BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Věděl jsem to! Věděl jsem, že Brian bude reagovat přesně takhle a přesně proto jsem nechtěl, aby se o tom dozvěděl. Ano, vím, že dříve či později bych už to dál nemohl tajit, ale byl bych radši za to později. Teď mě bude neustále hlídat a dělat různé poznámky, kterými se mě bude snažit od tohohle všeho odradit. Cody je jednoduše jediný, kdo mi rozumí a kdybych ho nechal vzít mě do nemocnice, nemuselo to dopadnout takhle, Brianovi bych namluvil tu nejbizarnější výmluvu o tom, jak jsem se zranil, ale on by to nechal být, protože není ten typ, co by se nějak urputně snažil zjistit pravdu. I když zároveň uznávám, že jsem se k němu zachoval fakt hnusně, neměl jsem říkat, co jsem řekl... ale, sakra, nemůže mi přeci nakazovat, co mám a nemám dělat, být to naopak, pošle mě do háje a je mu jedno, co chci já. Jsem možná tvrdohlavý, ale přiznejme si to... od koho to tak asi mám?
Díky dlouhému pobytu, který mi tenkrát Hobbs zařídil v nemocnici, bylo pro mě opravdu těžké dopřát si nějaký spánek, v podstatě se mi podařilo usnout až brzo ráno, takže když mi pak do pokoje vtrhl doktor, který mi přišel říct, že můžu jít domů, nebyl jsem daleko od toho jít ještě spát, poněvadž mi bylo jasné, že jakmile se doplazím domů, nebude mě tam čekat nic pěkného. Ani jsem se Brianovi nenamáhal volat, aby mě přijel vyzvednout, dokázal jsem si totiž dokonale představit jeho reakci. Tedy to jsem si alespoň myslel, až dokud jsem nestál před nemocnicí a neviděl, jak se v celé své kráse opírá o auto a čeká na mě...
J: "Ahoj,"...Skoro jsem šeptal, jak jsem nevěděl, co čekat.
B: "Ahoj."
J: "Kde se tu bereš?"
B: "Přijel jsem pro tebe."
J: "Jo, ale jak jsi věděl...?"
B: "Když jsem včera odcházel, ještě jsem se zeptal, v kolik mám tak přijít."
J: "Očekával jsem spíš sbalené kufry."
B: "Kdo říká, že je nemáš sbalený?"
Brian se samolibým úsměvem nastoupil do auta a já stál jako opařený. Ačkoliv jsem tak nějak věděl nebo jsem v to alespoň doufal, že nemluví pravdu, tak přeci jen představa, že by to tam vážně mohlo směřovat, nebyla ani trochu příjemná. Nechci ho ztratit, to je snad jasné.
B: "Tak jedeš nebo čekáš na taxi?"
Vzpamatoval jsem se a obešel auto, abych mohl nastoupit. Brian mi zapnul pás jako bych snad byl mentálně labilní a ne jen zraněný a následně jsme konečně vyjeli. Jenže jsme skončili někde úplně jinde, než jsem si původně myslel, že skončíme.
J: "Briane, co tu děláme?"
B: "Musíš se najíst... a navíc Debbie to ví."
J: "Ty si jí to řekl?!"
B: "O nemocnici Maikey... a zbytek o tý tvojí skupině já, když mě v noci bombardovala textovkami a hovory."
J: "Jak ten to ví?"
B: "Byl se mnou včera v nemocnici... mimochodem tě pozdravuje."
J: "Skvělý, fakt díky."
B: "Heleť, můžeš si za to sám, ty ses do týhle bryndy namočil."
J: "Kolikrát ti mám opakovat, že bojuju za něco, v co věřím?"
B: "To ti nestačí pochody hrdosti? To hned musíš skákat do cesty kulce, aby nezasáhla nějakýho teplouše, kterýho ani neznáš?"
J: "Myslím, že my dva se neshodneme."
B: "To máš pravdu."
J: "Tak v tom případě jdeme dovnitř, ať se můžeš pobavit nad Debbiinou snahou mě zabít."
Vystoupil jsem z auta a vydal jsem se do jídelny. Měl jsem vážně vztek, vím, že má o mě Brian strach a to mu neberu, ale vytáčí mě, že se mi snaží vymluvit něco, co mě jednoduše baví a naplňuje, mohl by, sakra, jednou respektovat i on mě!
Debbie: "Justine! Zatraceně práce,"...Přiřítila se ke mně jako hurikán a hned mě objala.
J: "Ehm, Debb, tak trochu potřebuji vzduch do plic."
Debbie: "Mlč nebo uvidíš... vlastně ty uvidíš stejně - zbláznil ses nebo co?!"
J: "Debb, prosím tě..."
Debbie: "Nepros mě a vysvětluj."
J: "Není co vysvětlovat."
B: "Myslím, že to máš marný, je zabedněnej."
J: "A po kom to asi mám?"
Debbie: "Nerada to říkám, ale v tomhle má pravdu."
J: "Díky, Debb."
B: "Jo, díky, Debb, fakt moc!"
Debbie: "Ale to neznamená, že to, co po nocích vyvádíš, je normální."
Zakoulel jsem očima, tohle vážně nemělo smysl. Když se Debbie a Brian proti mně spolčí, je jednoduše nemožné vyváznout v jednom kuse. Debbie mi nedala pokoj, dokud jsem jí neřekl, všechno co šlo a ještě něco navíc a Brian to velmi pečlivě poslouchal, zatímco se tvářil jako by mě chtěl vážně alespoň přizabít.
J: "Ach jo, tohle je fakt marný."
B: "Přesně tak."
Debbie: "Musíš pochopit, že o tebe máme strach."
J: "Já vím, že máte, ale není důvod."
B: "Víš, že si dneska strávil noc v nemocnici, že jo?"
J: "To byla..."
B: "Nehoda?"
J: "Přesně."
B: "A kolik těch nehod tě ještě čeká, než to bude fakt vážný?"
J: "Budu si dávat pozor."
B: "Já se vzdávám,"...Brian si vzal svůj hrnek kafe a šel se posadit ke stolu.
To bylo snad poprvé, kdy jsem na něm viděl, že se nachází doslova v bodu naprosté bezmoci a zoufalství. Něco mi říká, že ho jednoduše přivádím k šílenství... ale copak můžu přestat dělat něco, co konečně dává mému životu smysl, jen proto, že se to Brianovi nelíbí?
Debbie: "Myslím, že od Briana se ti pochopení nedostane."
J: "Já vím. Od tebe snad jo?"
Debbie: "Ani omylem, možná chápu, proč to děláš, ale nechápu, proč tomu dáváš přednost před vlastním bezpečím... a před Brianem."
J: "Tak to není, Brian je a vždycky bude na prvním místě."
Debbie: "Vážně?"
J: "Ano!"
Debbie: "Tak bys mu to měl dát najevo."
J: "A být nešťastný, protože nemůžu dělat to, co mě baví?"
Debbie: "Myslela jsem, že Brian je ten, kdo tě dělá šťastným."
Když to podala takhle, uvědomil jsem si, že v tomhle má Debbie pravdu, Brian mě opravdu dělá šťastným a s ním má můj život smysl a pokud by na to přišlo, vždycky si vyberu jeho... ale i tak nejsem rozhodnutý se jen tak vzdát něčeho, co mému životu dodává takovou energii a pocit, že konečně dělám něco, co vážně stojí za to.
No comments:
Post a Comment