Brian's POV
"Co to máš v ruce?" zeptal se ihned Brian otráveně a s nadzvednutým obočím.
"Říká se tomu snídaně. Myslel jsem si, že bys měl něco sníst... jsi hubený."
"Díky... mami. Ale jsem perfektně schopný se o sebe postarat sám."
Nathan pouze protočil oči a zasmál se, "Nesnažím se o tebe starat. Jen bych tě nerad vezl na pohotovost, až po našem dalším žhavém šukání zkolabuješ, protože pomalu nejíš."
"Jak ohleduplné," Brian se sarkasticky uchechtl.
"Jo, no, potřebuju, abys byl v kondici, až mi zase příště zavoláš," Nathan na něj mrkl a podal Brianovi talíř.
"No a já potřebuju, abys šel," Brian se na něj ironicky pousmál.
"Jako vždy. Jednou za čas mi zavoláš, strávíš se mnou noc, někdy ani to ne a pak prakticky děláš, že neexistuju..."
"Do teď sis nestěžoval."
"A nestěžuju si ani teď. Už jsme si dávno ujasnili, že ani jeden z nás víc nehledá... ale rád bych alespoň věděl víc o člověku, se kterým spím... ty mi to ale dost stěžuješ."
"Řekl bych, že víš to, co vědět potřebuješ k tomu, abychom oba dosáhli maximálního uspokojení."
Nathan se uchechtl, "Jo, to máš asi pravdu. Jen by mě zajímalo, co se schovává za tou tvrdou skořápkou... co je důvodem toho, jaký jsi..."
"Špatní rodiče," Brian se ušklíbl.
"Něco mi říká, že se za tím skrývá něco jiného... nebo spíš někdo."
Brianovi škublo v lícních kostech. "Asi už bys měl opravdu jít. Dveře jistě najdeš."
"Sice jsi mě sem vzal teprve po třetí, ale ano, dveře určitě najdu."
"Super. Tak je za sebou hlavě nezapomeň zavřít."
"Víš, za život jsem potkal hodně lidí, ale ty... ty jsi něco úplně jiného," Nathan se pousmál a konečně zamířil ke dveřím.
Jakmile Brian uslyšel, že se dveře zavřely, úlevně vydechl a přitiskl si polštář k obličeji, do kterého naprázdno zakřičel. Následně se podíval na talíř, který mu Nathan připravil, a reakce jeho žaludku mu dala jasně najevo, že by měl opravdu něco sníst.
Nebyl si úplně jistý, co přesně s Nathanem vlastně dělá, kromě toho očividného, ale věděl, že by to dělat neměl, jenže kdykoliv se zařekl, že už mu znovu nezavolá, nějakým záhadným způsobem nakonec stejně znovu skončil u něj nebo naopak. Nebyly v tom city, nebyla v tom náklonost ani dobrý pocit ze společně stráveného času, protože to Brian nechtěl a protože svoji lidskost pohřbil, jak nejhlouběji to šlo, ale zároveň byl Nathan tak nějak svěžím závanem větru v Brianově životě, který mu pomáhal přežít. A Brian se toho nechtěl vzdát.
----
Brian do pozdních hodin pracoval v Kinnetiku na prezentaci. Poslední dobou jeho příchod domů mezi ty čtyři tiché zdi oddaloval, jak nejdéle mohl a to i navzdory tomu, že Kinnetik nebyl o moc hlučnějšího... vlastně jediné, co slyšel, byl jeho vlastní dech a ťukání jeho prstů do klávesnice. Ale stejně, cítil se tady o dost líp, mohl tu přijít na jiné myšlenky, než ty které okupovaly jeho mysl, kdykoliv za sebou zavřel dveře loftu.
Jenže stačilo tak málo jako to, že při hledání na počítači klikl na jinou složku, než měl v úmyslu a místo kupy dokumentů, odkryl fotografie... fotografie, které se už dlouhé měsíce snažil smazat, ale nenašel k tomu odvahu. Fotografie, které zachycovaly nejšťastnější období jeho života s člověkem, se kterým si myslel, že stráví zbytek života.
Ať Brian dělal cokoliv, Justin ho pronásledoval na každém kroku.
Ale i tak byl Brian schopný jenom jediného - díval se na ty fotky a myslí se přenášel zpátky do doby, kdy vznikly. Cítil se, jako kdyby tam opravdu byl. Jako kdyby se opravdu dotýkal jeho porcelánové kůže a líbal jeho velké rty. Jako kdyby...
"Briane? Ty tu ještě jsi?" ozvalo se zničehonic a Briana to vrátilo zpátky do reality.
"Theodore? Co tady děláš?"
"Něco jsem zapomněl. Ale podstatnější otázka je, co tady děláš ty? Ty jsi ještě neodešel?"
"Dělám na té prezentaci pro Johnsona."
"Myslíš tu prezentaci, na kterou máme ještě skoro tři týdny?"
"Chci, aby byla perfektní," Brian pokrčil rameny a uchechtl se.
"Briane. Jak často tu takhle zůstáváš?"
"Občas. Je to snad problém?"
"To záleží. Zůstáváš tady, protože jsi workoholik... nebo proto, že nechceš jít domů?"
"Záleží na tom?"
Ted si pouze povzdychl, než se vydal k Brianovu stolu. "Tak jo, jde se," s tím se chystal zmáčknout vypínací tlačítko na Brianově počítači, ale zarazil se, když uviděl fotografii Briana s Justinem. Okamžitě se podíval Brianovi do očí, ale ten pouze dokázal sklopit pohled. Následně Ted to tlačítko stiskl.
"Co to děláš, Theodore?"
"Potřebuješ drink a společnost. Takže vstávej a jdeme."
"Kriste. Hádám, že mi nedáš pokoj, dokud nepůjdu?"
"Hádáš správně."
A tak i přes veškerou neochotu, ačkoliv ta nebyla zas tak velká, protože i Brian věděl, že společnost opravdu potřebuje, se s Tedem vydali k Woody's.
"Už se cítíš líp?"
"Teď když jsem do sebe nalil dvě skleničky Jima Beama? Cítím se náramně," Brian se ironicky uchechtl.
"Víš, když jsem byl závislý na Crystalu a následně jsem se snažil dát si život dohromady, mluvení o tom mi opravdu prospělo... a prostě jsem si zaměstnával mysl, jakkoliv jsem jenom mohl. Pomohlo mi to. To nejhorší bylo, být sám a užírat se vlastními myšlenkami. A ať už jsem cítil cokoliv, neutíkal jsem před tím - naučil jsem se tomu čelit a bojovat s tím."
"Um, jinými slovy mi chceš říct, že Justin byl moje droga a jediný způsob, jak se dokážu zbavit své závislosti, je ten, že se s někým podělím o to, jak se cítím, zatímco se přidám do šicího kroužku ve snaze přijít na jiné myšlenky?"
"No, nemusíš zrovna vyšívat, ale... najít něco, co ti pomůže přijít na jiné myšlenky, by nebylo na škodu, Bri."
"Mám takové věci - sex, drogy, alkohol a Kinnetik."
"Jo a kam tě to přesně dostalo?"
Brian se uchechtl, ale rozhodně by lhal, kdyby tvrdil, že to nezasáhlo přesně to místo, o které se Ted snažil. "Kolik mě tahle terapie bude stát, doktore Schmidte?"
"Jen se snažím pomoct. Záleží mi na tobě. A vím, že se snažíš všechny obalamutit, aby si mysleli, že jsi v pohodě a že ti výše zmíněné věci opravdu pomáhají, ale my oba víme, že to je pouhý placebo efekt. Skutečný problém to neřeší."
"Oh, aha. A co přesně je mým skutečným problémem?" zeptal se Brian s ironickým úšklebkem.
"Že už dávno nejsi člověkem, co nevěří na lásku. Teď když víš, jaké to je někoho milovat... jaké to je být milován tak, jak jste se milovali s Justinem... nevíš, jak bez toho žít. A přesně proto tě žádný náhodný sex, žádná droga ani žádné množství alkoholu nikdy dostatečně neuspokojí. Protože ta jediná věc, po které opravdu toužíš, je to, co tě zároveň děsí ze všeho nejvíc na světě. Tohle už není jenom o Justinovi, ale o tom, co jsi cítil, když jsi byl s ním. Bojíš se, že už to nikdy s nikým nezažiješ... a přes to se zuby nehty bráníš tomu, aby se to stalo znova."
Brian na něj jenom chvíli zíral a snažil se najít slova, nakonec se ale zmohl jenom na to, že mávl na barmana pro další skleničku. Nebylo to sice tak, že Ted odhalil největší záhadu vesmíru, ale slyšet ho to říkat nahlas a uvědomovat si, že to tak opravdu je, bylo pro Briana opravdu těžké. Protože ať se mu to líbilo nebo ne, byla to pravda. Pravda, kterou se snažil poslední rok a půl ignorovat a bojovat s ní.
Největší problém na tom všem ale byl ten, že Brian se nebál přímo toho, že už to nikdy s nikým nezažije... ale toho, že už to nikdy s nikým jiným chtít zažít nebude. A to se nezmění, dokud Brian nebude schopný nechat Justina opravdu jít.
----
"Wow. Dvakrát v jednom týdnu," uchechtl se Nathan, když otevřel dveře.
"Můžu zase jít, jestli je to problém..." Brian už se chystal otočit.
"Ne, promiň. Pojď dál," Nathan se za ním natáhl a v podstatě ho za paži vtáhl do domu. "Jenom něco dopíšu a hned jsem tvůj. Můžeš počkat v ložnici."
Než Brian stihl jakkoliv zareagovat, Nathan se odporoučel do své pracovny. Brian tam však zůstal stát a snažil se přijít na, co to zatraceně dělá. Ať už to bylo cokoliv, mělo to svůj důvod, pomáhalo mu to... ale zároveň se nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu ponížení, který cítil vždy, když přišel Nathana v podstatě žádat o sex.
Zvažoval proto, že možná bude lepší opravdu odejít a nechat to jednou pro vždy být, ale po tom večeru, který právě strávil s Theodorem, si neuměl představit, že by měl být sám.
Nakonec tedy konečně rozpochodoval svoje nohy, ale místo, aby se vydal nahoru do ložnice, zamířil k Nathanově pracovně a zůstal stát mezi dveřmi a opřený o futra ho sledoval, jak ťuká do klávesnice.
"Co píšeš?"
"Fuck!" vyhrkl Nathan a otočil se na židli. "Vyděsils mě k smrti."
"Promiň. Píšeš knihu nebo co?" Brian se uchechtl.
"Něco takového."
"Opravdu?"
"Řekněme, že se o to snažím. Ale pochybuju, že to někdy spatří světlo světa."
"Měl by sis trochu věřit."
Nathan se pousmál a chvíli se na Briana jen díval. Za tu dobu, co se scházejí, je tohle poprvé, co se Brian vůbec snaží s ním mít nějakou konverzaci.
"Co?" zeptal se Brian nechápavě.
"Nic. Jen, že většinou mě ošukáš a odejdeš dřív, než si stihneme říct dvě slova."
Brian protočil oči, "Když už mluvíš o šukání..."
Nathan se zasmál a zvedl ze židle, následně se s pohledem upřeným na Briana vydal k němu a rukou mu přejel po jeho tvrdnoucím rozkroku.
"Vypadáš napjatě," vydechl Nathan těžce.
"Uh-hm," přitakal Brian.
Nathan se na něj chvíli jenom díval a poté se instinktivně natáhl k Brianovým rtům, ale dostalo se mu stejné reakce jako obvykle, reakce, kterou tak jako tak stejně čekal - Brian se odvrátil. A tak místo toho políbil jeho krk a vzápětí před ním dopadl na svá kolena.
S rozepínáním jeho kalhot si dal na čas, zatímco měl svůj pohled stále spojený s Brianovým. A když ho konečně držel v ruce, tvrdého a pulzujícího, několikrát přejel po celé jeho délce. Brian ihned slastně zavzdychal. Vzápětí ho vzal do úst a chvíli si hrál s jeho špičkou, sál ji a jemně dráždil svými zuby. Brianův dech se pomalu začal zrychlovat.
Poté ho svým jazykem několikrát olízl od kořene ke špičce, zatímco jemně tiskl jeho varlata. Brian v tu chvíli začínal cítit, jak se půda pod jeho nohama mění v želé. A v momentě, co ho Nathan vzal celého do pusy, až dokud hlava jeho ptáka nebyla hluboko v jeho hrdle, musel se zapřít, aby se mu nepodlomila kolena.
Nathan věděl, co dělá, o tom nebyl pochyb a Brian se tomu naprosto oddával. Polykal ho, jak nejhlouběji to šlo, zatímco udržoval správné tempo a pevně držel jeho kořen. Brian zcela nekontrolovatelně sténal a vzdychal a netrvalo dlouho, než konečně dosáhl svého bouřlivého uvolnění, které Nathan následně poslušně spolykal.
"Uh," Brian se pousmál, stále se snažíc uklidnit svůj dech. "To bylo žhavé."
"Já vím," Nathan na něj mrkl. "A dáš ještě jedno kolo nahoře?"
Brian nadzdvihl obočí s úšklebkem. Následně vzal Nathana za ruku a vydal se s ním do ložnice, kde mu vyšukal mozek z těla stejně jako sobě.
Následně spolu jen leželi v Nathanově posteli. Brian byl rozpolcený mezi tím, že by měl odejít a tak nějak potřebou zůstat. Ať už to pro něj bylo těžké přiznat sebevíc, tak Nathan ho dokázal uklidnit. Pomoct mu přijít na jiné myšlenky. Šlo to prostě samo, bez námahy. A Brian přesně tohle potřeboval.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Záleží na co," Brian se uchechtl.
"Proč se nelíbáš?"
Briana okamžitě bodlo u srdce. Za celou tu dobu, co se spolu scházejí, se ho na to ani jednou nezeptal. A Brianovi vlastně ani tak nevadilo říct mu, co nebo spíš, kdo je tím důvodem, jako spíš to, že nevěděl, jak vysvětlit, že stále dodržuje pravidlo, které s Justinem vymysleli před tolika lety a které už dávno nebylo nutné ctít.
"Asi už bych měl jít," s tím se Brian začal zvedat z postele, ale na poslední chvíli se zarazil. Vzpomněl si na Teda a na to, co mu říkal o tom, že musí mluvit o svých problémech a rozhodl se tomu dát šanci. "Jmenuje se Justin. Důvod, proč se nelíbám, se jmenuje Justin."
"Ex přítel?"
Brian se lehce pousmál. "Ex všechno."
"Jak to myslíš?"
"Justin je... byl jediný, koho jsem kdy miloval a koho jsem si nakonec vzal."
"Vzal? Ty jsi byl ženatý?"
"Yep. Je to teprve rok a půl, co jsme se každý vydal svou cestou..."
"Wow. Musel jsi ho opravdu milovat... když ani rok a půl po tom, co s ním nejsi, jsi nepolíbil nikoho jiného."
"Já jen... není to tak, že bych nechtěl nebo nemohl, ale..."
"Nejsi připravený."
Brian přikývl a pohled upřel do prázdna. "Musím znít uboze, co?"
"Ne. I já jsem měl svého Justina. Věř mi, každý ho měl. A každému to trvá jinou dobu se přes něj přenést. I ty to nakonec dokážeš."
Bylo to zvláštní, na jednu stranu Brian cítil nepříjemný pocit ponížení stejně jako pošramocené ego, ale na tu druhou bylo opravdu dobré se takhle někomu svěřit. A o to víc člověku, který je mu téměř cizí a přes to má pocit, že je mu tak moc podobný.
----
(July)
"Jesus Christ! Vyděsils mě k smrti, Kinney!" vyhrkla Debbie, když scházela schody a uviděla Briana sedět na jejím gauči jako nějakého ducha. "Skoro jsem tě zabila!"
"A jak přesně? Hodila bys po mně tím hřebenem, co držíš v ruce?"
"No... tím bych rozhodně začala."
"V tom případě je asi dobře, že nesu dary."
"Hm. Co přesně?"
Brian nadzvedl obě ruce, v jedné držel kýbl zmrzliny a v té druhé joint.
"S tím by se dalo pracovat," uchechtla se Deb. "Alespoň tak budu ignorovat ten fakt, že jsi mě přišel hlídat."
"Nepřišel jsem tě hlídat."
"Oh, vážně? Kdykoliv se stane, že Carl musí někam odejít, jeden z vás zázraků se u mě vždy do půl hodiny objeví. A hádám, že dneska jsi ten šťastlivec ty."
Brian se nadechoval k odpovědi, ale už dávno se naučil, že nemá smysl se s Debbie dohadovat. "Ale jsem si jistý, že ostatní s sebou nenosí tak dobrý matroš jako já," Brian se ušklíbl.
"No s Emmettem většinou skončíme u pleťových masek a lakování nehtů, Ted nikdy nezapomene dorazit alespoň s jedním filmem, jehož příběh se točí kolem opery a Michael... no znáš Michaela, ten především dělá všechno pro to, abych se cítila co nejpohodlněji, ale ve výsledku..."
"Nejsi daleko od toho vyletět z kůže," domyslel si Brian a uchechtl se.
"Hlavně mu to neříkej. Každopádně ty rozhodně přicházíš s nejlepším vybavením."
"Poslední dobou jsme toho spolu moc nenamluvili, takže se nemusíš bát."
"Pořád se vás to drží? Nejste už dost staří na to se nechovat, jako uražené děti?"
"Možná už jen není naše přátelství tak silné jak bývalo."
"Nebo si jen možná potřebujete vytáhnout hlavy ze zadku."
"Ty jsi vždy měla odpověď na všechno."
"Jo, no... jak myslíš, že jsem s vámi celé ty roky přežila?"
Brian se zasmál a konečně zapálil joint, ze kterého si následně popotáhl a předal ho Debbie. "A jak se cítíš ty?"
"Kromě faktu, že jsem ráno minutu přemýšlela, kdo je muž, který vedle mě leží v posteli a málem ho uhodila lampičkou?" Deb se uchechtla. "Jo, mám se skvěle."
"Vidím, že máš dneska potřebu všechny mlátit," Brian se zasmál. Ale pravdou bylo, že mu do smíchu nebylo ani zdaleka, jenže věděl, že Deb dělá vše pro to, aby se udržela pohromadě a nepotřebovala, aby se lidi kolem ní začali hroutit.
"Asi mám svůj den," Debbie s úsměvem pokrčila rameny. Následně se na Briana zadívala a natáhla ruku k jeho tváři. "Děkuju."
"Za co?"
"Že se mnou nejednáš jako s nemocnou... že se kolem mě nechováš jinak..."
Brian se pousmál a natáhl se k ní, aby ji objal. "Neboj se. Nepřestanu být osinou v tvém zadku."
"Díky bohu. To bych se už asi unudila k smrti."
Oba se zasmáli a konečně se vrhli na ten kýbl zmrzliny, zatímco klábosili o všem možném a smáli se jako malé děti, pociťujíc účinky Brianova jointu.
"Vypadáš šťastněji," usmála se Deb.
"Jsem zhulenej," konstatoval Brian a znovu si potáhl.
Debbie se rozesmála, "To my oba. Ale tím to není. Něco se změnilo... v poslední době vypadáš... jinak."
"Možná... je mi o něco líp."
"Říkala jsem ti, že se to zlepší. Čím víc času uběhne, tím snazší nakonec všechno bude."
"Nevíme to už dávno, že máš vždycky ve všem pravdu?" Brian se ušklíbl a následně si položil hlavu na její rameno. "Pořád to bolí... ale bolí to míň. Mám pocit, že zase můžu dýchat."
"A co se změnilo?"
"Můj přístup... asi. Ted mi poradil, že musím čelit tomu, co... cítím... a ne před tím utíkat. Řekl jsem si, že tomu dám šanci. Navíc mluvit o tom mi docela pomáhá."
"Wow. Nejen, že posloucháš Teda, ale dokonce mluvíš o tom, co cítíš... no já snad dostanu horečku."
Brian protočil oči a vytrhl Debbie joint z ruky. "Víc už nedostaneš, máš dost."
"Pff," Debbie si odfrkla. "Jsem na tebe opravdu pyšná, Briane."
"Díky, ma."
----
Později ten večer Brian opět trávil čas v Nathanově společnosti. Zašukali si. Dvakrát. A mluvili. Bylo to zvláštní, ale v poslední době byl Nathan jediný, komu se dokázal opravdu otevřít. Měl pocit, že mu rozumí, že sdílí podobné názory a postoje. A to, že věděl, na čem spolu jsou, mu to všechno zlehčovalo. Nemusel se totiž bát, že by se to zvrtlo v něco, o co - alespoň momentálně - Brian nestál.
Nathan mu jednoduše pomáhal, ve všech směrech, v jakých momentálně potřeboval. A navíc byl skvělej v posteli, takže to byl rozhodně plus.
"No, ačkoliv bych s tebou dokázal prokecat celou noc, budu muset zamířit domů."
Brian se ohlídl na hodiny, "Není ani půlnoc."
"Musím ještě dodělat nějaké věci do práce."
"Workoholiku."
"Ty máš co mluvit," Nathan se zasmál. "Můžu přijít zítra."
"Když nebudu mít lepší plány..."
"Samozřejmě," s tím se Nathan zvedl z Brianovy postele, a zatímco se oblíkal, Brian sledoval jeho perfektně tvarované tělo.
Následně ho šel vyprovodit ze dveří, a zatímco čekali, až výtah vyjede nahoru, Brian si s ním ještě chvíli hrál.
"Máš vůbec někdy dost?" Nathan se zasmál.
"Věř, že jsem ještě ani zdaleka nedosáhl svého limitu," s tím jeho jazyk začal cestovat po Nathanově krku, způsobujíc, že ten zasténal.
Výtah si dával na čas, takže Brian nijak nespěchal a opravdu si to vychutnával. Ale najednou cítil víc než jenom pouhý chtíč, ale i potřebu udělat další krok - ne krok v tom, co mezi sebou s Nathanem mají, ale krok v jeho životě. Potřeboval... ne, chtěl se zase o trochu víc odpoutat od Justina a v tu chvíli se rozhodl ignorovat každou svou myšlenku, která na něj křičela, aby to nedělal a než se nadál jeho rty vášnivě líbaly ty Nathanovy.
Bylo to skoro, jako kdyby nad sebou zcela ztratil kontrolu. Byly to dlouhé roky, co naposledy líbal někoho jiného, než Justina... a byly to už téměř dva roky od doby, co vůbec Justina políbil... takže ten pocit byl nepopsatelný. Nebyl by se schopný zastavit, kdyby to neudělal Nathan.
"Wow, um... co... co to do tebe vjelo? Ne, že bych si stěžoval, ale... proč?"
"A proč ne? Co mi vlastně brání?"
Nathan se pousmál, pyšný na to, kam už se Brian posunul a následně sám zaútočil na Brianovy rty v hladových polibcích. Bylo to ještě lepší, než vůbec čekal.
A nejspíš by to všechno pokračovalo mnohem dál, kdyby se ten zatracený tovární výtah konečně neuráčil dorazit. A vlastně ani tak by se nejspíš neodtrhli, ale stačila jen nanosekunda, kdy Brian lehce otevřel oči a uviděl, že ten výtah nedorazil sám...
"Justine?" to bylo to jediné, co dokázal vydechnout, když své rty roztrhl od těch Nathanových.
No comments:
Post a Comment