BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Strávil jsem civěním na Briana snad celou dobu, co se nacházel v jídelně a že to bylo dlouhá doba, až jsem ve finále usoudil, že jediný důvod, proč stále neodchází do Kinneticu, jsem já... Ano, nejspíš jsem jen naivní, ale znám Briana moc dobře, ten se za takových situací, kdy je přímo ze vzduchu cítit, že se mezi námi něco děje, zdržuje v jídelně jen nutnou dobu, která je určená jídlu pak utíká kamkoliv jinam a to nejlíp tam, kde se nenachází Debbie, aby ho mohla vyslýchat, ale tentokrát ne, ačkoliv svou snídani má už dávno snědenou a noviny, které by jinak měl přečtené max za deset minut, teď listuje doslova šnečím tempem - ano, určitě jsem tím důvodem já!
Debbie: "Bude tu sedět ještě dlouho?"...Vytrhla mě z... Z čeho vlastně?
J: "Co?"
Debbie: "Brian! Sedí tu už podezřele dlouho a ty kvůli němu neděláš, co máš."
J: "Dělám! A je to jeho věc, jak dlouho tu bude sedět, ne?"
Debbie: "Ta tvoje drzost už mě začíná neskutečně vytáčet."
J: "A mě zas...!"...Nadechoval jsem se a chtěl jí vyčíst, jak mě vytáčí ta její neustála potřeba všechno vědět, ale ten její pohled mě zarazil.
Debbie: "Copak, zlato?"
J: "Vůbec nic... Já se prostě jen vrhnu do práce."
Debbie: "To bych ti radila! Nebo si tu sedneš a všechno mi řekneš!"
J: "Jdu na to!"
Otočil jsem se a chtěl jsem se na to vrhnout dřív, než ze mě opravdu začne tahat i detaily, které já sám nevím, ale když jsem se opět podíval směrem, kde seděl Brian, byl jsem nepříjemně zaskočen, protože jeho místo bylo najednou prázdné a po něm ani památky! Nemohl jsem pochopit to, jak se mu podařilo tak nepozorovaně zmizet a popravdě mi to bylo proti srsti! Ano, v téhle bryndě jsme nejspíš jen kvůli mému neopodstatněnému chování kvůli něčemu, o čem jsme si mohli v klidu promluvit a já se místo toho k němu raději choval chladně, ale rozhodně jsem nezamýšlel to, že se teď budeme vyhýbat vzájemnému kontaktu, což zahrnuje i to, že si jen tak bez rozloučení zmizí!
Debbie: "Myslím, že teď se můžeš práci věnovat stoprocentně,"...Dobírala si mě.
A já se na ní jen nuceně a křečovitě usmál, co jiného jsem měl taky dělat, cokoliv by totiž mohlo vést k tomu, že by ze mě veškeré informace klidně i vymlátila.
Když se mi konečně podařilo přežít všech 5 urputných hodin roznášení a skákání, jak kdo nebo spíš, jak Debbie pískala, mohl jsem konečně opustit tohle mučící místo a vydat se - kam? Dobrá otázka!
Nebudu vám tu povídat o tom nutkání vydat se za Brianem do Kinneticu a promluvit si s ním, to vám je asi jasné, že mě to láká, ale tak nějak se k tomu nedokážu odhodlat, proto si myslím, že bude lepší vydat se na takové neutrální místo, kde si pročistím myšlenky a možná i získám nějakou tu radu... Teď si možná říkáte, že kvůli nechuti dostávat rady jsem Debb neustále odháněl, ale tohle bude trochu jiné, nebo jak bych to řekl? No prostě jiné!
Daphne: "Ty žiješ!"
J: "Haha, vtipná jako obvykle."
Daphne: "Neviděla jsem tě věčnost!"
J: "Asi dva týdny."
Daphne: "Vždyť to říkám - věčnost!"
J: "Cokoliv si přeješ... Pustíš mě dál?"
Daphne: "A musím?"...Provokovala mě.
J: "Daphne!"
Daphne: "Tak pojď, než se nám začneš rozčilovat, bručoune."
Je to moje nejlepší kamarádka a já jí zbožňuju, ale říkám vám, že někdy bych jí uškrtil za to její prdlé chování! Ale co si budeme povídat, já jsem stejnej, pokud se tedy nenacházím v situaci "Brian Kinney - poznávání jeho osobnosti, chování a myšlení!"
Daphne: "Tak co tě za mnou přivedlo?"
J: "Chtěl jsem tě vidět."
Daphne: "A?"
J: "Chyběla si mi."
Daphne: "A?"
J: "S Brianem jsme v takové situaci."
Daphne: "No konečně, už jsem myslela, že to z tebe nevyleze, už mezi dveřmi si smrděl problémem."
J: "Ale tohle není problém! Jen taková situace... Problémová."
Daphne: "Už ti někdo někdy řekl, že si na hlavu?"
J: "Jo myslím, že zrovna ty naposled."
Daphne: "Asi jsem věděla proč."
J: "Dneska ses rozhodla si mě dobírat?"
Daphne: "Pokud nezačneš mluvit, tak pravděpodobně ano."
J: "Dobře, dobře..."
Všechno pěkně do detailu jsem jí pověděl, nevynechal jsem jedinou maličkost, její výrazy se mezitím dost výrazně měnily a měl jsem za to, že buď to mě chce zabít anebo mě chce zabít a už z toho jsem začínal nabírat dojmu, že její reakce nebude moc příjemná, alespoň ne pro mě, pro Briana možná ano, i když on se o tomhle nikdy nedozví.
J: "Bylo by super, kdybys něco řekla, tohle mě znervózňuje."
Daphne: "Promiň, ale snažím se vzpomenout si na moment, kdy se z tebe stalo takový pako."
J: "Prosím?"
Daphne: "Justine, ty snad nevíš, co chceš! Pořád mi básníš o tom, jak chceš, aby tě Brian začal brát jako svého partnera a když to máš, tak blázníš!"
J: "No jo, ale co když to řekl jen proto, že chtěl ukázat, komu patřím?"
Daphne: "Ty si horší než pako! Co znamená být partnerem?"
J: "Cože? Proč se mě na tohle ptáš?"
Daphne: "Prostě mi odpověz."
J: "No to znamená, že... že..."
Daphne: "Nevíš, co?"
J: "No tak mi to řekni, když to víš!"
Daphne: "Být partnerem znamená patřit někomu, kdo tě miluje a naopak."
J: "A to si někde četla?"
Daphne: "Slyšíš vůbec, co ti tu říkám?"
J: "Slyším, jen..."
Bohužel nebo možná bohudík jsem byl přerušen někým netrpělivým za dveřmi, Daphne tam rychle běžela a já doufal, že to využiju k vymyšlení své obhajoby nebo, jak bych to řekl, jenže ani jsem se nenadál a za mnou se jejím neobvyklým hlasem ozvalo tiché "Justine?" a když jsem pohlédl jejím směrem, nevěřil jsem vlastním očím...
No comments:
Post a Comment