BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Až po vyzvání mámou jsem byl teprve schopný vejít dovnitř. Nedokázal jsem na Briana přestat zírat, z mého pohledu to asi muselo působit jako bych ho viděl po 20 letech. Ale řekněme, že on byl opravdu poslední osobou, kterou bych tu čekal a to i přes to, že jsme sem měli jít spolu. Čekal jsem, že buď trucuje po tom, co jsem včera předvedl nebo že usoudil, že dát mi prostor, bude nejlepší. Tímhle překvapil jak mě tak myslím, že i sebe.
Upřímně jsem se ale děsil toho, co mámě stihl napovídat, nerad bych, aby jí řekl, co mám v plánu dřív než já... zvlášť proto, že bych ji nechtěl dělat falešné naděje, pokud se do New Yorku nakonec opravdu vrátím. A zároveň moc nechápu, co má Brian za lubem, protože vést tady tu naši důležitou konverzaci, není zrovna nejlepší nápad.
Máma: "Tak si odlož, zlato, a pak s Brianem rovnou zamiřte ke stolu, jídlo bude do 5 minut hotové," s úsměvem se vydala do kuchyně.
A já si přál, aby mě vzala s sebou. Sakra, Justine! Zas myslíš na to, jak před ním utéct. Budeš se muset začít chovat vyzráleji, pokud chceš dělat velká rozhodnutí ohledně vašeho vztahu.
B: "Snad nevadí, že jsem přišel?"
J: "Jak si věděl, že přijdu já? Mohl jsem to zrušit."
B: "Risknul jsem to."
Nebudu lhát, to mě k úsměvu rozhodně přimělo. Přesně tahle malá gesta, kterými mi Brian dokazuje, že mě miluje a ani si to možná neuvědomuje, mám ze všech nejradši.
J: "Jsem rád, že jsi to udělal," měl jsem za to, že si Brian po včerejšku zaslouží ode mě slyšet pár milých slov. A rád jsem vážně byl, i když jsem tak zprvu možná nevypadal.
Brian se pousmál tak, jak to umí jedině on - takový ten úsměv, který je kombinací lásky a touhy. Tím mě dostane do kolen vždycky, i kdybych na něj byl naštvaný sebevíc.
Následně jsme s Brianem zamířili ke stolu, na který máma vzápětí naservírovala hostinu snad pro královskou rodinu. Dokázal jsem si představit, jak si Brian už v hlavě plánoval nejbližší dny, kdy navštíví tělocvičnu. Ale přes to se nacpal, až se za ušima olizoval, stejně jako já.
Hned po tom jsme se všichni tři přemístili na gauč a jen si povídali, nemůžu ani popsat, jak fajn to bylo - strávit pohodový večer s mámou a s přítelem. Dokázal bych takhle žít. V New Yorku nemám nic, tady mám všechno. Co víc Brian potřebuje jako důkaz k tomu, že mé rozhodnutí je správné?
Máma: "Tak, zlato, prozradíš mi konečně, jak dlouho si tě tu ještě užiju, než nám zase utečeš?"
Fakt jsem doufal, že na tuhle otázku nedojde, i když jsem ji logicky očekával už dávno. A upřímně jsem na ni chtěl přímo zakřičet, že tu plánuji zůstat natrvalo, ale nejen, že to zatím není ani trochu jisté, ale podle Brianova výrazu jsem věděl, že si o tom chce nejdřív promluvit, než na mámu tuhle bombu shodím.
J: "Neboj, ještě si mě užiješ," zvolil jsem tedy takovou neutrální odpověď.
Máma: "To jsem moc ráda... a Brian určitě taky."
B: "A jak."
Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se zasmál... řekněme spíš, že jsem si odfrkl nad tím, co řekl... protože mi to v tu chvíli přišlo vážně vtipné... je strašně rád, že si mě ještě užije, ale chce mě poslat zpátky. Mám pocit, že moje zlost se začínala zase trochu probouzet. Ale přes to jsem předstíral, že jsem si pouze odkašlal, ačkoliv tuším, že Brian si mé reakce všiml.
Když padla desátá hodina, bylo na mámě znát, že už je unavená, ale nechtěla nás vyhánět, tak jsem jednoduše řekl, že už půjdeme, chvilku vzdorovala, ale nakonec nás šla vyprovodit ke dveřím. Jen co se za námi zavřely, došlo mi, že nevím, co dělat... přišli jsme odděleně, znamená to, že tak i odejdeme? Anebo s ním nasednu do auta, pojedeme do loftu a tam se mezi námi zase bude dusno dát krájet? Jiná možnost mě totiž nenapadá.
B: "Můžu tě někam odvézt... nebo půjdeš se mnou domů?"
Abych pravdu řekl, tak mě zahřálo u srdce, když řekl domů. Dalo mi to malou naději, že by loft opravdu mohl být zase naším domovem, protože bych se nastěhoval zpátky. Dokonce mě ta představa přiměla k jednoznačné odpovědi...
J: "Půjdu s tebou."
Brian se usmál a následně jsme nasedli do auta a vyrazili k loftu. Cesta však byla tak tichá, že byla až nervy drásající. Ani jeden jsme nevěděli, co říct... bylo to docela utrpení. Jenže Brian zničehonic sjel z cesty a s autem zastavil u kraje. Klasická hororová scéna... až na to, že tohle bude asi horší.
J: "Briane?" opatrně jsem promluvil, když se Brian očividně k ničemu neměl.
Brian se natočil ke mně a já věděl, že teď to přijde... to, na co jsem celou dobu čekal, ale právě teď mi to nahnalo neskutečnou hrůzu, protože Brian měl ten výraz, kdy... zkrátka bude mít v něčem pravdu.
B: "Není to tak, že bych tě tu nechtěl... že bych se tě chtěl zbavit, protože snad nejsem připravený na vztah... ani proto, že bych tě nemiloval... od chvíle, co si se tu objevil, jsem musel pořád myslet na to, kdy zase odejdeš, protože to nechci... tak strašně to nechci, Justine... ale věř mi, že tě znám líp, než si myslíš, vím, že tohle rozhodnutí by tě zničilo a jednou bys šíleně litoval a přál si vrátit čas, jenže už bys nemohl..."
A v tu chvíli se to stalo, to všechno, čeho jsem se bál, Brian dokázal dát do jediné věty. Dokázal ve vteřině to, čemu jsem se tak hrozně dlouho bránil - otevřít mi oči.
J: "Ale já už nechci být bez tebe."
B: "A já nechci být bez tebe... ale nikdo neříká, že už spolu nikdy nebudeme, možná si na to budeme muset počkat, ale dočkáme se... jen musíme být trpěliví. Ale když se teď vzdáš, skončí to tak, že se budeš nenávidět a to pro tebe nechci."
Slyšet všechno tohle říkat Briana, všechny jeho myšlenky a obavy, které by dřív bránil čímkoliv, čím by se dalo, na mě mělo velký dopad. Protože jsem v tu chvíli chápal, jak moc důležitý pro Briana je, abych se tam vrátil. Tedy spíš by se dalo říct, že ví, jak moc důležité je pro mě se tam vrátit. On ví to, co jsem si já nebyl schopný připustit tak moc, jak bych měl, protože by to mé rozhodnutí změnilo. Zná mě líp, než se znám já sám... pokud zůstanu získám Briana, ale ztratím něco, co je mou součástí a mohlo by to znamenat, že jednou mě to opravdu zničí... že to zničí nás. A tohle všechno by nakonec přišlo vniveč. A to je to, čemu se Brian snaží tak moc zabránit. Jen je pro mě těžké si připustit, že měl celou dobu pravdu, protože jsem tak moc chtěl věřit tomu, že by to mohlo vyjít, stále tomu chci věřit. Tu myšlenku, že se chci stát umělcem, jsem se snažil tak moc vytěsnit, že jsem si opravdu myslel, že bych bez toho mohl žít, ale vím, jaký dopad na mě mělo, když jsem nemohl kreslit po útoku Hobbse, v tu chvíli se mi rozsypal celý svět... a vzdát se toho teď dobrovolně... by byla chyba. Přál bych si, aby nebyla, abych mohl zůstat, ale... já nemůžu. I přes to, jak moc jsem se o to snažil bojovat.
J: "Nevím, co mám dělat, Briane," přes slzy jsem téměř neviděl.
B: "Vrátit se tam a probojovat se až na vrchol... a hned po tom sednout do letadla a vrátit se za mnou."
J: "Co když to bude trvat dlouho?"
B: "Zvládneme to... zvládli jsme toho už tolik... bude to brnkačka," Brian se svým humorem klasicky snažil zakrýt, že ho tohle ničí, ale i přes to jsem mohl vidět, jak skelné má oči. Věděl jsem, že je tohle pro něj opravdu těžké, ale miluje mě tak moc, že to přetrpí, jen abych to dokázal.
J: "Jen je tu takový problém..." uvědomil jsem si takovou maličkost.
B: "Jaký?"
J: "Jaksi jsem v New Yorku pustil byt... a dal výpověď v práci... byl jsem rozhodnutý tu zůstat."
Brian se na mě zadíval takovým pohledem, že jsem fakt nevěděl, co si mám myslet. Ale hned na to jsme oba vyprskli smíchy. Zakončit takový rozhovor tím, že jsem vlastně bez práce a bez domova, bylo vážně komické. Nicméně to ale neměnilo nic na tom, že se tam budu muset opravdu vrátit. Ačkoliv bych dal cokoliv za to, abych mohl zůstat s Brianem.
No comments:
Post a Comment