Monday, August 17, 2020

Burning From The Inside // 1 //

Tak jsem tu s novou povídkou a všem přeji, abyste si užili čtení, i když může být pro někoho náročnější...🙈🙊


(za banner opět patří velké díky Verče!)

BEZ VAROVÁNÍ

Justin bojuje se svými vnitřními démony, jež jsou následkem tragédie


Justin's POV

(Pittsburgh, May 2016 - současnost)

Letadlo přistálo na Pittsburghském letišti přesně v poledne a mladý muž sedící u okýnka vyčkával, až se letadlo trochu vyprázdní, než se i on uchýlí k výstupu. Nebyl si ale moc jistý, zda čeká, protože se nehodlá cpát s těmi lidmi nebo protože se mu vlastně vystoupit ani nechce. Věděl, že musí, věděl, že nemá na výběr, ale oddaloval to, jak jenom mohl. Nebyl tu od té chvíle, co...

"Promiňte, pane, musím vás požádat, abyste vystoupil," ozvala se mile letuška.

"Oh, samozřejmě, jen jsem čekal, až vystoupí ostatní, nechtěl jsem se..."

"S nimi cpát? Tomu rozumím, všichni se při výstupu tlačí, jako by na tom závisel jejich život," zasmála se.

"Přesně. Já raději vždy posedím o něco déle a když je vzduch čistý, tak..."

"Chytré."

"Jo, kdysi mi někdo říkal, že jsem génius."

"Kdysi? Už vám tak neříká?"

"Uhm... už ne," Justin se smutně usmál a začal sbírat svoje věci.

"Jedete domů nebo na návštěvu?" zeptala se letuška, než Justin vystoupil. "Teda, jestli se smím zeptat."

"Nejsem si jistý, bývalo to tady mým domovem, ale... věci se zkrátka mění," řekl, jak smutek opět usídlil na jeho tváři.

"Jo, život dokáže být nevyzpytatelný."

"Neskutečně. Každopádně rád jsem vás poznal..." Justin udělal pomlku čekajíc, zda se dozví letušky jméno.

"Rachel," sdělila s úsměvem.

"Rachel... já jsem Justin... třeba budeme mít štěstí a poletíme spolu zase zpátky."

"To by bylo fajn a třeba mi povíte víc o tom tajemném člověku, co vás oprávněně nazýval géniem."

Justin jí věnoval ještě jeden vřelý úsměv a následně jako poslední opustil letadlo. Šel si vyzvednout svůj kufr a poté se mu na několikátý pokus podařilo chytit taxík. Už skoro řekl adresu, kterou zná stále nazpaměť, ale včas se zarazil a řekl tu správnou. Taxík ho vyhodil u domu, který viděl naposledy před třemi lety... naposledy, co tu byl... co se tu snažil uzdravit a zahojit si všechny rány. Jak fyzické, tak ty psychické. Vzpomínky na to mu náhle propluly před očima, které se téměř zalily slzami, ale už se naučil, jak s touhle nepříjemností bojovat - většinou.

"Justine? Ty už jsi tady?" uvítal ho Michael s otevřenou náručí.


"Jop, chytil jsem dřívější let."

"No tak pojď dál."

Justin chvíli zaváhal, tenhle dům v něm zkrátka nevyvolával nejlepší pocity a vlastně ani to být v Mikově přítomnosti, obdivoval totiž to, že s ním vůbec dokáže mluvit, že ho klidně pozve do svého domova a chová se k němu takhle přívětivě. Vlastně by se dalo říct, že jen díky Michaelově vytrvalosti tady Justin právě teď je, nebýt jeho telefonátů a proseb, nejspíš by teď byl Justin zavřený ve svém ateliéru a pracoval na nějakém novém obrazu, který stejně nakonec neprodá. Ne snad proto, že by nebyl dobrý, ale proto, že má pro něj zkrátka velkou emocionální hodnotu. Ale je tady a je odhodlaný se s tím vším poprat, krok za krokem.

Překročil proto práh jeho dveří...

"Připravil jsem ti tvůj pokoj, tak si tam můžeš rovnou hodit věci."

Tvůj pokoj. Přišlo mu to tak zvláštní, před tou spoustou let, kdy Michaela poznal a on ho vzal poprvé do jídelny, kde se ho snažil přesvědčit, aby Briana přestal nahánět, by ho nenapadlo, že jednou bude mít v jeho domě svůj pokoj.

"Díky, Mikey."

"Až se zabydlíš, tak přijď, něco jsem uvařil, tak snad to bude poživatelné."

Neměl to srdce říct mu, že nemá na jídlo ani pomyšlení, protože má naprosto sevřený žaludek, ne když viděl, jak se Maikey snaží, aby se tu Justin cítil co nejlépe, tak jenom s úsměvem přikývl a vydal se po schodech nahoru do svého pokoje.

Vzal sice za kliku, ale ještě nebyl připravený ty dveře otevřít, když tento pokoj tenkrát opouštěl, zapřísáhnul se, že do něj už nikdy nevkročí, protože to až moc bolelo a i přes to, že už uplynuly tři roky, bolelo to pořád stejně, rozdíl byl v tom, že tenhle Justin už se tu bolest naučil zvládat. Proto tu bolest prostě zavřel někde hluboko uvnitř a ty dveře zase naopak otevřel.

Byl jiný, barva byla změněná a nábytek trochu přestavěný. Michael ten pokoj asi taky nedokázal snést, pomyslel si. Po tom, co odtud Justina slyšel nesčetněkrát křičet v bolestech a v slzách, se nebylo čemu divit.

Postavil svůj kufr do rohu pokoje a posadil se na kraj postele. Než se nadál padl rovnou do peřin. Přivřel oči a nechal svou mysl na chvíli utéct realitě.

Miluju tě, Sunshine. Budu tě milovat navždy.

Justin se splašeně posadil a křečovitě sevřel peřinu. Tahle slova ho budou pronásledovat už asi navždy. Nikdy nezapomene na to, jak a kdy mu je Brian říkal. V den, kdy měl začít jejich zbytek života spolu.

Zatřásl hlavou a všechny myšlenky raději spláchl pryč, teď si nemohl dovolit se sesypat, ačkoliv mu něco říkalo, že možná to by potřeboval.

"Hey, Justine," pozdravil ho Ben od stolu, když za nimi Justin dorazil. "Jak se máš?"

Benův výraz se změnil, když si uvědomil, jak hloupou otázku mu vlastně položil. "Omlouvám se," řekl a se studem ho objal.

"Nemusíš se omlouvat, je to normální otázka, na kterou bych měl být schopný odpovědět," zasmál se. Měl bych. "Mám se dobře, v rámci možností."

"A musíš mít hlad, takže ti dojdu nandat to jídlo," oznámil mu Michael a dřív, než mu stačil vzdorovat, zmizel v kuchyni.

"Hlad nemáš, co?" všiml si jeho výrazu Ben.

"Ani trochu, ale nemám to srdce mu to říct."

"Jo, taky poslední dobou nemám to srdce říct mu spoustu věcí."

Justina to zarazilo, ale nechtěl se v tom nijak šťourat, tak to nechal prostě být. Za chvíli ho Michael zavolal z kuchyně a tak s uměle naučeným úsměvem za ním šel. Na talíři měl pěknou porci a věděl rovnou, že i kdyby se sebevíc snažil, nemá šanci to sníst.

"Neboj, nemusíš to sníst všechno," ujistil ho Michael.

"Heh, díky bohu... teda vypadá to báječně, jenom nemám zas tak velký hlad, ale něco sním." A pokusím se to pak nevyhodit.

Justin mohl cítit jeho pohled, jak ho pálí v zádech. Věděl, že mu chce něco říct, možná se na něco zeptat, ale neměl odvahu, možná proto, že bylo ještě příliš brzy nebo si jen nebyl jistý, že může.

"Co je?" zeptal se ho Justin.

"Huh, co?"

"Civíš na mě."

"Promiň, nechtěl jsem."

V tu chvíli to Justinovi došlo, on necivěl na něj, teda ne tak úplně... díval se na něco, co má Justin od toho dne na svém těle... něco, co si oba přáli, aby tam neměl. Ale stalo se a oni s tím nemohli nic dělat.

"Jestli nevadí, tak už bych to nechal."

"Vždyť jsi skoro nic nesnědl."

"Jak jsem říkal, neměl jsem moc hlad."

"No tak hlavně, pokud jsi najedený."

"To jsem."

Michael vzal jeho talíř a Justin se mezitím šel porozhlédnout po domě, jeho pokoj nebyl jediný, který si prošel změnami. Zdá se, že Michael svoje volné chvilky trávil předěláváním tohohle domu a Emmett mu nejspíš pomáhal s inspirací.

"To vybral Emmett," ozval se za ním náhle Michael.

"To mi došlo, vypadá to jako něco, co by vybral on."

Oba se zasmáli a trochu se jim ulevilo, že ta zvláštní atmosféra mezi nimi trochu opadla. Jenže nenechalo to na sebe dlouho čekat a Michael konečně vyřkl tu nevyřčenou otázku.

"Byl jsi tam?"

"Michaele," povzdychl si Justin frustrovaně.

"Jen se ptám."

"Z letiště jsem jel rovnou k vám."

"Nakonec tam budeš muset jít, Justine."

"Já vím, proto jsem taky tady, ne?" ohnal se.

Justin mu dal jasně najevo, že už o tom nechce mluvit a tak to Michael dál nepokoušel, vlastně ani pro něj tohle nebylo zrovna jednoduché téma, ale on vždycky raději zastával, že je lepší o věcech mluvit, než předstírat, že nejsou.

"Jak se má vůbec Debbie?"

"Um, znáš ji... je to pořád stejně bláznivá ženská... dokonce někoho poznala. Když mi řekla, že randí, byl jsem trochu zděšen, ale smířil jsem se s tím."

Justin se zasmál, ale byl mile překvapen. "To je dobře, potřebuje najít zase štěstí."

"Jo, smrt Carla ji zlomila, ale je to tvrdá ženská, vždycky se nakonec zase postaví na nohy."

To na ní Justin vždycky obdivoval, ať už k ní byl život jakkoliv krutý, nikdy nenechala, aby ji porazil, vždy zabojovala a vrátila se silnější než předtím. Chtěl to umět taky, ale nevěděl jak.

"Jak jdou vůbec věci mezi tebou a Benem?"

"Všiml sis, co?"

"Všiml?" zadivil se Justin, ale vlastně ano - všiml.

"Poslední měsíce spíme odděleně a všechno mezi námi je prostě..."

"Co se stalo?"

"Život... asi. Po tom, co se stalo, se změnil život nám všem, ne jenom tobě."

Justin měl pocit, jakoby dostal ránu.

"Promiň, to ode mě nebylo fér."

"Neznamená to, ale že to není pravda... změnil se nám všem, já jsem jen byl možná až moc zahleděný do toho svého... do toho posunout se dál..."

"To se dá pochopit, však jsi ho miloval..."

"A zabil jsem ho," vyhrkl Justin bezmyšlenkovitě.

"Justine..."

"Je to pravda, my oba to víme... to kvůli mně je mrtvý."

Justinův hlas se zlomil stejně jako mnohokrát předtím, kdy tato slova vyslovil. Zlomil se stejně jako jeho srdce a duše toho dne, kdy přišel o lásku svého života a to jenom kvůli sobě. Mohl za Brianovu smrt a nenáviděl se za to.

****
Prosím o komentář/reakci - hned se bude psát líp a rychleji!

2 comments:

  1. Ty vado to je pecka,som strašne zvedavá ako to bude pokračovať.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jsem ráda, že jsi zvědavá a snad se bude povídka líbit i nadále 😊

      Delete