Maybe it's Too Late... // 13 //

Tak jo, pondělí/úterý mi nevyšlo, ale jsem konečně tady! Já už ani upřímně nevěřila, že to napíšu... nevím, co mám teď zas za blbý období, takže se omlouvám, ale je možný, že teď ta čekací doba bude prostě fakt na💩 Každopádně, prosím, aspoň si to čtení pořádně užijte!💜😔

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)

Justin se posadil na místo spolujezdce, zatímco jeho máma s Daphne seděly vzadu. A zatímco Jennifer byla ve svém vlastním světě a pravděpodobně si ani neuvědomovala, že jejím dnešním řidičem je Brian, tak Daphne beze sporu věděla, že jí čeká jedna zábavná podívaná a dle toho se taky tvářila, jak se Justin mohl přesvědčit ve zpětném zrcátku. Její pobavený a přitom napnutý výraz se Justinovi vryl - nejspíš už navždy - do paměti.

Ale mohl se jí divit?

Být situace obrácená, tvářil by se nejspíš stejně. Možná hůř.

"Všichni sedí pohodlně?" zeptal se Brian s tím svým samolibým úsměvem, kterým Justina dokázal nejednou dostat do kolen.

"Naprosto," odvětila hlasitě Daphne a široce se zakřenila.

"Uh-hmm," zamumlala si Jennifer, ale pravděpodobně ani nevěděla, na co vlastně odpovídá.

"A co ty?" zeptal se Brian s upřeným pohledem na Justina.

Justin mohl cítit, jak mu srdce buší až v krku, "Uh, jo, jo."

"Tak super."

Brian nastartoval auto a vyrazil na cestu. Ještě před pár minutami byl Justin opravdu vděčný za to, že se Brian nabídl, především proto, že s ním mohl alespoň strávit ještě chvíli času... ale právě teď si přál, aby si objednal to podělané taxi!

Protože celá tahle situace byla utrpení. Možná, kdyby spolu byli jenom oni dva. Ale na zadním sedadle byla jeho opilá matka a pobavená nejlepší kamarádka, která jen nadšeně čekala na to, co se semele.

"Takže," začala Daphne a Justin okamžitě cítil, jak se mu zhoupl žaludek a tep mu vystřelil až ke stropu. "Briane, jak se ti v Pittsburghu líbí?"

Brian se zatvářil zmateně. "No, vzhledem k tomu, že je to tady mým domovem odjakživa, nevím, jak bych ti měl na takovou otázku odpovědět, Daphne," uchechtl se.

"No, myslím po tom, co ses vrátil z New York. Nechybí ti New York? A všechny jeho krásy?"

Justin se okamžitě otočil, aby ji sjel pohledem, moc dobře věděl, že ani vzdáleně nemluví o New Yorku, ale že naráží na to, zda mu chybí Justin. A opravdu jí chtěl zalepit pusu izolepou.

"Uhm, nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlel. Co bylo, to bylo, teď jsem tady," odpověděl Brian neurčitě.

A v ten okamžik se Justin otočil na něj, ale jenom na pár vteřin, pak zase pohled stočil zpět k okýnku, aby mohl sledovat cestu. Nevěděl, zda Brian nepochopil Daphninu narážku a opravdu odpověděl na dotaz ohledně New Yorku... anebo jednoduše říkal, že Justin je minulost a tím to hasne.

Jedno je ale jisté - Justinovi se ta odpověď nezamlouvala.

"A jsi tu spokojený?"

Teď už Justin přivřel oči a pevně stiskl rty. Tohle vážně neměl zapotřebí. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že jeho samotného v hloubi duše nezajímala odpověď. Možná víc, než ta předchozí. Jen se bál, že se mu opět nebude líbit.

"Co to má být? Nějaký dotazník?" zasmál se Brian.

"Ne, já jen... chci vědět, jak se máš. Dlouho jsme se neviděli a... byli jsme si docela blízcí."

"To jsme byli," Brian dal na slovo byli větší důraz. "Mám se dobře, Daphne, díky za optání."

"To ráda slyším. Justine, neslyšíš to rád?"

Jesus fucking Christ. Zabijte ji někdo, než to udělám sám.

"Uh, jo, moc rád to slyším. A teď už necháme Briana být, aby mohl v klidu řídit, co ty na to?" zeptal se pohledem upřeným na Daphne. Pohledem, kterým by klidně mohl zabíjet.

"Ups, dobře," Daphne předstírala, že si zamyká pusu a imaginární klíč zahodila.

Kolik toho sakra vypila ona?

Justin se chtěl opravdu propadnout na místě anebo vyskočit za jízdy z auta. Ale v tom si všiml Brianova výrazu - nebylo v něm rozčílení ani otrávení z jejích otázek, ba naopak, skrývalo se v něm lehké pobavení a letmý úsměv na rtech.

Nicméně zbytek cesty už byl naštěstí klidný, alespoň v tom smyslu, že Daphne už opravdu mlčela. Ale to napětí se stále dalo krájet. Justin si nemohl pomoct, Brian v něm vyvolával pořád tolik pocitů najednou. Jedna část jeho ho chtěla jednoduše políbit, aby si připomněl tu známou chuť, ta další na něj chtěla křičet, proč o něj a jejich vztah víc nebojoval, jiná se zase chtěla sebrat a už ho nikdy nevidět, protože tak by to bylo nejsnazší... ale nejtěžší na tom všem bylo to nevědomí. To, že nevěděl, co se odehrává v Brianovi. Vždycky pro něj bylo tak snadné v něm číst, ale... teď je to tak zatraceně těžké.

Jakmile Brian zastavil u domu Jennifer, Justin mohl cítit ten nepříjemný pocit okolo žaludku.

Tohle je ono? Teď se s ním musí rozloučit?

"Děkuju za svezení... zase," Justin narážel na to, jak ho Brian vezl včera.

"Za málo," Brian mu věnoval rychlý úsměv.

A vzápětí si na chvíli dovolili zapomenout, že nejsou v autě sami a jen se na sebe dívali. Až Daphnino odkašlání jim připomnělo, že se musí vzpamatovat.

"Tak... jo," Justin se zhluboka nadechl a konečně vystoupil.

Poté zamířil k zadním dveřím, aby pomohl mámě vylézt z auta. Ale ihned věděl, že to nebude tak snadné, jak si myslel.

"Mami, probuď se."

"Uh-hmmm."

"Jesus... mami."

"Něco mi říká, že netuší, co po ní chceš," uchechtla se Daphne.

"Tohle se mi snad jenom zdá," zašeptal si Justin pro sebe. Opravdu si bude muset svoji opilou matku hodit přes rameno?

"Můžu pomoct?" Justin si ani neuvědomil, že Brian opustil auto, natož to, že stojí přímo za ním. Nebylo proto divu, že ihned nadskočil.

"Uh-uhm, no, já... asi by se mi pomoc hodila."

"Okey."

Justin neměl vůbec ponětí, co se to právě dělo, ale Brian zničehonic zvedl jeho mámu do náruče a zamířil s ní rovnou ke dveřím.

"Odemkne mi někdo nebo tu s ní budu muset stát dlouho?" zeptal se s úšklebkem.

"Uh, už letím."

Justin se zbavil svého zmateného výrazu a rychle spěchal ke dveřím. Daphne ho hned následovala. Jenže když si uvědomil, že klíče má jeho máma v kabelce, která byla přimáčknutá mezi ní a Brianovou hrudí, neměl ani trochu tušení, jak je z ní dostat.

"Ještě dneska?" uchechtl se Brian.

"No, klíče... klíče jsou v té kabelce."

"Oh. No, budeš je muset nějak vylovit... a rychle, není tak lehká, jak se zdá."

"Jo, já vím," zasmál se Justin.

A následně se přiblížil opravdu natěsno k Brianovi. V podstatě mohli cítit dech toho druhého na své kůži. A poté začal Justin zápasit s kabelkou, která k tomu všemu měla dost ošoupaný zip, takže rozepnout ji bylo téměř nadlidské. Ale co by, Justin si úplně nestěžoval na to, že se dotýkal Brianovi hrudě.

A Daphne se v pozadí opravdu dobře bavila.

"Mám je," vykřikl vítězoslavně a málem Briana praštil do zubů, jak prudce ruku vytáhl.

"Super. Tak rychle... už mi padá."

"Ou." Justin rychle odemkl dveře a následně rozsvítil.

"Kam s ní?"

"Do ložnice... je nahoře, první dveře..."

"Vlevo, já vím. To jsem ještě nezapomněl," odsekl Brian.

A okamžitě začal vycházet schody, ale Justin zůstal stát jako opařený. Brian s ním byl v tomhle domě nesčetněkrát, dokonce tu i několikrát spali, když přijeli na návštěvu... a on se k němu teď chová, jako by pro něj ten dům měl být cizí.

"Jsi v pohodě?" zeptala se Daphne.

"Uh, jo. Asi. I když ta tvoje zpověď v autě zrovna moc nepomohla..."

"Promiň, nemohla jsem odolat. A znáš moji pusu, mluví dřív, než můj mozek myslí..."

"Už jsem si asi mohl zvyknout," Justin protočil oči.

Daphne se ušklíbla, "Každopádně teď máš svou příležitost."

"Příležitost k čemu?" Justin nadzdvihl obočí.

"Promluvit si s ním!" Daphne to vykřikla hlasitěji, než plánovala.

"Shh-shh, bože."

"Promiň. Ale měl bys toho využít, kdo ví, kdy ho zas uvidíš."

"Ani nevím, co bych mu měl říct..."

"To, co v sobě dusíš už tak dlouho a nejsi schopný se kvůli tomu posunout dál..."

"Jo, protože to je lehký jako facka," Justin si povzdychl.

Justin chtěl ještě něco říct, ale v tom se na schodech konečně objevil Brian. Když scházel dolů, Justin měl skoro pocit, že mu někdo bude muset podat kapesník na tu slinu. Nebo přinejmenším židli, jak se mu třásla kolena.

"Nějak se mě nechtěla pustit," zasmál se Brian. "Ale už spí jako zabitá."

"Moc ti děkuju, Briane," Justin se vděčně pousmál.

"Není třeba."

To trapné hrobové ticho, které nastalo hned v další vteřině, by se nejspíš dalo doslova krájet.

"Měl bych jít," pronesl Brian vzápětí.

A Justinovi se to ani trochu nezamlouvalo. Jenže, co mohl dělat? 

Proto pouze přikývl a řekl, "Doprovodím tě k autu." Čemuž se Brian ani trochu nebránil.

V momentě, co za sebou Justin zavíral dveře, mohl vidět Daphnin obličej, kterým se mu snažila vyjádřit podporu. Zbláznil by se z ní.

Když se otočil k Brianovi, jejich pohledy se okamžitě spojily. Jenže Justin mohl v jeho očích vidět něco, co do teď ne... smutek.

Následně spolu kráčeli zcela beze slov k autu. 

Justin měl pocit, jako kdyby ho vyprovázel k jeho novému životu, kterého on už není součástí.

U auta se oba zastavili a bylo víc než zřetelné, že se ještě nejsou připraveni rozloučit.

"Ještě jednou děkuju... za pomoc," usmál se Justin.

"Pomohl jsem rád. Navíc nemohl jsem tvoji mámu vozit autem, dokud by nevystřízlivěla."

"Pravda," Justin se zasmál. "Opravdu rád jsem tě viděl, Briane." Justina samotného překvapilo, že to řekl nahlas a ne jen sám pro sebe, ale... byla to pravda, tak co na tom záleželo.

Brian se pousmál, "Taky jsem tě rád viděl, Justine."

Justin byl rád, že to slyší, ale moc dobře věděl, jak tohle celé pro něj muselo být těžké, i když dělal vše pro to, aby to na sobě nedal znát. Možná už v něm nedokáže číst tak jako dřív, ale to neznamená, že snad zapomněl, jaký je.

"Měl bych jet, je pozdě."

"Od kdy Brian Kinney chodí o víkendu spát dřív než ráno?" zasmál se Justin.

"Od té doby, co vstávám do práce."

"Oh, no jo, Kinnetik... takže jsi tam zpátky?" Justinovi se rozzářily oči, věděl, co to pro Briana znamená.

"Ne tak docela."

"Uhm, budeš mi muset trochu pomoct..."

"Řekněme, že budu pracovat pro Theodora. Nastupuji v pondělí a zítra tam musím, protože Ted se mnou chce něco projednat..."

"Počkat, co?"

"To je na dlouhé povídání, ale zkráceně - nikdo není připravený mít mě znovu za šéfa. Zatím."

"Já... já... já vůbec nevím, co na to říct."

"Že je to hanba mého života?" uchechtl se Brian.

"Ne, spíš jsem chtěl říct, že jsem na tebe opravdu pyšný. Dřív bys radši šel pro podporu ve své Armani kolekci, než pracovat pro Teda."

"Jo, no... pracuju na sobě."

"To vidím," Justin se pousmál. "Jsem opravdu rád, že tu jsi šťastný."

"A já jsem rád, že jsi šťastný v New Yorku. Teda... jsi šťastný?" Justin mohl v Brianových očích vidět, že ho to upřímně zajímá.

A Justin chtěl ihned odpovědět, že je, skoro měl pocit, že je to jeho povinnost. Přeci se rozvedli, protože spolu byli nešťastní... tak teď už by přeci měl být... ale nic v životě není tak jednoduché.

"Ne tak, jak bych chtěl být..."

Na Brianovi bylo znát, že neví, co na to odpovědět. Ale nakonec zvolil odpověď, která se zdála být nejvíc logická a hlavně upřímná, "Ani já nejsem... i když se snažím působit, že ano. Ale pravda je, že všechno je jeden velký blázinec..."

A Justin měl poprvé pocit, že spolu opravdu komunikují.

"Yeah," přikývl. "Myslel jsem, že všechno bude snazší."

"Jo, že podepíšeme pár papírů a každý půjdeme svou cestu, jako kdyby o nic nešlo..." Brian se smutně ušklíbl.

"Mrzí mě, že jsme takhle skončili, Briane. Že jsme víc nebojovali..."

"My bojovali, Justine, opravdu bojovali. V podstatě celý náš vztah... ale myslím, že jsme oba došli k závěru, že už není, o co bojovat..."

"Myslíš?"

"Ať už se mi to sebehůř přiznává tak ano... bylo už jednoduše příliš pozdě na to něco zachraňovat a jeden druhého kvůli tomu dusit..."

Justin mohl cítit, jak se mu ženou slzy do očí. Poslouchalo se to těžce, ale z nějakého důvodu potřeboval přesně tohle slyšet.

"Ani nevím, kdy jsme přestali být námi a začali se vzdalovat..." 

"Ani já ne," přikývl Brian. "Bylo to jako lusknutím prstů."

V tu chvíli už své slzy Justin neudržel a ty začaly volně stékat po jeho tvářích. V tu chvíli k němu Brian šel a palcem mu je setřel.

"I když nenávidím to, že jsem tě ztratil a přál bych si nenávidět i tebe, protože by to tak bylo mnohem snazší... opravdu pro tebe chci to nejlepší, Justine. Ačkoliv ti to nemůžu dát já..." v ten okamžik se i Brianův hlas začal třást. "Neměl bys zahazovat šanci na lásku jenom proto, že si myslíš, že nedokážeš znovu milovat... protože já vím, jak velké tvoje srdce je."

Justin se zatvářil zmateně, "Slyšel jsi nás co?"

"Tebe a Emmetta? Ne, jak bych mohl," Brian se s úsměvem ušklíbl. "Nemůžu uvěřit, že to řeknu, ale Honeycutt má pravdu - láska si tě rozhodně najde."

Justin se roztřeseně usmál, neschopný jakýchkoliv slov.

"Dej mu šanci... nezahazuj tu příležitost jenom proto, že se bojíš..."

"Vážně mi tu říkáš, abych dal šanci jinému chlapovi?"

"Ano, říkám a zítra si budu přát, abych na to zapomněl."

Oba se zasmáli a stále nevěřili tomu, že spolu takhle otevřeně mluví.

V další chvíli se Brian však zatvářil zcela vážně a bylo znát, že to, co se chystá říct, se mu bude říkat těžko.

"Co?" vydechl Justin.

"Myslím si, že... že pro nás oba bude lepší, když se teď nějaký čas neuvidíme."

Justina bodlo u srdce jen z té představy, ale... věděl, že Brian má pravdu. Na to, aby se oba zcela zahojili, potřebují, aby jim ten druhý nezkřižoval cestu.

"Já vím," souhlasil Justin.

Následně se mu Brian ještě jednou podíval do očí a udělal něco, co možná nebylo vhodné, ale co udělat potřeboval, aby tuhle kapitolu dokázal uzavřít.

Natáhl se a Justina políbil na čelo.

Poté se se slovy "Na viděnou, Justine," vydal do svého auta a odjel.

A Justin i přes to, jak těžké to bylo, konečně dokázal cítit jakousi úlevu. Bolestnou, ale úlevu.