J: "To ano. No asi bych měl opravdu vstávat nebo mě Debbie přizabije."

B: "Jo asi jo."

Rychlostí blesku jsem odešel do koupelny, bylo to pro mě takové vysvobození, protože ještě chvíli a já bych to na něho vybalil a to by nedopadlo dobře. Teď se co nejrychleji musím dostat z bytu!

J: "Tak já teda jdu."

B: "Dobře."

Dal jsem mu polibek na rozloučenou, ale nebyl to můj obvyklý polibek, který říkal, jak moc ho miluju. Tohle byl polibek, který říkal, že je něco špatně a já to hodlám vyřešit.

B: "Budu se na tebe těšit."

J: "Já na tebe taky."

B: "Miluju tě."

J: "Taky tě miluju."

Bože! Já jsem pitomec, pitomec, pitomec! Takhle hnusně ho odbýt, vždyť on vlastně nič špatného neudělal, to já jsem to na něj v podstatě vychrlil a i když se opravdu změnil, tak některé věci zůstaly stejné jako například jeho reakce na nečekané situace, jako ta dneska ráno, sice dělal, že ho to nezajímá, ale moc dobře vím, že celý den bude myslet jenom na tohle a bude si všechno dávat za vinu a ještě k tomu jak jsem se k němu zachoval, nebyl jsem ani pořádně schopný mu říct, že ho miluju. Proboha, proč já si vždycky uvědomím svojí chybu, až když je pozdě?

Vešel jsem do jídelny a snažil se vzdálit z Debbiina radaru, protože jakmile by mě uviděla, tak by začala vyzvídat. Vzal jsem si zástěru a chtěl vyřídit první objednávku, když v tom se ozvalo...

Debbie: "Zastavit stát."

J: "Ale ne."

Debbie: "Ale jo."

J: "Debbie prosím tě, dneska ne."

Debbie: "Jak dneska ne? Co se stalo?"

J: "Nic důležitého."

Debbie: "Já poznám, když se něco děje, takže to vyklop."

J: "Nemůžu se radši vrátit k práci?"

Debbie: "Ne, nemůžeš."

J: "Bože Debbie, nemůžeš mi alespoň jednou dát pokoj!"

Bože já jsem fakt vůl!

Debbie: "Sunshine, víš, jak nerada zvyšuji hlas, ale přísahám bohu, že jestli ještě jednou se ke mně budeš takhle chovat, tak se neznám."

J: "Promiň Debb, já jsem nechtěl, jen mám blbou náladu."

Debbie: "No to vidím, ale víš přece, že po rozhovoru se mnou se ti vždycky uleví."

No co, stejně by to ze mě dřív nebo později dostala a navíc je pravda, že se jí vždycky nějak zázračně podaří, abych se cítil líp.

J: "No dobře, jde o Briana."

Debbie: "Věř nebo ne, ale to už mi došlo v momentě co jsi vešel do dveří, takže nemohl bys být konkrétní?"

J: "Dneska jsem řekl takovou menší pitomost."

Debbie: "Říkám konkrétně."

J: "No svým způsobem jsem mu naznačil, že bych si ho chtěl vzít."

Debbie: "Ale to je přece skvělé ne? Tak v čem je problém? Počkej, nech mě hádat - Brian řekl, že na manželství nevěří?

J: "On neřekl vůbec nic, spíš dělal, že nic neslyšel."

Debbie: "No jo, typický Brian, ale víš přece moc dobře, jak moc tě miluje, a my oba víme, že si tě chce vzít."

J: "A na to jsi přišla jak?"

Debbie: "Protože si vzpomínám na dobu, kdy jste se měli brát nikdy v životě jsem neviděla takovou radost jaká z něho vyzařovala a pak, když jsi odjel těsně před tím, tak to Briana zlomilo, sice to nedával najevo, ale já to na něm poznala a navíc stačilo vzít jeden joint a on sám mi vždycky všechno vyklopil, říkal jak moc mu chybíš a že ty jsi byl jediný muž s kterým si kdy dokázal představit manželství, že s tebou poznal co je to opravdové štěstí."

Nemohl jsem tomu uvěřit, Debbie mi to popsala takovým způsobem, že až teď mi došlo, jak moc zničeného jsem ho tu tenkrát zanechal, tak to se přece nemůžu divit, že dneska působil tak vyděšeně, nebylo to proto, že by si mě nechtěl vzít, ale proto, že má strach, že to zase nevyjde.

J: "Debb, proč jsi mi to nikdy neřekla?"

Debbie: "Říkám ti to teď a je jen na tobě jak s tím naložíš."

Opravdu záleží jen a jen na mně a pokud se Brian toho manželství bojí, tak ho nebudu do ničeho nutit i kdyby to mělo znamenat, že žádná svatba nikdy nebude. Já nepotřebuju svatbu k tomu abych věděl, jak moc se milujeme, vlastně už ji ani nechci!