BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Dneska je tak zvláštní den, Brian se chová opravdu podivně, touhle dobou obvykle bývá v Babylonu, lépe řečeno v jeho zadní místnosti, ale dnes ne, dnes sedí u počítače s nějakými papíry a vypadá, že mu každou chvílí exploduje hlava. Popravdě vypadá opravdu ztrhaně, asi bych se ho měl zeptat, co se děje, ale ničemu tím nepomůžu, akorát bych ho ještě víc vynervoval a dočkal bych se akorát tak poznámky, že mi do toho nic není, tak ať se klidím, takže se to prostě pokusím přehlížet a budu doufat, že se vzpamatuje...
B: "Kurva! Do hajzlu!"...Zničehonic vybouchl.
Dobře tohle už jsem nemohl ignorovat, takhle se rozčiluje jen, když se opravdu děje něco vážného a on neví, co má dělat.
J: "Briane, jsi v pohodě?"
B: "Jo jsem, neměj péči!"...Odbyl mě.
Vždyť to říkám! On nechce, abych mu pomáhal, on je přece slavný Brian Kinney, který všechno zvládne sám, nikoho a nic nepotřebuje! Jenže potřebuje a dost často mi to dává najevo, občas ze spaní zamumlá něco jako "Ještě, že tě mám," ale bohužel jen ze spaní, při vědomí by to asi nikdy neřekl, ale i to mi stačí, alespoň tak než nijak, mi dává najevo, že jsem pro něho důležitý, ale proč se mě, sakra, snaží odbýt, když se mu jen snažím pomoct, to nedokáže pochopit, že na nic nemusí být sám, že mu vždycky pomůžu?
J: "Briane, no tak, mně můžeš říct cokoliv."
B: "Jsem v pohodě a nehodlám se opakovat!"
J: "Fajn, jak chceš!"...Rezignoval jsem.
Opravdu nemá smysl se motat do jeho věcí, pokud sám nepožádá o radu! A to se stane opravdu výjimečně a ještě v podnapilém stavu! Takže to prostě budu ignorovat! Už mě nebaví mu lézt do zadku a snažit se mu zlepšit náladu, když o to očividně nestojí, mně to může být přeci úplně u zadku, co se s ním děje... Já zase melu hovadiny, není mi to jedno a nikdy nebude! Nelíbí se mi pohled na jeho ztrápenou tvář, dokonce se mu klepou ruce... Proboha, co se mu, sakra, stalo? A proč mi to neřekne? To někoho zabil nebo co?! Sakra, už!
Prostě ho nechám vychladnout a zkusím se ho zeptat zítra, jen doufám, že se mu nálada zlepší, jinak budu muset opravdu zakročit a to se nebude líbit ani jednomu z nás!
J: "Jdu spát!"...Oznámil jsem důrazně.
Snažil jsem se ho alespoň nějak upozornit na to, že existuju, jelikož mi přišlo, že je mu u toho počítače líp, než se mnou a většinou, když mu řeknu, že jdu spát, snaží se mě zastavit, nenechal by mě totiž usnout bez toho, abych mu alespoň dopřál polibek, ale dneska...
B: "Jo, jasně... Dobrou!"
Skácel jsem se do postele a oči jsem držel jen tak tak, ale ta myšlenka mi je nedovolila zavřít úplně... Co se s ním, sakra, děje? Já tak moc nesnáším, když se trápí, to pak trápí i mě a pak jsme jak dvojka idiotů, co se z toho druhého snaží dostat, co se s ním děje! Ale asi budu muset přejít na plán B - Už žádné utěšování a tahání z něho, co se s ním děje, teď se budu chovat úplně jinak a on třeba pochopí! Doufám! A teď už půjdu spát, protože ty ovečky nad mojí hlavou mi opravdu nepřijdou normální!
Pomalu jsem se od sebe snažil odlepit oči v naději, že Brian leží vedle mě a spí, ale on tam nebyl, jeho půlka postele byla pořád zastlaná! Vstal jsem z ní a okamžitě ho zahlédl - spal u počítače a hlavu měl položenou mezi těmi všemi papíry! V tu chvíli mi to přišlo jako dobrá příležitost zjistit, co se děje... Po špičkách jsem se přemístil až k počítači a snažil se jeden z těch papírů dostat z pod Brianovi hlavy...
B: "Hmmm,"...Zamručel.
Sakra! Hlavně opatrně, nesmím ho vzbudit! Pomyslel jsem si, ale už bylo pozdě!
B: "Co to, kurva, děláš?!"
J: "Co? Nic!"...To je tak trpaná výmluva!
B: "Tomuhle říkáš nic?"
J: "No tak fajn, chci vědět, co se s tebou stalo? Proč se chováš tak divně? A jiný nápad, než že se to pokusím zjistit na vlastní pěst, mě nenapadl!"
B: "A proto se mi šťouráš v papírech? To je opravdu inteligentní nápad!"...Použil svojí oblíbenou dávku sarkasmu.
J: "Možná víc inteligentní, než seš ty sám! Už mi opravdu lezeš na nervy!"
Už jsem se opravdu naštval, ale hned, jak jsem to dořekl, tak jsem toho opravdu litoval! Na Brianovi bylo vidět, že ho to nejspíš ranilo!
J: "Promiň, já to tak nemyslel."
B: "Víš co, Justine? Dej mi pokoj!"...Doslova mě odstrčil.
J: "Bri..."
B: "Běž!"
Zdá se mi to nebo v jeho hlase byl slyšet vzlyk? Dokonce i jeho oči se měnily ve sklo, ale stále mi říkaly, že mě tady teď nechce, že je na mě opravdu naštvaný a tak už jsem nic neříkal, oblékl se a odpochodoval z loftu!
Já jsem asi ten největší vůl na světě, plán B opravdu nevyšel, protože zkoušet na něho jeho vlastní medicínu a snažit se ho vyprovokovat do bodu, kdy by mi to sám řekl, nemělo smysl, spíš jsem to ještě zhoršil... Já jsem vážně debil!
Vešel jsem do jídelny a chystal jsem se dát se do práce, ale jakmile mě Debbie zaregistrovala nebo spíš můj ustaraný obličej, musela zasáhnout...
Debbie: "Tak co je to tentokrát?"
J: "Ale nic."
Debbie: "Nic? To jsou mi ale novinky... Já jen, že vypadáš, jak kdyby ti někdo přejel psa!"
J: "Já nemám psa,"...O co se tu vlastně snažím?
Debbie: "A dokonce ani ironii nevnímáš... Tohle je vážný!"
J: "Debb, to nemá smysl."
Debbie: "Sunshine, já to z tebe stejně nakonec dostanu a myslím, že čím dřív mi to řekneš, tím dřív se ti uleví."
Debbie má pravdu, uleví se mi, potřebuju se někomu svěřit a ona je na to ta nejlepší!
J: "To Brian."
Debbie: "To mi došlo a dál?"
J: "Chová se strašně divně, už od včera sedí u počítače, skoro nejí a vypadá hrozně ustaraně a když jsem se z něho snažil dostat, co se stalo, tak..."
Debbie: "Tě poslal do prdele?"
J: "Jo."
Debbie: "To je celý on, na to už si budeš muset zvyknout."
J: "Právě, že to není on, vypadá to jako on, mluví jako on, ale chová se jako někdo jiný, jako kdyby ho uvnitř někdo vydlabal, dokonce ani o sex nemá zájem!"
Debbie: "Co jsi to řekl? On nechce sex?"
J: "Ne!"
Debbie: "Do hajzlu!"
J: "Debb, ty mi vůbec, ale vůbec nepomáháš!"
Debbie: "Promiň, ale tohle už i mně přijde divné! A řekl ti aspoň něco?"
J: "Že je v pohodě a že mi do toho nic není."
Debbie: "Zkus ho nechat vychladnout a on se třeba pak sám rozpovídá, a pokud se pořád bude chovat jako vůl, tak dej vědět, já už si s ním poradím."
Jestli na světě existuje člověk, který z Briana dokáže dostat cokoliv je to právě Debbie, jí se vždycky svěří, řekne jí věci, které neřekne ani Maikeymu, nevím, jak to dělá, možná jí taky hrají do karet ty jointy, co si vždycky vezme s sebou, ale podle mě v tom bude i něco jiného... Možná to, že děti se vždycky svěří mámě a Debbie je pro Briana máma! Ještě, že jí máme!
J: "Dobře, děkuju, Debb,"...Dal jsem jí pusu na tvář.
Debbie: "Není zač, Sunshine."
Teď už jen doufat, že to Briana přejde, nechci se už dívat na to, jak se trápí! To mě totiž hrozně ničí!
No comments:
Post a Comment