BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Vím, že jsem to naprosto podělal, když jsem řekl, co jsem řekl, ale pokud mám být upřímný, čekal jsem jakoukoliv Justinovu reakci, ale tahle mezi nimi rozhodně nebyla, myslel jsem si, že spíš bude nadšený nebo mít alespoň radost, pokud to budu schopný někdy vyslovit nahlas, ale to že přede mnou bude utíkat a to doslova a dokonce se ke mně bude chovat s takovým odstupem a chladem, to by mě opravdu ani ve snu nenapadlo a tak nějak mu vlastně nerozumím, jasně asi nečekal, že bych byl někdy něčeho takového schopen a popravdě i já se pořád snažím vzpamatovat z toho, že jsem si opravdu dovolil něco takového říct, ačkoliv okolnosti mě nutily, ale jednoduše, tohle jeho chování mě vážně zaráží!
Bylo to ode mě takové spontánní, jasně to je nejspíš logické, věřte, že něco takového jsem neplánoval a to nejlíp nikdy vyslovit, i přes to, že to tak už nějakou dobu cítím, ale když už nečekal jsem, že se to stane toho večera, kdy jediné, co se v mé kanceláři mělo odehrát, by byl vášnivý, divoký a nejlíp nezapomenutelný sex, ale místo toho jsem... Jak bych to řekl? Slovně náš vztah posunul na novou úroveň? Jo asi tak nějak! To, že jsem žárlil a právě teď to se sklopeným pohledem a žaludkem na vodě přiznávám, asi víte, ale nebyl to jediný důvod toho, proč jsem to vyslovil... Já vlastně ani nevím přesný důvod, prostě se to stalo a já to nezměním a ani nechci, jen nevím, jak se k této situaci mám vlastně postavit a myslím, že ani Justin ne, pokud ovšem budu nadále sedět v Kinneticu a sžírat se myšlenkami na to "Co kdybych to neřekl?" tak ničemu opravdu nepomůžu!
Debbie: "Kolikrát dnes ještě přijdeš?"
B: "Nemůžu?"
Debbie: "Můžeš, jen nemáš za kým."
B: "Justin už je pryč?"...Zhrozil jsem se.
Debbie: "Takže jsi tu kvůli němu!"
B: "Co? Ne! Jen jsem rád, že je pryč, tolik volnosti, co ti budu vykládat, že?"
Debbie: "Briane!?"
B: "Ano?"
Debbie: "Řekni mi, co se stalo!"
B: "Až mi řekneš, kam šel."
Debbie: "Jakou mám jistotu, že to dodržíš?"
B: "Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí?"
Debbie: "Jestli ne tak tě roztrhnu jako hada!"
B: "Neboj, řeknu."
Debbie: "Dobře... Zmínil se, že se chce stavit u Daphne."
B: "Samozřejmě, že mě to nenapadlo."
Debbie: "A teď spusť!"
B: "Řekl jsem možná, že ti to řeknu, ale neřekl jsem kdy... Takže se měj!"...Rychle jsem se otočil a upaloval pryč.
Debbie za mnou ještě pořvávala ty svoje vzteklé proslovy o mé bolestivé pomalé smrti, ale ani to mě nezastavilo, je mi jasné, že tohle si pěkně vyžeru, ale už takhle mám starostí až nad hlavu, proč si tedy nepřidat další, že?
Nasedl jsem do svého milovaného auta a než jsem se rozjel, předem jsem se mu omluvil za případnou újmu při mé pravděpodobně zběsilejší jízdě, protože co se týče mě, pokud zpomalím, nakonec zastavím úplně a je jasné, že s Justinem žádné udobřování nebo, jak to vlastně nazvat, nakonec nebude a asi je Vám jasné, že to by mi opravdu nevyhovovalo! Já ho potřebuji u sebe a to jak tělem, tak duší, ne jen jeho sexy křivky ležící vedle mě, kdy je jeho mysl zavátá někde, kde se snaží přijít na důvod mého vyřčení, které já sám pořád nechápu!
Když jsem se zastavil před domem, kde bydlí Daphne, trochu jsem znejistěl, dobře - hodně jsem znejistěl, přeci jen mluvení není moje parketa - já šukám, nemluvím! Ale jednou za čas by neuškodilo použit svá ústa a jazyk i k něčemu jinému než dráždění Justinova těla a právě proto teď vystupuji ze svého auta a mířím k domu, kde se buď naprosto ztrapním anebo... No nechám se překvapit!
Jakmile jsem byl u dveří má ruka jako by zdřevnatěla a nechtěla provést potřebný úkon, ale v tomhle případě bych klidně zazvonil i nosem, jen abych už to měl z krku, takže jsem se přemohl a prstem jsem silně a dlouze stiskl zvonek...
Daphne: "Shit!"...Zděsila se zhruba asi jako já, když mi došlo, co to vlastně vyvádím.
B: "Jsem rád, že mě tak moc ráda vidíš."
Daphne: "Ve skutečnosti ano, musíš si ho odvézt, než z něho zešílím."
B: "Mám to v úmyslu."
Daphne: "Samozřejmě, tvůj přítel, ne můj."
B: "Takhle bych to neřekl..."
Daphne: "Radši neříkej nic,"...Přerušila mě.
Musel jsem zakoulet očima, od jedné Debbie jsem právě teď utekl a druhá mě hned peskuje, kdyby jen ty dvě věděly, jak moc si jsou podobné, měly by si pro jistotu udělat testy, jestli nejsou nějak příbuzné!
Daphne mě pozvala dál a pobídla mě, abych jí následoval a věřte, že jsem měl v gatích, což je pro muže mého postavení nepřijatelné, ale bohužel jsem nemohl udělat nic, aby to tak nebylo a jednoduše jsem jí ze všech svých posledních odvážných sil následoval až do pokoje, kde se nacházel Justin k nám sedící zády na pohovce...
Daphne: "Justine?"
Pohlédl naším směrem a já bych přísahal, že se mu snad minimálně zastavilo srdce a tlak vylétl až ke stropu, takový mrtvolný, šokovaný výraz jsem u něj snad ještě nikdy neviděl!
J: "Shit!"
B: "Všichni mě dnes moc rádi vidí,"...Uchechtl jsem se.
J: "Huh?"
B: "Dlouhý příběh."
Zůstali jsme na sebe přihlouple civět a oba jsme nevěděli, jak se k tomuhle postavit a myslím, že jsme oba doufali v jediné - v únikový východ poblíž!
Daphne: "Já vás nechám o samotě."
J: "Ne to..."
B: "Bude fajn,"...Zastavil jsem jej, než stačil říct nějakou ptákovinu.
Daphne: "Dobře."
J: "Super."
Počkal jsem, až Daphne zmizí z dohledu a zavře za sebou dveře, u kterých bych se vsadil, že i zůstala jako jedno velké ucho a následně jsem se přemístil k Justinovi na pohovku.
J: "Proč si přišel?"
B: "Vážně se tak přihlouple ptáš nebo se mi to jen zdá?"
J: "Ptám se."
B: "Ty hlupáku jeden!"
Chytil jsem jej za bradu a přitáhl si ho k polibku, kdybych to neudělal, asi bych zešílel, jeho šťavnaté velké rty byste museli líbat, abyste mě pochopili!
B: "Už tě něco napadá?"
J: "Asi chceš šukat."
Udělal jsem to znova a tentokrát trochu důrazněji, ale spíš jsem se s jeho ústy mazlil a vychutnával si jeho sladkou chuť, jak nejlíp jsem mohl.
B: "Zkus hádat znova."
J: "Chceš, abych šel s tebou domů?"
B: "Přihořívá."
J: "Chybím ti?"
B: "Hoří!"
Nevím, co jsem to teď vlastně udělal, ale ten jeho výraz a úsměv mi za to jednoduše stáli, ať už jsem se ztrapnil anebo jsem nesnesitelně romantický, tohle za to stálo, protože i když jsem ho neviděl jen pár hodin tak mi přímo neskutečně chyběl a ty představy, že ho kvůli našemu "nedorozumění" třeba neuvidím delší dobu, tu frustraci ještě znásobovalo!
J: "Ale..."
B: "Žádné ale."
J: "Ty jsi..."
B: "Justine..."
J: "Řekl jsi to a já chci vědět proč!"
B: "Ano, Justine, řekl jsem to, ale odpověď na tuhle otázku ti dát nemůžu."
J: "Proč ne?"
B: "Protože nevím, proč jsem to řekl, vím jen to..."...Zarazil jsem se.
J: "Co?"
B: "Že toho nelituju."
J: "Takže..?"
B: "Co takže?"
J: "Jsem tvůj partner?"...Roztáhl ten svůj obří sunshine úsměv.
B: "Ano jsi,"...Justin se mi ihned pověsil na krk a vášnivě mě políbil.
Právě teď sám sebe moc nepoznávám, ale co bych vám řekl? Když to tak prostě cítím - ano dámy a pánové, i bezcitná svině jako jsem já, cítí - tak mu to prostě řeknu! Nějak člověk jednou začít musí a nakonec, i když nejspíš nepravděpodobně, budu možná někdy schopný vyslovit i něco jiného!
No comments:
Post a Comment