BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Je těžký milovat někoho a nedávat mu to najevo, když je to nejvíc třeba. I když tímhle problémem asi trpím jenom já a možná ještě pár jedinců, kteří jsou stejně podělaní jako já. Lidi jsou totiž obvykle schopní dávat najevo své city, to mě se tohle nadání ale vyhnulo obloukem. Asi za to můžu poděkovat Jackovi a Joan Kinney, nebýt totiž jejich neexistující lásky, pravděpodobně bych dnes vedl mnohem snazší a šťastnější život. Místo toho jsem naprosto neschopný udělat cokoliv, čím bych Justina přiměl k tomu, aby přestal riskovat svoje zdraví kvůli lepšímu pocitu, že má konečně nějakou moc nad svým životem a tím, jak ho žije. Vím, že to má hodně ne-li všechno společného s Hobbsem, takže ať se mi to líbí nebo ne, chápu, proč cítí tu potřebu hrát si v noci na super hrdinu a zachraňovat svět teplých... byl jsem tam, když téměř umřel, držel jsem ho v náruči na tom studeném betonu, byl jsem tam, když ležel v nemocnici a pak když se snažil zase naučit házet podělaným míčkem a moc dobře si pamatuji na všechny ty pocity, které mě hnaly k tomu, abych ho nějak pomstil, abych toho proradnýho hajzla zabil, když vyvázl pouze s veřejně prospěšnými pracemi, abych od té chvíle dělal vše, co bude v mých silách, abych ho ochránil a ze všeho nejvíc jsem chtěl, aby se konečně dosáhlo nějaké změny pro nás všechny - pro ty, kteří kopou za druhý tým - abychom se konečně cítili v ulicích bezpečně... jenže ani já nejsem tak naivní, abych si myslel, že něčeho takového dosáhneme tím, že budeme po nocích chodit s nějakou skupinkou cvoků a riskovat svůj život. Proto bych s Justinem nejraději silou zacloumal a řekl mu, ať se, sakra, vzpamatuje... ale to je skoro jako bych mu řekl, že ho miluju a potřebuju a na to já jednoduše nemám. Nezbývá mi proto nic jiného, než přihlížet jeho chování a doufat, že se mu nic nestane.
Debbie: "Chceš ještě dolít?"...Zničehonic se přede mě posadila s tím starostlivým mateřským obličejem, který mě děsí k smrti.
B: "Klidně a můžeš mi to naředit s něčím tvrdším."
Debbie: "Určitě ho to přejde... teď má pocit, že dělá něco velkého, ale až mu dojde, že jen riskuje, přestane."
B: "A kdy to bude přesně? Až zase skončí v nemocnici?"
Debbie: "Nemůžeme ho nutit, aby s tím přestal... zrovna my dva víme ze všech nejvíc, jaké to je, jít si za něčím, v co věříme."
B: "Jo, ale my obvykle neriskujeme život."
Debbie: "Ale kdyby bylo třeba a věřili bychom, že je to správné, i my bychom nakonec byli něčeho takového schopni."
Debb a ta její moudra. Nejhorší na tom je, že vím, že má pravdu. Jsem si dost jistý, že kdybych něco chtěl, šel bych za tím přes mrtvoly, klidně i přes tu svou. Ale něco dělat a vidět, že to dělá někdo jiný - někdo, koho milujete - to je jednoduše velký rozdíl. Nepřežiju, pokud se mu něco stane a ani mu to nemůžu říct.
B: "Možná. Ale to neznamená, že mu začnu dělat svačinu, aby náhodou nehladověl, až si bude v noci hrát na hrdinu."
Debbie: "Stačí, že tu pro něj budeš, víc ani nepotřebuje... jen vědět, že ho neopustíš."
B: "Ehm... pokud vím tak..."
Debbie: "Jestli teď začneš s těma kecama o tom, jak nemáte zámek na dveřích a kdo ví, co ještě, tak tě praštím."
Jen jsem přikývl, nemělo smysl se s ní hádat, zvlášť, když ona je ta, která má vždycky pravdu. Všichni už vědí, že mezi mnou a Justinem už to dávno není jen o zámku na dveřích... jsme něco mnohem víc, jen já se to bojím přiznat, ale to je u mě zkrátka normální.
Debbie: "Nebudu rušit,"...Náhle se zvedla.
B: "Co?"
Debbie: "Uvidíš,"...Vypařila se jako pára nad hrncem a já hned pochopil, co uvidím.
J: "Můžu?"
B: "Je to veřejná jídelna a žiješ ve svobodné zemi."
J: "Beru to jako ano."
Justin se posadil a já i přes naštvání měl co dělat, abych se na něj neusmál. Podle všeho by mě mohl zabít a já bych stejně roztál, kdykoliv bych ho viděl.
J: "Omlouvám se,"...Začal.
B: "Za co?"
J: "Za všechno... za to, že jsem ti lhal, za to, co jsem ti řekl v nemocnici, za to, že jsem ignoroval, jak se ohledně tohohle cítíš... prostě za všechno."
B: "Omluva se přijímá. Ale neznamená to, že..."
J: "Že mě v tom hodláš podporovat, já vím. Stačí mi jen, když mě budeš aspoň trochu chápat. A slibuju, že na sebe budu dávat pozor."
Co mu na to mám asi tak říct? Nezbývá mi nic jiného, než mu na to přikývnout. Je tvrdohlavý a má to po mně, proto po něm nemůžu chtít, aby přestal, když sám vím, že kdyby to bylo naopak, zachoval bych se stejně jako on, možná i hůř. To však nemění nic na tom, že budu každou noc trnout hrůzou, že se mu stane, kdo ví co.
J: "Děkuju."
B: "Neděkuj mi, jen se nenech zabít."
Justin se možná zasmál, ale já to myslel dost vážně. Nemůžu mu nijak zasahovat do jeho zábavy, kterou začal podnikat, ale můžu na něho mít alespoň tak malou prosbu jako je tahle.
J: "A mohli bychom už jít konečně domů? Potřeboval bych sprchu."
B: "Jen to zaplatím."
J: "Počkám v autě."
B: "Hned jsem tam."
Justin se s úsměvem vydal napřed a já se rozešel k baru, abych zaplatil. Mojí hlavou kolovaly snad miliony myšlenek, jedna horší než druhá, všechny týkající se Justina. Je mi jedno, kolik pochopení pro něj budu mít, ten pocit, že bych ho mohl ztratit, mě snad zabije dřív, než Justina jeho snaha zachránit svět.
Debbie: "Všechno v pohodě?"
B: "Ani v nejmenším, ale jsem si jistý, že předstírat to zvládnu perfektně."
Dal jsem Debbie na pult bankovku a ani jsem nečekal na vrácení, bylo mi to nějak jedno, měl jsem naprosto zatemněno... tohle nedokážu dělat dlouho, mám jen jedny nervy, bohužel.
B: "Proč nejsi v autě?"...Našel jsem ho, jak se o něj opírá.
J: "Protože chci něco udělat."
B: "Co?"
Justin mě zničehonic přitáhl k sobě a políbil mě. V tu chvíli jsem zapomněl i na to, jak se jmenuju. Bylo mi jedno, jestli se mi tím snaží dát najevo, jak moc mě miluje anebo zda se tím snaží dosáhnout jen toho, abych ho nechal dělat si, co chce... prostě jsem ho jen líbal a vznášel se. Bože, já se z něho zblázním!
No comments:
Post a Comment