BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Nevím, jestli jsem dočista zešílel, ale zdá se, že ano. Proč jinak bych právě teď stál před domem Jennifer? Za ta léta jsme se hodně sblížili to ano, jednou jsme byli dokonce blízko tomu, aby se stala mojí tchýní, ale pořád je to máma Justina a ne moje... přes to mám však pocit, že když moje biologická matka selhala už dávno a Debbie se mnou právě teď nechce mít nic společného, je Jennifer ta, která by mi mohla alespoň trochu pomoct... cítit se líp. Neříkám, že si to zasloužím, ale právě teď nemám zkrátka kam jít a tak nějak věřím, že Jennifer mi jako jediná nepráskne dveřmi před nosem. Nevím, jak bude ohledně tohohle nadšený Justin, ale právě teď, i když by nemělo, mi to je jedno.
Jennifer: "Briane? Co-co tady děláš?"
B: "Ráno jsme přijeli," vyhrkl jsem ze sebe.
Jennifer: "Jo já vím, Debb mi to volala..." řekla to tak, že jsem věděl, že ji mrzí, že jsme jí nedali vědět my.
B: "Měli jsme zavolat my, promiň."
Jennifer: "V pořádku. Ale víš, že je noc? A kde je vůbec Justin?" dívala se za mě v naději, že ho někde zahlédne.
B: "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit... jen... já..."
Bože, najednou jsem se cítil naprosto příšerně. Nikdy jsem nemusel nikomu zvonit u dveří, protože jsem neměl kam jít. A protože jsem potřeboval zkrátka s někým nutně mluvit... asi si tu právě kopu vlastní hrob.
B: "Jennifer, můžu, prosím, dovnitř?" dalo mi práci to vyslovit, ale musel jsem.
Jennifer: "Uhm... jo... samozřejmě, pojď."
Bylo vidět, že je zmatená a nedivil jsem se jí, rozhodně mě nečekala, ale byl jsem rád, že mě opravdu pustila dovnitř. Následně jsem si odložil boty a bundu a poté nás zavedla do kuchyně, kde připravila dva hrnky kafe, já bych teda rozhodně nepohrdl skleničkou něčeho silnějšího, ale... chápete.
Jennifer: "Tak už mi povíš, kde si nechal mého syna?"
B: "Ehm, já... nevím... asi je u Debbie."
Jennifer: "Jak nevíš? Přijeli jste spolu, ne?" jo, přijeli, ale šance, že tak i odjedeme, je právě teď dost mizivá.
B: "Jo... jenom... pamatuješ na pohřeb mojí mámy?"
Jennifer: "Oh... tohle."
B: "Tuším, že to víš taky," jak jinak.
Jennifer: "Debb, ona... byla z toho celkem zničená... potřebovala si o tom s někým promluvit, asi jako matka s matkou..."
Jestli jsem se do teď cítil hrozně, tak momentálně už jsem se opravdu cítit hůř nemohl. Vědět, že jsem Debb tak moc ublížil, když jsem řekl, co jsem řekl... vůbec nechápu, jak jsem to dokázal vypustit z pusy. Jak jsem dokázal cokoliv z toho, co jsem ten večer udělal. Všichni mají právo mě nenávidět... a přes to se doslova modlím, aby mi odpustili.
Jennifer: "Už jste to spolu vyřešili?"
B: "Ehm, ani ne... dalo by se říct, že mám kliku, že mě ještě nezabila. Ani se mnou nemluví."
Jennifer: "Být na jejím místě..."
B: "Já vím. A věř, že toho, co jsem jí řekl, lituju."
Jennifer: "A řekl si jí to?"
B: "Nic by to nezměnilo."
Jennifer: "A to víš jak? Jsem si vědoma toho, že vyjadřování citů a toho, co si myslíš, je pro tebe náročná věc, ale... jsem si jistá, že kdyby ses o to pokusil... nakonec ti odpustí."
B: "Bude mi muset odpustit víc lidí... ona... Maikey... a teď už i Justin."
Jennifer: "Justin?"
B: "Uhm, on... nevěděl, co se tu tehdy stalo, Debb mu to neřekla a já v tom viděl šanci, že se to třeba nikdy nedozví, věděl jsem, že se mi nebude chtít pak ani podívat do očí, udělal jsem totiž ještě něco, co se týká... ale zkrátka dneska jsem mu všechno konečně řekl a on se sebral a odešel pryč."
Justin s Molly jsou na světě pro ni to nejcennější, takže si umím představit, co si teď asi říkala. Podle jejího výrazu bylo jasné, že si hned domyslela, co jsem asi tak mohl udělat, abych tím ublížil Justinovi natolik, že se sebral a šel pryč a bál jsem se, že se teď na mě bude dívat ještě hůř, než kdokoliv jiný... nevím, proč mi tak záleželo na tom, aby mě měla ráda, nikdy dřív jsem o něco takového nestál... jenže dřív jsem nestál ani o to mít přítele... spoustu věcí se změnilo.
Jennifer: "Určitě to vyřešíte... se všemi. Jenom se budeš muset snažit a přestat doufat, že se věci vyřeší sami."
Měla pravdu, musím s tím něco udělat, jen se děsím toho, že se budu snažit a bude to nakonec stejně k ničemu, že mě všichni pošlou do háje a já přijdu o svoji hrdost a důstojnost, jenže... měl bych se konečně naučit, že na těhle věcech nezáleží ani vzdáleně tak moc, jako na těch třech lidech, kterým právě teď dlužím obrovskou omluvu - já, kdo se přeci neomlouvá.
Jennifer: "Máš dneska kam jít?"
Nebudu lhát, cítil jsem se naprosto zahanbeně, když se mě na to zeptala. Je strašný nemít kam jít... jo mohl bych se vrátit k Debbie, jenže teď už mě stejně jako ona nemůže cítit ani Justin a připadal bych si tam vážně děsně s vědomím, že mě tam nechtějí... a jít do hotelu, to prostě... ne.
B: "Doufal jsem, že..."
Jennifer: "Bude stačit gauč?"
B: "Bohatě."
Jennifer: "Tak já ti dojdu pro deku a polštář."
B: "Jennifer..."
Jennifer: "Co?"
B: "Děkuju."
Jennifer: "Za málo. Ty si pro Justina udělal mnohem víc, alespoň tohle pro tebe můžu udělat na oplátku."
Řekl bych, že jestli tu někdo něco pro někoho udělal, tak to byl právě Justin, co toho udělal spoustu pro mě... můj život se naprosto změnil, já se změnil a uvědomil jsem si, že nepotřebuju kluby, tricky ani zadní místnost k tomu být šťastný, protože to nejlepší mám právě v něm. Ale jeden večer jsem udělal chybu, kterou teď budu dost těžko napravovat.
Rozhodl jsem se však pro dnešek vypnout a raději jít spát. Věděl jsem, že budu potřebovat na zítřejší den hodně energie, pokud chci všechno napravit. Ráno mě Jennifer probudila ke snídani, která mi opravdu dost bodla.
B: "Děkuju, bylo to skvělý. Už vím, po kom je Justin tak skvělý kuchař."
Jennifer: "Jsem ráda, že ti chutnalo... Oh, kdo to může být?" reagovala na zvonek ohlašující, že je někdo za dveřmi.
Jennifer se proto vydala ke dveřím a já mezitím dopil svoje kafe. Následně jsem se jí chtěl za dnešní nocleh alespoň nějak odvděčit, tak jsem začal sklízet ze stolu, ale daleko jsem se nedostal... fuck.
J: "Briane?"
B: "J-Justine..."
Bylo naprosto jasné, že tohle je poslední místo, kde čekal, že mě najde a podle jeho výrazu jsem soudil, že z tohohle neměl ani trochu radost. Rozhodně se zdálo, že jsem akorát přilil olej do ohně...
No comments:
Post a Comment