Ach jo, fakt mě mrzí, že jsem Vás musela nechat čekat takhle dlouho, rozhodně jsem to neplánovala, zvlášť když se mi předtím tak dobře psalo, ale klasicky se muselo podělat asi tak milion věcí a já se k tomu tak bohužel dřív nedostala... každopádně teď už jsem zas tady a snad se Vám nový díl bude líbit🤗
BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)
Brian stál před Kinnetikem, sbírajíc odvahu jít dovnitř. Přišlo mu to absurdní a ještě víc patetické. Tohle je přeci jeho firma. On ji stvořil, vybudoval a tvrdě vydřel. Justin ji pro něj pojmenoval. Je to jedna z věcí, na kterou je v životě opravdu hrdý.
Tak proč tu teď sakra jenom tak stojí a nemůže se přimět k tomu vejít?
Je to prosté. Protože ta firma už mu nepatří.
Vzdal se ji. Kvůli Justinovi. Opět - nic, co by mu zazlíval. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že by to udělal znovu. Protože upřímně? Nejspíš neudělal. Tehdy se to zdálo jako jediné řešení, aby mohli být s Justinem spolu. Brian udělal tu oběť, které se snažili vyhnout už, když se poprvé měli brát a svatbu raději zrušili, protože se nechtěli obětovat a říkat tomu láska.
Jenže Brian to nakonec stejně udělal. Sice až za několik let, ale udělal. Měl za to, že je to zkrátka nezbytné, pokud spolu mají být. A taky už jednoduše nechtěl čekat na zázrak.
Ale teď když se ohlídne zpátky... možná přeci jenom počkat měl. Třeba by teď nebyli tam, kde jsou. Třeba by věci byly zkrátka jinak.
No jednou z nich by určitě bylo to, že by právě teď v hlavě nedával dohromady proslov o tom, proč by mu Ted měl vrátit Kinnetik. Přišlo mu to opravdu ironické, první roky, co Theodora znal, ho bral jen jako ztroskotance, který si ani nedokáže vrznout. Nakonec se ale stal jeho zaměstnancem, dobrým přítelem a člověkem, kterému věřil natolik, že mu dal svou firmu.
Ale teď neví, jak ji od něj získat zpátky... ani to, zda by vůbec měl.
"Briane?" zaslechl za sebou a ihned poznal, komu ten hlas patří.
"Cynthie," široce se na ni usmál. "Moje nejoblíbenější asistentka," ušklíbl se.
"Spíš tvá jediná asistentka," upřesnila. "Bože, tak ráda tě vidím."
"A já tebe," Brian se sehnul, aby ji objal. I po dětech byla stále tak drobounká. "Jak se ti vede? A co tvoje rodinka?"
"Uh, dobrý, vlastně skvělý. S Markem nám to stále úspěšně klape a děti... no, co ti budu, jsou to malí uličníci. Ale zvládáme to. Ted nám hodně pomáhá, často mi vychází vstříc, když si potřebuju odskočit do školy nebo mi dává víc volna... je úžasný."
"Vidím, že Theodor se role šéfa ujal úctyhodně."
"Nemůžeme si ho vynachválit. Nemohl si vybrat lepšího člověka na to, aby se ujal Kinnetiku."
Skvělý, prostě skvělý.
"Ale všem nám tu opravdu moc chybíš," doplnila hned Cynthia, když uviděla Brianův výraz.
"Myslím, že oba víme, že víc než polovina zaměstnanců byla ráda, že mě už nebude mít za šéfa, když jsem odešel a tomu zbytku to bylo ukradené," Brian se uchechtl. "Občas jsem jim dával docela zabrat."
"To je sice pravda. Ale jen díky tomu, že jsi na ně byl tvrdý, Kinnetik fungoval. A stále funguje, protože jsi pár věcí naučil i Teda."
"Díky," usmál se na ni vděčně. "Ale jsem rád, že se tady o to Ted dobře stará." To myslel opravdu upřímně, ačkoliv věděl, že mu to dost ztěžuje situaci.
Cynthia se usmála a přikývla. "A co tady vůbec děláš?"
"Uhm, nevím, jestli ti to Ted říkal, ale... vrátil jsem se... nadobro."
"Oh, to se asi zapomněl zmínit... anebo jsem z těch dětí už tak vyčerpaná, že nevnímám," zasmála se. "Ale to je opravdu skvělá zpráva... moc mi tu chybíš. Ale..."
"Co?"
"Mrzí mě, že vám to s Justinem nevyšlo."
Brianovi se okamžitě zhoupl žaludek, tohle teď řešit nechtěl. "Jo, no... bohužel."
Cynthia hned pochopila, že to nebude nejlepší téma a tak se ho rozhodla změnit. "Doufám, že zajdeme brzo na kafe," mrkla na něj.
"To se spolehni, domluvíme se."
"Super. Ale teď už bych měla jít dovnitř, Ted je skvělej, ale pozdní příchody nejsou nic pro něj... hádám, že za ním taky jdeš?"
"Uh, jo, za chvíli," usmál se na ni.
Cynthia se sice zatvářila zmateně, ale přikývla a vydala se dovnitř.
Brian se cítil provinile. Ted očividně odváděl skvělou práci, Kinnetik fungoval, všichni se zdáli být spokojení... jak tohle mohl pokazit? Zvlášť když se to sám rozhodl před lety opustit.
Ale... on to potřeboval. Opravdu potřeboval. Chtěl, aby v jeho životě zase něco fungovalo a dávalo smysl. Kinnetik má být jeho odrazovým můstkem. Bez té firmy se nebude schopný posunout v životě dál.
"Kašlat na to. Prostě tam jdi," povzbudil se hlasitě a následně vzal konečně za dveře.
Když procházel kolem těch všech lidí, jejichž tváře mu byly tak povědomé, ale občas měl problém vzpomenout si na jejich jméno - překvapivě - uvědomoval si, jak moc mu to tady chybí. Chybí mu být šéf, chybí mu mít kontrolu. Poslední dobou neměl kontrolu vůbec nad ničím a to je pro někoho jako on, opravdu frustrující.
Jakmile stál u vchodu do své kanceláře, zarazil se, tohle totiž už nebyla jeho kancelář. Přes skleněné dveře mohl vidět Teda, jak sedí v jeho židli, za jeho stolem a telefonuje z jeho telefonu. Jenže nic z toho nebylo jeho... už ne.
A ta myšlenka ho přiváděla k šílenství.
A pak ho Ted zahlédl a se širokým úsměvem na něj mávl, aby šel dovnitř. Skoro byl připravený vzít nohy na ramena, ale nakonec s hlubokým nádechem vešel a čekal, dokud Ted nedotelefonuje.
"Uhm, dobře, pošlu vám ty návrhy do dnešního odpoledne. Je mi ctí s vámi spolupracovat, pane Davisi. Na slyšenou," Ted zavěsil a konečně zvedl pohled k Brianovi. "Briane, jsem moc rád, že jsi přišel. Dáš si kafe, čaj... vodu?"
"Uh, vodu," opravdu měl vyprahlo. A tak trochu doufal, že mu vlítne do špatné díry a on se udusí.
"Hned to bude," Ted se zvedl a za pár minut přinesl Brianovi sklenici vychlazené vody. "Tady."
"Díky, Theodore," Brian se ihned napil a mohl cítit, jak se ta studená tekutina rozlévá jeho tělem. Alespoň tak zahnal to šílené horko, které ho málem porazilo.
"Posaď se," Ted ukázal na protější židli.
Brian si nemohl pomoct, přišlo mu ponižující sedat si na židli, která slouží pro klienty. Měl by sedět za tím stolem, místo Teda.
"Řekni, jak se ti vede."
"Báječně," Brian si neodpustil ironii.
"Promiň. Je mi jasný, že s tím vším se musíš mít mizerně. Chci, abys věděl, že mě opravdu mrzí, jak to mezi tebou a Justinem skončilo. Vím, že jsi ho miloval."
"Miluju," řekl Brian ihned, aniž by si to uvědomil. Jeho podvědomí bylo jednoduše rychlejší, ale je to tak - Justina stále miluje a asi to nikdy nebude minulý čas. "Zkrátka jsme se snažili o nemožné a nevyšlo to. Ale upřímně, Tede, Justin není téma, které bych chtěl momentálně řešit... asi tušíš, proč jsem tady."
"Yeah. Když mi Michael řekl, že se vracíš, měl jsem tušení, že to povede sem..."
"Vím, že jsem se Kinnetiku vzdal a dal ho tobě a já si opravdu cením toho, že jsi neváhal ani vteřinu a slíbil si mi, že se tady o to postaráš, za což ti budu navždy zavázaný a co jsem tak slyšel, tak odvádíš opravdu skvělou práci a..."
"Briane, tady tě zastavím. Pokud jde o mě, pravda je taková, že bych ti Kinnetik klidně vrátil hned, ne, že bych si tu pozici šéfa neužíval, protože opak je pravdou, baví mě to a naplňuje, ale dost se to odrazuje na mém osobním životě, ve kterém nemám čas téměř na nic, ale... nevím, jak bych to řekl..."
"Prostě to řekni," řekl Brian rázněji, než chtěl, ale potřeboval, aby se ta náplast strhla rychle.
"Klienti jsou se mnou spokojení, stejně tak zaměstnanci... a já nechci nijak podkopávat to, co jsi pro tuhle firmu a všechny udělal, ale..."
"Pokud odejdeš ty, odejdou oni..." domyslel si Brian a popravdě ho to ani nepřekvapovalo.
"Ne všichni, ale..."
"Víc než dost. Dost na to, aby se Kinnetik potopil jako Titanic na dno oceánu."
"Podívej, nic není jisté, nikomu jsem o tvém možném návratu ani neříkal, takže nic není ztracené, ale upřímně..." Ted se kousl do rtu, netušíc, jak to říct.
"Tede, prostě to řekni."
"Hodně lidem se ulevilo, když jsi odtud odešel... a následně přišli nový klienti, kteří zjistili, že už tu nejsi ředitelem. Klienti, které si do té doby nemohl přimět k tomu k nám přejít."
"Hádám, že jsem byl ještě větší kretén, než jsem si myslel," uchechtl se Brian sarkasticky.
A pravda je taková, že ho to ranilo víc než by asi mělo. Teda mělo, každého normálního člověka by tohle ranilo. Ale Brian nikdy nebyl typickým člověkem, vždy jednal bez omluv, bez výmluv a bez výčitek... což taky nejspíš mohlo za to, že ho téměř všichni tady nenávidí. Svým způsobem dostal to, co si zaslouží. Ale... zatraceně se mu svíralo srdce.
Ani to nemohl zazlívat Tedovi, ten odvádí očividně opravdu skvělou práci a to, že ho lidi tady jednoduše mají radši, to jsou plusové body pro něj. Brian si tohle způsobil sám. Nikdo jiný. A jo, mohl by říct, že si Kinnetik vezme i tak, že jednoduše začne zase od nuly, ale... to by bylo sobecké. A ať už byl Brian cokoliv, sobecký nebyl nikdy.
"Tak to není, Briane, jenom... jsi dělal věci podle sebe a bohužel se to hodně lidem nelíbilo... a teď by se k tomu neradi vraceli zpátky. Samozřejmě, že se všemi promluvím a zjistím, jak by se věci měly, ale pravda je, že pokud bude chtít odejít hodně lidí, tak..."
"Kinnetik... na dně oceánu, já vím," Brian se ušklíbl.
Na Tedovi bylo znát, že se ohledně celé situace cítí opravdu provinile. Brian je jeho přítel, možná poslední roky nebyli téměř v kontaktu, ale navždy mu bude zavázaný za všechno, co pro něj kdy udělal a bude ho brát jako dobrého přítele, proto by rád udělal něco, čím by mu alespoň trochu pomohl.
"Briane, poslyš, není to sice ideální, ale... možná bys... tu mohl začít pracovat. Ne jako ředitel, ale byl bys tady, hodil by ses nám, s tvými zkušenostmi... no, víc asi říkat nemusím. A třeba za pár měsíců by se na to ostatní dívali jinak..."
"Jinými slovy, měl bych takovou zkušební dobu, kdy bych jim musel ukázat, že už nejsem kretén."
"Tak bych to neřekl, ale... víceméně. Prostě o tom popřemýšlej, dobře? A já uvidím, co zatím svedu."
Bylo by špatné, kdyby se Brian právě teď zasmál? Protože přesně to se mu chtělo. Nikdy v životě by ho totiž nenapadlo, že by měl pracovat ve své firmě pro Theodora. Ať už má Teda rád sebevíc, tak prostě... ale má snad na vybranou?
No, jasně, že má, každý má vždy na vybranou, ale... Kinnetik je Kinnetik.
"Dobře, popřemýšlím o tom."
"Super."
----
"Briane, jsi v pořádku?"
"Co?"
"Ptám se, jestli jsi v pořádku. Jsi nějak... mimo."
"Promiň. Jen... toho mám hodně v hlavě. Ale jsem v pohodě, Mikey, neboj."
"Jak dlouho už se známe?"
"Nechtěj, abych to spočítal, nebo tady mezi těmi regály dostanu záchvat z toho, jak jsme staří."
"Myslel jsem, že tohle už je za tebou."
"Tohle nikdy nebude za mnou, jen jsem lepší ve skrývání."
Michael se zasmál, "To mi připomíná, máma má za chvíli narozeniny. Chci jí udělat oslavu."
"Myslel jsem, že to je tak nějak automatické."
"Jo, ale nikdy neměla tajnou oslavu."
"Jsou to její narozeniny, jak by to mohlo být tajné. Celý Pittsburgh o tom pravděpodobně bude vědět."
"Víš, jak to myslím. Kdykoliv má někdo z nás narozeniny, tak se může strhnout, aby připravila oslavu, při které všichni vyskočí zpoza stolu a zakřičí "Překvapení!"... chci to pro ni udělat taky."
"Způsobit ji infarkt?" Brian nadzdvihl obočí.
"Haha. Díky za tvou pomoc."
"Promiň, Mikey, jsem idiot. Samozřejmě, že ti pomůžu s tajnou narozeninovou oslavou pro mámu... sice nás pak možná zabije, ale bude to stát za to."
"Díky," Michael se ušklíbl s úsměvem.
"Za málo."
"A už ses rozhodl? Kterou pohovku bereme?"
Brian se ještě jednou podíval na obě dvě a zkoumavě si je prohlídl. "Tuhle."
"Samozřejmě," Michael protočil oči. "Mohli jsme si půl hodiny ušetřit, kdybys mě poslouchal."
"Musel jsem to promyslet."
"Jsou obě bílé!"
"Detaily, Mikey, detaily."
Michael se zasmál a raději zamířil k pokladně, aby vše vyřídil. Jakmile bylo zařízené, že pohovku přivezou během následujících dvou dnů, vydali se společně do jídelny, aby zahnali ten příšerný hlad.
"Je to tady divný... bez Debb."
"Yeah. Já vím. S Carlem nám trvalo celou věčnost mámu přesvědčit, aby skončila... a pak když k tomu konečně došlo, trvalo další věčnost na to si zvyknout, že tu není."
Brian přikývl, "Hlavní je, aby byla v pořádku."
"Bude, vím, že bude."
Brian se natáhl přes stůl a pohladil Michaela po ruce.
"A co ty? Už ses rozhodl ohledně Tedovy nabídky."
"Ani ne. Vím, že to se mnou myslí dobře a polovina mě chce říct ano, ale ta druhá..."
"Je na to moc hrdá?"
"Tak nějak. Nejradši bych naběhl do Kinnetiku, všechny ty malý zmetky hodil na jednu hromadu, řekl jim, ať vytáhnou hlavy ze zadku a smíří se s tím, že je budu doživotně komandovat, ale... to je přesně to, proč jsem momentálně v téhle situaci. Musím ukázat, že jsem lepší než to."
"Wow. Skoro tě nepoznávám."
"Sklapni."
"Justin na tebe měl očividně opravdu dobrý vliv."
A v tu chvíli zmizel Brianovi úsměv ze rtů.
"Promiň... občas mluvím dřív, než přemýšlím. Nechtěl jsem..."
"To je v pohodě. Není to tak, že by bylo zrovna snadné vynechávat ho z konverzací," Brian se uchechtl. "Spíš naopak."
"Hádám, že jsi s ním nemluvil od té nemocnice?"
"Ne... tak úplně."
"Co tím myslíš?"
"Že jsem mu možná v den návratu zavolal."
"Co?" Michael vytřeštil oči. "Takže jsi s ním mluvil?"
"Scott to zvedl."
"Scott?" Michael se zatvářil zmateně.
"Yeah. Netuším, kdo to je, ale... Justin byl akorát ve sprše, takže tipuju, že to byl někdo, kdo s ním v té sprše v určité chvíli byl..."
"Shit."
"Ale co na tom záleží. On je tam, já jsem tady... život jde dál. To je snad pointa toho rozvodu, že? Jít prostě dál, poznat někoho jiného..."
"Briane."
"Jsem v pohodě, fakt. Má právo být šťastný. A tím bych to uzavřel."
----
"Teddy mi řekl o té jeho nabídce. Myslím, že bys to měl vzít."
"Oh, vážně, Honeycutte?"
"Uhm. Myslím, že si oba pamatujeme to, jak ses k němu dřív choval, takže jeho nabídka je víc než štědrá..."
"Tys nikdy neměl problém říct mi, co si myslíš."
"Za to asi vděčím tobě," Emmett se uchechtl. "Ale vím, že se věci mezi vámi změnily a že tě má Teddy opravdu rád..."
"I já ho mám rád."
"Páni, asi bych měl mít neustále zapnutý nahrávání, aby se tyhle okamžiky zaznamenaly."
"Fuck you."
"Chtěl jsem říct, že jste se opravdu sblížili a že chápu, že je tvoje ego a tvoje hrdost možná trochu nad stropem a to ti brání jít pro něj pracovat, ještě k tomu ve tvé firmě, ale... není to trvalé, jen na několik měsíců..."
"Za předpokladu, že ukážu, že si zasloužím Kinnetik vést."
"Jsi Brian Kinney, ty si najdeš způsob. A Ted ti určitě rád pomůže."
Brian si nedopustil malý úsměv, který ale ihned skryl. Emmett měl pravdu, možná se s Tedem za poslední roky opravdu sblížili, ale byly doby, kdy s ním jednal jako s kusem hadru a to, co pro něj chce udělat, by on sám nejspíš pro nikoho neudělal, zvlášť kdyby to mělo být pro někoho, kdo ho prakticky šikanoval.
Brian sám sebe občas opravdu nesnášel.
Ted se snaží najít způsob, jak Brianovi vrátit Kinnetik tak, aby s ním neskončil na dně oceánu a on není schopný vytáhnout hlavu ze zadku a tu nabídku přijmout.
"A pohni kostrou, Debb nebude čekat na ty tašky celý den," popohnal ho Emmett.
Brian si měl dvakrát rozmyslet, když se dobrovolně přihlásil na nákupy potravin pro Debbie a Carla společně s Honeycuttem.
"Debb, jsme tady!" ohlásil Emmett ode dveří.
Ale nedostalo se jim odpovědi, mohli pouze slyšet z kuchyně vycházet její hlas. Předpokládali, že telefonuje, a když přišli blíž, zjistili, že mají pravdu.
Horší však bylo zjištění toho, s kým telefonuje.
"Justine, zlato, já o tom s tebou nehodlám diskutovat. Na moje narozeniny dorazíš. Jinak přísahám bohu, že sednu na první letadlo a sama tě sem dotáhnu. To je mi jedno, že máš hodně práce. Můžeš s sebou vzít i Daphne, moc ráda ji uvidím. Bude to už rok, co jsi tu byl naposledy!"
Zatímco Debbie dělala vše pro to, aby přiměla Justina k tomu, aby dorazil, Brian se pevně držel tašky, kterou přinesl a snažil se popadnout dech.
Nemohl se rozhodnout, zda chce, aby v tom přemlouvání byla Debbie úspěšná nebo ne. Samozřejmě, že byl k Justinovi stále přitahován jako magnet a chtěl ho vidět, ale... to by momentálně mohlo být opravdu špatné. Nebyl na to připravený, ještě bylo příliš brzo...
"No sláva! Už jsem fakt myslela, že budu muset sednout na to letadlo. Moc se na tebe těšíme, Sunshine."
No tak teď už je to asi jedno. Fuck...
No do mačky.hahaha
ReplyDelete