Maybe it's Too Late... // 6 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(July, 2015 - New York, současnost)

"Taak a tenhle je poslední, pane Kinney," pronesla sestra, než Briana konečně zbavila všech stehů, které měl na hlavě. Bylo jich celkem šest a Brian se modlil, aby ta jizva nebyla viditelná.

Pořád nemohl uvěřit tomu, že se to stalo. A měl opravdu velké štěstí, že šlo jen o povrchovou ránu, noc závratí a dva dny bolesti hlavy. Mohlo to být horší. Mnohem horší.

Co ho však trápilo mnohem víc, byl Justin. Když mu řekli, že ho musí kontaktovat jako osobu v případě nouze, zhoupl se mu žaludek. Na tohle při rozvodu zapomněli. A i přes to, že se jim snažil vysvětlit situaci, stejně mu zavolali. Navzdory tomu, že se mu to nezdálo jako nouzová situace... nebo obecně něco, kvůli čemu by Justina měl otravovat.

Ale Justin dorazil. A Brianovi zamotal hlavu víc, než ten samotný střet se sprchovou zdí, na který by rád urychleně zapomněl.

Když ho viděl tehdy v té kavárně, bylo to jiné, atmosféra byla chladná, oba byli odtažití a chtěli se jednoduše vrátit ke svému životu a dostat se z toho, co se tam odehrávalo. Ať už to bylo cokoliv.

Ale v té nemocnici... cítil něco jiného. I když Justina poslal pryč, v hloubi duše nechtěl, aby odešel. A viděl, že ani Justin odejít nechce. Ten mu dokonce druhý den ráno napsal zprávu, aby se ujistil, že je v pořádku. Ale tím jejich konverzace skončila.

Jenže Brian na něj nedokáže přestat myslet. Je zase zpátky v té pavučině, do které se zamotává víc a víc, zatímco bojuje s nutkáním mu zavolat.

A to je právě teď to poslední, co potřebuje. Příští týden se oficiálně vrací do Pittsburghu. A opravdu si teď nemůže dovolit přemýšlet nad tím, zda by se neměl pokusit o to něco udělat.

"Tak, jak se cítíte?" zeptal se doktor, když se k němu Brian posadil po tom mučení, které právě prodělal.

"Uhm, je to trochu citlivé, ale jinak asi dobrý..."

"Je to stále čerstvá rána, ještě chvíli ji ucítíte. A bolesti hlavy nebo závratě nemáte?"

"Ne, nic takového."

"Dobře," doktor něco naklikal do počítače a pak se znovu obrátil k němu. "Je to malá pravděpodobnost, ale pokud by se vám nějak přitížilo, dostavily se bolesti nebo závratě či dvojité vidění, tak radši přijďte. Ale podle mě jste v pořádku."

"Dobře. Díky, doktore."

Brian si vzal svojí lékařskou zprávu a konečně se dal na odchod. Doufal, že vnitřek nemocnice zase hodně dlouho neuvidí. 

"Tak, hotovo?" zeptal se Michael hned jak zvedl telefon.

"Jsem zdravý jako řípa."

"Díky bohu," oddychl si Michael.

"Víš, že mi dneska jen vyndávaly stehy, že jo?"

"No... jo. Ale nikdy nevíš, co za komplikace může nastat."

"Jsem si jistý, že by si daly pozor, aby mi neprobodli jehlou mozek."

"Haha. Jsem jen rád, že jsi v pohodě."

"Jo, Mikey, já taky. Díky."

"Takže příští týden s tebou mám počítat?"

"Samozřejmě, proč by ne?"

"No, já nevím. Třeba jsi změnil názor..." nakousl nervózně. "Teď když jste se viděli..."

"Není to poprvé, co jsem ho viděl od rozvodu."

"Já vím, ale... doslova se vykašlal na svojí sólovou show, aby za tebou přišel."

"A já si toho cením, udělal bych pro něj to samé. Ale to nic nemění. Není to tak, že jsem si rozbil hlavu, on tam pro mě byl a tak se automaticky musíme dát zase zpátky dohromady. Byla to jen shoda náhod. Mezi námi je konec," na slovo konec dal mnohem větší důraz, ačkoliv to spíš udělal kvůli sobě, než kvůli Michaelovi.

"Dobře, fajn. Jen se ptám. Vím, že pro tebe nebylo snadné ho vidět. Ale jsem rád, že jsi v pořádku a příští týden se na tebe budu těšit."

"Já taky, Mikey. Zavolám ti ještě podrobnosti."

"Okay."

Brian zavěsil dřív, než dal Mikeymu možnost se víc rýpat v něm a Justinovi. Začínalo ho to unavovat. Od rozvodu je to půl roku a ještě víc od nějaké šťastné chvíle, kterou s Justinem zažili a kterou už si Brian upřímně ani nepamatuje. Mělo by být snazší se prostě posunout dál... ale zatím má pocit, že kdykoliv se dostane na správnou cestu něco ho smete hned zase zpátky do toho zmatku.

V té nemocnici to bylo poprvé po dlouhé době, co spolu dokázali normálně komunikovat, aniž by si něco vyčítali, zazlívali anebo měli potřebu prásknout tomu druhému dveřmi před nosem. A možná proto je Brian teď tak zmatený, protože mu to připomnělo to dobré, vlastně skvělé, co mívali. Ale byl to jen jeden večer, který zkrátka nic nemůže změnit. Brian se vrací do Pittsburghu a začne tam život bez Justina. Tečka.

To si alespoň bude opakovat do té doby, než tomu konečně uvěří. A než se tak opravdu stane.

----

(August, 2015 - Pittsburgh)

"Briane! Tady!" Brian zaslechl jemu dobře známý hlas a s úsměvem se za ním otočil. Hned uviděl Michaela s Benem, jak drží ceduli s jeho jménem a se slovy 'vítej doma'.

Jak patetické. Ale z nějakého důvodu ho to zahřálo u srdce.

"Novotny." Brian mohl hned slyšet, jak si Ben odkašlal. "Oh, pardon. Novotny-Brucknere," uchechtl se a hned na to si přitáhl Michaela do své náruče a pevně ho objal. "Rád tě vidím, Mikey."

"A já tebe! Bože, je to jako věčnost, co jsem tě viděl naposledy."

"Yeah," Brian přitakal. "Ale teď už se mě nezbavíš."

"To doufám."

Brian se usmál a otočil se k Benovi, "Profesore."

"Briane," Ben přikývl na pozdrav.

"No tak, profesore, možná jsme si nikdy zrovna nepřirostli k srdci, ale můžeme to alespoň předstírat," Brian se k němu natáhl a objal ho.

"Jsem rád, že jsi zpátky," ujistil ho Ben upřímně.

"Takže, co teď, chlapci?"

"Hádám, že si chceš dát věci do svého bytu."

"To je asi dobrý nápad," zhodnotil, když si uvědomil, kolika taškami je ověšený.

"Tak pojď, hodíme tě tam," odpověděl Ben a pomohl Brianovi vzít nějaké věci.

Trvalo půl hodiny, než se konečně ocitli za prahem jeho staronového domova. Brianovi to doslova vlilo novou krev do žil.

"Tak, jaké to je být zase doma?"

Brian se rozhlížel s úsměvem po svém milovaném loftu, "Zatraceně úžasný."

"To se vsadím. Stejně nechápu, jak se ti podařilo vystěhovat nájemníky."

"Peníze, Mikey, peníze. A taky trocha mého šarmu. Nejdřív se zdálo, že mám smůlu, ale pak se ke mně obrátila štěstěna. Bude to teda chtít hodně renovace a nového nábytku, protože jak můžete vidět, nenechali mi tu ani konferenční stolek... ale hlavní je, že mám svoje království zpátky."

"Jsem za tebe rád, Briane."

Brian nemohl ani popsat, jak moc to pro něj znamenalo. Nejen, že poslední půl rok pobýval v hotelovém pokoji, ve kterém se skoro málem zabil, ale tenhle loft má pro něj jednoduše sentimentální hodnotu a neuměl si představit, že by měl bydlet někde jinde, když už se sem vrátil.

A ano, uznává, že v tom možná malou roli hraje i ten fakt, že tu strávil téměř pět let s Justinem. Ale to si nechá pro sebe hluboko ve svém srdci.

"Zítra můžeme jít na nějaké nákupy, jestli chceš."

"Uvidíme, Mikey. Nejdřív se musím trochu vzpamatovat a pak se taky stavit v Kinnetiku a nějak se domluvit s Tedem na tom, jak to bude vypadat."

"Jasný, stačí říct, až budeš chtít."

"To se neboj, chystám pořádný italský nákupy."

"Samozřejmě," Michael se zasmál.

"Ale právě teď bych potřeboval udělat nějaký potravinový nákupy. Mám příšerný hlad."

"V tom případě vezmi, co potřebuješ a následuj nás."

Brian nadzdvihl obočí a měl ve tváři jasně vepsaný otazník.

"Slíbil jsem mámě, že tě přivedu. Chystá nějakou uvítací párty."

"Wow, ty umíš opravdu udržet tajemství," Brian se uchechtl.

"Myslím, že už jsme se dávno naučili, že v tomhle nejsem nijak dobrý, tak nač se o to vůbec pokoušet. Navíc bych řekl, že sám víš moc dobře, jaká máma je a že bez povinné uvítací párty se neobejdeš."

"Yeah," Brian se vším s povzdechem souhlasil. "Tak ať to máme za sebou."

"Ty ani nevzdoruješ?" zadivil se Michael.

"A má to smysl?"

"Ne," odpověděli Mikey s Benem najednou.

I když by to Brian nahlas nikdy nepřiznal, pravdou bylo, že přesně tohle právě teď opravdu potřeboval. Cítit vřelé uvítání od lidí, kteří pro něj na světě, krom Justina, znamenají nejvíc. Tak dlouho byl sám, že dům plný jeho bláznivé rodiny, mu právě teď přijde jako to nejlepší, co se mu může stát. Ale to se nikdo z nich nesmí dozvědět...

----

"Mami, jsme tady!" křikl Michael ode dveří.

"Shit!" ozvalo se z kuchyně. "Jste tu brzo!"

"Umm, ne?" Michael se podíval na hodiny a byl si jistý, že jsou patnáct minut pozdě.

"Fuck!" zaznělo znovu z kuchyně.

"Mami, jsi v pořádku?"

"Spálila jsem to... do prčic!"

Všichni tři začali směřovat ke kuchyni, aby zjistili, co za pohromu se tam odehrává.

"Co jsi spálila?"

"Macarony s tuňákem - Brianovy oblíbené!"

"Debb?" ozval se Brian tiše, zatímco se přihlouple usmíval při pohledu na Debbiin zoufalý výraz, jak se dívala na ty spálené makarony.

"Briane! Bože, zlato!" Ihned se k němu prakticky rozeběhla a přivinula si ho pevně do náruče. "Pitomče!" a pohlavek se mu taky nevyhnul.

"Au! To má být vřelé přivítání?"

"To bylo za to, že si tu skoro rok nebyl. A tenhle," další pohlavek mu přistál za uchem. "Za ten idiotský rozvod!"

"Jesus, jsi pořád stejně šílená. Au! Ten byl za co?"

"Za to, že jsi drzej!"

Michael s Benem se mezitím smíchy popadali za břicho, dokud Mikey konečně nepromluvil. "Mami, kde jsou ostatní? A Carl?"

"Carl jel koupit víno a vy jste tu brzo!"

"Ne, říkala jsi v 7,"

"Říkala jsem v 8!"

"Ne, Debb, v 7," přidal se Ben.

"To není možný. Museli jste to splést, ostatní očividně přijdou v 8."

"Tak si to možná popletla, mami, a omylem si nám řekla jiný čas. Nebo jim..."

"Ještě ze mě dělej zapomětlivou stařenu. Sakra, kam jsem dala tu utěrku?"

"Máš ji v ruce."

"Oh. Každopádně moc ráda tě vidím, Briane. Ty pacholku jeden. A nemysli si, povedeme ještě jeden dlouhý rozhovor, teď to ale tady musím dodělat."

Brian se otráveně pousmál na souhlas, ale pravdou bylo, že si nemohl nevšimnout, že je s Debb něco jinak. Věnoval proto Michaelovi pohled plný obav.

"Mami, potřebuješ s něčím pomoct?"

Dřív než Debb stihla odpovědět, Michael zaúkoloval Bena, aby ji pomohl, zatímco sám odešel s Brianem na verandu a oba si zapálili cigaretu.

"Začalo to před pár měsíci," spustil Michael. "Občas zapomíná... je zmatená... má horší a lepší dny."

"Proč jsi mi nic neřekl?"

"Kdy, Briane? Měl si svých starostí nad hlavu. S Justinem, s prací, se stěhováním... máma je moje starost."

"Víš moc dobře, že ji beru jako mámu stejně jako ty."

"Yeah, já vím. Jen jsem... si to asi nechtěl připustit."

"Byla u doktora?"

"Uhm. Prý je to stářím. Je to nějaká mírná kognitivní porucha, musím ji ale hlídat, prý by to mohlo přejít v něco horšího..."

"Horšího?"

"Alzheimer."

"Bože..."

"Yeah. Ale zatím jde jen o mírné příznaky, nic vážného, jen občas je víc zmatená, když je ve stresu nebo tak... jinak může žít normální život jako každý jiný, jen musí chodit pravidelně na prohlídky pro jistotu. S Benem a Carlem na ni dáváme pozor, neboj."

Brian mohl cítit tlak na hrudi. Debbie pro něj znamenala opravdu hodně, nebýt jí, kdo ví, kde by dneska byl. Byla to jeho máma, vždycky ji tak viděl. A teď se cítil provinile, že tu pro ní nebyl, když ona potřebuje jeho. Ale opravdu doufal, že bude v pořádku.

"Emmett je tady," Michael prolomil ticho.

Brian hned zvedl pohled a uviděl černé auto, ze kterého vystoupil jako obvykle rozjančený Emmett společně se svojí fotbalovou hvězdou Drewem.

"Brianee!" vykřikl ihned a spěchal mu naproti. "Božínku, tak rád tě vidím."

Než Brian stihl odpovědět, Emmett už ho prakticky drtil v objetí. "Jesus, nečekal bych, že ty mě tak vřele uvítáš, ale... už bych se rád nadechl, Emme."

"Ups, promiň," Emmett se odtáhl a s úsměvem si ho prohlížel. "Sekne ti to."

Brian nadzdvihl obočí nad Emmetovým podezřelým chováním a pak to pochopil. Choval se k němu tak, protože věděl, že má zlomené srdce. 

"Briane, vítej," Drew mu podal ruku.

"Díky."

"Teddy mi volal, že se s Blakem malinko zdrží, něco jim do toho vlezlo."

"Něco?" Brian se uchechtl.

Emmett pouze pokrčil rameny s jasně vepsanou odpovědí ve tváři. Brian si moc dobře pamatoval, jak často tuhle větu používal.

Společně se následně vydali dovnitř a zjistili, že se Benovi podařilo zachránit z větší části Debbiiny makarony.

Zanedlouho dorazil i Carl, který přinesl láhev bílého i červeného vína.

A na závěr se u dveří konečně objevili i Ted s Blakem.

"Briane, moc rád tě vidím," Ted se natáhl, aby ho objal.

A Brian mu objetí opětoval. "Já tebe taky, Tede."

Pravdou bylo, že mu jeho přátelství s Tedem opravdu chybělo. Za roky v Kinnetiku se dost sblížili a občas měl pocit, že mu Ted rozumí v něčem víc, než Michael. Ale když odešel, bohužel přestali být v kontaktu.

"Doufám, že nebude vadit, když se zítra stavím v Kinnetiku."

"Briane, ta firma nese tvoje jméno. Samozřejmě, že s tím počítám."

"Dobře, díky," Brian se pousmál.

Debbie následně řekla pár slov na úvod o tom, jak jim všem Brian chyběl a že jsou opravdu rádi, že je zpátky doma a poté se konečně vrhli na všechno to jídlo a pití. Užívajíc si společné chvíle jako rodina.

A bylo to poprvé, co Brian dokázal opravdu vypnout. A nemyslet.

"Oh, nech mě hádat, je to tady?" Brian se smíchem nadzdvihl obočí, když uviděl, jak se k němu Debb blíží.

"To se vsaď," Debb dosedla vedle něj a pořádně se zakousla do chlebíčku. Jakmile polkla, tak spustila, "Jste opravdu idioti, víš to?"

"Yep."

"Takových let spolu a pak to prostě vzdáte."

"My nic nevzdali, Debb... prostě jsme usoudili, že bude lepší už spolu nebýt."

"Copak ho nemiluješ?"

"O to nejde. Jsou i jiný věci, on nebyl šťastný, já taky ne, i když jsme se snažili... prostě to nevyšlo. To se stává. Ani my dva nejsme výjimkou, i když bych si přál opak."

"Tomu opravdu věříš? Že takhle to má být? Ty tady a on tam?"

Brian otevřel pusu na prázdno, upřímně nevěděl, co na to říct. Samozřejmě, že si přál, aby byly věci jinak, aby byli spolu, dal by za to cokoliv. Ale už je příliš pozdě.

"Prostě to tak je, Debbie."

Debb si pouze povzdychla a opřela se. "Chci jen, abyste byli šťastní."

"Budeme... nakonec. Jenom už ne spolu," Brian by lhal, kdyby tvrdil, že mu ta věta nelámala srdce. "Radši mi řekni, jak je tobě."

"Ajeje, nech mě hádat, Michael tě zasvětil?"

"Samozřejmě, jen to měl udělat mnohem dřív. Proč jsi nic neřekla?"

"Protože se o sebe umím postarat sama. Jen občas zapomínám, to je toho..."

"Jako někdo, kdo se tak moc rád stará o ostatní, bys měla dát možnost nám, abychom se postarali o tebe."

"Jsem v pořádku, Briane, opravdu," Debbie chytila jeho ruku a on ji stiskl.

"To doufám..."

Kolem jedenácté se párty začala pomalu rozpouštět a Michael s Benem odvezli Briana domů. Domluvili se, že se brzo sejdou, aby dohnali čas.

Jakmile však Brian překročil práh loftu, mohl cítit zvláštní pocit okolo žaludku. Byl doma. Byl s lidmi, kteří pro něj znamenají všechno. Měl svůj loft. A přes to mu toho tolik chybělo.

To ticho se dalo prakticky krájet. Nemluvě o tom, jak prázdný jeho loft byl. Byla tam v podstatě jenom postel, kterou ještě neměl ani povlečenou.

Tak zatraceně mu chyběl Justin. Alkohol v jeho krvi tomu nepomáhal. Ani ten fakt, že Justin byl právě teď jediný, s kým chtěl Brian mluvit. S kým potřeboval mluvit.

A tak i když věděl, že to, co se právě chystá udělat, je naprosto padlé na hlavu, vytáhl svůj telefon z kapsy a našel Justinovo číslo.

Zmáčknout to zelené tlačítko bylo snazší, než čekal.

A pak už jen vyčkával, dokud neuslyší jeho hlas.

Jenže místo toho, "Justinův telefon, prosím?"

"Um, kdo je tam?"

"Tady Scott, kdo je tam?"

Brianovi se zhoupl žaludek, kdo je sakra Scott??

"Je tam někde Justin?"

"Akorát se sprchuje. Mám mu něco vzkázat nebo..?"

"Ne. To nebude třeba."

Brian nic víc neřekl a prostě zavěsil. Tohle bylo jasné znamení, že je na čase se konečně vzpamatovat a uvědomit si, že Justin už zkrátka není součástí jeho života.