BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Cítím se jako naprostý idiot. Nevím, co jsem si sakra myslel, když jsem za ním do té sprchy vlezl. Jasně už vím, myslel jsem si, že když mě políbil u té jídelny a dal mi na chvíli pocit, že je všechno v pohodě, tak je možný to třeba zopakovat. Prostě jsem myslel jako Brian Kinney. Od chvíle, co jsem vešel do loftu, jsem cítil to dusno ve vzduchu, co mezi námi bylo. Justin se snažil dělat, že tam není, já se snažil dělat, že tam není, ale oba jsme věděli, že tam je. A myslím, že i Lindsay to věděla, proto se tak rychle zdekovala s Gusem spát, aby nám dala prostor, jenže ten měl ve výsledku úplně opačný účinek. Já udělal blbost a v Justinovi to konečně bouchlo. A teď je pryč. A já se snažím všemožně zaspat to, co se děje, na tom stísněném prostoru na sedačce. Nevím, proč se pro jednou nemůžu zachovat normálně a udělat něco správně... asi nejspíš proto, že mám za to, že dělám správnou věc tím, že zabraňuji Justinovi, aby zahodil svou kariéru, protože vím, jak moc talentovaný je. Jenže on se snaží zabránit tomu, aby se náš vztah naprosto rozpadl, a já mu to vůbec neusnadňuji. Začínám mít pocit, že tohle fakt nemá žádný happyend.
Ráno jsem se cítil fakt děsně, nejen, že to na mě začalo dopadat čím dál víc, ale ten minimální počet hodin spánku tomu vůbec nepomáhal.
Lindsay: "Jsi vzhůru?"
B: "U-hmm," zamumlal jsem.
Lindsay: "Justin tu není?" zadivila se.
B: "Očividně," odsekl jsem.
Lindsay: "Do-bře. S Gusem skočíme koupit nějakou snídani, jaksi tu nic nemáš."
B: "Skočím tam."
Lindsay: "To není nutný, aspoň se projdeme..."
B: "Dobrý, jdu tam."
Lindsay jaksi neměla možnost mi cokoliv říct, poněvadž jsem na sebe jen natáhl kalhoty, co jsem měl u sedačky, následně si vzal bundu a boty a už jsem byl pryč ze dveří. Asi jsem tu procházku a čerstvý vzduch potřeboval víc, než ona s Gusem. A to, že jsem se k ní choval, jako totální kretén budeme prostě ignorovat, protože jinak bych se musel nenávidět i za to.
V tom obchoďáku jsem byl jako tělo bez duše a rychle posbíral, co se dalo. U pokladny však byla fronta, takže jsem začínal ztrácet nervy a když jsem zaslechl dva týpky za mnou, jak si špitají "To je Brian Kinney... bývalá hvězda Liberty Avenue," měl jsem co dělat, abych jim ten chleba nerozmlátil o hlavu. Naštěstí jsem přišel na řadu a hned na to jsem pelášil k autu, co mi nohy stačily. Rozpadá se mi tu vztah s Justinem a já stejně stále dokážu myslet na to, že nechci upadnout do zapomnění... že chci být stále TEN Brian Kinney, kterého všichni chtějí a nikdo ho nemůže mít.
Gus: "Táta je zpátky!" křičel sotva jsem vešel.
B: "Ahoj, Sonnyboy," popadl jsem ho do náruče a hned jsem se cítil o něco líp.
Gus: "Koupil si mi něco dobrého?"
B: "Hmmm... tak se na to podívejme... co třeba tyhle bonbóny?"
Gus: "Mňááám," hned mi je vytrhl z ruky.
Lindsay: "Jak se říká, Gusi?"
Gus: "Děkuju."
B: "Není za co," postavil jsem ho zpátky na nohy a zbytek nákupu dal na linku.
Lindsay se na mě dívala takovým pohledem, ze kterého jsem mohl zřetelně vyčíst, že má o mě starost, ale naštěstí nic neříkala, tak pro mě bylo snazší to ignorovat a raději jsem začal dávat věci do ledničky. Když jsem se však otáčel zpátky, vrazil jsem rovnou do Guse, který se mi připletl pod nohy. "Zatraceně, Gusi!" zařval jsem, aniž bych si uvědomil, jak se to stalo. Když jsem uviděl ten jeho slzavý pohled, úplně se mi sevřelo srdce...
B: "Promiň, Gusi!" ani jsem to nestihl doříct a Gus už se utíkal schovat do ložnice.
Lindsay: "Tady má někdo špatnou náladu."
B: "Promiň, jen jsem moc nespal. Nechtěl jsem na něj křičet."
Lindsay: "Já vím, že ne, bude v pohodě. Ale ty na to moc nevypadáš... tuším, že to souvisí s Justinovou absencí. Smím vědět, co se stalo?"
B: "Já se stal, všechno vždycky podělám. A on je teď pryč."
Lindsay: "Vrátí se."
B: "To nevíš. Upřímně bych se mu nedivil, kdyby už to neudělal. Nevím, proč jsem takovej, proč ho prostě vždycky nějak zazdím... chtěl jsem, aby se vrátil a když to konečně udělá, posílám ho zpátky... myslím, že by udělal nejlíp, kdyby konečně pochopil, že já pro něj nejsem ten pravý, což my dva víme už od začátku... zaslouží si někoho lepšího."
Lindsay: "Posloucháš se vůbec, Briane? Chceš ho zpátky v životě víc, než cokoliv a přes to si ochotný se ho vzdát, aby nezahodil svůj talent... jestli ty pro něj nejsi ten pravý, tak už nevím kdo."
Chtěl jsem tomu věřit, opravdu moc, ale prostě jsem nemohl. Mám pocit, že zkazím, na co sáhnu a co se týče Justina, tak dvojnásob.
Ale tohle byl problém, který jsem teď vyřešit nemohl, problém druhý, který se nacházel schovaný v ložnici, jsem však napravit musel a tak jsem šel rovnou za Gusem, abych se mu omluvil. Naštěstí to nevyžadovalo moc práce a Gus mě vzal na milost... hned po tom, co jsem mu slíbil, že ho vezmu na zmrzlinu.
Po snídani mě Lindsay s Gusem opustili, aby udělali návštěvní tour po ostatních a já se vydal do Kinneticu, kam se mi teda vůbec nechtělo. Hlavou jsem byl úplně mimo.
Ted: "Briane, volali Brown Athletics, že by potřebovali... jsi v pohodě?"
B: "Ehm, co?"
Ted: "Zdá se, že jsi hlavou někde jinde."
B: "Eh, promiň. Co si říkal o Brown Athletics?"
Ted: "Chtějí vědět, kdy by sis našel čas na schůzku kvůli nové reklamě?"
B: "Ty znáš můj pracovní harmonogram líp, než já, tak to naplánuj a pak mi dej vědět."
Ted: "Jsi si jistý?"
B: "Jo, věřím, že vybrat datum z kalendáře zvládneš. Teď, pokud mě omluvíš, musím si jít něco zařídit."
Ted ani nestihl nic říct a byl jsem pryč z kanceláře. Vím, že odejít hodinu před koncem pracovní doby bez pořádnýho vysvětlení by neměl ani šéf, ale právě teď jsem měl na práci důležitější věci.
Justin's POV
Ani nebudu zmiňovat, že Debb už ani nebyla překvapená, když jsem se ukázal u jejích dveří. Což hodně vypovídá o tom, jak smutný to vlastně je - že před Brianem vždy utíkám k Debbie. Aspoň z tohohle jsem mohl vyrůst. Ale čím dál víc začínám mít pocit, že jsem vůbec nedospěl tak moc, jak jsem si myslel a jak mi ostatní říkali. Včera jsem se zachoval opravdu jako děcko. Nechtěl jsem na Briana tak vystartovat, měl jsem svoje emoce zkrátka zvládnout líp. Neříkám, že s Brianem najednou souhlasím a jdu si sbalit kufr zpátky do New Yorku, protože to nehodlám i přes to, jak naštvaný jsem byl a stále jsem, ale mohl jsem celou tu situaci zvládnout líp. Věřím, že i pro Briana je tohle celé těžké a právo na to bouchnout má i on. A proto myslím, že dokud si spolu konečně o všem nepromluvíme, bude lepší, pokud u sebe radši vůbec nebudeme, jelikož to nedělá dobře ani jednomu z nás.
A co se týče mých pochyb, jestli bych se tam přeci jen neměl vrátit, protože náš vztah by jednou stejně ztroskotal - asi jak rychle ke mně přišly, tak přesně tak rychle zase odešly. Já vím, co od vztahu s Brianem očekávat, už dávno jsem to zjistil a i přes to s ním chci být, protože ho miluju. Já neříkám, že je pro mě snadné vzdát se svého snu, protože od mala jsem nechtěl dělat nic jiného a ano bojím se i to, že budu jednoho dne litovat a chtě nechtě to zazlívat Brianovi, ale já tohle všechno risknu i obětuju za cenu toho, že mám šanci mít s Brianem budoucnost.
Debbie: "Páni, kam razíš, sluší ti to. Nějaké žhavé rande... s Brianem například?"
J: "Díky. Ale neboj, žádný žhavý rande mě nečeká... ani s Brianem... ani s nikým jiným. Jdu k mámě na večeři. Měli jsme tam jít s Brianem, ale... prostě jdu tam sám. Aspoň strávím nějaký čas s mámou."
Debbie: "Tak si to užijte a pozdravuj ji."
J: "Budu."
Ještě jsem úplně nevěděl, jak přesně mámě vysvětlím, proč tam Brian není se mnou, protože ona do teď ani neví, že tu plánuju zůstat natrvalo, pokud se mi teda podaří s Brianem nějak normálně dohodnout... ale hádám, že to budu muset vysvětlit až tam prostě budu.
Máma: "No konečně, tady tě máme."
J: "Promiň, trochu jsem se zdržel."
Máma: "V pořádku, zlato."
J: "Vím, že si čekala, že budeme dva, ale..."
Ani jsem tu větu nedokázal dokončit, protože jsem naprosto oněměl. Brian zničehonic stál hned za mámou a usmíval se na mě, jako bych spadnul rovnou z nebe. Co se tu, sakra, děje?
No comments:
Post a Comment