Po 5 letech // 35 //

Poslední díl. - Opravdu doufám, že jste si čtení užili :) Tenhle díl je trošku delší, ale tak to Vám snad vadit nebude a také přeju krásného silvestra a šťastný nový rok! :)

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Bože, on vypadá tak sladce, když spí, mohl bych na něm oči nechat a slíbávat ho od hlavy až k patě, je to moje sluníčko. Nemůžu uvěřit, že dnes se to stane, že se s Justinem konečně vezmeme, na tenhle den jsem čekal dlouhých 5let a stálo to za to. Nikdy se ho nehodlám vzdát, jediné co chci je ukazovat mu, jak moc ho miluju, mám totiž co dohánět za ty léta co jsem se ho snažil odehnat, ale to už nikdy nehrozí, on je jen můj!

J: "Jak dlouho už to děláš?"

B: "Co?"

J: "Pozoruješ mě, jak spím."

B: "Já tě nepozoruju, to bych si nedovolil."

J: "Briane, no tak."

B: "Co? No dobře, asi dvacet minut."

J: "Ty si blázen."

B: "Jo jsem, do tebe."

J: "Kdo jsi a co jsi udělal s Brianem?"...Zeptal se s úsměvem na tváři.

B: "Já ti dám, kdo jsem,"...Políbil jsem ho.

J: "Už si začínám vzpomínat, ale jen matně."

B: "Vážně? Tak to musím napravit."

Zajel jsem rukou pod peřinu a snažil se mu "připomenout" kdo jsem, ale jak rychle jsem ho začal dráždit, tak rychle jsem přestal, přece jenom...

J: "Briane? Proč jsi přestal?"

B: "Protože to dokončíme večer,"...Laškovně jsem na něj zamrkal.

J: "Večer?"

B: "Ano, po svatbě."

J: "Z tebe je opravdu romantik."

B: "A bude už jen větší."

J: "Briane, já tě mi..."

B: "Ne, neříkej to, řekneš mi to pak."

J: "Dobře. Nemůžu uvěřit, že už jen pár hodin a budeme svoji."

B: "Sunshine, já tomu asi neuvěřím ani až budeme svojí."

J: "To ti to budu muset pořád připomínat,"...Zamrkal.

B: "Momentálně bych si přál mít amnézii, takového připomínání není nikdy dost."

J: "Ty jsi opravdu blázen, ale moc rád ti to budu připomínat."

Naklonil se pro další polibek, ale jak už je dobře známo, vždycky se najde někdo, kdo nám to překazí a začne se dobývat do bytu...

B: "Já se snad...!"

J: "Ne, dneska žádný rozčilování, přeci jen, tohle je náš poslední den v loftu, zítra už se budeme nacházet v našem krásném domku a tam už žádný Maikey ani Debbie nebudou mít možnost klepat na dveře v těch nejlepších chvílích, tak to dneska překousni."

B: "Sunshine, jen ty víš jak mě uklidnit."

J: "Vím."

B: "Dobře, tak já tam jdu a pokusím se nikoho nezabít."

J: "Děkuju a radši si pospěš nebo bude v těch dveřích díra."

B: "Už běžím."

Šel jsem ty dveře rychle otevřít, opravdu jsem se bál, že do nich někdo udělá díru, znělo to jak kdyby tam bylo stádo koní a taky, že jo...

B: "Co tu všichni děláte?"

Debbie: "Lepší otázka je, co děláte vy dva?"

B: "Prosím?"

Debbie: "Za 8hodin se berete a vypadá to, že jste právě vylezli z postele.

B: "Taky že jo."

Debbie: "A proto jsme tady."

B: "Huh?"

Debbie: "Briane, ty jsi...!"

Emmett: "Debb, nech to na mě, já mu to vysvětlím."

B: "Vysvětlíš co?"

Emmett: "Přišli jsme vás dát dohromady."

B: "Já snad vypadám, že se rozpadám?"

Emmett: "No to zas ne, ale nahej na svojí svatbu, jít nemůžeš."

B: "Počkat, takže vy...?"

Lindsay: "Přišli jsme vám pomoc, abyste vypadali naprosto úžasně."

Maikey: "A to znamená, že budete dělat přesně to, co vám řekneme."

B: "Maikey, Lindsay, já žádnou pomoc nepotřebuju!"

Oni se vážně zbláznili, nejdřív předsvatební večeře - no dobře ta mi udělala radost, ale mohli alespoň dát vědět dřív, ale to už je jedno, stejně to bylo krásné! A teď tohle? Oni mě chtějí dát dohromady? Mě?!

Ted: "Říkal jsem, že to nebude jednoduchý."

B: "Tede, ty jsi tu taky?...Sarkasmus jsem si nemohl odpustit.

Ted: "Překvapivě."

Emmett: "No tak Briane, trochu nám věř."

Lindsay: "A navíc nezáleží jen tobě, ale i na Justinovi."

B: "Linds, ty jsi uměla vždycky pomoct."

Lindsay: "Jsem si toho vědoma."

Debbie: "Lindsay má pravdu, nezáleží jen na tobě... Sunshine?!"

J: "Co se tady děje?"...Během chvíle dorazil.

B: "Zbláznili se."

J: "Proč jste tady?"

Debbie: "Přišli jsme vám pomoct."

J: "Pomoct?"

Lindsay: "Hodit vás do gala."

Emmett: "Upravit vlasy."

Ted: "Zbavit nervozity."

Maikey: "Pomoc s čímkoliv co bude třeba."

Debbie: "Jako například se slibem."

B: "Slibem?!"

J: "Slibem?!"

Debbie: "To je to, co se říká těsně před tím, než si řeknete Ano."

B: "My víme co to je, ale jak jsi na to přišla?"

J: "Jo Debb, to nemáme v plánu."

Debbie: "Tak teď už máte."

B: "Ženská bláznivá!"

Debbie: "Říkej si mi, jak chceš, ale stejně se tomu nevyhneš."

B: "Jo, vážně?"

Debbie: "Vážně!"

B: "Co, co, co to děláš?"

Doslova mě zatlačila do bytu vlastním tělem a posadila do křesla a hleděla na mě s výrazem, který říkal, že jestli ji neposlechnu - Tak... No, zabije mě!

B: "Tak fajn, vyhráli jste."

Emmett: "Juchů!"

B: "A ani na to nemysli, Emmette."

Emmett: "Na co?"

B: "Že bys mi sáhnul na vlasy."

Zase to Debb udělala - Ten vražednej výraz!

B: "No tak dobře, můžeš."

Emmett: "Věř, že nebudeš zklamaný."

B: "To doufám, protože jinak budeš mrtvý a zkus sáhnout na nůžky."

Emmett: "No..."

B: "Emmette!"

Emmett: "Tak dobře."

Co se to ze mě stalo? Vážně si nechávám dělat vlasy od Emmetta Honneycutta? Vážně se mě tu Ted snaží uklidnit? Vážně mi Lindsay žehlí oblek? Vážně tu Maikey vede povzbudivou řeč? Vážně?! A co teprve Debbie? Co myslela tím slibem, vždyť my jsme se s Justinem na žádných nedohodli, nic takového jsme mít neměli, ale teď když to Debbie vyslovila a já vidím Justina s tím papírem a perem je mi jasné, že jemu se ten nápad líbí, moc líbí. Ale Justin byl vždycky romantik, on se vždycky uměl vyjadřovat slovy, ale co já? Já to nikdy neuměl, vždyť jenom říct mu, že ho miluju, mi trvalo 5let, tak jak mu to dnes mám říct ve slibu? Já tu Debb asi vážně zabiju!

O PÁR HODIN POZDĚJI

Lindsay: "Teda Briane, vypadáš skvěle!"

Emmett: "Opravdu úžasný, jsem na nás hrdý."

B: "Skvělý, to vám přeju! Už se můžu jít podívat do zrcadla?"

Lindsay: "No jo, běž ty nedočkavče."

Opravdu jsem se bál na sebe podívat, být pod rukou Emmetta je někdy o hubu, opravdu jsem čekal, že mě obarvil na fialovou nebo nějakou podobně šílenou barvu, ale omyl - vypadalo to opravdu dobře, já celý jsem vypadal skvěle, teď už jsem byl zcela určitě připravený se oženit, opravdu všichni odvedli kus práce a trochu mě i dojalo, že tohle vše pro mě dělají, ale to já nedám najevo anebo...

Lindsay: "Tak co?"

Maikey: "Briane, aspoň zalži."

Nemohl jsem lhát, nebyl důvod, zmohl jsem se jen na jediné...

B: "Děkuju."

Ted: "Slyšeli jste to? On poděkoval."

B: "Myslím to vážně, odvedli jste kus práce, teď už se můžu oženit."

Maikey: "Rádi jsme posloužili."

Zatímco jsem se jim snažil dát najevo vděk, jsem očima hledal Justina, ale od té doby, co s ním Debbie zmizela do koupelny, jsem ho neviděl.

Lindsay: "On za chvíli příjde, neboj."

B: "Kdo?"...Snažil jsem se dělat hloupého.

Lindsay: "Kdo asi? Justin přece, vidím jak ho hledáš očima."

B: "Nehledám! No dobře, možná hledám."

Lindsay: "Debbie si ho vzala do parády."

B: "Jako obvykle."

Lindsay: "Jen se snaží pomoct Briane."

B: "Já vím, ale..."

Lindsay: "Bojíš se, že jo?"

B: "Bojím?"

Lindsay: "Toho slibu."

Má pravdu, bojím se toho, prostě nevím, co bych měl říct, já to jen nechci podělat a bohužel to je moje specialita.

B: "Já nevím, co mám říct nebo spíš jak to říct."

Lindsay: "To zvládneš, Briane, až tam budeš stát, tak v tu chvíli ti to půjde přímo od srdce."

B: "Já myslel, že žádný nemám."

Lindsay: "Briane, nekaž tuhle chvilku."

B: "Dobře, promiň."

Lindsay: "Určitě to zvládneš."

B: "To doufám."

Lindsay: "Už je tady."

B: "Co?"

Lindsay: "Otoč se."

Otočil jsem se a spatřil ho, vypadal fantasticky, mohl jsem na něm oči nechat, ten oblek mu tak krásně sednul, ty kalhoty obepínaly jeho dokonalý zadek, vlasy měl sčesané jako tenkrát na jeho maturitním plesu, vypadal opravdu dokonale, musel jsem ho pořád prohlížet, byl jsem jak omámený...

J: "Briane, jsi v pořádku?"

B: "Jsi dokonalý."

J: "Nepřeháněj."

B: "Ne vážně, vypadáš nádherně."

J: "Ty taky Briane, moc ti to sluší."

Hleděli jsme na sebe s úsměvem na tváři a vypadali opravdu zasněně, ostatní nás jen pozorovali, poprvé v životě jsme jim dali najevo, jak moc se milujeme jen pohledem na sebe. Šel jsem ho políbit, v tu chvíli jsem po tom tak moc toužil, už jsem byl těsně u jeho rtů, když...

Debbie: "Ne, ne, ne! Žádný takový!"

B: "Co?"

Debbie: "Žádné líbání před svatbou."

J: "Debb?"

Debbie: "Na polibek budete mít mnohem vhodnější chvíli...až si řeknete ANO."

B: "Ty jsi opravdu blázen Debbie."

Debbie: "Já vím."

Lindsay: "Měli bychom vyrazit, Melanie mi psala, že už tam všichni jsou."

B: "Doufám, že..."

Lindsay: "Neboj, Melanie je má u sebe a pak je dá Gusovi."

B: "Tak dobře."

Debbie: "Tak jdeme."

Když to Debbie řekla, šíleně jsem znervózněl, v žaludku mi poletovali motýlci a v krku jsem měl knedlík, ta představa, že za hodinu budeme svoji mě rozradostnila, ale ten strach z toho obřadu nebo spíš slibu byl tak velký - nesmíš to podělat Briane, prostě nesmíš!

Maikey: "Tak jdeš?"

B: "Co?"

Maikey: "Bože, z tebe ta nervozita přímo jiskří."

B: "A ty mi moc nepomáháš."

Maikey: "Jsi Brian Kinney, navždy mladý, navždy krásný kurva fix! Ty se nemáš čeho bát!"

Nenapadlo by mě, že musím slyšet zrovna tohle, aby se mi nepodlomila kolena.

B: "Děkuju."

Maikey: "Není zač a teď pojď, Justin tě čeká."

Sešli jsme s Maikeym schody a když jsem vyšel ze dveří nemohl jsem uvěřit vlastním očím - stála tam limuzína.

B: "Co, co to je?"

Maikey: "Snad jsi si nemyslel, že pojedete v jeepu?"

B: "Ale to muselo být drahý."

Lindsay: "Nedělej si starosti, všichni jsme se složili, tohle je váš den a my vám ho chceme udělat co nejlepší."

B: "Já nevím co říct."

Debbie: "Tak nic neříkej a vlez tam, Justin už je uvnitř."

B: "Dobře a děkuju."

Tohle je vážně nejlepší den mého života, ty lidi by se pro nás klidně rozkrájeli, jsem opravdu vděčný, že právě oni jsou moje rodina. Vlez jsem za Justinem do limuzíny a nechali jsme se odvézt na místo, kde se to má všechno stát...

J: "Je to tady."

B: "Ano je."

J: "Nemůžu uvěřit, že se to vážně děje."

B: "Ani já ne, je to úžasný."

Maikey: "Pánové jděte na to."

B: "Připraven?"

J: "Ano a ty?"

B: "Já vždycky."

J: "Tak jdeme."

"Sešli jsme se zde, abychom spojili životy těchto dvou mužů..."

Bylo to tady, oddávající začal říkat tu řeč, která zaznít prostě musí, já jen hleděl na Justina, jako na toho nejkrásnějšího muže na celém světě, srdce mi tlouklo, že to museli slyšet všichni v místnosti, byl jsem tak nervózní a zároveň šťastný, že to ani nedokážu popsat a pak nastala tak chvíle - chvíle na slib...

"Briane, ty jsi muž, na kterého jsem celý život čekal, ukázal jsi mi, že můžu dosáhnout čehokoliv, pokud to chci, pomohl jsi mi v těžkých chvílích a já jsem ti za to vděčný. Dneska tu stojím proto, abych se stal tvou druhou polovičkou. Nikdy tě nezklamu, nikdy tě neopustím a budu tě milovat do konce našich dnů, kdo ví? Možná i potom. Miluju tě, Briane Kinney, vždycky jsem miloval a vždycky budu."

Když jsem to uslyšel, byl jsem v naprostém úžasu, ta slova, která vyšla z jeho úst, byla tak dokonalá, plná lásky, plná citů! A pak přišla řada na mě asi na vteřinu jsem myslel, že uteču, myslel jsem, že mu nikdy nedokážu říct něco tak krásného jako on řekl mně, jenže pak to přišlo, podíval jsem se na něj a okamžitě jsem věděl co říct, Lindsay měla pravdu - jde to od srdce...

"Dnes je ten den, den D, den, kdy se stanu opravdovým mužem, odpovědným a milujícím mužem a hlavně manželem tak skvělé osoby jako jsi ty. Nikdy jsem neměl žádný konkrétní sen, ale něco mi říká, že se mi právě jeden vyplní. Koho by to napadlo, že já Brian Kinney budu stát u oltáře a hledět jedinému člověku, který se dokázal dostat pod tu tvrdou slupku a udělat ze mě lepšího člověka, do očí, do jeho krásných, blyštivých, modrých očí vyzařujících něhou a láskou - Láskou ke mně. Budu tě vždycky milovat, ochraňovat a podporovat, Sunshine, ty jsi můj člověk a navždy jím už zůstaneš. Vím, že všichni moc rádi používali frázi, že nemám srdce a měli pravdu, protože jsem musel počkat na tebe - ty jsi moje srdce."

J: "Miluju tě."

B: "Já miluju tebe."

"Prstýnky prosím."

Gus s nimi okamžitě přiběhl, byl tak roztomilý, byl to úžasný pohled hledět na svého syna, jak ke mně běží i s prstýnky a na tváři má vidět takovou radost.

B: "Děkuju synku,"...Dal jsem mu pusu na tvář a pak si běžel sednout zpátky.

Vyndal jsem prstýnek a dal ho Justinovi na prst a při tom se mu díval do očí, už jsem opravdu toužil po polibku, pak si Justin taky vzal prstýnek a dal mi ho na prst. Ten pocit asi nikdy nedokážu popsat!

"Z moci mi svěřené vás prohlašuji za manžele, můžete se políbit."

Když jsem to zaslechl, vrhl jsem se na Justinova ústa jako dravec na svou kořist, tak moc jsem toužil, aby ten polibek nikdy neskončil, byl to ten nejkrásnější polibek v mém životě, když jsem se od něho konečně odlepil, ohlédl jsem se a když jsem uviděl všechny, jak nám tleskají a pláčou, už jsem to dál nemohl držet a po mých tvářích začaly stékat slzy - slzy štěstí.

J: "Zvládli jsme to."

B: "Jo, zvládli."

J: "Miluju tě."

B: "Taky tě miluju Sunshine."

Justin's POV

Po roce

Již rok jsme s Brianem manželé, zažíváme ty nejlepší chvíle našich životů, je to ten nejlepší manžel jakého jsem si mohl přát, každý den mi dokazuje, jak moc mě miluje. A nejen my dva zažíváme opravdu skvělé chvíle, za ten rok se dokonce i Theodhor stihl oženit, Debbie s Carlem do toho taky konečně praštili a Emmett si konečně našel někoho, koho si zaslouží a Daphne se narodil krásný chlapeček, pojmenovala ho Patrick - Všichni dostali to, co si zaslouží.

Já teď s Brianem žiju v našem domku a je z nás opravdu úžasný pár, koho by to napadlo, první den co jsem ho poznal, ale to už je minulost a je tu vlastně ještě jedna úžasná novinka...

B: "Dneska ty!"

J: "Co? Ne!"

B: "Ale jo, včera jsem to dělal já."

J: "Já ještě napůl spím."

B: "Tak se prober."

J: "Briane?"

B: "Justine?"

J: "Prosím!"

B: "Ne, dneska si na řadě ty a basta."

J: "Briane, chceš se dneska oddávat opravdu vášnivému sexu?"

B: "Myslím, že za těchto podmínek to stejně nepůjde."

J: "Chceš se ještě někdy oddávat sexu?"

B: "Ty hnusnej vyděrači!"

J: "Já vím, tak co?"

B: "Fajn! Dneska to udělám, ale zítra je to celý tvoje! Rána jsou nejhorší."

Já vážně vím, jak Briana i po těch letech k něčemu donutit, dokonce i k tomuhle ho donutím náznakem celibátu. Někdy jsem opravdu rád, že Brian skoro pořád žije pro sex, protože právě teď bych vážně nechtěl být na jeho místě.

B: "Ah! Bože pomoc!"

J: "Copak?"

B: "Okamžitě sem pojď, já nemůžu."

J: "Ty tam snad zvracíš nebo co?"

B: "Tak sem pojď a hned budeš vědět proč."

J: "Ty zase přeháníš, že jo?"

Ne nepřehání, moc dobře vím, o čem mluví, já sem tam nad tím taky občas dávím, jelikož je to fakt síla, ale musíme si na to zvyknout, jinou možnost ani nemáme - je to přece naše štěstí...

J: "Tak mi to teda ukaž... Ah bože!"

B: "Vidíš? Já ti to říkal."

J: "Jak si to proboha dokázala, Sarah? Ty naděláš do plínek větší kopičku než slon."

B: "Nejde o to, že větší, ale smradlavější."

J: "No tak, neposlouchej tátu, on to tak nemyslel."

B: "Ale myslel, nechápu, jak dvouměsíční miminko může udělat takovou kopici."

J: "Víš co, Briane? Dej mi tu plínku."

B: "No to teda ne, já to udělám."

Bože, já toho chlapa miluju! Miluju, když předstírá, že nechce něco dělat a přitom to dělá rád a s láskou. Dokonce i tohle - mění naší dceři plínku!