Díl tu měl být už minulý týden, chyběl mi jen kousíček, ale než jsem to stihla dopsat, dostihl mě COVID. A že mi teda bylo příšerně a pořád to nestojí za moc, ale naštěstí jsem byla schopná aspoň tohle dokončit, tak snad si čtení užijete😉
BEZ VAROVÁNÍ
(April, 2016 - Pittsburgh, současnost)
Brian's POV
Brian tancoval v perfektní souhře s Babylonskou hudbou a jeho rytmicky bušící srdce zařídilo, že se mu pořádně rozproudila krev v žilách. Bylo mu opravdu horko. Vlastně skoro hořel. Teplo z něj doslova sálalo a vrstva potu pokrývala celé jeho tělo, takže v těch světlech v podstatě zářil.
Možná za to mohlo to nepřetržité tancování nebo ten krasavec, co se právě otíral zadkem o jeho rozkrok nebo snad ten bílý prášek, který před čtvrt hodinou nasál nosem na záchodech... ale cítil se neuvěřitelně. Byl v naprosté synchronii s thumpa-thumpa a měl pocit, že by klidně mohl lítat, kdyby se o to pokusil. Naštěstí byl ale ještě dost při smyslech, aby to neudělal.
Ale všechno v něm mělo pocit, že dokáže cokoliv. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy se cítil takhle nad věcí... volný... jako kdyby ta tíha, co s sebou tak dlouho vláčel, ne zmizela, ale zmenšila se alespoň na polovinu.
"Briane!" uslyšel najednou ve své blízkosti a pootočil hlavu, rukama se ale stále soustředil na toho frajera před sebou. Nechtěl riskovat, že by mu někam utekl.
"Copak, Mikey?"
"Já jen, že půjdu domů, tak se chci ujistit, že jsi v pohodě?"
"Naprosto," usmál se, jak nejpřesvědčivěji mohl, protože se tak opravdu cítil.
"Určitě? Já jen, že jsi toho měl celkem dost... tak bys možná měl jít taky..."
"Jsem velký kluk, Mikey. Nemusíš se o mě bát," odpověděl s uchechtnutím a jazykem sjel po krku svého úlovku.
"Fuck," zasténal ihned trick a následně se podíval na Maikeyho. "Už bys asi měl fakt jít... my tu máme jinou práci."
"No," Brian pokrčil rameny. "Slyšels," s tím Mikeymu vrazil rychlou pusu a následně jeho kroky společně s trickem vedly do zadní místnosti.
Byl to rychlý, ale za to bouřlivý proces, po kterém se Brianovi třásla kolena ještě dobrých pár minut. Věděl, že ho pták bude bolet při nejmenším ještě druhý den. Následně se šel spokojeně usadit na bar, aby spláchl svou žízeň. Ale byl překvapen tím, koho tam našel sedět...
"Myslel jsem, že jsi šel domů."
"Jo, no, usoudil jsem, že možná bude lepší na tebe počkat."
"Mikey, neříkal jsem snad, že..."
"Jsi velký kluk, jo já vím," Michael si odfrkl. "Ale chováš se jako tvoje staré já."
"Co prosím?"
"Šukáš vše, co se hýbe, piješ jako bys byl bezedný a to ani nemluvím o těch drogách, co do sebe pořád házíš," Michael se na chvíli odmlčel, než pokračoval. "Nejdřív jsem za to snad byl i rád, myslel jsem, že se konečně dostáváš z toho nejhoršího ohledně Justina... ale teď o tebe mám spíš starost. Bojím se, že se ničíš, protože je to pro tebe lepší, než aby tě ničila myšlenka... na Justina."
Brian chvíli mlčel a zpracovával to, co mu Michael řekl, ale popravdě byla jeho mysl až moc otupělá na to, aby to zcela pobral. Vlastně to pobírat ani nechtěl, trvalo totiž dlouho, než se dokázal cítit alespoň trochu normálně a nepotřeboval, aby mu to Michael kazil.
"Jsi sladký, když se o mě bojíš," bylo to jediné, na co se Brian momentálně zmohl.
"Briane, myslím to vážně. Takhle špatně jsi na tom byl naposledy, když... když Justin skoro umřel..."
Až teprve tohle dokázalo Briana zasáhnout tím správným způsobem, vlastně ho to skoro vytočilo k nepříčetnosti. "Jdi do háje, Michaele. Neporovnávej sakra to, že Justin skoro umřel s tím, že ode mě odešel..." Brian se zarazil nad svými slovy a následně dodal, "Že jsme se rozešli," protože to v jeho hlavě znělo přeci jen o trochu líp, než že ho Justin opustil.
"Promiň, to nebylo fér," usoudil Michael. "Ale to nemění nic na tom, že se ničíš. Dny trávíš v Kinnetiku, večery u Woody's a noci v Babylonu... nebýt toho, že chodíš za mámou, pravděpodobně se skoro nevidíme."
"Vidíme se teď."
"Jo, protože jsi mě sem vytáhl a nakonec jsi strávil večer tím, že ses sjel, opil a vyšukal sis mozek z hlavy."
"Ježiši Kriste, co po mně sakra chceš?"
"Aby ses přestal ničit a odhánět lidi, kterým na tobě záleží, protože máš zlomené srdce a myslíš si, že si nezasloužíš být šťastný."
"Tvoje představa štěstí spočívá v tom mít drahou polovičku a rodinný život... a myslím, že už jsme si potvrdili, že to zkrátka není nic pro mě."
"To, že to nevyšlo s Justinem, neznamená, že nemůže s někým jiným..."
"Už jsme zase u toho? Mikey, smiř se konečně s tím, že mně je samotnému líp... láska jenom všechno komplikuje," Brian do sebe vyklopil svou skleničku a zapátral v davu. "A teď pokud mě omluvíš, mám něco na práci."
"Jasně," Michael odsekl a usoudil, že je opravdu na čase jít domů.
----
"Co je s vámi dvěma?" zeptala se Deb uprostřed povinné rodinné večeře s pohledem upřeným na Mikeyho s Brianem. Oba se na ni podívali, předstírajíc, že nevědí, o čem mluví. "Oh, nehrajte to na mě, sotva na sebe mluvíte a když už, stojí to za to."
Celý stůl utichl, jen hlasité a především nervózní Emmettovo polknutí se rozeznělo kuchyní.
"Všechno je v pohodě, Ma. Tedy alespoň podle Briana," ušklíbl se Michael.
"Jsem možná stará a senilní, ale budete mi to muset víc objasnit."
"Mikey si myslí, že jsem na prahu sebedestrukce a má potřebu mě spasit," vysvětlil Brian.
"Oh... takže jako obvykle."
"Huh?" oba se na ni podívali zmateně.
"No, ty," ukázala na Briana. "Máš zlomené srdce a chováš se kvůli tomu jako totální idiot. A ty," obrátila se na Michaela. "Si myslíš, že jsi jediný, kdo ho může zachránit před ním samotným a nejsi schopný skousnout ten fakt, že Brian se s tím potřebuje poprat sám za sebe."
"Nemám zlomené srdce," odfrkl si Brian. "Je mi skvěle."
Michael se pouze uchechtl, "Rozhodně. Ale neboj, už se nebudu míchat do tvých věcí."
"Konečně."
"Pane bože, přestaňte se chovat jak malí," okřikla je Deb. "Znáte se 30 let, ale jste pořád schopní pohádat se kvůli totálním prkotinám."
"Michael je ten, kdo..." začal Brian.
Ale Debbie ho hned uzemnila, "Ne, ne. Nechci slyšet ani slovo. Nejsme ve škole, abyste žalovali jeden na druhého. Jste nejlepší přátelé, jste rodina... tak se podle toho chovejte. Uvědomte si, že na vás můžu brzo zapomenout, tak mě nenuťte, abych trávila poslední chvíle tím, že vás budu udobřovat."
Byl to spíš její pokus o vtip a snaha trochu odlehčit atmosféru, ale vzhledem k tomu, jak velká pravděpodobnost byla, že se její slova mohou stát skutečností, všichni zůstali zaskočeni.
"Páni, tváříte se, jako byste mě měli brzo pohřbít," uchechtla se Debbie. "Víte, co všichni potřebujeme? Trochu srandy a odreagování... takže o víkendu všichni povinně..."
"Zase povinně," Brian protočil oči.
"Sklapni, Kinney," Brian měl co dělat, aby se nerozesmál a raději předstíral, že si zamyká rty. "O víkendu všichni půjdeme na bowling. Dlouho jsme nebyli a potřebujeme přijít na jiné myšlenky."
"Naprosto souhlasím," přitakal Carl.
"Myslím, že je to úžasný nápad," usmál se Emmett.
"Vlezdoprdelko," přecedil Brian přes zuby.
"I my jsme pro," souhlasili Ted s Blakem.
Vzhledem k tomu, jak všichni souhlasně přikyvovali, Brian věděl, že nemá šanci... že z tohohle se nevyhrabe ani za nic.
----
Byla sobota večer a Brian měl v hlavě spoustu různých scénářů, jak by ho rád strávil a každý z nich končil jeho maximálním uspokojením. Místo toho ale seděl v autě a počítal do sta ve snaze se přimět vystoupit a jít překonat tu šaškárnu, kterou Deb vymyslela. Ne, že by snad měl něco proti bowlingu, sakra, ví, že v něm je fakt dobrej, takže o to tady nešlo. Ale nějak si neuměl představit, že dnešní večer zvládne za střízliva a s nasazeným úsměvem. Ale byl si celkem jistý, že si pro něj Deb do toho auta dojde, takže nemělo cenu to oddalovat.
"Oh, tady jsi, konečně!" ozvala se Debbie hned, když Brian přišel se značným zpožděním.
"Jsem tady ne?" Brian hned odsekl.
"A ve velmi dobré náladě, jak vidím. Možná by sis měl dojít koupit něco sladkého," ušklíbla se na něj.
Brian na ni pouze vyplázl jazyk, ale pravda byla, že na ni nikdy nebyl schopný být dlouho naštvaný nebo protivný. Proto se k ni sklonil a dal ji pusu na tvář, "Za tenhle večer mi dlužíš."
"Počítám s tím."
Brian se pousmál a následně se rozhlídl kolem sebe na ten jejich slavný homo tým. Už se nemohl dočkat té ostudy, co Emmett zase předvede.
Michaelův vražedný pohled mu však hned ten jeho škodolibý úsměv smázl ze tváře. Nenapravitelný Michael a jeho snaha mě zachránit, uchechtl se Brian v duchu.
"Fuck," vydechl Brian hned vzápětí a zcela zaskočeně všem na doslech, když si konečně všiml, kdo se nachází hned vedle Michaela s Benem.
Nathan - slavný soused s úžasným zadkem, nádherným ptákem a šikovnou pusou. Brian ho neviděl od té noci, co... no, co ho ošukal. Dvakrát. Vlastně od té doby dělal všechno pro to, aby se mu vyhýbal. V tu noc byl Brian celkem zranitelný, bylo to poprvé, co byl schopný zcela vypustit Justina z hlavy a cítit se zase sám sebou. Ale tím to mělo skončit. Nathan se měl stát jen dalším z mnoha jeho tricků. Ačkoliv Brian věděl od první chvíle, že to nebude tak jednoduché - už jen jeho jméno zkomplikovalo tak jednoduchý akt jako je sex, ale fakt že se přátelí s těmi dvěma, to všechno dostává na úplně jinou úroveň. Znamená to, že ho bude vídat častěji, než je mu po chuti. Ne, že by snad neměl chuť na to ho... Ne, sakra, ani na to nemysli, Kinney!
"Všechno v pohodě?" zeptal se ho hned Ted.
"Naprosto," ujistil ho Brian s přesvědčivým úsměvem.
A následně pohled opět otočil k tomu vetřelci, který měl na rtech víc než jen svádivý a proradný úsměv. Bylo na něm sakra něco, co vysílalo signály do Brianova rozkroku.
"Tak všichni připraveni?" ozvala se Deb a přerušila tím tak Brianův tok myšlenek.
A hned jak se ozvalo jednohlasné ano, vrhli se konečně na hru. Problém byl však v tom, že ať už byl Brian sebevíc dobrej, to rozptýlení bylo na jeho hodech dost znát. A když to byl zrovna Nathan, kdo hrál, pohled na jeho zadek, byl ještě větším rozptýlením.
"Dojdu si pro pivo," oznámil Brian po svém hodu. Potřeboval se alespoň na chvíli vzdálit.
Ale jak se nakonec ukázalo, bylo to to nejhorší, co mohl udělat.
"Dlouho jsme se neviděli," ozvalo se náhle za ním.
Brian ihned pevně přivřel oči a povzdychl si. Následně nasadil co nejvíc v pohodě výraz a přiměl se k tomu otočit a ihned čelil těm jeho hnědým pronikavým očím.
"Snad nevadí, že jsem tady. Michael s Benem mě pozvali."
"Proč by mělo?" Brian se nechápavě uchechtl. "Do toho, kde jsi, mi nic není."
"Jo, já vím. Jen jsem myslel, že po tom, co se stalo, bys upřednostnil, kdybys mě už neviděl."
"Šukali jsme. To z nás sice nedělá kamarády, ale nevidím důvod k tomu, abych se ti kvůli tomu vyhýbal."
"To jsem rád, že to vnímáš takhle," Nathan si skousl ret a sjel Briana od hlavy až k patě. "A v tom případě nevím, proč bychom to třeba nemohli zopakovat."
Brian naprázdno otevřel pusu a tak trochu i vytřeštil oči. Sakra, byli tu kvůli hře, ale tu hru, kterou hrál Nathan, Brian rozhodně nečekal. Vždy to byl on, kdo dělal tyhle kroky, on, kdo by měl říkat takové věci. On byl ten, který sváděl. A ten fakt, že měl Nathan tu moc nad situací, se Brianovi ani trochu nezamlouval... ale přes to ho nějak zvláštně vzrušoval.
Ale... tohle už se nesmělo stát. No, nemělo se to stát už poprvé... ani po druhé, i když to bylo v jednu noc... a ačkoliv se říká do třetice všeho dobrého, tak Brian si hodlal stát za svým.
"Díky, ale ne," s tím nasadil svůj sebevědomý a tak trochu ironický úsměv, popadl svoje pivo a vrátil se za ostatními zrovna včas na jeho další hod.
"Pan Sexy Zadek nad tebou nemůže přestat slintat," prohodila Deb, když se k ní Brian posadil.
"Huh?"
"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím."
"Nevím, o čem mluvíš," Brian nasadil svůj nejvíc otrávený výraz.
"Víš, že tě znám líp než se znáš ty sám a můj čuch mi říká, že se s Maikeyho sousedem znáš trochu důvěrněji."
"Jo, Michael se nás snažil dohodit a seděli jsme společně u jejich stolu při večeři."
"Důvěrněji," specifikovala Deb.
Brian si nemohl ubránit úsměvu, který se pokusil zamaskovat kousnutím do rtu. "Jsi podělaný Sherlock Holmes nebo co?"
"Pff, jsem lepší," mrkla na něj. "Předpokládám, že Michael to neví?"
"A rád bych, aby to tak zůstalo. To, co pro mě byl jenom sex, by v jeho očích byla další záminka k tomu mi zlepšovat život podle jeho představ."
"Nikdy to nevzdá co? Pořád bude mít potřebu přispěchat ti na pomoc," ušklíbla se Deb. "Tu ty ale nepotřebuješ, jsi schopný se o sebe postarat sám. Nám ostatním se možná nemusí zamlouvat způsob, jakým to děláš... ale hej, hlavně, když tě to dostane k tomu se cítit normálně a šťastně."
Brian se na ni usmál a hlavu si opřel o tu její, "Díky, Ma."
"Ale v jednom má Michael pravdu..."
"Kriste."
"Neměl bys být sám."
"Jsem si celkem jistý, že tu máme celý homo tým lidí, kteří jsou mi blízcí."
"Myslím to vážně, Briane, až se tvoje srdce zahojí po Justinovi... možná bude připravené znovu milovat... a tu příležitost bys neměl zahodit."
Brian sklopil pohled do podlahy a chvíli hledal slova, než konečně promluvil. "Justin moje srdce poznamenal natolik, že už pravděpodobně nikdy nebude zcela zahojené..."
Debbie ho s povzdechem pohladila po tváři, "Opravdu ti chybí, co?"
"Na tom už nezáleží..."
"Možná bys mu mohl zavolat."
"O tom už jsme snad mluvili. Já a on..."
"Nemyslím kvůli tomu. Pokud si myslíš, že vy dva už nemáte budoucnost, tak dobře, to je v pořádku... ale to neznamená, že nemůžete být v životě toho druhého... vídat se a být..."
"Přáteli?" Brian se uchechtl.
"A proč ne?"
"Protože ho miluju," Brian promluvil dřív než vůbec stihl myslet. "A pravděpodobně nikdy nepřestanu. A chci, aby byl šťastný... jenom ne mně na očích. Nechci být jeho kamarád a myslet na to, že každou noc tráví v posteli jiného... ne, to ať ho radši už nikdy nevidím."
"Zlato, možná to tak teď nevypadá, ale jednou to bolet přestane."
Brian se na ni pouze smutně pousmál, doufajíc, že má pravdu.
Když Brian později v noci ležel doma v posteli, jeho veškeré snahy usnout selhaly a když už měl dost civění do stropu, šel si nalít skleničku a zapnout v televizi Jamese Deana. To byly dvě věci, které ho vždy dokázaly alespoň trochu nakopnout, když se cítil totálně na dně. Jenže dneska se zdálo, že mu ani to není přáno.
Rozhovor s Debbie mu znovu otevřel nějaké rány. Ne, že by snad byly zcela zahojené, to nejspíš nebudou nikdy, ale byly zalepené tolika náplastmi, že měl alespoň dojem toho, že zahojené jsou. Rozhodně dělal vše pro to, aby se tak cítil. A fungovalo to. Skoro. Většinou. Ale pořád byly dny, kdy si vzpomněl, že věci nejsou tak růžové, jako o tom sám sebe přesvědčuje. Třeba jako dnes.
A Brian moc dobře věděl, že nic z obvyklých věcí, které jinak používá, mu dneska nezaberou. Žádný alkohol, žádná droga ani žádný bezejmenný trick mu s tím nepomůže.
Bezejmenný trick, uvědomil si Brian. Došlo mu totiž, že je tu jeden, který jméno má a který mu už jednou pomohl zapomenout.
A tak i když věděl, že toho bude nejspíš hodně litovat, udělal to, co bylo třeba. Oblíkl se, sedl do auta a jel.
Když nakonec stál u dveří jeho domu, připadal si jako blázen a skoro se i otočil k odchodu, doufajíc, že ho Michael ani Ben neuvidí. Ale přišel sem z nějakého důvodu a ten důvod sám od sebe nezmizí. A pokud je tu někdo, kdo mu s tím může pomoct, chtěl toho využít.
Proto se nadechl a zaklepal, pociťujíc milion různých emocí najednou.
Pak se dveře konečně otevřely.
"Briane..." vydechl Nathan zaskočeně. "Co... co tady děláš?"
Brian se snažil vymyslet odpověď, ale nakonec mu dal odpověď, která neobsahovala ani jedno slovo. Přiložil mu ruku na jeho nahou hruď a začal ho tlačit do domu, načež za nimi zavřel dveře.
"Myslel jsem, že už nemáš zájem."
"Změnil jsem názor."
S tím Brian začal líbat jeho krk a rukou klesat k jeho rozkroku. Vzal si ho přímo tam, na zemi, tvrdě a rychle. Tohle nebylo o tom si vyšukat mozek z hlavy... ale o tom vyšukat Justina ze svého mozku.
A byl ochotný pro to udělat cokoliv.
No comments:
Post a Comment