Po 5 letech // 30 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV 

Pittsburgh

Tak a je rozhodnuto, chci si Justina vzít, chci s ním strávit zbytek života a nic mě nezastaví. Přeci jenom jsme tuhle druhou šanci nedostali pro nic za nic a tím, že neustále budu mít strach z toho, že to nevyjde ničemu nepomůžu, ale naopak tím náš vztah zničím a to opravdu nechci, už si nedokážu představit jedinou vteřinu bez něho, on miluje mě a já miluju jeho a na tom jediném záleží.

Šel jsem od Maikeyho ještě do Kinneticu, bohužel jsem tam Teda nemohl nechat jen tak!

Ted: "No sláva! Já myslel, že jdeš jen na chvíli."

B: "Promiň Theodhore, ale trochu se to protáhlo a žádnou poznámku o tom, že se Brian Kinney umí omlouvat."

Ted: "Dobře, už mlčím."

B: "To jsem rád."

Ted: "A smím-li se zeptat co bylo tak moc neodkladného, že si to s Maikeym musel jít rozebírat uprostřed pracovní doby?"

B: "Ne, nesmíš!"...Řekl jsem to tónem, který dokonce vyděsil i mě.

Ted: "Fajn, nemusíš se hned tak rozčilovat."

Chtěl z mé kanceláře odejít, ale jeho výraz mě nenechal chladným, bylo v něm takové zklamání a smutek, který říkal, že doufá, že alespoň jednou bych se mohl zachovat správně - tedy jako přítel. K Tedovi jsem se nikdy nechoval nejlíp, ale do teď nechápu proč, je to totiž fajn chlap a já ho mám opravdu rád, je to jeden z mých nejlepších přátel a nebýt jeho tak bych teď nejspíš neměl Kinnetic a ani Justina. Je na čase, abych se zachoval správně!

B: "Tede, počkej."

Ted: "Co?"

B: "Promiň."

Ted: "Za co konkrétně?"

B: "Že se chovám jak vůl."

Ted: "Jsem rád, že jsi si toho vědom."

B: "Asi je na čase, abych ti splatil dluh, za to, že jsi mě nikdy nenechal ve štychu."

Ted: "Tak fajn, povídej."

Jeho nedočkavý výraz mluvil za vše - musím to vyklopit! Zhluboka jsem se nadechl a prostě to řekl...

B: "Chci si Justina vzít."

Ted: "Co?!"

B: "Vážně chceš, abych to zopakoval?"

Ted: "Buď tak hodnej."

B: "Fajn, říkám, že chci Justina požádat o ruku."

Ted: "Páni! Já, já nevím co říct."

B: "Tak nic neříkej a hlavně ne Emmettovi a Debbie, protože to už bych to rovnou mohl říct do rádia."

Ted: "Neboj, Briane, nikomu ani slovo."

B: "Dobře."

Ted: "A blahopřeju."

B: "No nepředbíhej události, Justin ještě neřekl ANO."

Ted: "Jednodušší ANO než to Justinovo na světě neexistuje."

B: "Jen doufám, že máš pravdu."

Ted: "Mám a teď mě tak napadá, že je tamto překvapení pro Justina?"

B: "No nejdřív to bylo jen něco, co oba potřebujeme pro nový začátek, ale teď...jo, je to překvapení pro Justina."

Ted: "Já z vás mám takovou radost."

B: "Děkuju."

Ted: "A co tu vlastně ještě děláš? Je večer, neměl by si jít za svým brzo snoubencem?"

B: "Ale co Kinnetic?"

Ted: "Briane, jsem tu já."

B: "Ale..."

Ted: "Běž!"

B: "Tak dobře, děkuju, Tede."

Ted: "Není zač."

Vydal jsem se rovnou domů a plný nedočkavosti na Justinovu svíjející se tělo ve slastné rozkoši, jsem jel autem jak šílenec.

B: "Ahoj."

Nic, jen ticho.

B: "Justine?"

Prošel jsem celý byt, ale nikde jsem ho nenašel a tak jsem mu zkoušel volat, ale nezvedal to. Asi hodinu jsem seděl na posteli, v ruce žmoulal telefon a hypnotizoval dveře v naději, že Justin nimi vstoupí. Už mě to čekání nebavilo, chtěl jsem nasednout do auta a prohledat klidně celý Pittsburgh, protože jsem si opravdu začínal dělat starosti, ale v tom mi zazvonil telefon, smska od Justina..."Ahoj promiň, ale dneska zůstanu u Debbie, nedělej si starosti, zítra ti to vysvětlím, pa."...na jednu stranu se mi šíleně ulevilo, protože jsem měl jistotu, že ho nikdo nezavraždil, ale na druhou stranu mi snad bylo ještě hůř - k Debbie se šel vždycky schovat jen, když jsem něco podělal a mám pocit, že tentokrát jsem to opravdu podělal, jelikož na konci té smsky nestálo..."Miluju tě."...jak je u něj zvykem, ale jen připitomělé "Pa." Bože můj! Já se snad zblázním, vždyť tohle měli být nejlepší chvíle našeho vztahu a já místo toho sedím uprostřed tichého loftu se srdcem až v kalhotách a modlím se, aby se na mě Justin nevykašlal. Dobře, asi budu muset zakročit, nesmím s tou žádostí o ruku otálet, takže si někam zavolám, jen doufám, že mě nepošle do prdele, když už je tolik hodin. "Tů-tů-tů..."

Jennifer. "Ano?"

B: "Jennifer, tady Brian."

Jennifer: "Bože Briane, víš kolik je hodin?"

B: "Já se moc omlouvám, ale potřebuju tu smlouvu."

Jennifer: "Jako že teď?"

B: "Ano, teď."

Jennifer: "Tak na to zapomeň."

B: "Prosím Jennifer, je to důležitý."

Jennifer: "Je to otázka života a smrti?"

B: "Dalo by se to tak říct. Jennifer, já tě žádám, udělej to pro mě nebo líp, udělej to pro Justina."

Jennifer: "Briane, ty jsi vždycky uměl lidi citově vydírat."

B: "Taky mě dostalo nejdál."

Jennifer: "Mě by zajímalo, co bys dělal, kdyby tvůj realitní agent byl někdo jiný a ne já, už vidím jak by se s tebou uprostřed noci vykecával."

B: "A proto jsem si vybral tebe, protože jsi nejlepší a protože jsi nám sehnala tenhle krásný dům, ke kterému mi už jen schází ta smlouva."

Jennifer: "Tak fajn, přijeď si pro ní."

B: "Děkuju Jennifer, za chvíli jsem tam."

Jennifer: "Dobře."

Justin může být pyšný, že má za mámu zrovna Jennifer, která by se pro něho klidně rozkrájela a je mi ctí, že bude mou tchýní... Tedy, snad. A ještě k tomu nám sehnala, tak krásný domek, není to sice palác jako ten minulý dům, ale na tom nezáleží, protože je to místo, kde hodlám s Justinem strávit zbytek života a možná i založit rodinu.