Maybe it's Too Late... // 7 //

Se u týhle povídky nějak překonávám, protože už si upřímně ani nepamatuju, kdy naposledy jsem zveřejnila takhle dva díly v jednom týdnu (a i jsem se v tomhle díle docela rozjela - akorát si nejsem jistá, jak moc vám bude vyhovovat obsah, ale pro příběh je to důležité - dle mého - 😬😃)... kéž by mi to vydrželo, ale no... užívejme si to, dokud to trvá a snad mě brzo zase takhle osvítí🙈😀

Přeju hezké čtení🥰

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(July, 2015 - New York, současnost)

"Nad čím tak zadumaně přemýšlíš?" zeptala se Daphne, když uviděla Justinův nepřítomný pohled.

"Huh?"

"Ach jo. S tebou si člověk opravdu pokecá."

"Promiň, já jen... nemůžu na něj prostě přestat myslet."

"Světe, div se. Je to asi 4 dny, co jsi ho viděl... navíc v nemocnici. Samozřejmě, že na něj nemůžeš přestat myslet. Měl jsi o něj strach."

"Jo... ale to není jen tím. Prostě... něco bylo jinak. Už dlouho jsem se v jeho blízkosti takhle necítil... když jsme se furt hádali a cítili tu bezmoc, protože jsme věděli, že nemůžeme zastavit to, co se blíží, tak jsem úplně zapomněl na to, jaké to je být s ním jednoduše šťastný. A já vím, že to zní naprosto hloupě a ne, nemyslím si, že bychom se k sobě měli vrátit, bože, jsme sotva půl roku po rozvodu, ale... opravdu mi chybí mít ho v životě. Chybí mi to, co jsme měli, než se všechno začalo bortit."

"Nemyslíš si, že bys to měl říct spíš jemu?"

"A proč? K čemu přesně by to bylo dobrý? Daph, za chvíli se vrací zpátky do Pittsburghu... aby se dostal co nejdál ode mě."

"Právě! Třeba bys ho zastavil."

"Ale to já nechci. Bylo by ode mě sobecké za ním jít a říct mu, že chci, aby byl součástí mého života, jen už ne jako můj přítel... manžel... partner... oba jsme už pochopili, že tak nám to jednoduše nefunguje. Akorát bych ho brzdil a on má právo na to být šťastný."

"Stejně tak ty."

"Jo, já vím. Jen je tak trochu absurdní to, že s Brianem jsme byli ke konci nešťastní, ale přes to nevím, jak být šťastný bez něho..."

"A divíš se? 14 let je 14 let. Ale tím, že budeš zavřený sám v tomhle bytě to moc nezměníš."

"Co tím myslíš?"

"Že bys měl jít ven! Mezi lidi, poznat někoho a kdo ví, třeba..."

"Ne, Daphne, na to je moc brzo."

"Na tohle není nikdy brzo. Takhle se přes Briana nikdy nedostaneš, musíš poznat někoho jiného. Co třeba ten s vizitkou?"

"Kdo?"

"Ty víš. Než jsi musel za Brianem do nemocnice, dostal jsi vizitku od toho, dle tvých slov, sexy fešáka..."

"Oh, Scott," vzpomněl si Justin.

"Hmm, Scott. Vidím, že jeho jméno si pamatuješ. Takže by to nemusel být problém," Daphne na něj mrkla.

"Daph," kňourl Justin zoufale.

"Co? Kdy jindy, Justine? Až zarosteš tady do toho gauče? Pokud opravdu chceš za Brianem udělat tlustou čáru a nechat ho v minulosti, uděláš to jedině tak, že se začneš dívat do budoucnosti..."

"Nepřemýšlela jsi o tom, že si otevřeš ordinaci? Byla bys v tom dobrá," ušklíbl se Justin.

"Jo, já vím," zachichotala se Daphne. "Ale opravdu, Justine, musíš vzít svůj život do vlastních rukou. Nikdo jiný to za tebe neudělá."

Justin si hlasitě povzdychl a nacpal si pusu brambůrkami. Fakt těžce se mu to přiznávalo, ale Daphne měla pravdu. Nikdy nebude schopný se posunout dál a být šťastný, pokud štěstí nepůjde naproti. Ale pravdou bylo, že ho to opravdu děsilo... pokud nebude počítat Ethana a všechny ty nesmyslné známosti na jednu noc, Brian byl od jeho 17 let jediný muž, se kterým opravdu byl, co když neumí být s nikým jiným? Co když je jeho osudem být už navždy sám?

No jedno je jisté, dokud to nezkusí, tak to nezjistí.

----

"Jsem opravdu rád, že jsi zavolal. Upřímně jsem si nemyslel, že to uděláš," usmál se Scott přes stůl, zatímco si míchal kávu.

"Yeah. Já taky ne," přiznal Justin.

Scott ihned nadzdvihl obočí v otázce. Justina to iritovalo, tohle vždy dělal Brian. Vlastně už našel čtyři věci, které Brian buď to dělal sám anebo je dělal jinak než Scott... a obojí Justina přivádělo k šílenství.

Když se rozhodl Scottovi zavolat, byl to spíš jen takový pokus, chtěl tomu jednoduše dát šanci, ale nic od toho neočekával. Jenže když se dneska připravoval, uvědomil si, že je z toho opravdu nervózní. Pravdou bylo, že nikdy nerandil. Brian na rande nehrál, a pokud šli na večeři nebo do kina, nikdy tomu neříkali rande.

Takže tohle byla tak nějak Justinova premiéra.

A Scott se mu líbil, opravdu líbil, bylo na něm něco, co Justina jednoduše přitahovalo. Působil tak trochu tajemně. Byl elegantní, milý, upřímný, ale přes to z něj vyzařovalo něco děsivého, ale v dobrém slova smyslu.

Jenže Justin místo aby poslouchal, co Scott vlastně říká, měl moc práce s tím, že ho neustále porovnával s Brianem a měl za to na sebe zlost. 

A zároveň měl pocit, že udělal opravdu chybu, neměl se do toho tlačit, neměl poslouchat Daphne, měl zkrátka zarůst do gauče!

"Já jen... není to tak dlouho, co jsem ze vztahu a... pravdou je, že mě tak nějak donutila kamarádka, abych s tebou šel..." Justin se kousl do rtu, opravdu mu bylo trapně, nechtěl se Scotta nějak dotknout, ale zároveň chtěl být upřímný.

"Oh..."

"Říkám to, protože chci, abys věděl, jak se věci mají. Nechci, aby sis třeba moje chování nějak špatně vyložil... protože upřímně nemám ponětí, co mám dělat. Byl jsem s ním opravdu dlouho a tak mi randění asi moc nejde..."

"Nemusíš mi nic vysvětlovat, Justine. Pokud chceš, tak můžeme zaplatit a doprovodím tě domů."

Justin se zarazil, najednou si uvědomil, že odejít nechce. I přes to, jak mu celé tohle rande přišlo jako naprosto šílený nápad, nechtěl vzít nohy na ramena, jenom proto, že se bojí. 

Chtěl tomu dát opravdu šanci a vidět, kam to povede, možná, že vůbec nikam, ale musel tomu dát šanci. Když už se dostal až sem, nemohl to jen tak vzdát.

"Ne," odpověděl Justin důrazně. "Zůstaneme."

"Jsi si jistý?"

"Uhm. Určitě. Chci tě poznat."

Scott se pousmál, "Dobře. A co bys rád věděl?"

"Cokoliv. Všechno."

"Neděláš mi to moc jednoduché."

"To já nikdy."

"Hmm. No, dobře, takže... je mi čerstvě 35 let, pracuji v bance jako manažer... mám dvě starší sestry a mladšího bratra, otec zemřel, když jsme byli malí, takže se o nás celý život starala naše máma, která je mimochodem úžasná... líbil by ses jí."

Justin se pousmál a dál pozorně poslouchal.

"Uhm," Scott si odkašlal. "Rád cestuji, ale poslední dobou na to nemám moc času. Ale mám radši hory, lyže, snowboard, nikdy jsem létu u moře moc nefandil... a samozřejmě miluju umění," Scott se ušklíbl.

"To se vsadím," Justin se zasmál. "Doufám, že se můj obraz ve tvé ložnici opravdu vyjímá."

"Oh, o tom nepochybuj. Klidně ti to můžu ukázat."

Justinův výraz najednou zvážněl a určitě tam bylo i jisté zděšení.

"Ne, ne... tak jsem to nemyslel. Vím, že jsem v té galerii... udělal jistý návrh, ale obvykle takový nejsem. Rozhodně ne s někým, koho bych opravdu rád poznal. Takže se neboj, chtěl jsem ti ukázat čistě jen ten obraz..."

"Říkal jsem ti, že tohle mi moc nejde," Justin se uchechtl. "Jen bych na tohle šel rád pomalu..."

"V pořádku, to chápu."

Lhal by, kdyby tvrdil, že mu Scottovo chápání nepřišlo podezřelé. Je zvyklý na to, že muži od něj vždy chtěli jenom sex. I Brianovi šlo ze začátku jenom o to, než se věci změnily. Sex je jednoduše očekávání, které má samozřejmě i on a ne jednou šel za tímto účelem ven.

Ale právě teď by ocenil, kdyby šel sex tak trochu na druhou kolej. Už jsou to roky, co byl naposledy s někým jiným než s Brianem a dlouhé měsíce od posledního sexu, který s Brianem měli. Neumí si proto představit, že by ho měl teď nebo v blízké budoucnosti mít, natož s někým úplně jiným.

Ale neumí si představit ani to, že by byl Scott tak chápající, že by snad čekal na to, že až se tohohle bloku zbaví.

Jenže to zas dost předbíhá. Přesně tohle jeho nervozita způsobuje, že nad věcmi moc přemýšlí.

"Co kdybychom tohle téma nechali na dobu až to bude aktuální a ty mi zatím povíš taky něco o sobě?" navrhl Scott a Justinovi tím opravdu pomohl.

"To zní fajn."

V momentě, co Justin spustil, bylo to jako by ho veškerá nervozita opustila a on jednoduše mluvil a mluvil. Především o umění, které ho už tolik let naplňovalo a Scotta fascinovalo. V tomhle si opravdu rozuměli.

A když se rozhodli večer ukončit, Scott se nabídl, že Justina doprovodí, ale to odmítl, tak nějak nebyl připravený ukázat mu, kde bydlí. Přeci jen pořád si byli cizí. Navíc si zavolal taxi a nemělo smysl, aby s ním Scott jezdil. Proto se rozloučili přímo tam.

Justina znervózňovalo to, jak se na něj Scott díval a mohl cítit, že mu buší srdce opravdu rychle. Věděl, že ho chce políbit a malá část Justina chtěla, aby to udělal. Jenže ta větší se tomu opravdu bránila a Scott to vycítil, proto ho jen lehce políbil na tvář a Justin na vteřinu přivřel oči.

Jenže hned v tu další si vzpomněl na Briana a cítil se opravdu provinile.

"Moc jsem si to užil, Justine. A budu rád, když to zopakujeme."

Justin se pousmál, ale nic neřekl, bylo to jako kdyby mu vypověděl hlas. Místo toho se nějak podivně zatvářil a se slovy, "Měj se," nasedl do taxi a modlil se, že ho rychle odveze pryč.

----

Následující tři dny měl Justinův mozek opravdu napilno. Nejen, že musel neustále myslet na Briana... teď už tam měl svoje malé místečko i Scott. Cítil se opravdu provinile. Kvůli Brianovi, protože měl pocit, že ho tak nějak zradil, i když to je naprosto absurdní. A kvůli Scottovi, protože způsob, jakým ten večer ukončil, byl opravdu hrozný.

Scott mu dokonce druhý den volal, ale Justin to ignoroval. 

Pravdou ale bylo, že nevěděl, proč tak vyšiluje. To rande nebylo špatné, i když mělo momenty, kdy si Justin chtěl ťukat na čelo kvůli tomu, jak se choval. Scott byl opravdu milý, možná až podezřele, ale to nebyl důvod, proč mu nedat šanci.

Jenže to byl možná ten problém. Že tu byla malá šance, že by z toho třeba potencionálně mohlo něco být. A to ho pekelně děsilo. Protože opravdu nevěděl, jak na to ani, zda toho je schopný.

"Říkal jsi, že je fajn... tak v čem je problém?"

"Ve mně, Daphne, ve mně. Asi jsem naprosto nemožný. Ale já fakt nevím, jak na to... dal mi jednu pusu na tvář a já se chovám jako kdybych byl nezkušený panic, který nikdy nikoho nepolíbil..."

"No, tak trochu panic jsi..."

Justin pohoršeně otevřel pusu způsobem, na který by byl Emmett pyšný. "Daphne, jsem si celkem jistý, že jsem ti popisoval téměř každý sex, který jsem kdy měl..."

"Tak jsem to nemyslela. Jsi nezkušený, co se randění týče, nevíš, jak na to, byl jsi ještě kluk, když sis začal s Brianem a co si budeme, on byl duší tak trochu ještě puberťák v té době, takže jste si skvěle rozuměli..."

"Haha."

"Ale teď už jsi dospělý chlap, který jednoduše neví, jak randit s jiným dospělým chlapem. Ale máš to štěstí, že si narazil na někoho, kdo se zdá být opravdu super a chápavý, tak proč to zahodit? Protože se bojíš. Boože, pokud si pamatuju, tak jsi ten nejvíc vytrvalý člověk, kterého znám..."

Justin semknul rty do přímé linky a zoufale se svalil na postel obličejem do polštáře.

"Až skončíš s tím, co děláš, buď tak hodný a zavolej mu, ju?" Daphne se neubránila smíchu.

Justin jako odpověď pouze ukázal vztyčený palec.

----

"Opravdu doufám, že jsem tě nevyděsil... tou pusou. Ačkoliv podle tvé reakce hádám, že jo..."

"Je to komplikované. Už je to opravdu dlouho, co jsem líbal někoho jiného, než svého manžela..."

"Manžela? Tys byl ženatý?"

"Uh, jo. Byl jsem s ním od svých 17 a je to teprve půl roku, co jsme se rozvedli..."

"Páni," Scott byl očividně zaskočen. "Teď už tomu rozumím, proč se bojíš..."

"Ne, že bych se bál... tak dobře, bojím," uchechtl se Justin. "Jen prostě nevím, jak na to. Nikdy jsem takhle nerandil a uznávám ta tvoje pusa mě opravdu vyděsila, ale... nebyla mi nepříjemná, spíš naopak," přiznal Justin, červenajíc se.

"Znamená to, že pokud ti dneska budu chtít dát další, tak mě nebudeš zas další tři dny ignorovat?"

Justin provinile zkřivil obličej, "Za to se omlouvám."

"V pohodě. Jsem rád, že jsi nakonec zavolal."

"Popravdě mě k tomu donutila kamarádka."

"Hádám, že jsem jí zavázaný, nebýt jí, tak jsme se možná vůbec neviděli," Scott se zasmál.

"Je nejlepší."

"To věřím. A jsi rád?"

"Za co?"

"Že tě donutila."

Justin se zastavil v pohybu a zadíval se do jeho zelených očí, "A moc."

"Já taky," Scott natáhl ruku a lehce pohladil hřbet Justinovy ruky a ten kupodivu neucukl. Poté dál pokračovali v chůzi, zatímco si užívali krásu letního parku.

Bylo až neuvěřitelné, jak dobře se jim spolu povídalo. A pravdou bylo, že si Justin ani jednou za ty dvě hodiny nevzpomněl na Briana. Nevěděl, jestli je to dobrá anebo špatná věc, ale z nějakého důvodu to bylo osvobozující.

Když znovu přišlo na řadu loučení, tak se už Justin necítil vůbec nervózně, spíš naopak se mu se Scottem loučit ani nechtělo, bylo mu s ním opravdu hezky. 

Ale pořád byl dost při zemi na to, aby věděl, že nemůže mít velká očekávání. Měli jen dvě rande, které nic neurčují.

Nicméně tentokrát si tu pusu na tvář opravdu užil a dokonce Scottovi slíbil, že s ním o víkendu zajde do kina. Ten mu ale musel slíbit, že nevybere horor.

----

"Mami, promiň, mám teď docela naspěch, mohl bych ti zavolat zítra?"

"Tak jako jsi mi zavolal minule?"

"Oh, shit. Úplně jsem na to zapomněl, promiň."

"Ráda bych věděla, jak se má můj syn... najdeš si na mě pět minut?"

Justin se podíval na hodiny, pravdou bylo, že měl spíš pět minut zpoždění, než pět minut navíc, ale... byla to jeho máma.

"Samozřejmě."

"Dobře. Takže, jak se máš?"

"Uh, dobře," Justin si skousl ret. "Akorát jdu na rande."

Jennifer se ihned začala kuckat, "Co prosím?"

"Slyšelas, mám rande. A prosím, nedělej z toho, kdo ví jakou vědu."

"Jen mě to zaskočilo, nečekala jsem, že... uh..."

"Co, mami? Že tak rychle budu hledat náhradu za Briana?" Justin si neodpustil kousavý tón.

"To jsem vůbec nemyslela. Jsem ráda, že jsi někoho poznal... jen doufám, že na to jdeš pomalu a neděláš něco jen, abys zapomněl na Briana."

"Na Briana jsem nikdy zapomenout nechtěl a ani nechci, ale jdu jednoduše ve svém životě dál. Je to snad špatně?"

"Ne, samozřejmě, že ne, zlato."

Justin popravdě nevěděl, co ho tak rozčílilo, možná spíš řekl, co si on sám myslí, než co předpokládal, že chce jeho máma říct.

Pořád byl jednoduše příšerně zmatený.

"Promiň, mami, já jen... je to opravdu fajn chlap a chci ho poznat... jen si upřímně nejsem jistý, že jsem připravený a proto jsem tak trochu na zabití."

"Já to chápu. Po tvém otci mi taky trvalo, než jsem byla schopná začít randit. Musíš tomu dát čas a na nic nespěchat, dobře?"

"Jo, já vím." Pravdou bylo, že čas začínal být jeho největším nepřítelem. "Mami, teď už opravdu musím nebo přijdu pozdě."

"Dobře, ale zítra zavoláš?"

"Slibuju."

Justin zavěsil a rychle si běžel obout boty. Poté nasedl do auta a rušným New Yorkem se úspěšně dostal až ke kinu s 10 minutovým zpožděním.

"Moc se omlouvám, nějak jsem ztratil pojem o čase..." Rozhodně mu nebude přiznávat, že dostával životní rady o randění od mámy po telefonu.

"Vůbec se neomlouvej, dorazil jsem asi před dvěma minutami..."

"Oh," Justin se zasmál.

"Jsme to ale dvojka."

"Yeah."

Vzápětí si šli rychle vyzvednout lístky a poté se vydali najít svoje místa. Scott vybral komedii a Justin za to byl opravdu vděčný, trochu smíchu mu teď opravdu bodlo.

A že toho smíchu nakonec bylo opravdu hodně.

Jenže zhruba v polovině filmu Scottova ruka našla tu Justinovu a on ihned ztuhl. Bylo to typické klišé, které se v kinech dělo dnes a denně. Ale to mu bylo jedno, klišé nebo ne, chtěl se s ním držet za ruku, jenomže něco v něm mu to zkrátka nedovolovalo.

Proto svou ruku nakonec stáhl a raději ji vnořil do krabice popcornu.

Jenomže od té chvíle nebyl schopný film vůbec vnímat, dokázal myslet jenom na to, jak moc se sám na sebe zlobí, protože sám sobě brání být šťastný.

Brian byl jeho životní láska. Jeho první láska. Jeho epická láska.

Ale ta skončila.

A on má právo na to poznat novou lásku. Nebo se o to alespoň pokusit.

Proto se zhluboka nadechl a natáhl se, aby si se Scottem propletl ruce. Drželi se, dokud ten film neskončil.

----

(August, 2015)

Jejich čtvrté rande proběhlo zanedlouho. Znali se teprve necelé tři týdny a Justina upřímně děsilo, že je to už po čtvrté, co spolu někam jdou, ale z nějakého důvodu mu s ním bylo tak dobře, že neviděl důvod, proč jejich společný čas nějak omezovat.

Ale pokud měl být upřímný, dost mu to pomáhalo i v tom, aby nemyslel na Briana. Protože i když se tu pokoušel o něco se Scottem, Brian byl stále logicky a nepopiratelně v jeho mysli.

Jenže Justin byl odhodlaný to se Scottem dál zkoušet, protože věděl, že by byla škoda, kdyby to zahodil.

"Dneska jsi nějak zamlklý."

"Promiň, jen jsem trochu zamyšlený, ale neboj, dnešek se mi opravdu líbil, ta večeře byla skvělá," usmál se Justin.

"Jo, taky mi chutnala. A jsem rád, že jsme byli spolu."

"Já taky," Justin se s ním chytil za ruku a dál pokračovali v cestě.

"Přijel jsi autem nebo pojedeš taxi?"

"Vlastně jsem přišel pěšky... bydlím asi 10 minut odtud."

"Oh, aha."

"Chceš mě doprovodit?" Justin si skousl ret.

"Myslel jsem, že se nikdy nezeptáš," uchechtl se Scott.

Poté spolu vyšli vstříc Justinovu domovu. Byl příjemný letní vánek a světla bylo tak akorát. New York vypadal kouzelně. A oni dva si užívali vzájemnou společnost.

"Tak, támhle bydlím," Justin ukázal přes ulici.

"Pěkný."

Justin na jeho očích mohl vidět, že by chtěl jít nahoru, ale věděl, že Justin na to není připravený a tak to ani nenavrhoval.

"Moc děkuju za dnešek, užil jsem si to."

"Já taky, Justine," Scott se opět natáhl, aby Justina políbil na tvář. Byl to už skoro jejich rituál.

"Tak dobrou noc."

"Dobrou."

Justin se otočil a chystal se jít ke dveřím, jenže místo toho zůstal stát na místě. Co můžeš ztratit, Justine? Zeptal se sám sebe v duchu.

A následně se rychle otočil zpátky ke Scottovi, a aniž by nad tím nějak přemýšlel, jednoduše svoje rty přitiskl k těm jeho. Líbali se něžně, pomalu... a bylo to opravdu příjemné.

Jenže ten příjemný moment byl najednou přerušen naprosto nečekaným a nepříjemným deštěm, který je oba přiměl utíkat schovat se dovnitř, i za ten malý kousek stihli zmoknout natolik, že byli téměř promáčení.

Oba se ihned začali smát.

"V romantických filmech většinou tyhle scény vypadají mnohem líp."

"Taky jsem na to akorát myslel," zasmál se Justin. "Tak, hádám, že jdeme nahoru. Potřebuješ uschnout."

"Klidně půjdu takhle, to není zas takový problém."

"Neblázni."

Justin kývl hlavou, aby ho následoval a za pár minut byli v Justinově bytě.

"Najdu ti nějaké tričko, zatím si ty věci sundej."

"Tak takhle rychle mě ještě nikdo nesvlíkl."

"Haha."

Justin zamířil ke skříni a vylovil tam tričko, u kterého usoudil, že by mu mohlo být. Poté se vydal za ním a v polovině kroku se zarazil, když ho tam uviděl stát pouze v jeho trenkách. Fuck...

"Ta-tady máš ty... kalhoty... uh... tričko."

"Nějak koktáš," uchechtl se Scott.

"Um, já jen... nic, radši nic."

"Jsi v pohodě?"

Vzhledem k tomu, že se mu pod kalhotami tvořila erekce, nebyl v pohodě opravdu ani trochu.

"Jo, jasně. Já... se asi půjdu vysprchovat."

"Um... dobře. A nebude ti vadit, že tu jsem?"

"Vůbec ne, chovej se jako doma."

Justin rychle zmizel do koupelny, doufajíc, že Scott neviděl to, co se vytvořilo v jeho kalhotách. Dřív byl schopný většího sebeovládání.

Vodu dal co nejstudenější, ale zároveň tak, aby byla stále snesitelná. Až když si byl jistý, že ho jeho penis poslouchá, vydal se zpátky za Scottem.

"Oh, tady jsi, někdo ti volal."

"Kdo?"

"To nevím, neřekl mi jméno ani, co chce... promiň, že jsem to vzal... asi jsem neměl."

"To nic."

Justin si vzal telefon ze stolu a otevřel si historii volání. To, jak ho bodlo u srdce, když viděl, kdo volal, muselo snad být i slyšet.

Brian.

Brian mu volal. A Scott to zvedl.

Víc asi říkat nemusí.

Vzápětí se rozhodoval, jak s tím naložit. Opravdu chtěl vědět, co Brian potřeboval a toužil po tom slyšet jeho hlas, ale zároveň věděl, že když mu zavolá, tak ten pokrok, který udělal, přijde naprosto vniveč.

Proto udělal opravdu těžké rozhodnutí a telefon zamkl, odolávajíc pokušení zavolat Brianovi zpátky.