Musím se přiznat, že vrátit se k téhle povídce byl pro mě teda oříšek, za ty skoro dva měsíce jsem samozřejmě už nějaké detaily zapomněla a musela jsem si pro připomenutí přečíst alespoň poslední tři díly a pár věcí mě i zaskočilo, že jsem ani nevěděla, že to tam je, haha... tak doufám, že postupem času si všechno začnu nějak vybavovat, protože představa, že bych musela jít a přečíst si všech 20 dílů, aby se mi osvěžila paměť... no nevím nevím😅 Každopádně všem děkuji za trpělivost a doufám, že si užijete čtení!🖤
BEZ VAROVÁNÍ
(February, 2016 - New York, současnost)
Justin's POV
"Teda, Scotte, jestli si tě nevezme Justin, tak já rozhodně ano," zasmála se Daphne, zatímco se rozplývala nad Scottovými kulinářskými dovednostmi.
"Uh-uh," odkašlal si Adam - přítel Daphne. "Já jsem pořád tady."
"Promiň, zlato," omluvně se na něj usmála. "Já jen, že sakra dobře vaří. Justine, máš opravdu štěstí."
"To já přeci vím," pousmál se Justin a natáhl ruku ke Scottovi.
"V tom případě ti budu vařit už navždy," usmál se Scott nazpátek a stiskl Justinovu ruku.
"Mně taky!" přihlásila se hned Daphne horečně.
A zatímco ti dva měli nějakou slovní výměnu, Justin se jen naprázdno usmíval uzavřený ve své mysli. Ani nevěděl, proč s tímhle dvojitým rande souhlasil, když to Daphne navrhla. Asi nejspíš proto, jak se Scottovi rozzářily oči nadšením. Kdyby to bylo jen na něm, nikdy by na to nepřistoupil. Přišlo mu to kýčovité. Po letech s Brianem a jejich nekonvenčním vztahu, bylo tohle něco, co už dávno nespadalo do Justinových představ o ideálně stráveném večeru. Byla to muka, která neměla konce.
A teď tu ještě do toho všeho najednou stál před slovem 'navždy' a mohl cítit, jak se mu stahuje hrdlo. Slovo nevinné, stejně jako sakra děsivé.
"Za chvíli jsem zpátky," omluvil se od stolu a zamířil do vedlejší místnosti, aby si zapálil cigaretu. Nevěděl proč, ale poslední dobou cítil jistou nervozitu. Byl to jiný druh nervozity, než jaký znal do teď. A cigarety mu s tím pomáhaly.
Od Pittsburghu se ani pořádně nevyspal. Když se vrátili do New Yorku, všechno se Scottem se zdálo být na dobré cestě, Justin si byl o tolik jistější, že s ním chce být. Ale věci pak najednou začaly nabírat až moc na rychlosti a zatímco si to Justin pomalu ani neuvědomil, najednou spolu trávili veškerý volný čas a čím dál víc Scottova oblečení začalo zůstávat v jeho bytě.
Nebydleli spolu, ale rozhodně se tak chovali. A Justin věděl, že po půl roce je tohle celkem normální, jenže... po tom, co čekal na prosté 'Miluji tě' pět let, se mu tohle najednou zdálo být kosmicky rychlé.
Nemluvě o tom, že ať už si byl Scottem jistý sebevíc, Brian se stále dravě držel jeho srdce. Obzvlášť po tom posledním setkání, kdy skoro ztratil kontrolu a Briana políbil... a možná by udělal i víc.
Skoro. To je dost na to, aby věděl, že svoje city k němu ještě nemá vyřešené. A čím dál víc si uvědomuje, jak moc ho to brzdí v životě. A se Scottem především.
"Tady se schováváš," Scott se na něj natiskl zezadu a bradu mu položil na rameno.
"Promiň, jen jsem..."
"Potřeboval utéct?"
"Tak trochu."
"Dvojitá rande asi nebudou pravidelnou součástí našeho vztahu, co?" Scott se uchechtl.
"Asi ne," přiznal Justin provinile. "Promiň."
"Neomlouvej se. Jsem rád, že jsi upřímný. Mám je poslat domů?"
"Ne, to ne. Když už jsou tady..."
"Dobře, protože Daphne konečně vybrala film a neměl bych to srdce jí vyhnat dřív, než ho pustíme," ušklíbl se.
Justin se musel zasmát, "V tom případě bychom se tam měli vrátit. Vím, jaká je, když jde o filmy... nikdo nesmí mluvit a musí se tomu plně věnovat, je schopná si tě na konci vyzkoušet."
"Tak to by neměl být problém... jsem v tom stejný..."
"Kriste, šílenci. Možná byste se fakt měli vzít."
"Možná v příštím životě, ale teď mám tebe," Scott se natáhl a Justina políbil.
Ten však místo motýlů v břiše, mohl cítit paniku v hlavě.
Následně spolu zamířili na gauč vedle Daphne s Adamem, kteří už na ně nedočkavě čekali. Scott dal kolem Justina svoje ruce a Justin se pohodlně uvelebil.
Bylo to příjemné, cítil se v jeho náruči dobře. Jenže nemohl přestat myslet na to, že cokoliv pozitivního našel na vztahu s ním, vždy se za tím schovávalo nějaké 'ale'.
Justin mu do teď ani neodpověděl na jeho 'miluju tě' a zdálo se, že Scott už to přestal očekávat nebo při nejmenším na Justina už netlačil. Což bylo fajn. Ale zároveň to dávalo Justinovi pocit, že se nemusí nijak snažit. Že Scott je spokojený s tím, co mají a víc nepotřebuje. Ale to byla hloupost, protože jak by někdo mohl být spokojený s tak málem?
Ironií však bylo to, že čím dál víc měl pocit, že jejich vztah je tak trochu odrazem toho jeho a Brianova, až na ten fakt, že Justin byl Brianem a Scott byl Justinem, bezhlavě čekajíc na nějakou náklonnost.
A ač se říká, že historie se může opakovat, Justin si tím nebyl v tomhle případě tak jistý.
Když později večer po tom, co Daphne s Adamem odešli, Justin ležel v posteli a Scott se sprchoval, jeho mysl se hned ubírala na místa, kam by neměla... na vzpomínky, kdy to byl Brian, kdo byl ve sprše a Justin nikdy nebyl schopný odolat a následoval ho tam, následně si užívajíc další z mnoha vášnivých milování, po kterém měl problém druhý den si sednout.
A ta vzpomínka ho dokonce přiměla k úsměvu a mohl cítit, jak mu pulzuje v penisu.
Za to Scottova přítomnost ve sprše s Justinem nedělala téměř nic. Vlastně jediné, v co doufal, bylo, že tam zůstane ještě trochu déle, aby měl Justin možnost si alespoň trochu vydechnout. Mezi Scottem a malováním na sebe nemá téměř žádný čas... skoro žádné soukromí... ani vlastní život... a je to pro něj opravdu vyčerpávající.
Opravdu nechápal, kam se poděl ten jeho optimismus ohledně jejich vztahu, který cítil v Pittsburghu... jasně, hned po tom viděl Briana, který mu jediným pohledem dokázal připomenout, proč se do něj tak bezhlavě zamiloval, ale stejně... vážně si myslel, že se Scottem to má budoucnost, že on je ten, kdo mu pomůže zapomenout na Briana, ale...
Skoro jako by to bylo přesně naopak... protože cokoliv, co Scott udělá, Justinovi připomene, že to Brian dělal stejně, jinak, líp, hůř... a to mu ani trochu nepomáhá.
A i když věděl, že to není Scottova vina, právě teď měl pocit, že se s ním dusí a všechno v něm chtělo prostě utéct.
"Ta sprcha byla skvělá," pronesl Scott s úsměvem, když se objevil ve dveřích.
"To se vsadím."
"Škoda, že ses nepřidal."
"Jo... uhm... jsem nějak unavený..."
"Uh-hmm," Scott se najednou začal po kolenou sunout k Justinovi a rukou pomalu směřoval po jeho noze nahoru. "A jsi unavený i na tohle?" s tím Scott začal hladit jeho penis přes trenky a líbat jeho hruď.
A vzhledem k tomu, že ještě před chvílí přemýšlel o Brianovi a jejich žhavých sprchách, nebylo zrovna těžké, aby Justin ztvrdnul... zvlášť když i Scottovi doteky mu byly opravdu příjemné.
A tak i když si uvědomoval, že to asi není zrovna fér, protože čím dál víc pochybuje, že to se Scottem má budoucnost, nebyl schopný odolat a zkrátka mu podlehl.
----
(March)
"Šťastné výročí!" dřív než Justin stihl jakkoliv reagovat, Scottovy rty se přitiskly na ty jeho a dlouze ho políbily. Když následně otevřel oči, Scott v ruce držel puget růží a široce se na něj usmíval.
"Oh, páni, já... ty jsou... ty jsou opravdu nádherné... ale my máme výročí?" uchechtl se Justin trošku zmateně.
"No, jsem možná staromódní, ale myslím, že i půl roku stojí za oslavu..." Scott se ihned jal líbání jeho krku.
"Scotte, počkej... jsem... jsem celý od barvy..."
"To mi nevadí," zasmál se a pokračoval.
"Počkej, prosím..."
"Ach, ničíš mě," Scott si povzdychl a nosem se otřel o ten Justinův.
"Promiň, jenom jsi mě trochu zaskočil."
"Doufám, že v dobrém slova smyslu?" skousl si ret.
Jak se to vezme, pomyslel si Justin v duchu. Byl si sice vědomý, že jsou spolu půl roku, ale ani za boha netušil, že přesně dneska mají nějaké výročí a i kdyby to tušil, rozhodně by ho nenapadlo, že by 6 měsíců stálo za oslavování... ale znova - to z něj asi mluví jeho roky v nekonvenčním vztahu s Brianem.
"Yeah," usmál se Justin a uznal, že ty růže jsou opravdu nádherné. "Děkuju."
"Není za co. A teď, co kdybys dodělal to, co tady děláš - což je mimochodem opravdu nádherný obraz - a já nám mezitím připravím nějakou romantickou večeři, co ty na to?"
"To zní fajn."
"Dobře," s tím ho Scott ještě jednou políbil a odporoučel se do kuchyně.
A Justin tam zůstal stát jako opařený - byl si sice vědomý, že jsou chlapy a asi i ženský, který by zabíjeli pro někoho jako je Scott, sakra však i Daphne by si na něj klidně stoupla do fronty - ale on se jednoduše nebyl schopný přenést přes ten fakt, že i když snil dlouhá léta přesně o téhle formě lásky, kterou si přál dostávat od Briana, tak po tom, co mu Brian ukázal úplně jiný druh - upřímný a opravdu hluboký - se mu tahle romantická gesta najednou zdála kýčovitá a zcela nepřirozená.
Ale usoudil, že to chce jednoduše čas... možná moře času, ale čas... protože je logické, že 14 let s Brianem nemůže porovnávat se 6 měsíci se Scottem.
A když ho následně Scott zavolal na večeři, byl zaskočen, ale opravdu mile zaskočen tím, jak moc si dal Scott záležet, aby tenhle večer byl opravdu romantický a speciální.
Výčitky svědomí na sebe však nenechaly dlouho čekat, protože bylo čím dál víc očividné, jak moc ho Scott miluje... zatímco on stále visí na Brianovi, neschopný dát Scottovi alespoň polovinu citů, které on cítí k němu.
"Doufám, že ti chutnalo," usmál se Scott, když začal sklízet ze stolu.
"Samozřejmě. Jako vždycky."
"To jsem rád."
Jakmile dal Scott nádobí do dřezu, vrátil se zpátky k Justinovi a zvedl ho ze židle, dávajíc mu ruce kolem ramen a hluboce se mu dívajíc do očí. Justin ihned znervózněl a nemohl se zbavit dojmu, že je tu něco, co mu chce Scott říct.
"Nemůžu uvěřit, že už jsme spolu půl roku."
"Jo, já vím," usmál se Justin. "Šíleně to letí."
"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem se tehdy vydal na tu tvoji výstavu... bylo to rozhodnutí na poslední chvíli a získal jsem z toho dvě skvělé věci - obraz, který se teď skvěle vyjímá v mé ložnici... a tebe."
Justin se pousmál a měl tušení, že Scott čeká i na nějaká romantická slova od něj, ale on místo toho udělal to nejjednodušší, co mohl - políbil ho, vášnivě a hladově a neskončil, dokud spolu neleželi v posteli, vydýchávajíc své orgasmy.
"Sakra, to bylo žhavé," zasmál se Scott.
"Yeah," přitakal Justin. Ale opět nebyl zcela v přítomném okamžiku, jako spíš ve vzpomínkách na mnohem vášnivější milování s Brianem.
A už ho to opravdu přivádělo k šílenství. Ať dělal, co dělal, nemohl se ho zbavit... i když opravdu chtěl. Přál si být schopný vést život, který se stále netočí kolem něj. Ale měl pocit, že čím víc se o to snažil, tím hůř mu to šlo.
"Justine?"
"Uh-hm?"
"Já... asi tohle není nejlepší doba to vytahovat, ale..."
Justin mohl okamžitě cítit, jak mu tep vystřelil až ke stropu a srdce se mu rozbušilo. Bylo to tady? Chtěl rozebírat, zda ho Justin miluje? Nebo snad navrhnout, aby se k sobě oficiálně nastěhovali? Nedej bože říct, že by se možná měli opravdu vzít...
"O co jde?" zeptal se Justin co nejklidnějším hlasem.
"O moji mámu."
"Huh?" Justin se na něj podíval zmateně.
"Už jsem ti o ni párkrát říkal, že je skvělá a že jí vděčím za všechno..."
"To jsi říkal..."
"No tak tě asi nebude překvapovat, že by taky ráda poznala toho, s kým její syn už 6 měsíců randí..."
"Oh..."
Tak tahle možnost Justina ani nenapadla. Proč by taky měla? Když poznal Brianovu mámu, bylo to opravdu za hodně nepříjemných okolností a ani trochu plánované. Takže by se dalo říct, že tohle nepovažoval ani za něco, co by se dělat mělo - seznamovat se s rodiči partnera. Ale teď když tu před tím najednou stojí, mu to dává dost velký smysl. Ale taky dost velkou vnitřní paniku. Protože tohle asi znamená, že to s ním Scott myslí fakt vážně.
"Uh, já... úplně nevím, co říct..."
"Že jsi pro, by bylo fajn," uchechtl se Scott nervózně. "Vážně se nemáš čeho bát, nebude ti vyslýchat nebo tak... no možná trochu, ale to protože je extra ochranitelská... ale věř mi, že si ji zamiluješ."
"Tomu věřím..."
"Navíc já už znám prakticky celou tvoji rodinu, tak je možná na čase si to vyměnit," Scott se nadějně usmál.
Justin tušil, že teď je možná vhodná chvíle na to být zcela upřímný a říct mu, co všechno se v něm odehrává, jenomže když viděl, jak šťastně se Scott tváří, najednou neměl to srdce mu tím ublížit. A tak, i když si uvědomoval, že to tím možná zcela zhorší, nemohl jinak, než na to Scottovi přikývnout.
----
(April)
"Daphne, já fakt nemůžu," vyhrkl Justin do telefonu, sotva to ona vzala.
"Kriste, neměl už jsi být náhodou na cestě?"
"Měl. Ale nemůžu se přimět vyjít z bytu... přijde mi to špatné."
"Vyjít z bytu?"
"Ne! Jít se seznámit s jeho mámou, když ani nevím, zda s ním chci být..."
"Když jsme si před hodinou volali, říkal jsi, že chceš, že jsi jen pořád zmatený kvůli Brianovi, ale že to chce prostě čas..."
"Já vím," Justin si povzdychl. "To protože si to myslím a chci tomu věřit, protože bych byl idiot odehnat někoho jako je on..."
"Rozhodně."
"Daph!"
"Promiň. Já jen, že chlapy jako on nerostou na stromě a tys měl sakra štěstí, že jsi na něho narazil, navíc je zatraceně sexy..."
"Já vím!"
"Ale uznávám, že Brian je sakra velká konkurence."
"Ale my už spolu nejsme! Tak proč se do háje nedokážu se Scottem posunout dál?"
"Možná mě budeš nenávidět za to, co teď řeknu..."
"Horší už to být stejně nemůže."
"Prostě si myslím, že ty a Brian jste ještě asi úplně neskončili..."
"Co to povídáš? Je to přes rok, co jsme podepsali rozvodový papíry."
"A? Je to jenom kus papíru... jde o to, co cítíte uvnitř..."
"Já cítím zmatení, zoufalství, vztek..."
"A lásku k Brianovi."
"Samozřejmě! Říkal jsem, že ho milovat nikdy nepřestanu... ale být spolu nám prostě nebylo souzené..."
"Když myslíš."
"Co tohle má znamenat?"
"Nevím, možná máš výčitky..."
"Výčitky?"
"Že jsi třeba zatáhl za ruční brzdu dřív, než jsi měl..."
"Co?"
"Možná si ten rozvod vyčítáš a někde uvnitř si myslíš, že jste teď mohli být spolu, kdybyste se víc snažili..."
"My se snažili!"
"Já vím, ale... za těch 14 let jste spolu zažili opravdu hodně věcí a hodně z nich vás rozdělilo... ale přes to jste k sobě vždycky nakonec našli cestu zpátky, protože vaše láska byla silnější než to všechno..."
"Jo, já vím, byl jsem tam..."
"Tak třeba pořád v hloubi duše doufáš, že tentokrát to bude stejné."
Justin chvíli mlčel, uvědomujíc si, že to dávalo smysl a jasně, bylo by zvláštní, kdyby tohle Justina alespoň jednou za ten rok nenapadlo, ale teď byla situace jiná... oni oba se shodli, že bude lepší, když spolu nebudou, že už jednoduše příliš pozdě na to něco slepovat... jenže to asi neměnilo nic na tom, že bylo něco pravdy na tom, co Daphne říkala.
"Možná jste spolu byli před rozvodem nešťastní, ale vědomí, že jste spolu, vás vždy drželo nad vodou... možná jste jen nevěděli, jak se spolu naučit zase fungovat a usoudili jste, že bude pro oba lepší to ukončit... ale třeba jste jen potřebovali si připomenout, proč jste se do sebe v první řadě vůbec zamilovali..."
"Daph, ty mi to vůbec neulehčuješ. Nemůžu teď přemýšlet nad tím, zda jsem neudělal chybu, když se mám jít doslova seznámit s mámou mého přítele."
"Tys mi volal a chtěl znát můj názor..."
"Já vím. Do háje. Fakt musím konečně vyrazit, teď nemůžu nad tímhle přemýšlet."
"Teď ne, ale nakonec bys možná měl... právě teď by ses měl ale především rozhodnout, jak moc chceš být se Scottem, i když myslím, že to už asi víš..."
Justin si povzdychl a přál si, aby se mu tohle nedělo. Následně se s Daphne radši rozloučil a konečně se vydal za Scottem.
"Tady jsi! Už jsem se bál, že jsi zapomněl," Scott přivítal polibkem a objal ho.
"Promiň, trochu jsem se zdržel."
"To nic. Máma chvíli počká."
Justin se pousmál a následně společně nasedli do Scottova auta. A zatímco Scott se snažil celou cestu mluvit ve snaze Justina uklidnit, aby nebyl nervózní, on pociťoval čím dál větší výčitky svědomí a zároveň nemohl z hlavy vyhnat Daphnina slova o tom, že se možná opravdu tenkrát unáhlil s tím rozvodem... protože kdyby byl opravdu tak moc přesvědčený o tom, že to bylo správné, teď by byl přeci jeho život mnohem jednodušší.
"Tak a jsme tady..."
"Oh. Tady jsi vyrůstal?"
"Jo."
"Vypadá to tu nádherně..."
"Uh, moje máma si dává záležet... ten dům ji postavil táta, navíc je vášnivou zahradnicí, takže..."
"Je to znát," Justin se usmál. "Táta byl asi skvělý člověk..."
"Byl. Pro rodinu by se rozkrájel. Vždycky jsem chtěl být jako on... mít partnera a rodinu, která bude na prvním místě..."
Justin hlasitě polkl. Scott byl úžasná partie a nejspíš každý by si přál být na Justinově místě... ale Justina ta slova děsila k smrti.
"Promiň, nechtěl jsem tě zaskočit. Jdeš se seznámit s mojí mámou a já ti tu prakticky říkám, že chci děti," Scott se omluvně usmál. "Tak půjdeme dovnitř?"
Justin pouze lehce přikývl a nervózně si skousl ret. Jediné, co chtěl, bylo aby byl tenhle večer už za ním... jenže v momentě, co se Scott chystal otevřít dveře to bylo, jako by ho něco osvítilo a on věděl, že pokud tohle udělá, bude si to opravdu zazlívat. On už věděl, že Scottovi ublíží a pokud by vešel do toho domu a seznámil se s tím vědomím s jeho mámou, bylo by to ještě mnohem horší a to zkrátka nemohl dovolit...
"Scotte, počkej..."
"Co?" Scott se otočil zpátky k němu. "Děje se něco?"
"Jo, já... uh... musím něco... musím něco říct..."
"O co jde?"
"Um..."
Justin se snažil v hlavě zformulovat svoje myšlenky do vět, zatímco na něj Scott netrpělivě koukal a čím déle to trvalo, tím víc si byl sám schopný domyslet, co se mu Justin snaží říct...
"Oh," Scott jemně vzdychl. "Ty dovnitř nepůjdeš, co?"
Justin trochu zakroutil hlavou, než promluvil, "Já nemůžu. Nemůžu to udělat... ne, když vím, že... že..."
"Se mnou nechceš být," dokončil Scott za něj.
"N-nechci," přiznal Justin a nikdy se necítil provinileji. "Ani nevíš, jak moc bych si přál, aby to tak nebylo, protože ty jsi úžasný člověk a vím, že bys mě mohl udělat opravdu šťastným, ale..."
"Nejsem on."
"Nikdo nikdy nebude jako on, což je nejspíš důvod, proč jsem se do něj tak bezhlavě zamiloval. A ano, on je velkým důvodem, proč tohle musím skončit... protože ať se snažím sebevíc, nedokážu ho dostat z hlavy... myslel jsem si, že ty mi s tím pomůžeš, ale to ode mě nebylo fér... ty si zasloužíš někoho, kdo s tebou bude chtít být kvůli tobě a ne proto, že se snažím zapomenout na jiného... ale pravda je, že tohle není jenom o něm, je to o mně, o tom, že jsem se až příliš rychle hnal do jiného vztahu a ani jsem nezkusil být sám... místo, abych tu bolest, kterou jsem po tom rozvodu cítil, opravdu prožil, jsem ji odsunul stranou a spoléhal jsem na to, že vztah s tebou mě uzdraví... ale pravda je, že dokud se já sám neuzdravím, nejsem připravený být s nikým jiným..."
Scott chvíli nic neříkal, jen se díval před sebe a snažil se to všechno vstřebat. Pak se konečně zhluboka nadechl a začal, "Tohle není jenom tvoje vina..."
"Co?" vydechl Justin zaskočeně.
"Vím, že mě nemiluješ... vím to celou dobu... už v Pittsburghu jsem to pochopil. Když jsme potkali Briana a já viděl, jak se na něj díváš... za tu dobu, co jsme spolu, ses na mě ani jednou nepodíval alespoň z poloviny tak jako na něj. Ale myslel jsem, že jenom potřebuješ čas, že to nakonec přijde, sám sebe jsem obelhával... ale v hloubi duše jsem věděl, že já nejsem ten, kdo je v tvém srdci..."
"Scotte..."
"Přeju si, abys mi to řekl dřív a ne tady a teď, ale... uvědomuju si, že jsem ti to možná taky neulehčil... jsi dobrý člověk a vím, že jsi mi nechtěl ublížit..."
"To nechci. Opravdu ne..."
"Já vím. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že moje srdce teď není vejpůl," Scott se smutně pousmál.
"To jsem opravdu nechtěl. Zasloužíš si někoho opravdu skvělého... protože ty jsi skvělý, jen prostě..."
"Nemusíš mi to vysvětlovat, Justine. Bylo na čase, abych si ty růžové brýle sundal..."
"Opravdu mě to mrzí..."
"Jo. To mě taky."
No comments:
Post a Comment