Justin se snažil Briana rozveselit, jak nejvíc to šlo. Aby se usmíval, smál a cítil lépe... ale především šťastně. Věděl, že jejich společný čas tenhle víkend se chýlil ke konci, ale nechtěl o tom přemýšlet. Nechtěl, aby jejich zbývající čas byl smutný, může být smutný později, až Brian bude opravdu pryč, ale právě teď chtěl, aby se dobře bavili a užili si jejich poslední společné hodiny co nejlépe.
"Co to děláš?" zeptal se Brian pobaveně, když si na něj Justin zničehonic lehl a jen na něj zíral.
"Jen se na tebe dívám," usmál se a políbil jeho nahou hruď. "A užívám si tvoji přítomnost."
"Jo, no," Brian se podíval na hodinky a uviděl, že má necelých pět hodin, než se bude muset vydat na letiště.
"Hej! Na to se nedívej... dívej se na mě. Pořád máme čas a nepromarníme ho tím, že budeme počítat, kolik nám ho zbývá. Dobře?"
Brian se zasmál. Miloval, když byl Justin panovačný. "Dobře. Žádné dívání na hodiny. Chápu."
"Děkuju," tentokrát Justin něžně políbil jeho rty. "Ale chtěl bych něco dělat."
"Můžeme šukat," Brian se zazubil.
"To už jsme dělali. A neber mě špatně, užil jsem si to, bylo to žhavé a zábavné a všechno... ale teď je můj zadek celý bolavý a rád bych podnikl něco mimo tenhle byt. A neříkej, že si můžeme zašukat na ulici."
Brian se musel zasmát a následně předstíral, že si zamyká pusu. "A co bys chtěl dělat, drahý?"
"Nejsem si jistý..."
"Skvělý začátek tvého plánu," Brian se uchechtl.
"Můžeme začít hezkou procházku a pak si dát něco dobrého k jídlu..."
"Ty prostě rád jíš, že jo?"
"Jo. A možná, že sním i tvůj zadek později," Justin na něj mrkl.
"Nemůžu se dočkat."
"To se vsadím," zasmál se Justin. "Ale co myslíš?"
"No, hezká procházka, dobré jídlo... to zní skoro jako rande."
"No, nemusíme to nijak nazývat, ale ano, něco takového. A pak prostě uvidíme, kde skončíme."
"Dobře."
"Opravdu?" Justin se šťastně usmál.
"Jo, myslím, že si zasloužíme hezké rande."
"Dobře, Pane nehraju na rande. Pojďme na to," Justin se chystal zvednout, ale Brian ho chytil za ruku a přitáhl ho zpátky. "Co?"
"Nejdřív mě polib."
Justin se usmál od ucha k uchu, následně se k němu naklonil a dal mu ten nejlepší polibek, jaký mohl, zanechávajíc je lehce bez dechu.
----
Následující dvě hodiny strávili ignorováním všeho, co prostě nebylo tak, jak by si oba přáli a soustředili se pouze jeden na druhého, užívajíc si zbývající čas. Jedli ten nejlepší burger a hranolky, jaký může New York nabídnout. Dokonce ani Brian si nestěžoval na to nezdravé jídlo. A následně měli nějaké drinky, které ještě o něco víc zlepšily jejich náladu. Nakonec si spolu sedli na lavičku v parku se zmrzlinou. Začínal západ slunce a ten výhled byl prostě nádherný. A ano, jak by řekl Brian, bylo to směšně romantické. Ale bylo to perfektní.
Najednou se Brian začal smát.
"Co?" zeptal se Justin zmateně.
"Máš tu zmrzlinu po celé puse."
"Sakra," Justin byl připravený otřít si pusu rukou, ale Brian ho zastavil. "Co teď?"
"Mám lepší nápad," s tím se k němu Brian přisunul a vášnivě stejně jako hluboce ho políbil. Justin chutnal úžasně s tou zmrzlinou na jeho rtech.
"Mhmhmm. Zmrzlinový polibek," Justin se široce usmál.
"Pokud si správně vzpomínám, poprvé jsi to miloval."
"Pamatuješ si to dobře," Justin se zazubil. "A ty jsi to taky miloval."
"Nebylo to špatné."
"Hele!" Justin ho uhodil do ramene. "Bylo to zatraceně žhavé."
Brian se uculil a kousl se do rtu. "Jo, to bylo." Najednou Brian utichl, ztracený ve svých myšlenkách.
"Co se děje?" Justin si všiml.
"Byl jsem tenkrát idiot, co?"
Justin trochu pootevřel ústa. "Ne, nebyl."
"Ale ano, byl. Choval jsem se k tobě hrozně."
"Jenom ses bál být k někomu blízko... bál ses zlomeného srdce... a tak ses mě snažil odehnat. A myslím, že ses mě tím jenom snažil chránit, protože jsi nechtěl, aby měl zlomené srdce já... ale být na mě zlý nikdy ve skutečnosti nefungovalo."
Brian se zasmál a projel svými prsty Justinovi ve vlasech. "Očividně. Pořád jsi tady."
"Ano. A věř mi, nikam se nechystám. I když nejsme ve stejném městě, pořád jsem s tebou... tady," Justin se dotkl Brianovy hrudě.
Jen se na sebe chvíli zamilovaně dívali, než oba vyprskli smíchy.
"Koho by to napadlo, co? Ty, já, západ slunce, vyjadřování citů..."
"Je to skoro jako romantický film," Justin se zasmál. "Podělaný hetero film."
"Ježisi Kriste. Co se nám to sakra stalo?"
"Nemám sakra ponětí. Ale cokoliv to bylo, způsobilo to, že jsou z nás teď blázni... blázni jeden do druhého," Justin se kousl do rtu a jen se na něj chvíli díval, než řekl: "Opravdu tě miluju, Briane, tak moc."
Brian povzdychl a přitiskl svoje čelo k tomu Justinovu. "Taky tě opravdu miluju, Justine."
Znovu se políbili, ale tentokrát něžněji a pomaleji. Následně si Justin položil hlavu na Brianovo rameno, zatímco Brian mu dal ruku kolem ramen. Seděli tam takhle nějakou chvíli. Žádná slova nebyla třeba, jen být spolu jim stačilo.
----
Když se konečně vrátili do Justinova bytu, věděli, že už víc nemůžou ignorovat hodiny, protože teď už čas opravdu tikal.
"Nezapomeň tohle tričko," Justin mu ho podal, aby si ho Brian mohl zabalit.
"Díky. To je moje oblíbené."
"Jo, já vím. Moje taky. Miluju, když ho máš na sobě."
"Ale samozřejmě víc miluješ, když na sobě nemám žádné," Brian se ušklíbl a dal si jazyk do tváře.
"Samozřejmě," Justin se zasmál.
"Myslel jsem si to. Ale pokud chceš, můžu ti to tričko tady nechat."
"Co?"
"No můžeš v něm spát nebo něco... aby ses ke mně cítil blíž, však víš," Brian se zasmál a předstíral, že žertuje. Ale myslel to vážně.
"Dobře," Justin to tričko okamžitě popadl a dal si ho k nosu, aby mohl nasát Brianovo vůni.
"Ani ho nebudeš prát, co?"
"Rozhodně ne."
Brian se zasmál. "Nechceš i moje boxerky?"
"Jasně!"
Brian zvedl nevěřícně obočí.
"To byl vtip!"
"Jsi si jistý? Můžu si je prostě sundat..."
"Zmlkni," Justin protočil oči a zasmál se, následně ho polibkem umčel.
"Jsi tak nevděčný."
"No, hádám, že bys mi měl asi naplácat."
"Jo, to bych měl, rozhodně..." Brian kolem něj omotal svoje ruce, zatímco společně stáli a drželi jeden druhého opravdu blízko, zatímco se jejich čela dotýkaly. "Ale příště, dobře?"
Justin si povzdychl a smutně se pousmál než ho znovu políbil. "Už se na to těším."
"Jo, já taky, Sunshine."
Brian dokončoval balení svých věcí, zatímco Justin ho sledoval z postele. Věděl, že ho brzo uvidí. Nic jiného si nechtěl ani připustit. Ale pořád to bylo těžké. Myšlenka na to, že dnes v noci nebude spát v Brianově náruči, byla nesnesitelná. Nechtěl, aby odešel. Ale nemohl ho požádat, aby zůstal. A stejně tak nemohl jít s ním. Mohl jenom čekat a doufat v to nejlepší.
"Všechno sbaleno?" zeptal se Justin, když si vedle něj Brian sedl na postel.
"Jo. Až na jednu věc."
"Slibuju, že se o to tričko dobře postarám," Justin se uchechtl.
"Díky. Ale myslel jsem tebe."
"Oh..."
"Ale stejně by ses do toho kufru nevešel, takže..."
"Briane," Justin ho pohladil po paži, jeho výraz byl trochu ustaraný.
"To byl můj nepovedený pokus o to být vtipný. Jsem v pohodě, Justine, slibuju."
"Ale já nejsem..."
"Co?"
"Já nejsem v pohodě. Protože odcházíš a budeš mi šíleně chybět. Vím, že jsem se rozhodl tady zůstat, ale to neznamená, že to pro mě není těžké. A vím, že je to těžké i pro tebe. A neměli bychom předstírat, že jsme v pořádku, když nejsme."
Brian si povzdychl a přisunul se blíž k němu. "Máš pravdu. Nejsem v pohodě. Ale jak jsi sám řekl, brzo se uvidíme. A to mi to trochu zlehčuje."
"Přeju si, abych mohl prostě skočit do budoucnosti a přeskočit ten čas, kdy spolu nejsme."
Brian se trochu zasmál. "Za chvíli bychom se měli po krk."
Justin přitiskl prst na Brianovy rty. "Už jsem ti říkal, že bych tě nikdy nemohl mít po krk."
Brian mu něžně pohladil tvář. "Slibuju, že přijedu jak nejdřív to půjde."
"Nebo já přijedu za tebou."
Byl to snadný slib, který chtěli oba dodržet. Ale nebyli naivní... jejich budoucnost bude složitá... někdy to budou dokonce nenávidět a budou to chtít vzdát... ale neudělají to. Protože bez ohledu na to, jak těžké to bude, to co mají, je mnohem silnější.
----
Jedna hodina. To bylo vše, co jim zbývalo. Většinu času byly ticho, jen spolu leželi na posteli a drželi se opravdu pevně. A když mluvili, tak vtipkovali a plánovali, co budou dělat příště, až se zase uvidí. Ale čím blíže to bylo, tím víc mohl Justin cítit, jak se mu oči zaplňují slzami. Ale dělal, co mohl, aby nebrečel. To bylo to poslední, co teď potřeboval.
Ale zničehonic Justinův telefon zazvonil a on se ihned podíval, kdo mu napsal, ale neřekl ani slovo, místo toho telefon položil zase zpátky na noční stolek a znovu si položil hlavu na Brianovu hruď. Miloval zvuk Brianova srdce.
"Kdo ti napsal?" zeptal se Brian zvědavě.
"Na tom nesejde."
"Mark?" Justin neodpověděl, ale to ani nemusel, Brian prostě věděl. "Co napsal?"
"Ptá se, jestli mám dnes večer čas si jít někam sednout."
Samozřejmě, že se ptá, pomyslel si Brian otráveně. Nejspíš si myslí, že Brian už je pryč.
"Aha."
"Nepůjdu."
"Proč ne?"
"Protože nemám náladu někam jít..."
"Nemůžeš zůstat zavřený ve svém bytě, Sunshine."
Justin zvedl hlavu a podíval se na Briana. "Ani nemáš Marka rád."
Brian se zasmál. "No, to je pravda, nemám. Ale pokud říkáš, že je to jenom kamarád, tak by to neměl být problém, že?"
"On je jenom kamarád! Přísahám."
"Já vím, Justine. Ale taky vím, že potřebuješ kamarády a chodit ven a žít svůj nejlepší život... i když to znamená trávit čas s ním."
Justin se usmál a políbil ho. "Děkuju, že mi věříš."
"Věřit tobě není problém... já nevěřím jemu... takže pokud ještě někdy něco zkusí, pořádně mu za mě jednu ubal, dobře?"
Justin se zasmál a přikývl. "Nezkusí. O to se postarám. Musí jen pochopit, že se mezi námi nikdy nic nestane a pak bude v pořádku."
"V to doufám."
"Já to vím."
"Chytrolíne," Brian se zasmál a políbil ho do vlasů.
----
Nejtěžší moment byl, když si museli připustit fakt, že je na čase vydat se na letiště. Ani jeden z nich nechtěl jít do auta, ale bohužel museli čelit realitě. Takže když v autě nakonec seděli, celou dobu promlčeli. Jenom jejich srdce tloukla tak rychle, že se skoro zdálo, že jim brzy vyskočí z hrudě. Sakra, opravdu to nenáviděli.
A když nakonec opravdu stáli na letišti, zabíjelo je to.
"Děkuju, Briane, za tenhle víkend. Byl opravdu perfektní."
"To byl," Brian se usmál. "Ale je to Pane Kinney," kousl se do rtu.
Justin se uchechtl. "Oh, pravda, promiňte, Pane Kinney. Doufám, že jste byl spokojený s mými službami."
"To jsem opravdu byl."
"Potěšení bylo na mé straně, Pane Kinney," Justin si olízl rty.
"To se vsadím, že bylo. Ale potřebuji od vás ještě jednu věc."
"Cokoliv."
Brian se pousmál, přitáhl si Justin blíž a pevně ho objal a následně políbil. Tvrdě, hluboce a především hladově. Chtěl se ujistit, že ho Justin bude cítit na svých rtech a jazyku jak nejdéle to bude možné. Líbali se, jako kdyby nemohli dýchat a byli si jeden pro druhého vzduchem.
"Um, wow," Justin vydechl těžce. "To bylo... uhm..."
"Tvrdé?" Brian zvedl obočí, jak cítil, že Justin je opravdu tvrdý.
"Uh-hmmmm," usmál se Justin celý rudý.
"Dobře. Alespoň budeš mít o čem přemýšlet."
"Jo..."
Oba se zasmáli a znovu políbili. Ale následně byl čas udělat to, co bylo třeba.
"Bože, tak moc mi budeš chybět," zašeptal Justin.
"Taky mi budeš chybět."
"Zavolej mi, až dorazíš domů, dobře?"
"Chceš nějaký zvrhlý hovor, huh? Prostě se mě nemůžeš nabažit, co?"
"Očividně ne," zasmál se. "Ale spokojím se i s tím, že budu slyšet tvůj hlas."
Brian se usmál a pohladil Justina po tváři. "Dobře. Zavolám ti. Slibuju."
Byli pro sebe tak moc silní a dělali vše pro to, aby se drželi pohromadě. Ale věděli, že se brzo uvidí a to bylo vše, na čem záleželo.
"Měl bych jít..." Brian povzdychl.
"Jo, já vím, nechceš zmeškat svůj let."
"Část mě chce..."
"Já vím, cítím to stejně. Ale čekání na další let by nic nezměnilo... pořád by to bylo takhle těžké."
Brian souhlasně přikývl. A následně ho objal jak nejpevněji mohl a políbil ho na krk. "Brzy na viděnou, Sunshine..." zašeptal mu do ucha.
Brian se na něj následně ještě jednou usmál s pocitem staženého hrdla, jak se snažil zahnat slzy. Následně se otočil a začal odcházet, ihned bojoval s nutkáním se ještě jednou ohlídnout za Justinem. Ale věděl, že kdyby to udělal, nebyl by schopný do toho letadla nastoupit.
Ale to, co se následně stalo, Briana zcela zaskočilo.
"Vezmi si mě, Briane!"
Trvalo mu několik vteřin si jenom uvědomit, že Justina slyšel, takže pochopit, co vlastně říkal, bylo mnohem těžší. Ihned se otočil zpátky čelem k Justinovi, který se usmíval od ucha k uchu a začal jít zpět němu.
"Co? Co jsi to právě řekl?"
"Řekl jsem vezmi si mě."
"Zbláznil ses?" Brian se zasmál, ale byl v šoku.
"Možná. Ano. Já nevím. Ale nevidím důvod, proč ne. Vím, že důvod, proč jsme to předtím zrušili, byl ten, že jsme nechtěli obětovat naše životy... ale to jsou teď prostě jen kecy. Milujeme, jsme spolu a myslím, že jsme připraveni. Ano, přiznejme si, že ani nevíme, kdy se znovu uvidíme... ale chci strávit zbytek svého života s tebou, ať už je to hned vedle tebe nebo stovky kilometrů daleko, protože tě miluju, Briane... a opravdu si tě chci vzít. Prostě potřebuju vědět, že jsi můj navždy."
Brian byl naprosto v šoku, byl si jistý, že se mu to jenom zdá. "Justine, to je... já nevím... teda..."
"Jenom o tom přemýšlej, dobře? Nemusíš mi odpovídat teď, to je v pořádku... ale přemýšlej o tom," Justin se usmál nervózně.
Brian otevřel ústa, ale nemohl najít žádná slova. Dokonce zapomněl dýchat. Bylo to zkrátka šílené. Ale zároveň to nějak byla ta nejlepší věc, co v dlouhé době slyšel. A tak se usmál a svými prsty projel Justinovi ve vlasech...
"Nemusím o tom přemýšlet, Justine... odpověď vím teď..."
"A?"
Brian se zhluboka nadechl a řekl: "Dobře."
"Dobře?" Justin zvedl obočí.
"Udělejme to," usmál se Brian.
Justin se kousl do rtu a snažil se neusmát, "Budu potřebovat, aby jsi to řekl."
Brian se zasmál a sklonil se k jeho uchu, následně zašeptal: "Ano... milionkrát ano."
Ten úsměv na Justinových rtech byl ten nejzářivější, jaký kdy Brian viděl. Okamžitě se políbili a zapomněli na svět kolem sebe. Byli šťastní a ani ten fakt, že dnes nebudou spát ve stejné posteli, to nemohl změnit.
No comments:
Post a Comment