Nový díl.
BRIAN
Bylo by rozumější za jízdy vyskočit, než tu s ním zůstávat, tvářil se jako by... Já ani nevím, jak vlastně definovat způsob tváření se 17 letého puberťáka, který se chová naprosto nevyzpytatelně a bez rozmyslu, který dokáže člověku způsobit naprostá muka, ale zároveň se po jeho boku dokážete cítit šťastnější, než kdy dřív, který má v sobě něco, čím člověka dokáže naprosto zbavit rozumu, mysli, chápání, dosavadní existence, ve které se o nic a nikoho krom sebe nestaral a najednou má kvůli tomuto modrookému štěněti pocit, že na světě není jen, protože se stal omyl!
Díky němu se cítím jinak, jen mám strach z toho ten pocit přijmout, bojím se toho, že tak budu slabý, děsí mě to, jak se v jeho blízkosti nedokážu ovládat, jak nedokážu racionálně myslet, jak naprosto zapomínám na své zásady a svá pravidla, nerozumím tomu, co se mnou jeho společnost dělá a ani nevím, jestli chci, aby to tak pokračovalo nebo, aby to přestalo, nevím, co si s ním mám počít, nevím zkrátka ani kulový, jen to, že čím víc se blížíme k jeho domu, tím víc se mi chce zastavit a nepustit ho!
B: "Co s tebou bylo?"...Přerušil jsem to naprosto drásající ticho! Nejdřív se mi nechtělo se ho na to ptát, dal bych tak najevo, že se mi jeho nepřítomnost nelíbila, ale bez odpovědi bych nedokázal nějakou dobu existovat!
J: "Tebe to zajímá?"...Chlad v jeho hlase byl zarážející, ale přes to souhlasím, že byl oprávněný.
B: "No neptal bych se, kdyby ne, ale bez odpovědi žít dokážu,"...Asi ale tak třicet vteřin pak začnu šílet!
J: "Tak vidíš, není třeba, abys to věděl, navíc chtěl ses mě zbavit, splnilo se ti přání."
B: "Tohle ti nežeru, ještě před třemi dny si mi prakticky s prosíkem klečel u dveří, jen abych tě pustil dovnitř a zničehonic ses rozhodl s tím přestat?"
J: "Záleží na tom, Briane? Máš, cos chtěl, užij si to... A zastav."
B: "Chceš si hrát na uraženého a jít pěšky?"
J: "Ne, bydlím tady."
B: "Ou,"...Je sice pravda, že jsem ho sem vezl jen jednou a za naprosté tmy, ale měl jsem za to, že je to až dál nebo jsem v to alespoň doufal... Jak to, sakra, přemýšlím?! Je jedno, kde bydlí! Bez něho je mi líp! Takže se přestaň chovat jak pako, Briane!
Očekával jsem z jeho chování, že jakmile zastavím, což upozorňuji, že bylo prudké, bude ode mě utíkat, co mu nohy budou stačit, místo toho však jen seděl, díval se na svůj dům jako by ho viděl snad poprvé nebo by v něm žily démonistické příšery a mlčel!
B: "To si do té sedačky zarostl?"
J: "Co? Ne já jen... Moc se mi tam nechce."
B: "Myslel jsem, že tam musíš."
J: "To jo, ale... To je jedno měl bych jít, díky za svezení."
B: "Počkat, počkat, co se děje?"
J: "Nic."
B: "Nelži mi."
J: "Prostě mě tam asi nečeká nic pěkného."
B: "Tvoje máma pořád vyšiluje?"
J: "Ne ta se s tím začíná smiřovat, ale táta to zjistil."
B: "Sakra... A jak to vzal?"
J: "Jak bys řekl? Z jeho syna je teplouš a on je arogantní hovado."
B: "Proto ses neukázal?"
J: "Nebylo to doma pěkný, nechtěl jsem tam mámu a Molly s ním nechávat samotné, pořád pije, křičí na všechny a nedokáže se na mě pomalu ani podívat, dneska jsem ale vypadnout musel, nedalo se to vydržet, pořád mi však píše a volá, abych se vrátil domů, takže jsem tady připraven čelit jeho hněvu."
V ten okamžik jsem si hned vzpomněl na své rodiče, pokud je tak tedy mohu nazývat a na to, že jsem jim o sobě nikdy neřekl pravdu, za což občas pociťuji vinu, ale pak slyším něco takového a jsem rád, že držím jazyk za zuby!
Měl jsem z toho v sobě takový zvláštní pocit, takový ochranitelský a rozhodně vytočený, chtěl bych být schopný pro něj něco udělat, nějak mu pomoct, ale ta část mě, která se nechce vázat, tudíž vlastně celý já s tím nechce mít nic společného, protože zájmem o něj bych ho nikdy neodehnal, což je věc, o které jsem se ještě nerozhodl, že jí chci opravdu udělat, ale i tak je lepší držet si zatím odstup.
B: "To se časem spraví."
J: "Neznáš mého otce."
B: "No tak..."...Vlastně jsem nevěděl, co bych mu měl říct a tak jsem raději ztichl.
J: "Já půjdu, než po mně vyhlásí pátrání."
B: "Dobře."
Podíval se na mě s nadějí, že něco řeknu, jenže já mlčel jako bych snad měl svázaný jazyk a tak jen s tichým "ahoj" vystoupil a vydal se ke svému domu, ještě jsem ho zpovzdálí pozoroval a ptal se sám sebe, jestli je tohle naposledy, co ho vidím nebo za mnou ještě někdy přijde, byla to taková moje osobní noční můra, nelíbila se mi ani představa toho, že bych ho už nikdy neviděl, ale ani ta, že se třeba rozhodne to se mnou nevzdat a do konce života mi nedá pokoj, bylo to zkrátka ubíjející! Když se za ním však nakonec zavřely dveře, bylo na čase, abych jel a má cesta nemohla skončit nikde jinde, než v jídelně!
Debbie: "Přišel sis pro dalšího sprďana?"
B: "Prosím jen to ne, dnešek už byl dost únavný."
Debbie: "Co jsi dělal tak vyčerpávajícího?"
B: "Žehlil jsem své chování... Ale z tvého výrazu tuším, že už to dávno víš."
Debbie: "Holky tu před chvílí byly, podle Melanie si byl proradnej zmetek."
B: "Zlatá Mel."
Debbie: "Ale Linds nemohla přestat mluvit o tom, jaký dobrý táta z tebe bude, pokud to nepohnojíš."
B: "Nevím, jestli se usmívat anebo být uražený."
Debbie: "Částečně obojí."
B: "To bych mohl."
Debbie: "A nechceš mi říct ještě něco?"
B: "Slunečno, místy zataženo, asi bude pršet."
Debbie: "Děkuji za sdělení počasí, ale oba víme, že to jsem na mysli neměla."
B: "Do hlavy ti nevidím."
Debbie: "Justin!"
No samozřejmě! Kamkoliv vkročím, tam jsem zasypáván otázkami na něj, jako by nestačilo, že mé vlastní otázky ohledně něj, ze mě vysávají všechnu energii, oni jí ze mě musejí vysávat i všichni ostatní, kéž by mi všichni pro jednou dali pokoj a to nejlíp i on, měl bych na něho jednou pro vždy zapomenout!
No comments:
Post a Comment