BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Moje noc neproběhla zrovna nejlíp, protože ani za boha jsem nemohl usnout, byl to jen takový ten povrchový spánek, kdy vaší hlavou neustále kolují myšlenky, které se snažíte nějak rozlousknout a vyřešit a při tom máte žaludek jako na vodě, div se nepozvracíte - prostě noc plná vášní! Bohužel ne v tom dobrém slova smyslu.
Probudil, tedy lépe řečeno oficiálně jsem se přestal snažit o víc, než zavřená víčka, zhruba kolem půl šesté ráno, Brian vedle mě pořád spokojeně spal a já tu chvíli využil k tomu, abych jej mohl pozorovat - jeho dokonalou tvář, jeho sexy křivky, jeho božské tělo se vším všudy! Nebyl jsem daleko od toho k tomu zasunout svou ruku pod deku a dotýkat se jeho rozkroku, dovést ho k jeho prvnímu rannímu orgasmu a vychutnávat si to s ním, ale nedokázal jsem to, pořád jsem musel myslet na včerejší událost v jeho kanceláři, na to, co vlastně vůbec myslel tím, co řekl, tedy nechápejte mě špatně, ale Brianova slova mají vždy nejmíň sto teorií a jen jedna bývá správná, ovšem já nikdy nemám jistotu, že jí odhalím. Mohl to říct, protože opravdu žárlil nebo, protože mě miluje a jednoduše se tak stalo bez sebemenšího přemýšlení anebo, což je nejvíc pravděpodobné, chtěl pánovi ukázat, že tohle nebo lépe řečeno mé maso je jeho, jako bych snad byl jen nějaký majetek? Sakra, ani si neumíte představit, co bych dal za odpověď! Kým pro Briana vlastně vůbec jsem?!
Debbie: "Ano, Justine máš ranní, ale nepřijde ti, že si tu až nějak moc brzy?"
J: "Ty máš co povídat!"...Zoufale jsem se svezl na sedačku.
Debbie: "Já tuhle jídelnu vlastním, prakticky tu i žiju, ale ty si vděčný pokaždé, kdy odtud můžeš utéct, nejlíp někam hodně daleko... Tak, co se děje?"
J: "Co by se mělo dít?"...Pohlédl jsem na ní se sebejistým výrazem... Tedy aspoň doufám, že byl sebejistý!
Debbie: "To mi řekni ty."
J: "Vážně, Debb, nemám tušení, o čem mluvíš, jen jsem nemohl spát tak jsem tu trochu dřív."
Debbie: "Trochu? Měl si tu být až za 45 minut! A je zázrak, když se dostavíš 5 minut před začátkem směny."
J: "To není pravda! No možná trochu je... Ale vidíš, mám co napravovat, takže s čím můžu pomoct?"
Debbie: "Ty mi vážně neřekneš, co se děje, že?"
J: "Ne."
Debbie: "Tak si vezmi věci na utření stolů."
J: "Provedu."
Vím, že by se mi Debb snažila být jen nápomocná a pravděpodobně by byla velmi úspěšná, ale aspoň pro jednou bych mohl nějakou záhadu kolem Briana Kinneyho rozlousknout sám, jen pro jednou, ačkoliv v mém podání to zajisté bude mít katastrofální výsledky.
Když se do jídelny začali hrnout strávníci, byl jsem trochu mimo, musel jsem pořád uvažovat nad tím, jestli už je Brian vzhůru a třeba přemýšlí nad tím, kam jsem tak brzy zmizel, když mě pokaždé zastihne doma, což je právě důvod, proč většinou ranní šichty nestíhám anebo jednoduše spí dál a zatím nic neví, v tom nejhorším případě se připravuje do Kinneticu a třeba si ani nevšiml, že jsem zmizel... Bylo by to vůbec šokující?
Debbie: "Sunshine!"...Luskla mi prsty před obličejem.
J: "Co?"
Debbie: "Máme tu jídelnu plnou hladových krků, chtěl sis přivstat tak se předveď a nestůj tu jen!"
J: "Jo, promiň, jdu na to."
No tak teď mi může být naprosto jasné, že jakmile si Debb najde chvilku, přišpendlí můj zadek na židli a započne svůj vylýchající plán! Mohlo by to být ještě horší?!
"Ahoj, Sunshine," ozvalo se za mnou Brianovo sametovým hlasem - ano očividně mohlo! Já bych se fakt měl jít někam zahrabat a už nikdy nevylézt!
J: "Bri... Co, co tady děláš?"
B: "Mám stejnou otázku."
J: "Pracuju!"
B: "Nějak moc brzo ne? Obvykle chodíš pozdě."
J: "Nemohl jsem spát."
B: "Nějaký konkrétní problém?"...Natahoval se pro polibek, ale já uhnul.
J: "Ani ne... Dáš si něco?"
B: "Uhm, no... Asi kafe a dva..."
J: "Citronové řezy, mám to."
B: "Dobře."
Do hajzlu, Justine, co to sakra bylo? Zbláznil ses nebo si už totálně zešílel?! Vždyť tohle bylo tak ubohé a ne-li horší! Ale zase na druhou stranu, Brian se chová, jako by se nic nestalo, proč bych teda nemohl já? I když já se spíš chovám, jako by se něco stalo, sakra, už v tom mám zmatek! Ale Brian se taky buď už opravdu zbláznil anebo zapomněl, že vůbec něco včera řekl, popřípadě se snaží zapomenout.
Debbie: "Co to bylo?"...Zjevila se vedle mě.
J: "Co myslíš?"
Debbie: "Snažil se tě políbit, ale ty si uhnul... Od kdy uhýbáš?"
J: "Neuhnul jsem! Jen jsem...Škrábe mě v krku, nechci ho nakazit."
Debbie: "Justine, ty by sis to s ním rozdal i na smrtelné posteli, tak co to tady na mě zkoušíš?"
J: "Debb, říkám ti, jak to je to, že mi nevěříš, je jen tvůj problém a teď, pokud mě omluvíš, musím odnést objednávku,"...Protáhl jsem se kolem ní a rychle upaloval "daleko" od ní.
Není dobré si vytvářet nepřátele v těžkých chvílích, obzvlášť pokud se to týká Debbie a já tu ženskou zbožňuju, ale už mi někdy neskutečně leze na nervy, jak se snaží všechno zjistit i přes to, že ví, že o svěřování momentálně nestojím, to pak kolikrát soucítím i s Brianem, když jemu dělá to samé... No ale většinou mu to dělá, protože já jí k tomu tak nějak donutím, to už je pak sporné.
J: "Tady to máš,"...Chtěl jsem se otočit a zase jít, ale jeho ruka zachytila můj pas.
B: "Jsi v pohodě?"
J: "Neměl bych být?"
B: "Nevím, jsi... Divnej."
J: "Jen jsem unavenej a... To je jedno."
B: "A?"
J: "Nic, jsem prostě unavenej."
B: "Fajn."
Teda, nenapadlo mě, že mě dokáže ještě takhle překvapit po tom, co se včera stalo, ale během vteřiny se jeho postoj ke mně změnil, odvrátil ode mě pohled a choval se, jako bych už vedle něj ani nestál... No výborně!
J: "Dobrou chuť."
B: "Díky."
No tak tohle je ještě lepší! Myslel jsem si, jak ho svým chováním donutím k činu, který by zahrnoval vysvětlení, ale místo toho jsem ho tak akorát přiměl ke kreténství - bude mě ignorovat a popřípadě se ke mně bude chovat, jako kdykoliv, kdy mu lezu krkem, tohle se tedy vůbec nevyvíjí dobře! Ale třeba se mi konečně podaří zjistit, kým pro něho vlastně jsem!
No comments:
Post a Comment