BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Jezdil jsem tak dlouho a naprosto bez cíle, že jsem nakonec skončil na tom jediném místě, kde mi nikdo nemohl říct, jestli jsem vítaný nebo ne... ačkoliv, kdyby to šlo, vítaný bych určitě nebyl.
"Merry fucking Christmas, mom," začal jsem, když jsem přistoupil k jejímu hrobu. Byly u něj nějaké staré zasněžené květiny, Claire tu podle všeho dlouho nebyla, asi má dost starostí s tím zvládat ty dva malý spratky a svoje mentální zhroucení.
Bože, je neuvěřitelné, že i když už je Joan mrtvá, i tak zvládá z mého života stále dělat peklo. Však její smrt zapříčinila to, že se stalo to, co se stalo. Že je všechno v hajzlu. Že jsem já v hajzlu... protože jsem její syn. Myslím, že od svého narození jsem byl zkrátka předurčen k tomu, abych zpackal, na co sáhnu, protože nejsem schopný nic udělat správně... protože je lepší mít masku, než ukázat, co cítím. Ukázat, co cítím, je zkrátka slabost... to mě moji milí rodiče naučili už dávno.
B: "Fuck. Jak je možný, že máš nade mnou stále takovou moc, Joan?"
Vsadím se, že kdyby mohla mluvit, plivla by mi do ksichtu nějakou jedovatou poznámku z bible. Na to měla vždycky talent - řídit se biblí a tím svým proradným Bohem... kéž by ji něco z toho naučilo být matkou.
Nebýt Debbie pravděpodobně bych se dávno sám převaloval v nějaké díře v zemi... kurva, nikdy si neodpustím, co jsem jí řekl... a šance, že mi to odpustí ona, je asi taky dávno někde v tahu. A teď asi ztratím i Justina. Ztratím zkrátka všechny, na kterých mi kdy záleželo...
B: "Kvůli tobě, mami... takže díky pěkně."
Strávil jsem tam ještě nějakou chvíli přemítáním nad svým životem, nad tím, co se stalo, nad tím, co se se mnou stane, pokud se tohle nespraví... cítil jsem, jak pomalu, ale jistě ztrácím pevnou půdu pod nohama a bylo jen otázkou času, než se propadnu úplně... do zapomnění nejspíš.
Následně jsem zase nasedl do auta a jel. Projížděl jsem ulicemi Pittsburghu, mého hořkosladkého domova a už jsem se tu jako doma vůbec necítil, ne proto, že bych nechtěl jako spíš, protože jsem zkrátka věděl, že by všichni byli radši, kdybych tu nebyl... když si vzpomenu na to, jak to bylo dřív, jaká jsem byli všichni jedna šťastná velká rodinka až to bylo patetické... a teď jsme jen kupa přátel, co se sotva vidí a když už tak to dopadne nějak takhle, protože Brian Kinney je prostě Brian Kinney...
Justin's POV
S Debb jsme ještě asi hodinu strávili u jejích telenovel v televizi, Briana jsme se však rozhodli nechat Brianem, místo toho jsme doháněli čas a užívali si vzájemnou společnost nad čokoládovou zmrzlinou se šlehačkou. Snažil jsem se na nic z toho všeho nemyslet a na chvíli jsem prostě vypnul po jejím boku, protože s ní se člověk vždycky cítí líp.
Pak jsme si popřáli dobrou noc a já se vydal do postele, převaloval jsem se v ní ze strany na stranu a nad vším přemýšlel. Nevěděl jsem, co mám dělat, měl jsem žaludek na vodě a cítil se hrozně. Zároveň mi však bylo mizerně i z toho, že Brian tu pořád nebyl, bylo něco málo před třetí a já tajně doufal, že i když naše dohoda už dávno není třeba, rozhodne se jedno její pravidlo si připomenout a dorazí. Netušil jsem, co se stane potom, ale věděl jsem, že ho chci vidět a o všem si promluvit, zjistit víc, zjistit, co se mu ten den honilo hlavou, zjistit, jestli je vůbec šťastný tak, jak spolu jsme a žijeme... zda jsem si to jen celý nenalhával. Vím, že přemýšlet nad takovými věcmi kvůli jednomu večeru je možná hloupost, ale vzhledem k tomu, jak znám Briana, vím i to, že je to oprávněné.
Když však ani za další hodinu nedorazil, došlo mi, že už ani nepřijde a já tak po hodně dlouhé době zažil noc, kdy jsem musel spát bez něho a představa, že by tohle mohla být třeba i moje budoucnost, pro mě byla přímo nesnesitelná.
Ráno jsem se v naději, že třeba spal na gauči, vydal dolů, ale nebyl tam, našel jsem akorát Debb a Carla u snídaně, kteří se divili, že mi není Brian v patách.
Debbie: "On nepřišel?"
J: "Podle všeho ne."
Debbie: "Tak to se asi cítí ještě hůř, než jsem čekala..."
Carl: "Kde asi zůstal?"
Debbie: "Těžko říct, na to, aby šel k Tedovi nebo Emmettovi je moc hrdý... a neměl kam jinam jít."
Když to podala takhle, cítil jsem se opravdu hrozně. Neuměl jsem si představit, jak se asi musel cítit on... když si přesně tohle uvědomil... že nemá kam jít. Najednou jsem ho chtěl vidět ještě víc.
Debbie: "Určitě se ukáže, Sluníčko," podle všeho si všimla mého výrazu.
J: "Já vím, že jo... jen je hrozný nevědět, kde je..."
Debbie: "Je to Brian Kinney, on se o sebe umí postarat."
Věděl jsem, že umí, ale být teď na jeho místě... já si to ani neumím představit. I když jsem se na něj strašně zlobil, neskutečně jsem s ním i tak soucítil a věřím, že Brian by mi za to vmetl do tváře nějakou pěknou poznámku, protože pokud je tu něco, co fakt nesnáší, je to právě lítost.
Debbie: "Co kdyby si dneska zašel taky za mámou?"
Fuck. Na tu jsem v tom všem úplně zapomněl. A popravdě jsem se i děsil toho, jak bude naše shledání vypadat. Když jsem se do New Yorku odstěhoval, snažil jsem se s ní být hodně v kontaktu, volali jsme si skoro pořád... ale ten první rok jsem si volal skoro pořád se všemi, protože mi strašně chyběli... když však pak přišel Brian, byl jsem tak hrozně šťastný, my oba jsme byli nebo to jsem si alespoň do teď myslel, že jsem jako by na všechny začal kašlat včetně mojí mámy... a já vím, že ji to hrozně mrzí, jen jsem byl dlouho až moc slepej a pravděpodobně i blbej, že mi trvalo, než jsem si to uvědomil a pak už jsem se před ní styděl tak moc, že jsem se ani nesnažil to nějak napravit... Kriste, vyčítám Brianovi věci, ale sám jsem dost podělal.
Debbie: "Ráda tě uvidí. Byla s námi na Vánoce a viděla jsem na ní, jak moc si přála, aby si tu byl."
J: "Nedivil bych se, pokud by se mi ani nedokázala podívat do očí."
Debbie: "Je to tvoje máma, miluje tě a odpustí ti naprosto všechno... jen pro to musíš něco udělat."
Najednou jsem se cítil přesně jako Brian, jako bych byl v jeho botách. Byli jsme oba na stejném místě. Brian Debb odehnal a já se svojí mámě vyhýbal... vážně nevím, co se nám stalo... jak jsme mohli být tak moc chyceni ve svém vlastním štěstí a zapomenout na to, že tím můžeme i někomu ublížit?
Ač jsem se bál toho, co se stalo, došel jsem k závěru, že jediná možnost, jak to zjistit a pokusit se to napravit, je zkrátka se zvednout a jít za ní. Bál jsem se, bál jsem se přímo šíleně, připadal jsem si zas jako malej kluk, co něco provedl a bojí se výprasku... ačkoliv teď bylo vše mnohem horší. Zhluboka jsem se však nadechl a zazvonil jsem...
Máma: "Justine?"
J: "Ahoj... mami."
Zírala na mě, jako bych byl snad duch, jako by ani nečekala, že by mě měla vidět, ale přes to jsem měl pocit, že v jejím zděšeném výrazu se schovávalo víc, než jen překvapení, že mě vidí... a vzápětí jsem i pochopil, proč se tvářila tak, jak se tvářila, když jsem vešel do jejího domu...
No comments:
Post a Comment