Maybe it's Too Late... // 23 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(July, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Žádná slova by nedokázala popsat to, co Brian momentálně cítil. Vlastně by ta slova i těžko hledal, protože právě teď nebyl schopný téměř ani dýchat natož nějak uvažovat. Byl v šoku. To bez pochyby. Neviděl ho... jak dlouho vlastně? Několik měsíců rozhodně. Občas se to dokonce zdálo jako roky. A někdy zase jen jako dny. Čas si s Brianem někdy opravdu vtipně a zároveň sadisticky pohrával. Ale když přišlo na Justina, čas byl... prostě jen čas. Nezáleželo na něm. Protože bylo jedno, kolik ho vlastně uběhlo, oni dva se vždycky za nějakých okolností znovu setkali. A na malou chvíli, ano jen malou, zapomněli, že už k sobě nepatří, že už nepatří do života toho druhého. A těch několik okamžiků na sebe jen hleděli a ztráceli se jeden ve druhém s budící se touhou se sebe navzájem dotknout a ujistit se, že je to opravdu skutečné.

Maybe it's Too Late... // 22 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

(O dva měsíce později - June, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Brian se snažil otevřít oči, ale jeho těžká víčka mu ten proces dost stěžovala, nemluvě o tom, jak vyprahlo měl v ústech a hlava mu třeštila, jako kdyby někdo v jeho kuchyni hrál rockový koncert. Počkat. Někdo byl v jeho kuchyni, ale rockový koncert rozhodně nehrál, za to podle všeho dělal takový rámus, že Brian nebyl daleko od toho vyskočit z kůže. Ale momentálně nebyl rámus Brianův největší problém, ale ten někdo, kdo ho dělal. Fuck, pomyslel si Brian. Už zase to udělal.

Netrvalo dlouho a Nathan se objevil u vstupu do ložnice s tím svým obvyklým sexy kukučem. "Oh, dobré ráno."

"Co to máš v ruce?" zeptal se ihned Brian otráveně a s nadzvednutým obočím.

"Říká se tomu snídaně. Myslel jsem si, že bys měl něco sníst... jsi hubený."

"Díky... mami. Ale jsem perfektně schopný se o sebe postarat sám."

Nathan pouze protočil oči a zasmál se, "Nesnažím se o tebe starat. Jen bych tě nerad vezl na pohotovost, až po našem dalším žhavém šukání zkolabuješ, protože pomalu nejíš."

Maybe it's Too Late... // 21 //

Díl tu měl být už minulý týden, chyběl mi jen kousíček, ale než jsem to stihla dopsat, dostihl mě COVID. A že mi teda bylo příšerně a pořád to nestojí za moc, ale naštěstí jsem byla schopná aspoň tohle dokončit, tak snad si čtení užijete😉

BEZ VAROVÁNÍ

(April, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Brian's POV

Brian tancoval v perfektní souhře s Babylonskou hudbou a jeho rytmicky bušící srdce zařídilo, že se mu pořádně rozproudila krev v žilách. Bylo mu opravdu horko. Vlastně skoro hořel. Teplo z něj doslova sálalo a vrstva potu pokrývala celé jeho tělo, takže v těch světlech v podstatě zářil.

Možná za to mohlo to nepřetržité tancování nebo ten krasavec, co se právě otíral zadkem o jeho rozkrok nebo snad ten bílý prášek, který před čtvrt hodinou nasál nosem na záchodech... ale cítil se neuvěřitelně. Byl v naprosté synchronii s thumpa-thumpa a měl pocit, že by klidně mohl lítat, kdyby se o to pokusil. Naštěstí byl ale ještě dost při smyslech, aby to neudělal.

Maybe it's Too Late... // 20 //

Musím se přiznat, že vrátit se k téhle povídce byl pro mě teda oříšek, za ty skoro dva měsíce jsem samozřejmě už nějaké detaily zapomněla a musela jsem si pro připomenutí přečíst alespoň poslední tři díly a pár věcí mě i zaskočilo, že jsem ani nevěděla, že to tam je, haha... tak doufám, že postupem času si všechno začnu nějak vybavovat, protože představa, že bych musela jít a přečíst si všech 20 dílů, aby se mi osvěžila paměť... no nevím nevím😅 Každopádně všem děkuji za trpělivost a doufám, že si užijete čtení!🖤

BEZ VAROVÁNÍ

(February, 2016 - New York, současnost)

Justin's POV

"Teda, Scotte, jestli si tě nevezme Justin, tak já rozhodně ano," zasmála se Daphne, zatímco se rozplývala nad Scottovými kulinářskými dovednostmi.

"Uh-uh," odkašlal si Adam - přítel Daphne. "Já jsem pořád tady."

"Promiň, zlato," omluvně se na něj usmála. "Já jen, že sakra dobře vaří. Justine, máš opravdu štěstí."

"To já přeci vím," pousmál se Justin a natáhl ruku ke Scottovi.

"V tom případě ti budu vařit už navždy," usmál se Scott nazpátek a stiskl Justinovu ruku.

"Mně taky!" přihlásila se hned Daphne horečně.

A zatímco ti dva měli nějakou slovní výměnu, Justin se jen naprázdno usmíval uzavřený ve své mysli. Ani nevěděl, proč s tímhle dvojitým rande souhlasil, když to Daphne navrhla. Asi nejspíš proto, jak se Scottovi rozzářily oči nadšením. Kdyby to bylo jen na něm, nikdy by na to nepřistoupil. Přišlo mu to kýčovité. Po letech s Brianem a jejich nekonvenčním vztahu, bylo tohle něco, co už dávno nespadalo do Justinových představ o ideálně stráveném večeru. Byla to muka, která neměla konce.

Maybe it's Too Late... // 19 //

Tohle mi trvalo trochu dýl, ale za to je to mega dlouhý, tak snad budete spokojení... i když úplně nevím, jak budete spokojení s tím, co jsem si tu vymyslela😬😄

VAROVÁNÍ 18+

(February, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Brian's POV

Brian ležel opřený v posteli a v jedné ruce držel cigaretu, zatímco tou druhou svíral prostěradlo. Sledoval své dva dnešní tricky, jak si hrají s jeho erekcí. Oba si dávali opravdu záležet, sáli ho a olizovali jako zmrzlinu. Nezapomínali ani na varlata, která jemně tiskli a dráždili pusou. Jeho pták pulzoval a byl neuvěřitelně citlivý. Zářil rudě. Brian instinktivně hýbal boky a slastí zakláněl hlavu. Byl tak blízko...

A přes to měl pocit, že k orgasmu neměl nikdy dál.

Ať se snažil sebevíc, nedokázal vypnout svojí mysl. Nemohl ze své hlavy vyhnat Justina. Vlastně jen díky myšlenkám na něj a představě toho, že je to právě on, kdo se nachází u jeho nohou, se ztrácel v té rozkoši. Jenže zároveň přesně to mu bránilo se udělat. 

Nechtěl být do konce života odkázaný na to, že si bude při sexu představovat Justina, aby byl schopný si ho užít. A ta frustrace z toho ho vždy před vrcholem zchladila.

Maybe it's Too Late... // 18 //

Já fakt jdu asi do sebe, místo měsíčního čekání to byl pouhý týden... haha😁 Snad se díl bude líbit a zasloužím si nějaké to hodnocení🙈🖤

VAROVÁNÍ 15+

(January, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Justin's POV

Justin se snažil soustředit na řízení a nedat na sobě znát žádné rozpaky z toho, co se právě stalo. Z toho, že viděl Briana. Ten fakt, že mu stále bušilo srdce jako o život, mu to zrovna neulehčovalo... a to napětí, které cítil ze Scottovy strany už vůbec ne.

"Takže... to byl Brian?"

"Uhm, yep," odpověděl, snažíc se působit, že o nic velkého nešlo.

Opravdu doufal, že se Scott nebude na nic ptát, že budou jednoduše předstírat, že se to nestalo a půjdou prostě dál.

"Není divu, že ses do něj zamiloval... myslím tím, že je opravdu..."

"Tohle neříkej. Nezamiloval jsem se do něj jen kvůli tomu, jak vypadá... jsou i jiné věci... věci, které ho činí..." Justin spolkl cokoliv, co chtěl říct, jeho ochranitelská stránka vůči Brianovi se u něj opravdu snadno spustí, ale právě teď nechtěl, aby to vytvářelo problém mezi ním a Scottem.

Maybe it's Too Late... // 17 //

Ano - i já sama jsem v šoku z toho, že tu máme druhý díl během jednoho týdne a ještě k tomu tak dlouhý (a vůbec jsem tu nešetřila obrázky, tak se nelekněte😀), takže prosím neodpadněte a radši si čtení užijte (a modlete se, že mi to snad vydrží😀)

VAROVÁNÍ 18+

(January, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Justin's POV

Justin se celou noc převaloval neschopný usnout, stále si v hlavě přehrávajíc včerejší rozhovor s mámou, zatímco sem tam hypnoticky sledoval spícího Scotta, doufajíc, že dostane nějaké znamení, že jejich vztah má opravdu nějakou budoucnost... že se dostane do bodu, kdy mu bude moct říct, že ho taky miluje. Opravdu ho totiž nechce ztratit, i přes to, že jsou spolu teprve čtyři měsíce, bylo jen málo chvil, které netrávili spolu a Justin si neuměl představit, že by najednou Scott nebyl součástí jeho života. Ale taky si uvědomuje, že držet ho v něm jen proto, že mu to tak vyhovuje, by bylo sobecké. 

Ale právě teď je ze všech svých pocitů tak zmatený, že nemůže s čistou hlavou říct, co k němu vlastně cítí...

Maybe it's Too Late... // 16 //

BEZ VAROVÁNÍ

(January, 2016 - New York, současnost)

Justin's POV

Justinovi se postavily jemné chloupky na zátylku v momentě, co ucítil, jak se mu horký dech odráží od jeho holé kůže. Vzápětí pocítil pevné sevření kolem svého pasu. A čím víc přicházel k sobě, tím víc si uvědomoval Scottovu přítomnost...

Opravdu opatrně, ve snaze Scotta nevzbudit, se otočil, aby mu viděl do tváře. Vypadal tak klidně, jeho tvář se zdála být skoro bezchybná, oči lemovaly dlouhé řasy a rty byly krásně plné, svádějící k políbení... Justin je opravdu rád líbal.

Byli spolu oficiálně už čtyři měsíce a Justin si dosud užíval každou chvíli, kterou spolu strávili. Dokonce spolu byli i na Vánoce, se Scottem je strávili u Justina a prakticky celý další týden neopustili jeho postel natož byt. Od Debbie a od mámy si samozřejmě vyslechl spoustu připomínek na to, že by rodina měla být o Vánocích spolu - klasicky - ale nakonec od nich dostal i jistou dávku pochopení, když usoudily, že se jednoduše snaží jít po Brianovi dál. To, že dostal příkazem, aby hned první víkend v lednu dorazil a vzal Scotta s sebou, bylo už vedlejší. Hlavní bylo, že si Vánoce mohl užít v klidu a bez toho stresu kolem s člověkem, který pro něj opravdu hodně znamenal.

Maybe it's Too Late... // 15 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

(October, 2015 - Canada, současnost)

Mléko. Mouka. Vajíčka. Cereálie. Pečivo... Brian se pročítal tím podle všeho nekonečným nákupním seznamem, který mu Lindsay tak ochotně nacpala do ruky sotva ráno otevřel oči. Už je zvyklý na to, že kdykoliv k nim přijede na víkend, snaží se z toho obě vytřískat co nejvíc, aby si mohly trochu oddychnout od všeho a mít čas samy pro sebe, ale... momentálně by Brian potřeboval sám nějaký oddych a ne lítat po obchodě a shánět vajíčka.

"Tati, můžu si vzít tohle?" Gus před něj natáhl ruce plné všelijakých sladkostí a brambůrek. Nezdravých sraček, jak by řekl Brian.

"Jsem si celkem jistý, že tohle na tom seznamu není, Gusi."

"Ale no taak."

"Co kdybys zkusil vybrat nějakou zeleninu? Nebo ovoce..."

"Víš, s kým žiju? Tam je lednice plná zelených věcí."

"Pravda," uchechtl se Brian. "Fajn, ale jenom něco z toho. Nechci, aby mě tvoje matky zavraždily hned na prahu dveří."

Maybe it's Too Late... // 14 //

Věřím, že už jste asi ani nedoufali, protože upřímně, já taky ne... ale zázraky se asi dějí, tak snad se bude líbit🖤

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(September 2, 2015 - New York)

"Tak co dneska podnikneme?" zeptala se Daphne nadšeně.

"Uh, co?" Justin nepřítomně zvedl pohled od novin, do kterých byl právě začtený.

"Jesus, dneska je ti 32 ne 62, přestaň číst ty noviny a pojď vymyslet, co budeme dělat!"

"Nechci nic dělat. Chci tenhle den prostě... přežít."

"Ughh," Daphne si rozčíleně povzdychla a došla až k Justinovi. "Vstávej. Hned." A v tom mu noviny vytrhla z rukou.

"Hej, já jsem to četl!"

"Můžeš si to dočíst, až se vrátíš, teď razíme do světa. Nebudeš sedět na narozeniny doma a ještě k tomu v depresi."

"Nemám depresi."

"Jo, asi jako já nemám prsa. Oblíknout, hned."

"Kriste, jsi tak panovačná."

"A proto mě miluješ."

"Tím bych si nebyl tak jistý," Justin se zašklebil.

Daphne se zatvářila přísně a Justin ihned věděl, že nemá jinou možnost, než ji poslechnout a udělat to, co po něm chce... ačkoliv se mu tak příšerně nechtělo.

Maybe it's Too Late... // 13 //

Tak jo, pondělí/úterý mi nevyšlo, ale jsem konečně tady! Já už ani upřímně nevěřila, že to napíšu... nevím, co mám teď zas za blbý období, takže se omlouvám, ale je možný, že teď ta čekací doba bude prostě fakt na💩 Každopádně, prosím, aspoň si to čtení pořádně užijte!💜😔

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)

Justin se posadil na místo spolujezdce, zatímco jeho máma s Daphne seděly vzadu. A zatímco Jennifer byla ve svém vlastním světě a pravděpodobně si ani neuvědomovala, že jejím dnešním řidičem je Brian, tak Daphne beze sporu věděla, že jí čeká jedna zábavná podívaná a dle toho se taky tvářila, jak se Justin mohl přesvědčit ve zpětném zrcátku. Její pobavený a přitom napnutý výraz se Justinovi vryl - nejspíš už navždy - do paměti.

Ale mohl se jí divit?

Být situace obrácená, tvářil by se nejspíš stejně. Možná hůř.

"Všichni sedí pohodlně?" zeptal se Brian s tím svým samolibým úsměvem, kterým Justina dokázal nejednou dostat do kolen.

Maybe it's Too Late... // 12 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)

Oba měli pocit, jako by se čas zastavil, jak tam tak stáli v těsné blízkosti obklopeni tichem, které ale ani jednoho nijak nefrustrovalo, ba naopak, uklidňovalo je. Byli rádi, že nic neříkají, v tuhle chvíli měli pocit, že by slova byla zbytečná... a že by možná zkazila kouzlo tohohle okamžiku, který byl po dlouhé době beze sporu tím nejpříjemnějším, co je za dlouhou dobu potkalo.

Ani nevěděli, jak dlouho už tam vlastně stojí a byli si celkem jistí, že kdyby se otočili a zadívali se do oken, uviděli by všechny členy jejich bláznivé rodiny stát za závěsy, jak netrpělivě sledují celou situaci.

Ale to jim bylo jedno. Chtěli jenom, aby ta chvíle byla co nejdelší... aby je realita ještě alespoň pár minut obcházela obloukem.

Maybe it's Too Late... // 11 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)

Brian seděl ve svém autě a intenzivně potahoval z cigarety. Vlastně už z druhé za tu chvíli, co tu byl a jen nepřítomně sledoval Maikeyho a Benův dům. Byl nervózní. Tak příšerně nervózní. A to byl pocit, na který nebyl zvyklý. Který úplně neznal a který nikdy dřív moc nechápal. Ale právě teď má dojem, že se nervozitou propadne do země. Ačkoliv... Kéž by. Bylo by to rozhodně snazší, než to, co musí udělat.

Musí sebrat odvahu a jít dovnitř a čelit mu. Justinovi. Viděl ho včera, jo. Ale to měl tak nějak pocit, že má alespoň nějakou kontrolu nad situací. Nad ním. Protože ho zaskočil a tím nervózním byl Justin. Jasně, i on byl, ale bylo snazší to nedávat najevo.

Teď absolutně netuší, co ho čeká a to ho strašně děsí. To nevědomí.

A opravdu by si přál, aby nad ním Justin už neměl takovou moc. Aby pro něj bylo snadné být s ním v jedné místnosti a neustále na něj nemyslet... nepředstavovat si, jaké by to bylo líbat jeho rty... svlékat ho... držet ho... 

Maybe it's Too Late... // 10 //

Už asi ani nemá smysl se omlouvat za čekání... prostě si jen užijte čtení!💜

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)

Justin si poslední týden... vlastně spíš od doby, co Briana neviděl... představoval, jak asi bude tento moment vypadat. Jaké to bude se s ním znovu vidět...

Jejich poslední společně strávené chvíle proběhly v nemocnici, kde se tak nějak oba vnitřně smířili s tím, že je opravdu konec. Věděli, že je opravdu na čase posunout se dál a žít jeden bez druhého. Brian udělal krok do Pittsburghu a Justin do nového vztahu.

A i když se oba opravdu snažili a cítili, že jsou tak nějak na správné cestě, nic nemůže změnit to, jak se na sebe právě teď dívali. Jako kdyby na světě nikdo jiný ani neexistoval. Jako kdyby byli připraveni se naposledy jeden pro druhého nadechnout a pak v klidu umřít. Chyběl snad už jen ohňostroj, který by představoval to, co se právě teď odehrávalo v jejich hlavách... ale především v jejich srdcích.

Ale jako lusknutím prstů je zvuk projíždějícího auta dokázal vrátit zpátky do reality, což bez pochyby oba dva potřebovali...

"Přicházíš nebo odcházíš?" pousmál se Brian, tak trochu připomínajíc jejich první společnou noc, kdy se ho zeptal na podobná slova. Jdeš nebo odejdeš? Nebo jdeš a pak odejdeš? Nebo jdeš a zůstaneš?

Maybe it's Too Late... // 9 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(August, 2015 - New York, současnost)

Justin civěl do stropu zcela ztracen ve svých myšlenkách. S rukou jednoho muže přehozenou přes svůj pas, myslel na jiného. Myslel na Briana. Na to, že se s ním příští týden v tuhle dobu nejspíš uvidí.

Debbie byla neodbytná a tak Justin nakonec souhlasil, že dorazí. Snažil se vymyslet asi milion výmluv, proč nemůže, ale i kdyby šel na svůj vlastní pohřeb, tak by to Deb nezajímalo.

Justin si nemůže pomoct, ale zná Debbie až moc dobře a má tak trochu pocit, že jí ani tak nejde o to, aby tam byl na její narozeniny, jako o to, že chce jeho a Briana dostat do jedné místnosti a ještě alespoň jednou se pokusit o nemožné. Možná je to naivní myšlenka, ale ani zdaleka není nereálná.

Ale pokud jí přeci jen jde pouze o to, že ho chce vidět, nemění to nic na faktu, že tam bude i Brian. A to ho příšerně děsí.

Maybe it's Too Late... // 8 //

Ach jo, fakt mě mrzí, že jsem Vás musela nechat čekat takhle dlouho, rozhodně jsem to neplánovala, zvlášť když se mi předtím tak dobře psalo, ale klasicky se muselo podělat asi tak milion věcí a já se k tomu tak bohužel dřív nedostala... každopádně teď už jsem zas tady a snad se Vám nový díl bude líbit🤗

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)

Brian stál před Kinnetikem, sbírajíc odvahu jít dovnitř. Přišlo mu to absurdní a ještě víc patetické. Tohle je přeci jeho firma. On ji stvořil, vybudoval a tvrdě vydřel. Justin ji pro něj pojmenoval. Je to jedna z věcí, na kterou je v životě opravdu hrdý.

Tak proč tu teď sakra jenom tak stojí a nemůže se přimět k tomu vejít?

Je to prosté. Protože ta firma už mu nepatří.

Vzdal se ji. Kvůli Justinovi. Opět - nic, co by mu zazlíval. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že by to udělal znovu. Protože upřímně? Nejspíš neudělal. Tehdy se to zdálo jako jediné řešení, aby mohli být s Justinem spolu. Brian udělal tu oběť, které se snažili vyhnout už, když se poprvé měli brát a svatbu raději zrušili, protože se nechtěli obětovat a říkat tomu láska. 

Jenže Brian to nakonec stejně udělal. Sice až za několik let, ale udělal. Měl za to, že je to zkrátka nezbytné, pokud spolu mají být. A taky už jednoduše nechtěl čekat na zázrak.

Maybe it's Too Late... // 7 //

Se u týhle povídky nějak překonávám, protože už si upřímně ani nepamatuju, kdy naposledy jsem zveřejnila takhle dva díly v jednom týdnu (a i jsem se v tomhle díle docela rozjela - akorát si nejsem jistá, jak moc vám bude vyhovovat obsah, ale pro příběh je to důležité - dle mého - 😬😃)... kéž by mi to vydrželo, ale no... užívejme si to, dokud to trvá a snad mě brzo zase takhle osvítí🙈😀

Přeju hezké čtení🥰

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(July, 2015 - New York, současnost)

"Nad čím tak zadumaně přemýšlíš?" zeptala se Daphne, když uviděla Justinův nepřítomný pohled.

"Huh?"

"Ach jo. S tebou si člověk opravdu pokecá."

"Promiň, já jen... nemůžu na něj prostě přestat myslet."

"Světe, div se. Je to asi 4 dny, co jsi ho viděl... navíc v nemocnici. Samozřejmě, že na něj nemůžeš přestat myslet. Měl jsi o něj strach."

"Jo... ale to není jen tím. Prostě... něco bylo jinak. Už dlouho jsem se v jeho blízkosti takhle necítil... když jsme se furt hádali a cítili tu bezmoc, protože jsme věděli, že nemůžeme zastavit to, co se blíží, tak jsem úplně zapomněl na to, jaké to je být s ním jednoduše šťastný. A já vím, že to zní naprosto hloupě a ne, nemyslím si, že bychom se k sobě měli vrátit, bože, jsme sotva půl roku po rozvodu, ale... opravdu mi chybí mít ho v životě. Chybí mi to, co jsme měli, než se všechno začalo bortit."

Maybe it's Too Late... // 6 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(July, 2015 - New York, současnost)

"Taak a tenhle je poslední, pane Kinney," pronesla sestra, než Briana konečně zbavila všech stehů, které měl na hlavě. Bylo jich celkem šest a Brian se modlil, aby ta jizva nebyla viditelná.

Pořád nemohl uvěřit tomu, že se to stalo. A měl opravdu velké štěstí, že šlo jen o povrchovou ránu, noc závratí a dva dny bolesti hlavy. Mohlo to být horší. Mnohem horší.

Co ho však trápilo mnohem víc, byl Justin. Když mu řekli, že ho musí kontaktovat jako osobu v případě nouze, zhoupl se mu žaludek. Na tohle při rozvodu zapomněli. A i přes to, že se jim snažil vysvětlit situaci, stejně mu zavolali. Navzdory tomu, že se mu to nezdálo jako nouzová situace... nebo obecně něco, kvůli čemu by Justina měl otravovat.

Ale Justin dorazil. A Brianovi zamotal hlavu víc, než ten samotný střet se sprchovou zdí, na který by rád urychleně zapomněl.

Když ho viděl tehdy v té kavárně, bylo to jiné, atmosféra byla chladná, oba byli odtažití a chtěli se jednoduše vrátit ke svému životu a dostat se z toho, co se tam odehrávalo. Ať už to bylo cokoliv.

Maybe it's Too Late... // 5 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(May, 2015 - New York, současnost)

Justin si frustrovaně povzdychl a zahodil štětec, kterým se snažil přenést na plátno přání jeho klienta, ale celé se mu to zdálo jako jedna velká čmáranice, která neměla hlavu ani patu, jen jeden velký barevný flek. No, byl si celkem jistý, že i to by dokázal prodat, měl pocit, že dneska je čím bláznivější, tím lepší... a dražší. Ale on měl vždy rád, když měly jeho obrazy smysl, i když to byl třeba jen jeden velký barevný flek, jemu musel prostě dávat smysl... tenhle nedával. Vlastně nic mu nedávalo smysl. Pomalu ani jeho vlastní dýchání.

A za to všechno mohl Brian. Je to týden, co se s ním viděl. Lépe řečeno, co do něj vrazil v kavárně a celý obsah jeho kelímku mu vylil na košili.

Od té chvíle není schopný racionálně, vlastně jakkoliv, přemýšlet a uvažovat. Věděl, že to jednou přijde, bylo mu jasné, že není možné, aby se už nikdy neviděli... ale pořád měl za to, že je to hodně vzdálená budoucnost a tak trochu doufal, že to bude čekat.

Maybe it's Too Late... // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(May, 2015 - New York, současnost)

Byla středa chvíli před polednem a Brian sotva držel oči, zatímco čekal na svou objednávku kafe, který urgentně potřeboval, jinak si byl celkem jistý, že usne ve stoje. Poslední týdny, vlastně asi spíš měsíce, toho moc nenaspal, snažil se být tak zavalený prací, která ho jako jediná udržovala při smyslech, že na spánek už moc času nezbývalo. A když už nějaký našel, spát mu jednoduše nešlo, vždy jen na pár hodin, než si vzpomněl, že leží sám v hotelovém apartmá, ze kterého ho kupodivu ještě nevyhodili. Ale dokud platí, tak nejspíš bude ctěným nájemníkem, hádal. 

Nevěděl, proč se pořád nedokopal si najít nějaké bydlení, ale zkrátka nedokopal. Neuměl si představit, že si najde loft, který bude dost velký jen pro jednoho, zatímco bude podvědomě hledat Justinovy věci.