Nový díl.
BRIAN
Právě teď jsem nevěděl, co hrošího by se mi mohlo ještě stát, pokud by to tedy bylo ještě možné vzhledem k tomu, co se mi už stalo a právě děje! Nejdřív se mi ten kluk nasere do života a já už pak ani sám nevím, co chci, potom si zničehonic beze slova zmizí, já z toho šílím, a když si nakonec řeknu, že jeho zmizení je to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát, tak se mi klidně zase zjeví tvářící se jako by se nic nestalo! Znám ho teprve pár týdnů a už je číslem jedna na mém seznamu lidí, které jednou zabiju!
J: "Briane?"...Pohlédl na mě jako na Boha, kterým podle jeho výrazu pro něj jsem.
Lindsay: "Co tady děláš?"
B: "Co tady dělám já? Co tady dělá on?"
Lindsay: "Narazila jsem na něj venku, pomohl mi s nákupem."
B: "Spíš se ti jen chtěl vetřít do přízně."
Melanie: "Alespoň se snaží na rozdíl od někoho."
B: "Ty máš vždycky co říct, že?"
Melanie: "To víš, jsi mi skvělým vzorem."
Lindsay: "Tak dost vy dva!"
J: "Můžu klidně jít, jestli tu překážím."
B: "Výborný nápad!"
Lindsay: "Justine, nikam!"
J: "Dobře,"...Zase se posadil zpátky na ten svůj dokonale tvarovaný zadek.
B: "Tak mi alespoň dej mého syna."
Nebýt to křehká bytůstka, která má moje DNA vytrhl bych mu jej z ruky, ale vzhledem k tomu, že je to jen nevinné miminko, které už navždy bude mým milovaným synem, vzal jsem si ho od něj se vší šetrností a ani jsem se nenadál a jeho pláč začal ustávat až nakonec zmizel úplně, cítil jsem se najednou mocný, byl to takový zvláštní pocit vědět, že ho má náruč uklidnila a necítil jsem se tak jen já, všichni tři se na mě s úžasem dívali, Lindsay pomalu se slzami v očích, jak se zdá její poporodní citlivost ještě nevymizela!
Lindsay: "Budeš zatraceně skvělý táta."
B: "Jen jsem ho přiměl přestat brečet ne chodit."
Melanie: "Ačkoliv to nerada přiznávám, Gus probrečel celou noc i ráno a až ty si ho uklidnil."
B: "To bude mým neskutečným šarmem."
Melanie: "A zase to beru zpátky,"...Protočila oči.
J: "Nerad vám ruším chvilku, ale co mám tedy dělat - zůstat nebo odejít?"
Lindsay: "Zůstat!"
B: "Odejít!"
Melanie: "Pojď, Justine, jdeme se dívat na televizi, oni tu budou mít asi záživnou konverzaci."
J: "S radostí."
Melanie: "Dej mi Guse."
B: "Jestli se zase rozbrečí, je jasné, že tě nemá rád,"...Uchechtl jsem.
Melanie: "Táhni k čertu."
Věřte, že bych se asi začal smát jak pominutý, kdyby se Gus rozbrečel a byl bych na něj náležitě pyšný, ale bohužel se s Melaniinou náručí a s dudlíkem spokojil, zase na druhou stranu slyšet svého syna plakat není ani pro necitlivého arogantního pitomce jako jsem já nic příjemného!
B: "Tak teď, když máme chvilku pro sebe, k čemu jí využijeme?"...Přisunul jsem se k ní, abych jí byl co nejvíc nablízku, je sice šťastně zadaná, tedy pokud to slovo šťastně nebudu brát doslova, ale má blízkost s ní vždycky dělá divy.
Lindsay: "Jestli si myslíš, že když mě tu budeš svádět, že ti odpustím, jak ses na nás včera vybodnul tak si na omylu."
B: "To by mě ani nenapadlo, zasloužím si být potrestaný."
Lindsay: "Přestaň s tím divadlem."
B: "Jsem naprosto upřímný."
Lindsay: "Nebo opilý ještě teď to z tebe cítím, to musela být noc."
B: "To byla!"...Usmál jsem si při vzpomínce na mé řádění v zadní místnosti.
Lindsay: "Přestaň! Nechci si ani představovat, co si vyváděl! Je mi ale asi jasný, proč si to vyváděl."
B: "A jeje, nechceš taky začít s analýzou, kterou na mě zkoušel Maikey?"
Lindsay: "Tvářil ses šokovaně, když si ho viděl... Ale zároveň šťastně!"
B: "Teď si nechci představovat já, co tímhle myslíš, mohl bych se pozvracet."
Lindsay: "Já jen... Zdálo se, že si nečekal, že bys ho mohl vidět."
B: "To protože nečekal, myslel jsem, že je z mýho života nadobro pryč, jenže jak se zdá vydržel to tři dny a je zase zpátky."
Lindsay: "To proto si nás včera poslal mírně řečeno někam, protože si nevěděl, kde je?"
B: "Poslal jsem vás někam, protože jste mi kazily plány, on je jen jeden velký omyl jednoho večera."
Lindsay v tu chvíli strnula, nejdřív jsem nevěděl proč, ale pak když jsem si všiml, jak mi kouká přes rameno, jsem se otočil a uviděl jsem ho za sebou stát, za svůj život jsem viděl hodně výrazů, ale tenhle se nedal ani zdaleka definovat, jako bych mu snad svými slovy ublížil, což je něco, co by mě nemělo trápit, spíš by mě to mělo posilnit, ale je to přesně naopak, mám pocit, jako že jsem něco podělal... Opět!
J: "Jen jsem chtěl říct, že už musím jít."
B: "Báječný nápad!"
Lindsay: "Briane!"
B: "Co?"
Lindsay: "Nemusíš odcházet, jsi tu vítaný, to přeci víš, tohohle blba si nevšímej."
B: "Díky!"
J: "Moc rád bych zůstal, ale musím domů... Ne kvůli tomuhle blbovi."
B: "Hej!"
Lindsay: "Tak v tom případě ahoj... A když budeš chtít, zastav se."
J: "Dobře, měj se,"...Aniž by se na mě podíval se otočil a odešel pryč.
Měl bych mít radost z toho, že odchází a že to tentokrát už třeba bude napořád, jenže v hlavě mi zase začala bít na poplach ta pekelná otázka "Chci, aby zůstal anebo odešel?" a tentokrát se zdála být hlasitější, než kdy dřív, obzvlášť když jsem věděl, že jsem si to u něj pěkně pohnojil svým prohlášením, ve kterém jsem z něho udělal největší omyl svého života!
Lindsay: "Briane,"...Drkla do mě.
B: "Co?"
Lindsay: "Přestaň si hrát na idiota a aspoň jednou mě oslň."
B: "Myslel jsem, že to už jsem udělal dávno."
Lindsay: "Neštvi mě,"...Přecedila skrz zuby.
B: "Fajn, pane bože!"
Vyřítil jsem se z kuchyně, prošel kolem krvelačné Melanie a malého uzlíčku s mými geny, došel jsem až na předsíň, vzal si svou bundu a pak jsem se ocitl před domem s nadějí, že už bude pozdě, jenže nebylo...
J: "Co je?"
B: "Já jen... Chceš svézt?"...To, jak na mě koukal, jsem naprosto chápal, i já mám totiž dojem, že jsem se zbláznil.
J: "Jasně, proč ne?"
B: "Fajn, tak si naskoč."
Nechápu, jak mě k tomuhle Lindsay mohla přesvědčit, i když to vlastně neudělala, ona mě jen přiměla NĚCO udělat, to, že ho odvezu, byl můj nápad a já si přestávám být jistý, že byl dobrý, byl totiž naprosto příšerný!
No comments:
Post a Comment